Krátce: Konce

Ze všeho nejvíc nenávidím konce; konec, který je jako dodělávající zvíře, ale za ním se rozprostírá další věc, z níž mě bytostně mrazí: temná propast budoucnosti. Nenávidím konce velkých příběhů, i kdyby byly poznačeny četnými zločiny, nenávidím rozklad dosavadních konstant, nenávidím smrt, ale nikoliv pro smrt, kterou mám ráda; nenávidím smrt lidí, kteří mě provázeli dosavadním životem, byť jen vegetovali kdesi v pozadí na plátně světových dějin nebo showbyznysu, prostě tu jenom byli a existovali ve stejném vesmíru, a nenávidím to jenom kvůli sobě; oni si odplují na své loďce na druhý břeh a já si budu muset zvykat na tu překotnou změnu, na svět bez nich. Jsem konzervativec, i když k tomu nemám vůbec žádné osobnostní či rodinné předpoklady, právě proto, že odmalička vím, že žiju na konci velké epochy, nenávidím veškeré známky anomie ve společnosti, nenávidím plytkost argumentů ve prospěch zpřetrhání křehkých pout s minulostí, nenávidím všechny, pro něž je vrcholným potvrzením jejich světonázoru letopočet.

Naproti tomu miluju jevy, které mě přesahují a zdají se být věčné; miluju pohled na obzor, na zapadající slunce, na rozbouřené moře, na hvězdnatou oblohu; miluju krajinu bez vnějších známek civilizace, do níž si můžu v představách snadno zasadit člověka z 13. nebo 19. století; odjakživa miluju hřbitovy a kostely páchnoucí kostmi, voskem a naftalínem; v tomto duchu miluju smrt; vzala jsem více než na milost sex, jakkoliv nesnáším veškeré postmoderní harampádí, které ho obklopuje, ty přihlouplé a nechutně detailné články v lifestylových časopisech; miluju ten živočišný akt, který spojuje lidstvo napříč generacemi, tu divokou hru těl, na níž se toho zase nedá tolik nového vymyslet, jak ví každý, kdo četl francouzské klasiky, ty zvířecí zvuky; nedokázala bych říct, že miluju válku, ale pravdou je, že mě nemá potenciál překvapit, vždy jsem s ní počítala, připadá mi pro lidstvo přirozená; čas od času vynese na povrch to nejlepší i nejhorší v nás; a nepřirození jsou hlupáci, kteří věří, že všichni tisíce let před nimi byli idioti, pročež se jim děly takové věci.

Ale možná i oni jsou přirození, právě tak jako narození a smrt, vlnobití i hvězdná obloha. Je poučné číst tisk z počátku 20. století; tolik nadšení a tolik sebevědomí, tolik pohrdání pro minulost; ty samé letopočtovité fráze, to samé mávání středověkem. A z tohoto podhoubí se zrodily dva nejhorší a nejkrvavější režimy, jaké lidstvo dosud poznalo.

Co porodí naše století, si netroufám odhadovat, ale vím, že jednorožec to nebude.

Maďarské volby: Proč jsou Maďaři tak jiní

Na maďarských volbách není překvapivé, kdo je vyhrál, ale jak moc a proč. Orbánova vláda nepochybně pozvedla zemi ze srabu, do něhož ji dříve dostali socialisté se svým liberálním přívěškem, také překopala mediální enviroment v zemi a v neposlední řadě si na míru ušila volební zákon – byť většina jeho prvků byla tentokrát neutralizována tím, že proti sobě kandidovaly dva velké bloky. Nic z toho však nevysvětluje historicky nejlepší výsledek Fideszu, totální propadák průzkumů a ztrátu téměř milionu voličů opozice.

Maďarské volby proběhly ve stínu největšího válečného konfliktu v Evropě od druhé světové války. Provládní i opoziční komentátoři sice původně předpokládali, že konflikt dostane vládu pro její dobré vztahy s Ruskem do nepříjemné situace, ale opak se stal pravdou. Celý závěr kampaně byl o válce a vládní narativ, že právě Orbán a spol. udrží zemi mimo válečný konflikt, který přece „není náš“, válcoval nejistý postoj opozice.

Maďarský postoj je zvnějšku nepochopitelný a na první pohled v Evropě osamělý. Vícero zemí to sice s pomocí Ukrajině nepřehání a například nedodává zbraně, a zásadní sankce na plyn a ropu jsou trnem v oku ose Berlín-Paříž, bez níž se v EU nepohne ani lísteček. Rovněž sebevědomé (nebo možná zoufalé) chování ukrajinského prezidenta začíná vzbuzovat některé ambivalentní reakce: Zelenskyj je obdivuhodný, jak bojuje za svůj národ. Nebýt jeho statečnosti, Ukrajina by dávno měla proruskou loutkovou vládu.

Ale začíná se dostávat do křížku s některými jinými, nedůtklivými národy. Narazil v Rakousku, kde mu nebylo umožněno vystoupit v parlamentu, narazil v Izraeli, když při vystoupení v Knesetu přirovnal ruskou agresi k holokaustu; z izraelských politických i mediálních kruhů se ozvalo, že ať je Putin jakýkoliv lump, vyhlazení ukrajinského národa do posledního Ukrajince nepožaduje. Zelenskyj je upřímný člověk a sám mluví o tom, kde co západním politikům nebylo po chuti. Rozhodně se nedá říct, že by si zasedl na Orbána na způsob západních liberálů; často kritizuje Němce, naopak vyzdvihuje Poláky. Ostatně budoucnost Ukrajiny podle něj bude připomínat spíše Izrael, než liberální Evropu.

Přesto nikde v Evropě není rétorický distanc od války tak zřetelný a populární zároveň. Šok je to zejména pro konzervativní Poláky, kteří si až dosud mysleli, že Maďarům přece rozumí. Polští představitelé přijali rozhodné vítězství Fideszu relativně chladně. Orbánův dosavadní spojenec a žák, slovinský premiér Janez Janša, mu sice pogratuloval, ale na své poměry nijak emotivně. Naopak živelně slavil maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó se svým tureckým protějškem Mevlütem Çavuşoğlu. Společně hýřili před setkáním NATO. „To bylo tak dobré, tak moc se mi to líbilo, brácho!“ smál se Çavuşoğlu.

Sám Orbán mezi těmi, kteří mu popřáli první, jmenoval bývalého izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa a tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. To, že dva ze tří jeho spojenců jsou bývalí, pro Orbána představuje bezesporu výzvu. Turecko je už delší dobu velký spojenec Orbánova Maďarska. Orbán s Erdoğanem se pravidelně navštěvují, Maďarsko má rostoucí tureckou komunitu a při poslední Erdoğanově návštěvě otevřelo dokonce islámskou školu, odnož turecké Maarif Foundation. Vztahy jsou i formálně ukotveny členstvím v Organizaci turkických států, kde jsou nejsilnějšími členy, k nimž vzhlíží malé středoasijské národy.

Maďarům, kteří stále zoufale hledají své příbuzné, poskytuje turánismus jedno z možných vysvětlení jejich původu. Je to vysvětlení romantické a ozvláštňující jejich úděl národa opuštěného ve středu Evropy. Pro politické elity s prstem na tepu doby, které se těší na nový multipolární svět, v němž bude hrát mnohem větší roli Asie, představuje i zajímavé ekonomické příležitosti. Politika východního otevření zatím přinesla, že největším investorem v Maďarsku dnes je – nikoliv Rusko, Čína, ani Turecko – Jižní Korea.

Odvrácenou tváří je energetická závislost na Rusku, jejíž posilování právě Orbán v letech 2006 až 2010 tvrdě kritizoval na tehdejší socialistické vládě. Podle svých slov dospěl ke změně názoru někdy po finanční krizi v roce 2008. Tehdy se rozhodl, že musí budovat vztahy s Ruskem a Čínou, protože pozice Západu je otřesena a Eurasie je na vzestupu. A Maďarsko, ten malý eurasijský flíček ve středu Evropy, toho musí pořádně využít.

Nejviditelnějším projevem panturkismu v Maďarsku je každoroční festival Kurultaj, tedy setkání kmenů. Koná se v pustě Bugac a je to v podstatě folklorní záležitost. Mezi jurtami se potloukají dobře živení tátové od rodin, kteří v jedné ruce drží plechovku piva a v druhé malé děcko s pomalovaným obličejem. V roce 2018, než Kurultaj zrušil covid, se podle stránek festivalu účastnilo 27 kmenů: Ázerbajdžánci, Baškirci, Bulhaři, Balkaři, Burjati, Čuvaši, Gagauzové, Kabardinci, Karačajci, Karakalpakové, Kazaši, Madžarský kmen Kazachstánu, Kirgizové, Kumíci, Mongolové, Nogajci, Uzbekové, Madžarský kmen Uzbekistánu, Tataři, Turci, Tuvané, Turkomani, Ujgurové, Jakuti a Maďaři.

Takové věci dříve milovala maďarská krajní pravice, ale s vládní podporou a mainstreamovými účastníky se festival stal neškodným folklorem – střílí se z luků, rajtuje na koních, pálí se vatry, vaří tradiční „kotlíková“ jídla, zaznívají „hluboké zpěvy“ mongolských písní, v dílničkách se razí mince s runami, všude pobíhají děti s pomalovanými tvářemi, Uzbeci si dokonce přivezli vlastní minimešitu.

Je to milé, hezké a přívětivé. A také nekonečně cizí. Geografická blízkost klame: Maďaři jsou odlišný národ, mají zcela jiné sociokulturní rámce myšlení i chování než my, stejně jako jinou historickou zkušenost. Je to sice pár hodin vlakem, ale reálně je nám Maďarsko vzdálené stejně, jako je maďarština vzdálená jakémukoliv slovanskému jazyku.

Například v 19. století si to v českém tisku a literatuře uvědomovali všichni; Maďarům se dostávalo takřka výhradně nelichotivých přívlastků. Když se odmítali podílet na okupaci Bosny a napomáhali „bratrským“ Turkům proti „slovanským“ Srbům, v Národních listech si vylévali žluč: „asiatský, nedružný, panovačný kmen!“ Podle Masaryka byli Maďaři vždy „Němci Asiatů“. Ale pak přišlo 20. století a hlavně jeho druhá půle; socialistická železná košile zglajchšaltovala všechno a všechny. A my jsme získali dojem, že Maďaři jsou přece stejní. Vždyť také měli válku, komunisty a spolu s námi vstupovali do EU a do NATO.

---

Klíč k současnému maďarskému postoji se opravdu z větší části nachází ve 20. století – ale na jeho počátku. Trianon zní Čechům jako nějaká sportovní disciplína, pro Maďary je to něco, s čím se rodí a umírají. Ani čtyřicet let převýchovy v tomto směru nezaznamenalo výraznější úspěchy. O tom svědčí výsledky průzkumu, který před dvěma lety provedla Maďarská akademie věd právě ke stému výročí této maďarské národní pohromy.

Jen několik málo výsledků:

Plných 94 % souhlasí, že mírová smlouva byla pro Maďarsko „obecně nespravedlivá a příliš přísná“. 84 % souhlasí s tvrzením „Kdo je Maďar, toho Trianon bolí“. Dle 71 % je částečně či zcela pravda, že hlavní příčinou špatných vztahů Maďarska se sousedy je právě Trianon. Stejný podíl říká, že byl hlavní příčinou vstupu Maďarska do druhé světové války. Celých 20 % tázaných zcela souhlasí s tím, že Trianon po sto letech ztratí účinnost, dalších 14 % souhlasí částečně. Jde o pověru, která se rozšířila s blížícím se výročím. Podle 79 % čelí maďarské komunity v zahraničí četné diskriminaci. Dle stejného procenta je důležité, aby Maďarsko podporovalo krajany ve snaze o autonomii.

Respondenti měli také odpovídat na pestrou paletu otázek týkajících se jejich poměru k sousedním státům. V odpovědi na otázku „Kde se odloučeným maďarským komunitám žije nejhůře?“ suverénně zvítězila Ukrajina. V kontrastu s tím pouhá čtyři procenta Maďarů označila vzájemné vztahy s Ukrajinou za pozitivní. Jak vypadaly maďarsko-ukrajinské vztahy v posledních letech, a zejména od roku 2017, nejlépe vyjadřují následující dva články, které jsem kdysi napsala pro naši facebookovou stránku Co se děje v Maďarsku?.

