Ze všeho nejvíc nenávidím konce; konec, který je jako dodělávající zvíře, ale za ním se rozprostírá další věc, z níž mě bytostně mrazí: temná propast budoucnosti. Nenávidím konce velkých příběhů, i kdyby byly poznačeny četnými zločiny, nenávidím rozklad dosavadních konstant, nenávidím smrt, ale nikoliv pro smrt, kterou mám ráda; nenávidím smrt lidí, kteří mě provázeli dosavadním životem, byť jen vegetovali kdesi v pozadí na plátně světových dějin nebo showbyznysu, prostě tu jenom byli a existovali ve stejném vesmíru, a nenávidím to jenom kvůli sobě; oni si odplují na své loďce na druhý břeh a já si budu muset zvykat na tu překotnou změnu, na svět bez nich. Jsem konzervativec, i když k tomu nemám vůbec žádné osobnostní či rodinné předpoklady, právě proto, že odmalička vím, že žiju na konci velké epochy, nenávidím veškeré známky anomie ve společnosti, nenávidím plytkost argumentů ve prospěch zpřetrhání křehkých pout s minulostí, nenávidím všechny, pro něž je vrcholným potvrzením jejich světonázoru letopočet.
Naproti tomu miluju jevy, které mě přesahují a zdají se být věčné; miluju pohled na obzor, na zapadající slunce, na rozbouřené moře, na hvězdnatou oblohu; miluju krajinu bez vnějších známek civilizace, do níž si můžu v představách snadno zasadit člověka z 13. nebo 19. století; odjakživa miluju hřbitovy a kostely páchnoucí kostmi, voskem a naftalínem; v tomto duchu miluju smrt; vzala jsem více než na milost sex, jakkoliv nesnáším veškeré postmoderní harampádí, které ho obklopuje, ty přihlouplé a nechutně detailné články v lifestylových časopisech; miluju ten živočišný akt, který spojuje lidstvo napříč generacemi, tu divokou hru těl, na níž se toho zase nedá tolik nového vymyslet, jak ví každý, kdo četl francouzské klasiky, ty zvířecí zvuky; nedokázala bych říct, že miluju válku, ale pravdou je, že mě nemá potenciál překvapit, vždy jsem s ní počítala, připadá mi pro lidstvo přirozená; čas od času vynese na povrch to nejlepší i nejhorší v nás; a nepřirození jsou hlupáci, kteří věří, že všichni tisíce let před nimi byli idioti, pročež se jim děly takové věci.
Ale možná i oni jsou přirození, právě tak jako narození a smrt, vlnobití i hvězdná obloha. Je poučné číst tisk z počátku 20. století; tolik nadšení a tolik sebevědomí, tolik pohrdání pro minulost; ty samé letopočtovité fráze, to samé mávání středověkem. A z tohoto podhoubí se zrodily dva nejhorší a nejkrvavější režimy, jaké lidstvo dosud poznalo.
Co porodí naše století, si netroufám odhadovat, ale vím, že jednorožec to nebude.
Noci upije 
Hezky napsáno. Počátek 20. století byla zajímavá doba. A jednou z mých oblíbených relativizací je, že my, navzdory všemu, jsme v daleko lepší situaci, než tehdy byli naši předkové. Ale to by bylo asi na delší debatu.
K opětovnému nahlédnutí na tyto stránky a psaní tohoto komentáře mě však přimělo přečtení jiného článku:
https://www.konzervativninoviny.cz/k-iniciative-mir-a-spravedlnost/
Jakkoli si velmi cením překladových textů vycházejících tamtéž, zejména k Maďarsku a Ukrajině, tento hodnotím ještě o úroveň výše (podobně jako třeba ten o loňských parlamentních volbách). Vždy když si nějaký takový přečtu, tak mě přepadne zájem přečíst si více takových podobných, třeba i kratších.
Ale předplácet si jen kvůli tomu Echo mi přijde neefektivní. Tak jsem se v minulosti díval twitter a pak i na facebook. Ovšem v poslední době tam už nic není vidět. I když možná to je tím, že se špatně dívám. V tom případě bych byl rád za tip, co by se dalo v takové situaci dělat.
To se mi líbíTo se mi líbí