Ukrajina obvinila maďarskou vládu ze zasahování do voleb

27. října 2020 

Po několika měsících klidu se opět rozhořel sousedský spor, tentokrát mezi Maďarskem a Ukrajinou. Kyjev obvinil maďarskou vládu ze zasahování do tamních komunálních voleb, předal velvyslanci protestní nótu a zakázal vstup dvěma vysoce postaveným státním úředníkům.

Ministr zahraničí Péter Szijjártó krok Ukrajiny označil za „ubohý a nesmyslný“ a pohrozil, že Ukrajina potřebuje maďarskou podporu pro vstup do EU a NATO.

Maďarská vláda běžně otevřeně podporuje etnicky maďarské strany v sousedních státech, které zpravidla nereagují nijak, a to i pokud mají s Maďarskem komplikované vztahy.

Při nedávných komunálních volbách v Rumunsku jel v den voleb podpořit místní maďarské politiky sám Szijjártó, za maďarskou stranu zase v Srbsku lobboval před volbami osobně Viktor Orbán (vztahy se Srbskem jsou však momentálně velmi dobré). Podporu Kulturního sdružení Maďarů Zakarpatské oblasti (KMKSZ) a maďarského primátora města Beregszászu (Berehovo) Zoltána Babjáka ale ukrajinské úřady označily za přímé vměšování a avizovaly tvrdou reakci.

Také Szijjártó zakarpatské Maďary vyzval k hlasování pro maďarské kandidáty na svém Facebooku a gratuloval jim k historickému vítězství (strana se dostala do krajské rady a získala sedm starostů). Ukrajina ale vyhostila dva státní úředníky, kteří patrně agitovali přímo na místě.

Není známo, komu konkrétně byl zakázán vstup, ale jedním z nich má být státní tajemník při úřadu premiéra. To splňuje tajemník pro národní politiku, který má na starost právě Maďary v okolních státech, Arpád János Potápi, jako druhý vyhoštěný v úvahu přichází Levente Magyar z ministerstva zahraničí. Už dříve Ukrajina zakázala Potápimu vstup, když měl přijet na otevření maďarské školy v Užhorodě. Byl označen za epidemickou hrozbu a na ceremonii jej nahradil konzul.

Potápi uznal, že osobou se zákazem vstupu může být on, ale není si jistý, neboť mu to prý dosud nikdo nedal vědět oficiální cestou.

Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba uvedl, že kořeny krize nespočívají jen v podpoře maďarských stran, ale v „maďarské politice jako celku“.

Szijjártó ve své reakci vyzval Kulebu, aby objasnil, co si představuje pod pojmem zasahování, „zda je to Maďarsko darující Ukrajině padesát plicních ventilátorů, Maďarsko jako jediná země, která umožňuje ukrajinským státním příslušníkům tranzit na Západ, nebo Maďarsko financující revitalizaci jedné z nejvíce znečištěných řek na Ukrajině“.

Oba ministři zahraničí se také politovali, že snaha o dobré vztahy je pouze jednostranná a druhá strana jí ustavičně hází klacky pod nohy.

Maďarsko-ukrajinské vztahy jsou špatné od roku 2017, kdy Ukrajina přijala nový školský zákon, který zavádí výuku většiny předmětů v ukrajinštině od pátého ročníku základní školy. Maďarsko od té doby blokuje ukrajinská vyjednávání o vstupu do NATO.

---

Agresivní přetlačovaná s Ukrajinou pokračuje

18. prosince 2020 

Dlouhodobé napětí mezi Maďarskem a Ukrajinou v posledních týdnech kulminuje. Poté, co Kyjev v říjnu obvinil maďarskou vládu ze zasahování do voleb kvůli otevřené podpoře tamní maďarské strany a vyhostil dva vysoce postavené státní úředníky, v listopadu odepřel vstup do země ministerskému komisaři Istvánovi Grezsovi zodpovědnému za spolupráci mezi župou Szabolcs-Szatmár-Bereg a zakarpatským regionem, kde žije početná maďarská menšina.

Grezsa se také při té příležitosti dozvěděl, že má tříletý zákaz vstupu na území Ukrajiny. Maďarské ministerstvo zahraničí následně předvolalo ukrajinského velvyslance a předalo mu protestní nótu.

Znovu byl ukrajinský velvyslanec předvolán na začátku prosince poté, co „komanda ukrajinských bezpečnostních služeb zaútočila na několik maďarských institucí a obsadila i dům předsedy maďarského Zakarpatského kulturního sdružení László Brenzovicse“.

K raziím došlo po rozhodnutí soudu v Záporoží na východě Ukrajiny v souvislosti s obviněním ze separatismu. Podle sdružení se jedná o vykonstruovaná politická obvinění, jejichž cílem je „omezit činnost maďarských organizací a zastrašit zakarpatské Maďary a jejich vůdce“.

Ministr zahraničí Péter Szijjártó se podle svých slov obrátil na ukrajinské ministerstvo zahraničí a uvedl, že maďarská vláda se „postaví za zakarpatské Maďary na každém mezinárodním fóru“. Také uvedl, že téma nastolí na nejbližší schůzce svých protějšků z NATO.

„Navzdory nedávným závazkům a takzvaným snahám o usmíření“ zůstává politika ukrajinské vlády nadále „protimaďarská“ a je zaměřena na zastrašování maďarské menšiny v zemi, řekl Szijjártó.

„Je nepřijatelné, aby země usilující o členství v NATO neustále zastrašovala a udržovala mírumilovnou etnickou menšinu jiného člena NATO pod tlakem,“ uvedl ministr ve videu.

Následně Szijjártó v dalším videu, již po schůzi ministrů členských států NATO, řekl, že téma se svými protějšky otevřel a vyzval je k solidaritě s Maďarskem a k tomu, aby na Maďarsko dále nevyvíjeli nátlak, pokud jde o stažení veta přístupových rozhovorů s Ukrajinou. Maďarsko je blokuje od roku 2017, kdy země přijala kontroverzní školský zákon.

Také upřesnil, že tajná služba „obsadila“ ředitelství etnicko-maďarského kulturního sdružení KMKSZ, domov jeho předsedy Brenzovicse, maďarskou Zakarpatskou vysokou školu Ference Rákócziho II. v Beregszászu (Berehovo) a kanceláře organizace odpovědné za program hospodářského rozvoje, který v Zakarpatském regionu organizuje a platí přímo maďarská vláda z Budapešti.

„Nenávist vůči Maďarům je i nadále podněcována na úrovni centrální vlády. Je to zjevný skandál a v 21. století je to nepřijatelné, zejména v zemi, která tvrdí, že se chce přiblížit k NATO,“ pokračoval. Téma také podle svých slov otevře na nejbližší schůzi ministrů zahraničí EU.

Faktem však je, že Maďarsko již nemá téměř žádné páky, protože veškeré přístupové rozhovory Ukrajiny k NATO a EU kvůli údajné diskriminaci své menšiny blokuje.

Europoslankyně Fideszu a rodačka z Ukrajiny Andrea Bocskor jménem celé stranické skupiny vyzvala, aby se k věci vyjádřil také Evropský parlament. Na to byla ukrajinskou nacionalistickou organizací Mírotvůrce zařazena na seznam nepřátel Ukrajiny pro podněcování vůči ukrajinské suverenitě a územní integritě. Útok na Bocskor odsoudila Evropská lidová strana (EPP) i šéf unijní diplomacie Josep Borrell. Na seznamu se záhy ocitl také Brenzovics.

Vzájemné třenice vyvolaly novou vlnu útoků na maďarskou komunitu v Zakarpatí. Trestní řízení bylo zahájeno vůči radním z osady Szürte za zpěv maďarské hymny při zahájení zasedání.

Vedoucí maďarské delegace Rady Evropy Zsolt Németh zaslal dopis šéfovi rady Riku Daemsovi. Rada Evropy by podle něj měla vyzvat Ukrajinu, aby přestala s „nájezdy, které evokují sovětské časy“. Oficiálně se na generální tajemnici Rady Evropy obrátil i Szijjártó.

O podpoře a solidaritě ujistil ve speciálním dopise starostu Beregszászu Zoltána Babjáka také budapešťský starosta Gergely Karácsony.

Maďarsko dlouhodobě obviňuje Ukrajinu z omezování jazykových, kulturních a politických práv a zastrašování své menšiny a blokuje přístupové rozhovory; Ukrajina obviňuje Maďarsko ze zasahování, rozdávání maďarských pasů a podpory separatistických tendencí.

---

Českému čtenáři to musí připadat jako problémy z jiného světa. Pro česká ani světová média nejsou tyto sousedské šarvátky zajímavé. Ale pro Maďary ano. Maďary nelze v tomto konfliktu považovat za nějaké svatoušky, jen protože jsou zdánlivě slabší stranou.

Maďarská vláda systematicky rozdávala pasy příslušníkům maďarské menšiny v Zakarpatí, přestože to Ukrajina zakázala. Maďaři byli nabádáni, aby své druhé občanství před úřady skrývali. Maďarští vládní představitelé jezdí do sousedních států agitovat za menšinové strany. Sebevědomé státy to zvládnou, ale Ukrajina po první ruské agresi v roce 2014 byla pochopitelně zemí, která takové věci vnímala extrémně citlivě. Když se na části vašeho území regulérně válčí, protože si jej chce odloupnout sousední stát, těžko budete s buddhistickým klidem přihlížet separatistickým tendencím na druhém cípu země.

Maďaři jsou sice extrémně citliví na sebe, ale pro jiné stejnou citlivost nenacházejí. Například nechápou, proč by jejich projevy „uherské nostalgie“ měly někoho děsit.

Zde například vidíme vyhoštěného státního tajemníka Potápiho s mapou Uherska.

Z nějakých důvodů se Slováci, Chorvati ani Ukrajinci neradovali ani z památníku odhaleného u příležitosti stého výročí Trianonu nedaleko maďarského parlamentu, na prestižní adrese ulice Alkotmány. Rampa je složená z malých cihliček, na nichž jsou názvy všech uherských obcí. Najdete tu například Bratislavu, Záhřeb nebo Berehovo.

A veliké dojetí by v sousedních státech zřejmě nevyvolala ani tato výstava v Národním muzeu, jejíž součástí byly odpovědi maďarských dětí ze sousedních zemí na otázku, co se jim vybaví při slově Trianon. Některé z odpovědí jsem vypsala a přeložila níže.

„Jsem velmi smutný, že jako maďarský občan nežiji v Maďarsku. Ale věřím, že jednoho dne se Zakarpatí zase vrátí zpátky Maďarsku.“
Zoltán, 15 let, Zakarpatí (Ukrajina)

„Zlodějina!“
Dodi, 17 let, Horní Země (Slovensko)

„Cítím, že mě to připravilo o možnost lepšího života.“
Levente, 15 let, Sedmihradsko (Rumunsko)

„Viděla bych řešení v tom, že bychom vše vrátili do původního stavu.“
Vanesa, 16 let, Horní Země

„Po ukřižování přijde zmrtvýchvstání.“
Levente, 13 let, Sedmihradsko

„Odešel odsud Tatar i Turek a Trianon taky není navěky!“
Julcsi, 15 let, Horní Země

„Ruka se mi zatíná v pěst!“
Nándi, 17 let, Horní Země

„Ve filmu Poslední samuraj je scéna, kde se hlavního hrdiny zeptají, jestli myslí opravdu vážně to, že může změnit vlastní osud. Mě se mnozí ptají, jestli si vážně myslím, že se dají v současné době změnit hranice. Odpovídám vždycky to, co Tom Cruise: Nevím, ale udělám pro to všechno.“
Krisztián, 18 let, Horní Země

„Kéž by nás Rumuni tak neutlačovali.“
Norbi, 14 let, Sedmihradsko

„Podle mě by se měla území připojit zpátky a Slováci by měli jít severněji a Maďaři zůstat, kde jsou.“
Dániel, 14 let, Horní Země

„Doufám, že se Velké Maďarsko vrátí a Sikul bude znovu Sikulem.“
Bertalan, 14 let, Sedmihradsko

---

Maďarská vláda a s ní i nemalá část národa je dnes hluboce uražena ukrajinskou kritikou – vždyť přece zapomněli na „dlouhá léta útlaku maďarské menšiny v Zakarpatí“ a odsoudili ruskou agresi, hlasovali pro všechny sankce, přijímají stovky tisíc uprchlíků, posílají humanitární pomoc a podpořili i členství Ukrajiny v EU – a Ukrajincům je to málo!

Uražený – a vyděšený – národ se semknul kolem své vlády.

Taková je už reakce na vnější tlak – funguje to v Rusku, na Ukrajině i v Maďarsku.

Na Maďary je potřeba dávat pozor a v případě nutnosti jim nastavit jasné hranice – obrazně i doslova. Ale ze všeho nejdřív je zapotřebí je pochopit.

I když vám přitom hrozí, že skončíte jako ruský agent.

České 19. století. Výběr dobových zpráv II.

Nový výběr dobových zpráv se opět soustředí především na soudničky a oblast trestního práva jako takovou; kromě toho ale v krátkých zprávách naleznete i různé kuriozity a tehdy v médiích poměrně oblíbené číselné výčty nejrůznějších statistik. Na závěr i jeden politický článek, zabývající se tehdejší velkou politickou událostí, a sice dobytím Bosny.

Zprávy jsou ponechány v původní češtině, jejíž pravopis se liší od dnešního.

---

Fiala bude pověšen
Pražský zpravodaj, 21. června 1866

Poprava v Praze jest málo kdy vídané divadlo a protož vždy takový smutný případ velké účastenství v lidu vyvolá. Taktéž dnešního dne, kdy těžce uražené spravedlnosti krutým oním trestem se zadost učiní, bude míti Praha smutné podívání na zločince, jenž úkladnou vraždu na milence spáchanou životem svým zaplatiti musí.

Václav Fiala, jenž rozsudkem c. k. zemského soudu v Praze ze dne 20. února 1866 pro zločin vraždy úkladné k smrti provazem odsouzen byl a dnes na popravišti skončí, jest dle vyšetřování dne 4. prosince 1844 v Praze narozen, katolík, svobodný, chodil co desetileté dítě as rok do školy, prospěl však málo v náboženském cvičení a naučil se vůbec málo psáti a čísti. Matka jeho nežila pospolitě s manželem svým a Václav Fiala žil při matce v domě, manželi Žemličkovými obydleném. Po smrti matky nebyl Fiala u otce, nýbrž přišel mezi cizí lidi a vyhledával zaměstnání v rozličných hostincích. V desátém roce věku svého byl kárán metlou pro nepatrná provinění, později už trestán nebýval.

Již v čase, dokud jeho matka žila, seznal Annu Charvátovou, dceru Vojtěcha Žemličky, jenž této byl věrným pěstounem. V roce 1863 nacházel se Fiala v nemocnici, kde jej Anna Charvátova častěji navštěvovala, jemu přilepšení přinášela a jej ošetřovala. Po uzdravení se docházel Fiala již častěji k Anně Charvátové, vstoupiv s ní v milostné spojení.

Z počátku byli rodiče s touto známostí srozuměni, později však nastaly nesváry a rodiče si přáli skončení tohoto poměru, an Fiala často Annu Charvátovou přiměl, aby noce mimo dům otcovský trávila. Dne 16. listopadu 1865 porodila Anna Charvátova děcko, jemuž Václav Fiala otcem byl. Vzdor tomu trýznil Fiala Annu Charvátovou a vyhrožoval jí takovým způsobem, že manželé Žemličkovic proti němu stížnost podali.

Rozhorlen proto, že manželé Žemličkovic déle trpěti nechtěli, aby Annu Charvátovou za milenku měl a ji navštěvoval, předsevzal sobě Fiala, Annu Charvátovou i sebe o život připraviti, protože věděl, že manželé Žemličkovic Annu velmi milují a ji k pomoci ve stáří potřebují, tedy se jim též mstíti chtěl, aby oni, když ne on, rovněž nic neměli.

Aby své předsevzetí vykonal, vzal k sobě dne 10. prosince 1865 nůž, tzv. žabku, a šel jako obyčejně za svým povoláním. Dne 11. prosince koupil, chtěje se pak oběsiti, špagát a ráno o 8. hodině odebral se k Anně Charvátové, anaž právě dítě koupala. Počkal, až Anna, otírajíc dítě, zády se k němu obrátila, načež ji žabkou vzadu do krku řízl a do těla ji pak bodal, pokračoval pak v tomto počínání, i když už byla na zem upadla. Její krev, jak praví jeden svědek, při každém bodnutí vysoko vystřikovala. Na otázku svědka „pro Krysta pána, co zde děláte?“, odpověděl Fiala a ukazoval přitom na Annu Charvátovou: „Už jsem hotov.“

Poté byl Fiala zatknut a Anna jsouc smyslů zbavena, do nemocnice donešena, kde téhož dne večer o 11. hodině zemřela, aniž mohla být vyslechnuta. Na těle Charvátové shledalo se 31 ran, na krku, v prsou, v obličeji, v šíji, v zádech atd. Veškeré rány byly spůsobeny velkou silou a byly nebezpečné, dvě rány v prsou ale bezvýminečně smrtelné.

Jelikož Václav Fiala jak skutek, tak i úmysl vražedný doznal, byl rozsudkem ze dne 20. února 1866 pro zločin dokonané úkladné vraždy k trestu smrti provazem odsouzen. Tento rozsudek byl potvrzen od c. k. vrchního zemského soudu a poté i od Nejvyššího soudu.

Nejvyšším rozhodnutím od 22. března 1866 Jeho císařské a královské Apoštolské Veličenstvo nejvyššímu soudu ponechati ráčil, aby nad Fialou rozsudek se vykonal.

Tento trestní nález byl Václavu Fialovi dne 19. června oznámen.

Národní listy, 22. června 1866

Poprava V. Fialy, vraha Anny Charvátovy, odbývala se včera časně z rána Na židovských pecích za Novou bránou. Odsouzenec, který se choval vůči svému osudnému postavení dosti lehkovážně, ba až neslušně, stal se teprve posledního večera vážnějším. Kromě osob, které si Fiala ještě výslovně viděti přál a kromě jeho příbuzných, nebyl nikdo k němu vpuštěn. Mezi připuštěnými k němu byl také otec zavražděné nebohé Anny Charvátovy. Také se svým dítětem se Fiala rozloučil a žádal otce Charvátovy, aby mu odpustil.

Vzdor ranní době popravy čekaly před radnicí novoměstskou četné zástupy zvědavého lidu, aby průvodu s odsouzencem se dočkaly. O půl sedmé ráno byl odsouzenec odveden do domácí kaple domu soudního, kde byl přítomen mši svaté, načež vyveden jest na dvůr a posazen do připraveného již proň povozu. Po té hnul se vůz v průvodu vojenském z domu soudního. V čele průvodu ubíralo se oddělení vojenských myslivců, načež následoval vůz uzavřený, v kterém seděl odsouzenec s knězem, který s modlící knihou v ruce na poslední cestu jej připravoval, a s dvěma četníky, kteří naproti němu seděli.

Odsouzenec byl v tváři zbledlý a seděl ve voze mlčky, jen chvílemi plaše s vozu na obecenstvo po ulicích se tlačící se rozhlížeje, jinak ale dosti pozorně slov duchovního si všímaje. Celkem zdálo se, že byl na osud svůj dosti připraven. Kolem vozu kráčelo oddělení policejních strážníků s nasazenými bodáky. Za vozem odsouzence jely ještě dva jiné se soudní komisi a se soudními lékaři, načež průvod uzavřen oddělením myslivců.

Průvod ubíral se Vodičkovou a Jindřišskou ulicí přes Senovážný plac a Novou bránou k popravišti. Všechny ulice ty byly naplněny zástupy lidu. Na popravišti čekalo již od večera přes noc mnoho lidí, aby si pojistili výhodná místa a špekulanti zřídili tamtéž lavice pro obecenstvo. Když se průvod přiblížil, bylo popraviště již tisíci hlav obklíčeno.

Kat Piperger, jenž byl o hodinu dříve v ozbrojeném průvodu na popraviště přijel, přijal odsouzence do svých rukou. Hluboké ticho rozložilo se kolkolem, veškeré zraky napnutě upíraly se na odsouzeného. Odsouzenec přiveden až k samé šibenici, která byla zřízena podle zcela nové konstrukce, aby smrť co nejrychleji způsobena byla. Pod šibenicí ovázali pacholci odsouzence na několika místech provazy a poté vložena mu na krk oprátka.

Pomocí ústrojí v pozadí šibenice zařízeného následovalo na to náhlé škubnutí, kterým odsouzenec půdy pod nohama pozbyl a zároveň za krk nahoru a za nohy dolů natažen byl, tak že sebou ani nehnul a v několika okamženích skonal. Vojsku veleno v okamžiku tom k modlitbě, kterou duchovní vykonával a tím ukončen truchlivý ukon, kterýmž uražené spravedlnosti zadosti jest učiněno. Mrtvola zůstala nějaký čas viset, část vojska zůstala ještě k udržení pořádku u místa popravního, ostatní vrátila se do města. Mezi dnem přibývalo vždy ještě nové obecenstvo, tak že silnice k Židovským pecím vedoucí stále byla oživena a plná lidu, až konečně mrtvola sňata a na popravišti zakopána byla.

*** Pokračování 23. června 1866 ***

Samovražda. Včera ráno o 5. hodině oběsil se dovolenec Václav H., který ve Volšanech nádeničil, na hřbitově Volšanském. Oběšený byl přítomen popravě Fialy a byl ve vyšetřování, poněvadž na něm lpělo podezření, že zaškrtil svou milou.

Z lístku tužkou napsaného, vysvítá, že si vzal život z lítosti.

Poprava číšníka Fialy byla poslední veřejnou popravou v Praze do konce druhé světové války.

---

Nechce býti ženskou
Národní listy, 13. května 1871

Za velmi živého účastenství obecenstva, zvláště mladších pánů, odbýváno včera u zdejšího zemského co trestního soudu přelíčení s pověstným ženským lieutenantem, Helenou Fühmannovou, pro zločin podvodu, a s matkou její Annou, jakož i s družkou Julií Hilbrichovou pro účastenství na zločinu tomto.

Helena Fühmannova, dívka to v plném květu svého mládí, jediná nemanželská dcera Anny Fühmannové, jest vzrůstu štíhlého, tvář její jasně bledá má výraz jakési pevnosti, a z krátkých nakadeřených černých vlasů jakož i chůze dalo by se spíše souditi na muže, než na dívku. I pohyby její, jakož i ty okuláry, jež nosí, dodávají jí vzezření více mužského.

Zkrátka, ze všeho viděti, že Helena Fühmannova suknici, v níž dostavila se k výslechu, již dlouhá léta nenosila a že oblekla ji teprv ve vyšetřovací vazbě, která trvala celých 6 měsíců.

Také se v suknici té neuměla ani volně pohybovati a upřímně řečeno, slušela jí důstojnická uniforma pluku Konstantinova asi mnohem lépe, ano můžeme říci, že to musel býti fidelní vojáček, když řinčel ocelovou šavlí po dláždění, leda by mu byl mohl někdo vytýkati „holou bradu.“

Co dítě navštěvovala Helena Fühmannova farní školu u sv. Jindřicha až do 13. roku věku svého a již tenkráte dle výpovědi matky ukazovala zvláštní náklonnost k mužskému obleku, a jak jen mohla, hleděla se převléci. Vystoupivši ze školy, zaměstnávala se šitím a rozličnými ženskými pracemi, při tom však hleděla se všemožně vzdělávati a skutečně přiučila se do 15. roku věku svého vedle češtiny a němčiny vlaštině, franštině, angličtině a řeči slovinské. Výtěžek ze šití byl velmi skrovný, matka byla chudá i bylo tedy u Fühmannů bídy dost a dost. S 15. rokem umyslila si Helena z úzkých mezí, jež vyměřeny jsou ženě, vystoupiti a zevnějšek ženský, jenž jí u zaopatřování výživy překážel, proměniti v mužský. Vydávajíc se za studenta, živila pak sebe a matku svou výdělkem, jenž jí dopřán byl co honorár od rozličných rodin za hodiny, v nichž vyučovala jich dítky.

Nechť připisuje ten neb onen Heleně Fühmannové ducha romantického, těkavého, nebo ať odvozuje počínání její z duševní jaké nemocné náklonnosti býti mužským (animus virilis in corpore feminali), myslíme přec, že jediná příčina přestrojení jejího byla, domoci se snadnější výživy. V posledním však čase svedly okolnosti Helenu Fühmannovou až k zločinu podvodu, jejž spáchala jak obžaloba praví, čtverým spůsobem.

V létě roku 1870 přicházívala v mužském oděvu k trafikantce Rosalii Jakubčíkové na Skalce, kupujíc si doutníky. Při příležitosti té vyprávěla, že jest medikem, že se jmenuje Viktor Laczinovich, svobodný pán z Riedburku, a otec její že jest pensinovaný generál-major ve Vídni. V srpnu téhož roku přišel přestrojený medik, oblečen v elegantní černý šat opět do trafiky, koupil doutníky a vyprávěl mezi jiným, že jest zván za mládence na svatbu, než že nemá peněz a od žida že by nerad si vypůjčoval. Jakubčíková pomyslíc, že to pan baron, hned nabídla se se 6 zlatými. Pan baron je ovšem nezamítnul, vybral ještě asi za 2 zl. 60 kr. doutníků a trafikantka byla tomu povděčna, že si naklonila tak urozeného mladého pána.

Když za krátký čas pan baron Laczinovich přišel zase do trafiky, stěžoval si na svého krejčího. Jakubčíková, jak již byla ochotna, odporučila mu ihned svého bratra za krejčího a bratrovi pana barona. Improvisovaný Laczinovich navštívil také Karla Jakubčíka, bratra trafikantky, do dílny a dal si vzíti míru na černý oděv, udávaje, že ho k pohřbu tetičky své, hraběnky Cavriani potřebuje. Za to dal panu mistrovi visitku, na níž stálo „Viktor Laczinovich, svobodný pán z Riedburku“, spolu s udáním bytu, kamž se skutečně Karel Jakubčík několikrát odebral, aby upomínal o zaplacení. Než baron nebyl nikdy doma.

V měsíci říjnu 1870 sdělila paní Charlotě Kreisigové, která půjčovala peníze na úroky, služka Eleonora Glierova, že paní Fühmannová, matka Heleny, ví o mladíku z vysokého rodu, který by potřeboval peněz a nehleděl by již na větší úroky. Paní Kreisigová byla volna a za nedlouho přivedla jí Glierova mladíka v smuteční šat oblečeného, který se vydával za Viktora knížete Bathyany a žádal za půjčku 100 neb 200 zl. Aby spíše docílil žádaného úvěru, pravil, že kněžna Lobkovicova na Hradčanech jest jeho babičkou a otec jeho že jest general-majorem ve Vídni. Charlotta Kreisigova chtěla však míti kaventa, a když nemohl kníže Bathiany žádného se dovolati, přinesl vlastnoručně vyhotovený křtící list, jakož i list domovský, z nichž paní Kreisigová vyrozuměla, že skutečně před ní kníže Bathyany a vyplatila mu na směnku, znějící na 200 zl. ve lhůtách 129 zl.

U paní Kreisigové seznámil se falešný kníže Bathyany s baronem Jaroslavem Puteany, Maďarem. Po třech nedělích potkali se na ulici, pan kníže byl již v důstojnické uniformě. Lehce se pozdravili a kníže Bathyany bez dlouhých rozpaků požádal barona, aby mu něco půjčil; papá prý jest na Vorlíku u knížete Schwarzenberga na honbě, jakmile prý se do Prahy vrátí, že vděčně bude panu baronovi dluh splacen. Vystavila se směnka na 100 zl., baron Puteany vyplatil panu lientenantu 35 zl., ostatní že mu doplatí, až papá po návratu uhradí směnku. Těch asi podvodů dopustila se Helena Fühmannova za čas svého přestrojení, mimo to, že co švarný důstojník, odloudila dívce J. B., seznámivši se s ní při májové slavnosti u Uršulinek, srdce. Známost ta byla však tak nevinna, tak bezpříkladně platonická, že se to panu lieutenantovi ani na zlou váhu klásti nemůže.

Z výslechu obžalované seznali jsme, že skoro po celých 7 let zabývala se kondicemi, při čemž získala měsíčně asi 3 zl. 50 kr. — dosti to skrovný honorář.

Pro přestrojení své dostala jednou od policie důtku, načež svlékna se sebe mužského, než brzy zas se přestrojila.

Předseda Rührenschaft: Proč jste se převlékala?
Obžal: Abych snáze uživila matku.
Předs: Přišla jste na tu myšlenku sama anebo jste byla na ni někým přivedena?
Obžal: Za mého dětství bydlel u matky student, technik Špinka, pracovával pro jiné studující úlohy a abych mu je snadněji mohla roznášeti, měl mě k tomu, bych upotřebila jeho oděvu.
Předs: Jak jste se seznámila s trafikantkou Jakubčíkovou?
Obžal: (zapomínajíc, že již není v mužském obleku): Chodil jsem tam pro doutníky.
Předs: Také kouříte?
Obžal: Ano, asi rok.
Předs: Jaké?
Obžal: Britanika, krátké, virginia a dlouhé též.

Co se týče peněz, jež na paní Kreisigové vymohla, udává obžalovaná, že matka se nalézala v stavu velmi nuzném, neměla na činži, domácí zuřil a již nebyla daleka dražba všech svršků matčiných — to ji pohnalo k podvodu.

Na to předkládají se obžalované rozličné visitky, jež uznává za své, jakož i onen padělaný křtící a domovský list znějící knížeti Viktoru Bathyanymu, jakož i svazeček rukou Heleny Fühmannové psaných písní, jejichž obsah jest vesměs rozmarný — buršácký.

Výslech spoluobžalovaných Anny Fühmannové a Julie Hilbrichové pro súčastnění se na podvodu neměl nic zajímavějšího a trval také jen kratší dobu. Helena Fühmannova prý již co dítě měla zalíbení strojiti se do mužského oděvu, pročež ji doma jmenovali Viktor, ač věděli, že jest dívka. Obě tyto obžalované rozhodně popírají súčastnění se při podvodech.

Co svědci předvoláni byli Rosalie a Karel Jakubčík, baron Jaroslav Puteany a Eleon. Glierová. Ros. Jakubčíkova, trafikantka, udává vše, jak jsme to již zprvu zaznamenali.

Předseda: Proč jste obžalované půjčovala peníze?
Svědkyně: Já sama nevím — snad že dělala barona.

Svědek Karel Jakubčík, mistr krejčovský.

Předs: Znáte zde obžalovanou?
Svědek: Prosím, znám, přišla jednou ke mně.
Předs: Tak jak zde sedí?
Svědek: Ne, prosím, jako pan baron.
Předs: Co chtěla?
Svěd: Bral jsem jí míru.
Předs: Na celé tělo?
Svěd: Ano. Kalhoty jsem však udělal trochu úzké a proto jsem je musel šířit.

Svědek má za obžalovanou dluh 13 zl. 30 kr., nežádá však náhrady.

Baron Jaroslav Puteany viděl obžalovanou poprvé, když mu byla představena co kníže Viktor Bathyany, ač Maďar, neznal knížete toho jména, leč hraběte, myslel však, že mladý pan hrabě dělá většího, vydávaje se za knížete. Mluvil k ní maďarsky, nemohla mu odpovídat, leč jak praví, Pavel Esterházy jest též uherský šlechtic a neumí ani slova maďarsky, nebylo mu to tedy nápadno. Než na oficíra se pan kníže přec jen choval málo podle pravidel, tu potkáme, vypravuje svědek, císaře Ferdinanda, a on salutuje tak nedbale, jakoby neznal povinnost. Když jsem mu to vytýkal, pravil: A bah, proč tak čerstvě jede?

Byl nemálo překvapen, když uslyšel, že kníže Bathyany jest zatčen, a že to dokonce dáma. Také nežádá náhrady.

Eleon. Glierova, služebná paní Kreisigové, udává známé již věci o půjčce své paní.

Po přečtení několika protokolů, přistoupil státní zástupce Görner k závěrečné řeči a navrhoval Heleně Fühmannové trest 18měsíčního žaláře, obě pak spoluobžalované propustil z obžaloby. Soudní dvůr vyměřil obžalované trest žaláře na 6 neděl.

Obhájcem byl dr. Zucker.

Helena Fühmannova alias Viktor Fühmann se v dobovém tisku objevuje opakovaně. S převlékáním do mužského oblečení ani drobnými podvody nikdy nepřestala a opakovaně stála před soudy.

---

„Lékař“ cti sestřiny
Národní listy, 8. listopadu 1885

Dne 2. srpna 1885 v neděli odpoledne, uspořádáno bylo manželům Zámišovým na Žižkově zastaveníčko neobyčejné sice, ale také velice nepříjemné. Téhož dne totiž, asi po druhé hodině odpolední, „zastavil“ se pod okny domu Zámišova jakýs mladík, dle zdání notně podnapilý, a počal dělat Zámišovi „štandrle“, jak povídá. Pana Zámiše sice nikde tu nebylo, ani z okna se nedíval, ale mladík patrně náležel k oněm lidem, kteří umějí mluviti skrz sklo i zdi. Ač nikde neviděl Zámiše, oslovoval ho přece stále přímo: „Já tě, lumpe, vykuchám, že z tebe vnitřnosti utekou, a kdybych měl za to dostat patnáct let do Kartouz! Já se nehnu odtud, až z domu vyjdeš, a zabiju tě, ať mi dají patnáct nebo šestnáct let!“

Při tom mával mladík divoce pěstmi, hrozil do oken, zapřísahal se pánem bohem a všemi svatými, že nenechá Zámiše na živu, chytil chvílemi čepici, praštil jí o zem, zvedl ji zase, posadil ji stranou k uchu a láteřil znova. Jako obyčejně při takových příležitostech, byli i tentokráte nejdříve na místě páni sousedé a sousedky. Na všech stranách otvírala se okna, v každém objevilo se hned několik hlav a uši rostly. Je to sice ostuda, nadává-li se někomu, ale každý to rád poslouchá, ovšem kromě onoho, jehož se týče.

Pan Zámiš spal, paní Zámišová také. Ale horlivé služebnictvo zbudilo paní: „Milostpaní, jdou poslouchat, někdo jim nadává!“ Paní Zámišová přistoupila k oknu, ale jedva že ji výtržník uhlídal, zvedl kámen a hrozil jí: „Ty p…, já ti tam urazím hlavu skrz to okno! Já ti vypálím oči vitriolem!“ Hodil však kámen zase na zem a nadával dále. Pak také přistoupil k oknu pan Zámiš a byl stejně přívětivě uvítán, jako jeho manželka. Spousta nadávek vychrlena proti němu, tak že uznal za dobré, co nejrychleji od okna odstoupiti.

Za krátkou dobu nashromáždily se na ulici davy do tisíců, naslouchajíce sběsilému nadávání mladíkovu, jenž křičel, „že ho sprovodí se světa, darebáka, co mu svedl sestru.“

Tak to trvalo skoro dvě hodiny, až do tří čtvrtí na čtyři, a nebylo tu nikoho, jenž by byl zakročil. Teprve po té době napadlo paní Zámišové, aby poslala pro stráž, která mladíka více nezastihla. Uprchl před ní, vmísiv se do davu, jenž provázel nějakou kapelu mimo se beroucí. Než brzy byl dopaden a zatčen, a včera postaven před soud, jemuž předsedal vrchní rada z. s. p. Roztočil. Jmenuje se Václav Jablonský, je 26 roků stár a svoboden, takto nádenník. Jest žalován pro veřejné násilí, jehož dopustil se výhrůžkami svými.

Po přečtení žaloby táže se předseda:
„Řekněte, proč jste se tak zuřivě choval?“
Obžalovaný: Slavný soude, to jsem všechno učinil pro sestru! Zámiš měl po čtyry leta známost s mou sestrou, měla s ním dvě děti, uvrhla se tím do nouze, ale on jí sliboval, že jí všecko nahradí a pak nenahradil. Za ten čas odnesla všechno, co měla, do zastavárny a když nic nedostala, nemůže si odtud nic vyplatit. Proto jsem to udělal. Já ho nechtěl zabít, já mu chtěl jen udělat ostudu!
Předseda: Ale proč pak jste se pletl do věci, do níž vám pranic nebylo! To byla záležitost vaší sestry, ta měla s panem Zámišem vyjednávat.
Obžalovaný: Slavný soude, co pak měla dělat? Nechala to tak, poněvadž jí pan Zámiš sliboval, když stavěl druhý dům na Žižkově, že jí vše nahradí, že ji tak nenechá. Tak ona čekala — a on ji pak nechal v nouzi.
Předseda: Pan Zámiš má dva domy?
Obžalovaný: On má tři, slavný soude!

Předstupuje Josef Zámiš, kupec a hostinský, majitel tří domů na Žižkově, 48 let starý.

Předseda: Pane svědku, řekněte nám, jak se věc udála?
Svědek: Ale to byla ostuda, slavný soude, že se to člověk stydí povídat! Nadal mi do lumpů, zlodějů, sviňáků a že mne zabije, že na mne bude čekat do rána, že mě na životě nenechá — kde pak já si to všecko pamatuji!
Předseda: Obžalovaný tvrdí, že to udělal jen z té příčiny, že jste měl s jeho sestrou milostný poměr. Jak je to?
Svědek (útržně): Milostný poměr! To je moje věc — já jí za každý její milostný poměr řádně zaplatil — weiter nic. Já jí nejsem nic dlužen.
Předseda: Měla prý s vámi dvě dítka.
Svědek: Může být, že je měla se mnou, to se povídalo, ale do toho mně nic není!
Předseda: Měl jste snad strach z výhrůžek Jablonského? Bál jste se ho?
Svědek: Jak pak bych neměl strach? Mám strach, ať jdu kam jdu, pořád musím koukat, nejde-li někdo za mnou, aby do mne něco nevrazil.

Barbora Zámišová, 46letá manželka Jos. Zámiše, majitele tří domů:
„Já neslyšela nejdřív nic, milostpane! Obecenstvo mi to přineslo, že mi chce vypálit oči. Já bych prosila, z jaké příčiny, milostpane?“
Předseda: Měla jste strach z jeho výhrůžek?
Svědkyně: Ale měla, milostpane! Stojím sama v krámě, někdy tam není živé duše, tu by moh’ přijít a udělat mi něco!

Potom slyšeny ještě tři svědkyně, stará posluhovačka z domu a dvě švadleny ze sousedstva, jež slyšely řádění Jablonského. Po delší poradě soudu vynesen rozsudek, jímž Václav Jablonský odsuzuje se do těžkého žaláře na čas čtrnácti měsíců. Jablonský, jenž neměl obhájce, táže se, jak dlouho má čas ku podání odvolání, načež odchází domů.

Zámiš i se svědky čeká, až Jablonský zmizí, načež opouští také soudní budovu.

---

Babinský propuštěn
Národní listy, 25. května 1861

Předvčírem dne 21. května jela Jičínem osoba daleko široko po vlastech pověstná – Babinský. Vytrpěl trest 20letého vězení a byl řečeného dne z Kartous na svobodu propuštěn. Dva strážcové jej vyprovázeli do Jičína až do hostince U Města Hamburku, kdež se chvíli pozdržel, až dostavník Boleslavský odjížděl.

Množství zvědavých bylo před hostincem shromážděno. Babinský jest přes 60 let stár, tvář má dosti významnou, tělo stářím ještě nesklíčené. Odejel do Řepína, kdež v sirotčinci kongregace milosrdných sester místo zahradníka zastávati bude.

Ztratila děcko
Národní listy, 2. srpna 1879

V kavalčanském revíru, jenž jest přifařen do Ostravice, narodilo se tyto dny manželce rolníka dítě, jež ještě téhož dne měla odnésti pomocnice ku křtu do kostela do Ostravice. Napivši se řádně kořalky vydala se bába s dítkem do chrámu, kde čekali již kmotrové.

Cestou zastavila se však v hostinci, kde se posilnila žejdlíkem pálenky, následkem čehož se tak zpila, že spadla i s dítětem s mostu sedm stop vysokého do vody. Pádem tím těžce se poranila a ztratila dítě, načež se vrátila do svého příbytku. Druhého dne, když se nevracela bába k rodičům dítěte, poslali tito četníka k ní, jejž bába přivítala s otázkou: „Což děcko ještě domů nepřišlo?“ Nedbalá pomocnice musela dovésti pak četníka na místo, kde nalezeno mrtvé novorozeňátko pod mostem. Vyšetřování proti bábě zavedeno.

Nehoda černocha Kristiána s kavárny Louvre
Národní listy, 21. února 1907

V kavárně Louvre na nároží Spálené ulice zaměstnán jest jako sklepník malý černoch Kristián, který svou účinlivostí, bystrostí a groteskní češtinou získal si přízeň všech hostů kavárny. K dárkům, jimiž často obmýšlen od hostů, pořídil si malý Kristián hodinky, k nemalé pýše a potěšení srdce svého. Včera poslán byl kamsi ze závodu a vyšlapoval si vážně po Ferdinandově třídě s veškerou vážností svého úřadu, hrd pozornosti, kterou vzbuzuje, když tu do něho vrazil mladík, jejž černoch zná jen od vidění a než se vzpamatoval, byly hodinky ty tam, čili „jdi pryč“, jak se chlapec vyjadřuje.

Případ udán na policii a černoch sklepník velice se těší, že zloděj bude vypátrán a že budou vráceny jeho hodinky, po nichž prý on „moc stejskat a plakat“.

Pražský kat proti vídeňskému
Národní listy, 4. ledna 1877

Jest známo, že při popravě [Enrica von] Francesconiho ve Vídni, jejíž veškeré podrobnosti s takovou lačností se pohlcovaly, vzbudilo všeobecný úžas, že Francesconi měl krutý, přes deset minut trvající zápas se smrtí, že obličej jeho při popravě se velice zkřivil a že když Francesconi zdál se býti mrtvým, ještě po několik minut srdce jeho bilo.

Vídeňáci byli nad tím velice rozhořčeni a prof. Patruban v obšírnějším memoiru dokazoval, že poprava děla se velice neobratně.

C. k. kat pro království české, pan Jan Piperger, veřejným listem, jak praví, „v zájmu obecenstva sepsaném“, přisvědčuje prof. Patrubanu a praví: „Vykonal jsem v St. Király u Pětikostelí na šesti zločincích popravu (sedmý byl dostal milost) a všechny popravy dohromady netrvaly déle nežli deset minut, jak černé na bílém dokazuje vysvědčení komise popravní, kteráž velice chválí mou rychlost a obratnost. Já jsem až do dnešního dne popravil sedmadvaceti osob a ujišťuji, že žádná z poprav těch netrvala déle nežli deset vteřin. Za tu dobu nastoupila také vždycky ztuhlost smrti. Také nikdy se mně nesmělo státi, aby jazyk popraveného vydral se z úst, aniž by obličej jeho se zkřivil, anebo oči se otevřely. Mrtvola a třebas po celý den na šibenici visela, nemá také zmodrati ani zčernati ani otéci, jinak jest kat nezkušeným. A to bývá velmi často, protože celý spůsob popravy přenechán jest úplně libovůli popravčího, ani není nižádných v té věci pravidel. Jsem pak já jediný popravčí v celém Rakousku, kterýž popravuje spůsobem nejnovějším. Proč se methody té neužilo ani při popravě Ratkaye ani při popravě Francesconiho?

Jel jsem schválně k popravě Ratkaye a byl jsem jí přítomným. Tolik času nesmí vyplýtvati ani řezník, když zabíjí vola; bylo by to týrání zvířat! Tento vídeňský kat nemá bohužel žádné pořádné praxe ve svém oboru, proto žádám, aby tyto mé řádky dostaly se na veřejnost a ministerstvo spravedlnosti pohnuly, aby zrušilo různost, kteráž ve spůsobech popravy dosud panuje a o to se postaralo, aby, když již posílají se lidé z tohoto světa na onen svět, dělo se to aspoň spůsobem slušným, lidským, rychlým a všude stejným.

Činím ministerstvu spravedlnosti návrh, aby všichni c. k. kati byli vyučeni v mé popravčí methodě, a já sám nabízím se státu zadarmo za učitele. Veškeré listy vždycky chválily mou rychlost a bezpečnost při popravách a to již od prvního počátku mého úřadování.

Žádám, aby v zájmu obecenstva tyto řádky přišly v obecnou známost.

Ve vší úctě Jan Piperger, c. k. kat pro království české.“

Špatné počátky příbuzenství
Národní listy, 25. srpna 1885

Engelbert Fischer, 24letý předák (vorarbeiter) v dolech, bydlil před nějakým časem ve Svojetíně u hostinského Filipa Wagnera a zamiloval se tu náruživě do 22leté dcery jeho Veroniky. Veronika opětovala upřímně lásku mladíkovu a věnovala mu nejen srdce své, nýbrž i plnou důvěru, že ji nikdy neopustí — a v brzku cítila, že pod srdcem jejím zraje plod lásky vzájemné. Rodiče nechtěli trpěti dvoření Fischerovo a nechtěli svoliti ke sňatku s člověkem, jehož povolání přináší, že dneska zde, zejtra onde, nemaje stálého bydliště. Po nějaké době musil Fischer opustit Svojetín a odebrat se po práci do Krčeláku u Rakovníka, odkud dopisoval milované Veronice opět proti vůli rodičů. Dívka odpovídala nápadníku.

Tu najednou obdržel Fischer dopis ze Svojetína se zprávou, že Veronika těžce je nemocna, i spěchal ihned na místo. Dospěl tam v noci a odebral se do hostince Wagnerova, kdež žádal o pivo. Wagner nenalil mu piva a neuvítal ho vůbec přívětivě. Než Fischera neodstrašilo nevlídné oko otcovo a nestaraje se o své okolí, chtěl navštívit Veroniku.

Na dvoře strhl se zápas mezi ním a otcem, jenž chopil Fischera za prsa a třásl jím jako děckem. Jestiť Filip Wagner hřmotné postavy. Tu dobyl Fischer z kapsy nože a bodl třikráte Wagnera do ruky, následkem čehož byl hostinský 28 dnů neschopen práce.

Milovník udán a včera stál před čtyřčlenným soudem. Tvrdil, že nenapadl Wagnera, nýbrž že jednal v nutné sebeobraně. Po obhajování dra. Čížka přidal se i soud k tomuto náhledu a sprostil Fischera obžaloby. Jak bude se dařiti milencům dále?

Nemravný klub v Londýně
Národní politika, 29. července 1886 

Před nedávnem přinesly anglické, jakož i některé rakousko-uherské listy zprávu o londýnském spolku „Austro-Hungarian Club“, jehož místnosti následkem skandálních výstupů byly zavřeny. Spolek tento, jménem „Rakousko-uherský klub“, utvořil se počátkem prosince 1884 a vzal si za účel pěstovati vzájemnosť mezi rakousko-uherskými stát. příslušníky, jakož i podporování nezámožných krajanů. Záhy zvrhnul se spolek v demoralisující a páchány v něm takové skandály, až konečně místnost zavřena a starosta spolku Jan Forster a jistý člen Bedřich Koch vzati do vazby. Následkem časopiseckých zpráv pátralo nyní rakousko-uherské vyslanectví, jak mohl si spolek ten dáti název „Rakousko-uherský klub“ a žádalo, by spolek ten dal si jméno jiné. Policie londýnská zaslala však konsulátu odpověď, že spolek ten se zruší a názvu dotčeného již užívati nesmí.

V místnostech spolkových pořádány zábavy nejsprostšího druhu a měly v nich středisko své nevěstky a mladý zkažený svět mužský. V noci byl v klubu vždy takový povyk, že obyvatelé okolních domů byli nuceni žádati policii, aby učinila tomu přítrž. Jednoho večera pak vnikla policie do místnosti, zatkla několik účastníků a tím spolku učiněn konec.

Úmrtnost v Praze
Národní listy, 2. srpna 1879

V 29. týdnu tohoto roku, to jest od 13. až do 19. července 1879, zemřelo v Praze z celkem 180 012 osob, z nichž jest 171 480 občanů pražských, 127 osob, nepočítaje v to dítky, které se narodily mrtvé. Dítek narodilo se mrtvých devět.

Na souchotiny zemřelo 28, na mrtvici 2, na střevní katarh 11, sebevraždou 3, na jiné rozličné nemoce 47. V domácím ošetřování zemřelo z příslušníků pražských 71, v nemocnicích 2, v nalezinci a porodnici 10, v blázinci 7 a v jiných ústavech 1. Mezi zemřelými příslušníky obce pražské bylo 23 dítek, které nedosáhly 1 rok stáří.

Národní politika, 20. ledna 1891

Přejeta fiakrem
Anna Steffelová, 34letá manželka drožkáře z č. 24–⁠VI., byla včera o polednách přejeta ve Vodičkové ulici fiakrem a zlomeno jí žebro jakož i utrpěla zranění na pravé noze. Ambulančním vozem ochranné stanice dopravena byla domů.

Kočí rychle ujel, ale byl vypátrán a učiněno na něho trestní oznámení.

Zvláštní smrt
Zvláštní smrtí zemřel žák VI. třídy c. k. českého gymnasia v Olomouci Jan Hýbl z Lesnice u Zábřeha. Týž nedávno nešťastnou náhodou zabodl si do zápěsti pravé ruky hrot hůlky, který vnikl tak daleko, že nemohl býti vytažen.

Za několik dnů dostavily se však křeče, které mladistvý život zničily.

Školství obecné v Rakousku
C. k. ústřední statistická komise uvádí o obecném školství v naší polovici říše tato dáta:

V Rakousku se čítá 3 335 674 školou povinných dětí, z těchto nepožívá 21 895 dětí buď pro duševní neb tělesné vady žádného vyučování.

Však 364 643 zcela normálně vyvinutých dětí úplně se návštěvě školy vyhýbá, a to dle procent činí tak v Krajině 17%, v Dalmácii 23.3%, v Přímoří 30.5%, v Haliči 40.6% a v Bukovině 52.1% úhrnného počtu všechněch školou povinných dítek. Trestných rozsudků pro nedbalou školní návštěvu vyneseno bylo v minulém školním roce 185 464, a sice bylo to v 60 590 případech vězení a v 116 864 případech peněžitá pokuta.

Škol bylo 18 079, a to 16 688 obecných, 415 měšťanských a 976 soukromých. Z obecných škol bylo 88 proc. pro obě pohlaví, 6.8 proc. jen pro chlapce a 6.2 proc. jenom pro dívky; 12 645 škol mělo vyučování celodenní, 3210 polodenní a 1229 částečně celodenní a částečně polodenní. Ze 16 688 obecných škol byly 840 (+0?) jednotřídní, 3916 dvoutřídní a ostatní vícetřídní. Na veřejných školách působilo 44 838 učitelů a 13 913 učitelek.

Na jednu učitelskou sílu připadá průměrem 72 žákův.

Z učitelů mělo 83.7 procent vysvědčení učitelské způsobilosti, 11 procent vysvědčení dospělosti (maturita) a 5.3 procent nemělo žádného vysvědčení.

Příjezdy a odjezdy
Včera přijelo do Prahy českou západní drahou 681 osob a odjelo 528 osob; pražsko-duchcovskou přijelo 460 a odjelo 430 osob; drahou Františka Josefa přijelo 947 a odjelo 758 osob; Českou severní drahou přijelo 428 a odjelo 382 osob; rakouskou severo-západní drahou přijelo 575 a odjelo 532 osob; státní drahou z Vídně přijelo 871 a odjelo 790 osob, z Podmokel pak přijelo 877 a odjelo 760; buštěhradskou drahou přijelo 371 a odjelo 370.

---

Bosna dobyta
Národní listy, 6. října 1878

Bosna jest dobyta! Tak zvěstoval vojevůdce rakouské výpravy baron Filipovič dne 4. t. m. panovníku rakouskému. A císař děkuje vlastním listem vojsku i vůdci, zavírá naději, že tímto dnem vzešla Bosně i Hercegovině doba klidu, smíření a blahobytu. Co ale vzešlo zatím Rakousku? Onoho dne, kdy první voják rakouský vkročil na půdu bosenskou, předpovídali jsme na tomto místě: Pravý potíž nastane Rakouska teprv pak, až lomoz válečný za Sávou dobouří, až z hlavního stanu zatelegrafují do Vídně: Bosna jest naše!

A věru, že sotva dnes bude kterého státníka v Evropě, jenž by záviděl Rakousku situaci, v jaké se ocitlo právě následkem slastného dobytí oněch slovanských zemí, na něž již od věků upíralo toužebný zřetel svůj. Neníť to pouhá krise ministerská, na niž dnes stůně Rakousko, jest to rozhodně krise státní, která se nezažehná výměnou několika osob na křeslech ministerských, alebrž která vymáhá ku svému rozřešení rovněž tolik moudrosti politické, co rázné a odhodlané vůle. Neboť oč tu jde? Pouze snad o to, aby se našel jakýs spůsob k uhrazení finančního toho nákladu na spravování Bosny a Hercegoviny, s nímž by se nakvašené mysle Maďarů smířily? Nikoliv. Jde tu o něco více: Otázka východní dotírá dnes na Rakousko-Uhersko plnou vehemencí dějinné velikosti své. Probudilať v Maďarech znovu veškeré staré hněvy i tužby a přivedla asiatský národ ten poznovu v krutý spor se zájmy Říše, k níž od bitvy moháčské jest smlouvami obapolnými přivtělen.

Když se před desíti lety uzavíralo vyrovnání s Maďary, hlásalo se, že za ty oběti těžké, k nimž poplatníci západní polovice tohoto soustátí na prospěch Maďarův byli přidržáni, vykoupíme si dobrou vůli a uznalost onoho nedružného a panovačného kmene na věčné časy. Štědře dáváno Maďarům vše, čehokoliv jen si žádali, netoliko plná svéprávnost a svézákonnost, netoliko největší svoboda národní a ne pouze rovné právo: alebrž převaha v právu i moci, výhody v hmotném ohledu – přednost ve všem všudy. Nuže, krátkých deset let a dnes vidí celý svět, kterak se naděje kladené v uznalost maďarskou vyplatily.

První vážná otázka zahraničná dokročila na Rakousko a ono má konflikt s Maďary povahy nejvážnější. Bez ohledu na veškeré národní, politické a finanční poměry tohoto soustátí chce plémě maďarské, aby Rakousko vůči Východu provozovalo politiku jedině podle jeho choutek a když se k tomu dynastie nemá, nuže, tu zdvihá se celá Maďarie k odporu, jenž má zmařiti, jenž má ochromiti celou politickou akci Rakouska, nechť tato stála již krve i jmění sebe víc. Před desíti lety dal Beust Maďarům všeliké zbraně do rukou, jakých si jen „k uhájení své samostatnosti“ žádali. Nuže nechť ať se přijde laskavě podívat, co jeho „vděční klienti“ se zbraněmi těmi činí. Nemluvíme o pouhém kořistění Maďarův z rozsáhlé té svobody občanské, o níž u nás není ani potuchy. Nemluvíme naschvál o všech těch dovolených demonstracích, co jich softové i nesoftové maďarští natropili v posledních dvou letech, hledíce Rakousko veštvat do války proti Rusku.

Avšak mluvíme o zřízeném tam odporu komitátův, mluvíme o okázalém tom odporu samé vlády maďarské proti intencím dynastie a pravíme, že říše, která v lůně svém má co činiti s takto zřízeným odbojem samostatného národa, ocituje se ve vážné krisi státní.

Jednoho dne sbubnují Košutovci v Pešti shromáždění lidu, které žádá, aby rakouské vojsko bez odkladu vrátilo se z Bosny a Hercegoviny, i aby země ty byly opět zůstaveny zvůli Osmanstva. Příštím dnem skládá celé uherské ministerstvo své úřady, poněvadž prý nemůže před národem zodpovídat obsazení Bosny proti vůli Turkův, neřku žádati na sněmu, aby na ně ještě přispíval. Před rokem hořeli Maďaři bojovností.

„Vzhůru na Rusy!“ – volali – „žádná oběť nebude nám na tuto válku přílišnou.“

Dnes ale dokazuje ministr uherských financí pan Széll, že by Uhersko muselo nezbytně přijít na mizinu, kdyby mělo dáti na okupaci a správu Bosny všeho všudy 74 millionův. Na válku s obrovskou mocí ruskou měli by dosti peněz, ale na obsazení Bosny jich nemají!

Dobře ještě, že žurnalistika maďarská jest o něco upřímnější. Ano – praví – kdyby se jednalo o akci, kteráž je nám po chuti, to bychom se nezdráhali žádné oběti, to bychom se dovedli zakrvácet, ale platit na něco, co jest nám proti mysli… k tomu nás nikdo nepohne.

Dokud měli naději, že povstalci turečtí zmohou vojska rakouská, anebo přivedou alespoň Rakousko do takové tísně, že ono za každou cenu uzavře smír se sultánem v ten spůsob, aby správa Bosny a Hercegoviny zůstala ponechána živlu tureckému na úkor živlu srbského, dotud pan Tisza vyčkával na svém křesle.

Než jakmile list se obrátil a osud povstání mohamedánského byl neodvratně spečetěn: vybuchnul hněv Maďarův plnou silou a pan Tisza vyhodil svého trumfa. Nikdo nemůže býti v pochybnosti o smyslu a účelu uherské té krise ministerské: chce se tím v poslední a rozhodné chvíli učiniti nejsilnější nátlak na korunu, aby buď vůbec Bosnu a Hercegovinu nebrala Turkům, aneb zabéře-li ji, aby tam usadila opět veškerou tu hanebnou byrokracii tureckou, která znala tak znamenitě týrati a odírati raju slovanskou. Jedině s takovouto, proti Slovanstvu namířenou okupací, by se Maďaři smířili.

Leč „baron Filipovič usazuje na úřady v Bosně jen samé Horvaty“, ve Vídni mluví se o jakéms „přivtělení Bosny k trojjedinému království“, a toť jako by synům Arpádovým sahal na hrdlo. Na takovou politiku nechtějí poskytnout haléře, proti té chtějí býti všickni vzhůru od prvního do posledního a koruna má se přesvědčit, že nenajde v celém uherském národě státníka, který by si troufal hájiti před sněmem maďarským okupaci bosenskou, jež by neměla na čele svém zřetelně napsáno: já směřuji proti Srbsku a Rusku.

Sultánským fermanem má se Rakousko na peštském sněmu prokázat, povolení od Vysoké Porty má si Rakousko opatřit, aby páni Maďaři měli plnou jistotu, že se žádnému Turku v Bosně vlasu nezkřiví: pak, jedině pak, snad, uvolí se maďarské panstvo k nějakému tomu příspěvku na správu Bosny! My se ale tážeme: co jsou to za poměry a možno-li, aby která říše podobných věcí snesla v lůně svém na dlouho? Není-liž to hotové vydíračství, jakéž tuto provozuje domýšlivý kmen maďarský proti většině jinak smýšlejících národů téhož soustátí? Jsme proto svrchovaně žádostivi na rozhodnutí koruny.

Odolá nátlaku maďarskému, či mu povolí? Povoliti mu, což to znamená jiného, což to znamená jiného, nežli zmařiti veškeré šlechetné ty úmysly, které slyšel svět při vstupování chrabrých našich vojínů do Bosny? Pod vládou tureckých úřadníkův nemůže být žádné řeči o skončení převelkých těch muk ubohé raje, o osvobození křesťanův z jařma půlměsíce. A vykoupilo by si tím Rakousko uznalost Maďarův?

Sytilo by, tušíme, pouze vlka.

Odolati Maďarům znamená však tolik co odhodlati se ku opravě státní formy tak důkladně a rázně, aby Maďarům odňala se všechna možnost podobných rejdův tureckých a vykázalo se jim to místo mezi národy Rakouska, které jim přísluší!

A přesto odcházím do Globusu

Novinář Reportéra Tomáš Poláček před časem napsal velmi zajímavý text o tom, že odchází do Globusu, protože tam je svět ještě v pořádku. Na text přišlo velké množství reakcí všeho druhu, z nichž některé byly vlídné asi jako tříska v zadku, ale vlastně velmi ilustrativní, třeba páně Bittnerova, jiné zase text kritizovaly jako kapitulantský, protože svět už není v pořádku ani v Globusu, třeba páně Kechlibarova. To je ale znakem dobrého textu, že nezapadá někde pod vrstvami prachu a vznikají na něj sáhodlouhé odpovědi.

Utrpení páně Poláčkovo jsem zaznamenávala delší dobou, jsa jeho kamarádkou na sociálních sítích. Vím, že dostával od těch milých a ušlechtilých lidí po ústech i za to, když napsal, že rád poslouchá Nohavicu (já taky). Pro konzervativce je to paradoxní, protože kdybychom my měli filtrovat umělce podle toho, nakolik se s námi (veřejně) shodují, museli bychom poslouchat ticho a dívat se do nebe. To však není jádrem problému. 

Osobně se s textem příliš neztotožňuju, protože jsem se na to narodila moc pozdě.

Stejně jako moji vrstevníci zleva, ani já nemám ten opojný zážitek devadesátek, ačkoliv jsem vyrůstala v jejich dozvucích a éra před nástupem Andreje Babiše byla érou, kdy jsem se zamilovala do politiky. Milovala jsem ostré politické debaty a hádky, koukala jsem na Sněmovnu a na interpelace, na politickou satiru, pokaždé jsem sledovala volby a nemohla se dočkat Marcely Augustové s jejími grafy. Nevím, kde se to ve mně vzalo, vyrůstala jsem v malé obci ve zcela apolitickém prostředí, všichni okolo mě vnímali politiku jen jaksi intuitivně, mimochodem, jako něco, co jde mimo ně. V dětském věku jsem o tom začala něco psát, dostala jsem i nějaké ceny pro dospělé za čtenářskou přízeň, v 17 jsem psala první sloupečky do Reflexu a od nástupu na VŠ byla placenou komentátorkou. 

Přemítání nad politickými a společenskými procesy bylo mým denním chlebem. Nebo mým denním utrejchem. Ve 23 letech jsem byla na antidepresivech a vzala za vděk první možností „stáhnout se do Globusu“, nejprve pracovního. Trpěla jsem depresemi ze sporů, jichž jsem se účastnila, z přehlcení informacemi, ze sociálních sítí, z toho, že některé články, které jsem napsala ještě coby dítě, nejsou úplně dobré a mohou mi ublížit.

Politicky jsem vždy stála napravo, pokud nepočítám, že když mi bylo asi 8, přála jsem labouristům, protože se mi líbil jejich název (ze stejného důvodu jsem fandila Queens Park Rangers). Nikdy jsem se nedružila se spolužáky, ale spolužáci, kteří se mnou sympatizovali díky mým postojům, si mě i na politologii v Praze sami našli. Veřejně své názory najevo na rozdíl od levicově zaměřených spolužáků spíše nedávali. Měla jsem hodné a shovívavé vyučující, s žádnými ústrky jsem se nesetkala, ani se snahami o politickou indoktrinaci. 

Samozřejmě jsem si prošla různými proudy, co jich jen na pravici je, byla v různých obdobích různě radikální, za některé názory z úplného mládí se zpětně stydím, v jiných oblastech jsem hrdá na proces, kterým jsem si prošla. Především to byl rozchod s českými devadesátkami, respektive s thatcheristicko-reaganistickou devadesátkovou pravicí. 

Dnes tyto debaty probíhají běžně i v anglosaských zemích, odstartovalo to asi zvolení Donalda Trumpa a spousta lidí na Západě o tom píše LONG AND BEAUTIFUL eseje, jak by řekl výše jmenovaný, ale já osobně jsem si oddělila neoliberální ekonomické postoje od konzervativního světonázoru poté, co jsem se začala učit polsky a posléze maďarsky.

Nějak mi přischla role komentátorky pro střední Evropu (anglosaský svět měl už vždy někdo obsazený a Afrika se nečetla), a tak jsem považovala za nutné minimum se ty jazyky naučit. Sotva jsem začala v těchto jazycích číst maličko složitější texty, najednou jsem viděla, že klausismus je pouze produktem specifického vývoje jedné země a jedné doby, ne něčím, co by konzervativismus definovalo, a podobně thatcherismus-reaganismus.

Očistila jsem od vnějších nánosů to, čemu skutečně věřím, což je nějaká forma společenské koheze, zachování pozitivních hodnot a institucí, trvalost a odkaz předků, a došlo mi, že dobrá ekonomická politika je ta, která těmto cílům slouží. 

Zjistila jsem, že jsem více konzervativní než pravicová. 

Souběžně s tím jsem došla k poznání, že to, co se dnes prezentuje jako konzervativismus, je nezřídka klasický liberalismus. Svého času mě velmi zaujal text, podle nějž restrikce na svobodu slova, nezbytnost vykonávat určité rituály, jimiž člověk deklaruje své „správné“ postoje (pokleknutí) apod., jichž jsme stále častěji svědky v západním světě, jsou lidstvu zkrátka přirozené, jinak by v tomto stavu nežilo po naprostou většinu své existence.

Pouze po rozvalu starého společenského řádu následuje několik desetiletí explozivní svobody, během nichž však hluboko pod zemí utěšeně klíčí semínka nových vůdčích ideologií a náboženství. V západním světě to byl proces od počátku 70. let až do první dekády 21. století. My, jako nová součást západního světa, jsme do toho navíc vtrhli v době, kdy se zhroutil starý společenský řád u nás. Se zhruba dvacetiletým zpožděním oproti Západu jsme mohli všude vídat nahé zadky a říkat naplno, co si myslíme. 

Zároveň je tento relativistický sekulární konzervativismus (ve skutečnosti klasický liberalismus) bezbranný vůči ideologiím, které mají jasnou představu o fungování společnosti a jsou přesvědčeny o své absolutní platnosti a univerzalitě. Pokud dnes žijeme v progresivistickém světě, pak proto, že konzervativci přestali prosazovat svou koherentní a expanzivní vizi společného dobra a spokojili se s tím, že se každý má zařídit podle svého a neobtěžovat ostatní. Jenže to nikde dlouhodobě nefungovalo, slovy Alaina de Benoista, toto smýšlení je antropologická chyba od samotného počátku. Je to osvícenský blud neutrality, který se jako nefunkční ukázal již během Velké francouzské revoluce, kdy revolucionáři začali záhy napodobovat katolické rituály a v jejich jméně prolévat krev. 

Antropologická chyba samozřejmě nemůže v souboji ani s autoritářským progresivismem, ani se sebevědomým islamismem uspět, a pro budoucnost Západu představuje tudíž větší nebezpečí, než obě jmenované ideologie dohromady. Je to ostatně nádherně vidět i na komparaci Poláčkova článku s Bittnerovou reakcí; zatímco Poláček žebroní o to, aby mu dali pokoj, Bittner, naprosto přesvědčený o své pravdě („máte-li názory, které doba překonala a rozpoznala jako represivní“), mu odpovídá, že to v žádném případě. 

Mám-li parafrázovat českého levičáka Ondřeje Slačálka: z České sody bič neupleteš.

Tolik k mému politickému rozchodu s dědictvím devadesátek. 

S dědictvím holých zadků, o něž se perou devadesátkoví (na Západě „šedesátkoví“) liberálové se svými potomky. Konzervativec by si měl u takových sporů uvařit kávičku.

Uplést bič

V konzervativním prostředí se množí mnohdy docela trefné charakteristiky a analýzy protivníka, ať už jej nazýváme liberální levice, woke progresivisté, neomarxisté atd. Jenom v poslední době vyšla na toto téma řada knih, nejprofláklejší a zároveň nejvýživnější z nich je asi kniha britského konzervativního spisovatele Douglase Murraye Šílenství davů.

Ale k čemu nám to je, když neznáme sami sebe? Když nemáme žádný vlastní cíl, k němuž bychom rádi společnost směřovali? Nezbývá nám než brzdit patami ve chvílích, kdy se nám zdá, že protistrana „to už přehání“ vůči naší představě normality, což je argument nulové hodnoty (v tom má protistrana pravdu), přičemž jsme logicky neúspěšní, poněvadž síla je na straně toho, kdo někam jde. Je tedy potřeba nejprve poznat sám sebe a stanovit si cíle a jednotnou optiku, tak jako progresivisté nahlížejí na každý společenský proces v rovině utlačovatel – utlačovaný. Momentálně jsme v roli Dona Quijota, který svou šavlí máchá do vzduchu. Bez tohoto základního rámce se nepohneme z místa. Konzervativec si beztak již nemůže pohoršit, protože je svými odpůrci ustavičně podezříván a obviňován právě z toho jediného, co nedělá – ze snahy vytvořit určitou formu společnosti. 

Až pak se můžeme zaměřit na slabosti a silné stránky protivníka.

Začněme od druhé jmenované. Silnou stránkou protivníka je něco, co bychom mohli nazvat technikou mocenského boje. Je to postupné pronikání do zdánlivě nepolitických nebo přímé moci politiky nepodléhajících institucí, které přitom mají zásadní vliv na společnost. Opět jde o oblast, kterou konzervativci ve svém zaměření na parlamentní politiku, ekonomiku a vojenské výpady dlouhé dekády opomíjeli. I dnes se setkáváme s tím, že humanitní vědy jsou žvanírna a je potřeba je zrušit, přestože například pomocí sociologie a psychologie lze snadno dokumentovat bídu a rozvrat, které zejména v nižších vrstvách společnosti způsobily různé osvobozovací procesy v rámci sexuální revoluce. 

Bez většího zájmu konzervativců prošel v říjnu 1989 v New York Times článek o tom, že souběžně s rozpadem „reálného socialismu“ se marxistické myšlení na amerických univerzitách přesouvá do oblastí, kde je, narozdíl od ekonomiky, obtížné marxistické teze konfrontovat s měřitelnými výsledky. Už žádná dělnická třída, ale kritická teorie rasy či gender studies. S postupem doby se marxistickým profesorům podařilo implantovat studentům přesvědčení, že společnost se skládá výhradně z utlačovatelů a utlačovaných, což je původní marxistická teze, ovšem v novém, duhovém oblečku. Ovoce sklízíme dnes. Mimo jiné NYT řídí tito absolventi a podobný článek by v nich už nevyšel.

Tato infiltrační technika také v podstatě znemožňuje porazit protistranu ve volbách. Jednak v demokracii platí rozdělení moci, které znemožňuje vládě v demokratickém rámci dělat si, co se jí zlíbí, a pronikat takto do formálně nezávislých institucí (nelze popřít, že zejména Orbánova vláda v Maďarsku tyto pokusy letmo provádí), jednak stoupenci těchto myšlenek pronikli do různých politických stran napříč spektrem. 

Co je nejsilnější stránkou protistrany, to je zároveň i její největší slabostí.

Na rozdíl od sebevědomých ideologií minulosti totiž necílí na „běžného, pracujícího Němce, který si zaslouží víc“ po první světové válce, nebo na „široké dělnické masy sdírané několika feudály a továrníky“ za průmyslové revoluce. Téměř se nesnaží oslovit většinu. Ve společnosti vyhledává stále nové (a obvykle také stále obskurnější nebo i uměle vytvořené) menšinové skupiny, které by mohla identifikovat jako objekty útlaku většiny.

Je-li nějaká skupina (například homosexuálové na Západě) ve společnosti plně rehabilitována a přichází tak o svůj revoluční potenciál, ztrácí o ni zájem a stává se pro ně součástí nepřátelské většiny (viz stále větší počet článků na téma, proč jsou bílí gayové stejně fujky jako heterosexuálové, lesby jsou pak už dávno podezřelé z transfobie, protože se chovají jako lesby), zatímco se upnou na skupiny jiné, například na osoby vyznávající koncept „nebinarity“, což je jednak skupina, do níž lze patřit dle libovůle, jednak v jejím jméně mohou společnost nadále disciplinovat. Totéž platí pro skupiny (např. Hispánci v USA), které se začnou stávat většinou a přebírají její rysy včetně politických postojů. 

To je však zjevně nebezpečné a tento problém si uvědomovali i myšlenkoví otcové směru (např. Herbert Marcuse), pročež vymýšleli různé prostředky represe většiny. 

Tyto prostředky mají však také především zadržovací charakter a ve vztahu k nim se nejvíce vybavuje boomerské pořekadlo: Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Události jako brexit nebo zvolení Donalda Trumpa zjevně představují občasné upouštění páry, ale zároveň dokumentují postupnou radikalizaci většiny. Je nemyslitelné, že by se člověk s Trumpovými projevy stal v 90. letech kandidátem byť jen na starostu kukuřičné osady v Nebrasce. Dnes jde o muže, kterého polovina USA nepokrytě zbožňuje, jeho slovům naslouchá s nábožnou úctou a s podobnou mocenskou logikou a vervou, jakou se vyznačují progresivisté, likviduje v republikánské straně kohokoliv, kdo by si dovolil Trumpa byť jen lehce zkritizovat. Vedení z nich má nepokrytý strach a ustupuje jim, protože ví, že bez nich nic neznamená. Karlínští kluci v americkém pravicovém hávu.

Odejít do Globusu 

Když jsem nad strategií „odejít do Globusu“ přemýšlela, okamžitě mě napadlo, že jde o sekulární variaci na Dreherovu Benediktovu volbu. V této knize se známý americký konzervativní publicista zamýšlí nad tím, jak by se měli chovat křesťané ve společnosti, kde jsou vystavováni stále většímu tlaku na asimilaci. Navrhuje něco, co bychom mohli nazvat „strategický ústup do předem připravených pozic“. Po přečtení starých esejů východoevropských disidentů, mimochodem povětšinou českých (vedle Václava Bendy má Dreher velice rád i Václava Havla), došel Dreher k názoru, že by se křesťané měli po vzoru ultaortodoxních židů nebo muslimů v západním světě stahovat do svých ghett, kde budou žít soběstačně, mezi svými, budou mít houfy dětí, které budou učit doma či v komunitních školách, a přestanou se vyčerpávat prohranými společenskými zápasy. 

Jednoho dne pak prý přijde okamžik, kdy společnost v důsledku své dosavadní pomýlenosti narazí a pochopí, že oni jsou ta správná cesta, což je v něčem podobné komunistickému přesvědčení o nezvratných společenských procesech. Pak by křesťané měli podle Drehera vyjít z jeskyní, pozvednout prapor a vést společnost k novým zítřkům, jako to kdysi udělali benediktinští mniši po pádu Říma a při úsvitu křesťanské západní civilizace. Takto vulgárně to nezní moc přesvědčivě, přesto bych knihu doporučovala k přečtení všem (i pouze intuitivním) konzervativcům, kteří cítí potřebu odejít do Globusu. 

Osobně jsem někde na pomezí. Na jednu stranu mě to intuitivně táhne k mému vlastnímu Globusu; za největší a možná i jediný životní smysl považuju mít a vychovat děti; stát se rodičem také znamená oprostit se od neustálého nípání se v sobě, a vyžaduje to osvojení si jistého fatalismu směrem k dalšímu vývoji společnosti – mít dítě znamená věřit, že svět bude pokračovat, a naše děti si s jeho výzvami prostě budou muset poradit, jako si jiné děti v jiných dobách musely poradit s výzvami, které čekaly na ně. Kromě toho žádnou lepší, soběstačnější a soudržnější komunitu, než je rodina, dosud nikdo nevymyslel. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že je to tak trochu alibismus, aby člověk nemusel dělat nic a vyhnul se nepříjemnostem, které jsou s aktivní činností ve veřejném prostoru spojené.

Dreher vyzývá k tomu, abychom pěstovali manuální práce, hodně četli a střídmě využívali sociální sítě. Zejména tu poslední myšlenku postupně uvádím do praxe a za sebe můžu potvrdit, že první dva body jsou důsledkem třetího. Člověk se tak stává vyrovnanějším, produktivnějším, lépe se mu spí. Zmizí většina běžných vzteků, rozčilování se nad věcmi, které nejsou v dosahu. Člověk je svobodný zastávat jakékoliv politické názory a volit, koho chce, protože s arbitry dobrého a špatného najednou není natvrdo konfrontován. Zároveň narůstá propast mezi jím a nimi. Umožňuje to pomalu splynout s mlčící většinou, z níž jsme byli kdysi dávno jako intelektuálové vyvrženi. Zmizet do mého biedermeierovského Globusu. Možná má Dreher pravdu, možná to je také kontrarevoluční činnost. 

Nebo je to poslední fáze kapitulace? Odpovědi se možná dožijí i boomeři.

---

Nevím, jak to myslel Baumaxa a nevím, jak to myslí tahle parta, ale z politicky nekorektních hudebních výtvorů v poslední době ulítávám na tomhle.

Poláci by s tím mohli vyjet na Eurovizi 🙂

Poprava v Jičíně s pruským patronátem (1866)

Poprava otcovraha Karla Mühla v Jičíně v létě neklidného roku 1866 byla v jednom ohledu výjimečná. Protože z Jičína před blížícím se pruským vojskem uprchli naši vojáci, byli vítězové požádáni, aby u provedení popravy asistovali. Ti se po menších peripetiích nakonec vybaveni souhlasem berlínského velení této úlohy skutečně ujali.

Popravu Karla Mühla provedl c. k. popravčí pro české země Jan Piperger, který ji obšírně vylíčil ve své knize Zápisky pražského kata J. P. z roku 1884. Během svého pobytu v Jičíně bydlel v hostinci U Města Hamburku (viz foto) a navštívil věznici Kartouzy, dnešní Valdice.

Nechme tedy hovořit Jana Pipergera. Pravopis je ponechán původní, odlišný od dnešního.

---

Za vlády pruské

Poprava, kterou jsem vykonal v Jičíně dne 25. srpna 1866 na sprostém vrahu, poskytuje množství podivných, úchvatných i zároveň veselých okolností vedlejších. V jistém ohledu považovati se může za jedinou toho druhu mezi výkony hrdelními v Rakousku.

Během vylíčení téže zmíním se blíže o těchto zvláštnostech, avšak nechci předejíti podrobné okolnosti a počnu hezky od začátku. 

Jak známo, měla válka záhy konec a sice velmi nešťastný pro udatné vojsko rakouské.

Půda česká svlažena jest krví tisíců a tisíců padlých vojínů; bitvy kruté bojovány a vzdor udatnosti bezpříkladné vojsk našich, přidrželo se štěstí válečné korouhví pruských a orel pruský byl o mnoho schopnější vzletu nežli jsme se my domnívali, k svému neštěstí. 

V Praze panovalo rozechvění převeliké. Jako by se blížili tlupy Čingischána anebo Mongolové s hlavami šišatými, a ne vojsko vzdělaného státu pruského, všecko utíkalo úprkem z hlavního města, nedbajíc o zájmy hmotné ani obchodní. 

Nám úřadníkům vyplaceno jest dne 1. července služné na tři měsíce napřed, spisy a listiny v archivy uloženy a veliká část hodnostářů všeho druhu rozloučila se s Prahou. 

Množství raněných, bledých, rozstřílených a sténajících postav přiváženo do Prahy, kdež přijaty a ošetřovány s největší vlídností a pečlivostí. Za nedlouho potom vtrhli sem vítězní Prusové a roztahovali se tu co nejvíce, ačkoli nežrali kojence živé bez rozdílu náboženství, jak se mnozí zbabělci ve strachu svém přehnaném domnívali.

Válka vzdálila se z Čech a vojsko pruské zaplavilo Moravu a Dolní Rakousy i valilo se do Uher, kdežto bitva u Břetislavi přerušená uprostřed lomozu krutého byla posledním výjevem krvavé truchlohry. Přiletěla holubice držící v zobáku ratolest olivovou.

S rychlostí blesku roznesla se tato zvěst radostná po celé říši a právě tentýž den, kdežto přišla do Prahy, dostal jsem zprávu, že mám co nejdříve odebrati se do Jičína, kdežto má se vykonati poprava na vrahu, který byl od soudců rakouských a dle zákonů rakouských k smrti provazem odsouzen. Zpráva ta byla mi neočekávanou, jelikož jsem ani nepomyslil na to, že uprostřed běhu velikých a světových událostí, soudcové bez přerušení vykonávají svoje povinnosti. Nicméně uposlechnul jsem úřadní povolání a odjel jsem s dvěma pomocníky do Jičína po dostavníku, kam jsme také přibyli ráno dne 21. srpna. 

Ubytoval jsem se v hostinci „U Města Hamburku“ a jakmile jsem se převléknul, odebral jsem se do restaurace, bych požil snídani, která by posilnila srdce i žaludek. Světnice byla prázdná; v malých městech mají lidé asi jiné věci na práci, nežli z rána hned běžeti do hospody. Sklepník melancholický, jehož obličej téměř smích vzbuzoval, posluhoval mi.

Dlouhý a bledý obličej, oholený hladce; černý vlas fantasticky učesaný; pohled těkavý; v obličeji neustálé trhání a posuňky; hubená postava, čilá, pohyblivá; ten chlapík celý hodil se do hostince za sklepníka rovněž tak, jako by se hodil profesor s brejlemi za sviňáčka, i nelze tudíž diviti se, že mi byl nápadným. Mělť jsem mimo to dlouhou chvíli, a proto započal jsem hovor s tím podivným chlapíkem, jehož zevnějšek mne zajímal. 

Hugo

„Jak se jmenujete, milý příteli?“ tázal jsem se sklepníka, když mi s významným posuňkem podával studenou pečeni. 

„Jan, pane, zde Jan.“ 

Přízvuk divný, jevící zármutek, s kterým prones slovíčko zde, pohnul mne k otázce, zdali jinde se jmenuje jinak a v hostinci „u Hamburku“ byl biřmován. Jan bolestně pohlédnul k nebi či vlastně ku stropu, postavil se vážně a počal mi vypravovati svoje příběhy.

„Jmenuji se Hugo, pane,“ podal podivný ten blouznivec hlasem přitlumeným, „Hugo Stürmer a nebylo mi zpíváno u kolébky, že budu někdy posluhovati v jičínské hospodě.“

„Pocházíte z dobré rodiny, pane Hugo?“ tázal jsem se ho co možná nejvíce vážně, ačkoli jsem sotva mohl utajiti smích.

„To si myslím! Otec můj byl c. k. zatímní adjunkt soudu okresního, moje babička pocházela po přeslici z rodiny šlechtické a sice s rodu Wolkensternů, pane!“

„Proč pak změnil jste jméno svoje? A kterak jste přišel v toto postavení?“ 

„Změnil jsem je teprv nedávno, před čtrnácti dny,“ odvece Hugo – Jan a tisknul si pravou ruku k srdci, „když jsem byl nucen sestoupiti tak nízko, tak příliš hluboko pod svůj stav.“ 

„Kdož vás k tomu přinutil?“ 

„Osud, pane, neuprosný osud a…“ tu jeho obličej nabyl směšný výraz pomstychtivosti, „a hostinský U Města Hamburku!“

„Jakže, hostinský? Čím pak jste byl před čtrnácti dny?“

„Čím jsem byl, pane?“ mladík se vztýčil hrdě a nabyl obrovské výše, když mi dával vážnou odpověď, „hercem divadelním jsem byl, ne, nebyl jsem jím, všickni bohové Olympu jsou svědky, že jsem jím posud.“ Hodil si dovedně ubrousek přes rameno, rozkročil se, kroutil očima, ruce složil křížem na prsou a vztýčil hlavu zíraje v unešení blahém ku stropu. 

Mne pošel cit úzkostlivosti, že se v mozkovici mladíkově polámalo některé kolečko i ohlížel jsem se tajně, kudy lze utéci z té síně. Nadšení to trvalo asi minutu, potom vzdychl si z hluboka i vypravoval dále: „Ano, pane, ačkoliv jsem vám právě posluhoval co sklepník, jsem já přece hercem, umělcem z milosti boží a božské. Což jste opravdu neslyšel dosud to jméno Hugo Stürmer? Já jsem milovník, první milovník, rekovský milovník. Před šestnácti dny ještě hrál jsem tuto v sále nad námi“ – i kroutil děsně očima ku stropu hostince – „a sice hrál jsem úlohu Mortimera. Znáte přece pane ušlechtilého Mortimera?“

S uzarděním přiznal jsem se mu, že mám to potěšení ponejprv slyšeti jméno toho pána. 

Hugo – Jan div nepadnul do mdloby, když uslyšel toto hrozné vyznání. 

„Jakže, pane, Mortimera, šlechetného Mortimera, který byl nešťastné královně skotské Marii Stuartové oddán láskou vroucí a obětavou, neznáte? Vy žertujete pouze se mnou.“ 

Poněvadž jsem zpozoroval, že neznalost moje ho velice dojímá a rozčiluje, a já posud tanul v pochybnosti, nemám-li před sebou pomateného na mysli, kdežto jak známo nejlépe jest přisvědčovati šílencům, tož usmál jsem se významně a pokynul hlavou, jako bych byl vskutku si dovolil špatný žert s touto záležitostí posvátnou. 

„Ah, pane, vždyť jsem to věděl! Vždyť viděti na vás, že jste muž vzdělaný a že znáte plody největších básníků.“ 

Já jsem se uklonil vděčně a objednal si půl žejdlíka vína. 

Jan ho přinesl ochotně a Hugo pokračoval ve svém vypravování: „Kdybyste mne viděl, když hraji Mortimera. Tu jsem velikým, nesmrtelným. S jakou vroucností, s jakou láskou horoucí, s jakou vášní, ba šílenstvím zbožňuji Marii Stuartku!“ 

Šílenství – nu, mne přejel mráz i napadlo mne, aby jen toto šílenství nepřešlo ve vzteklost dříve, nežli se někdo objeví.

„Zdáť se opravdu, že máte veliké vlohy k blouznění,“ odpověděl jsem já. 

„Vlohy? Ne, schopnost, nadání, génie, to jest pane. Takového dona Karlose nenaleznete, kdybyste pěšky procestoval všech pět dílů světa. S jakou záchvatnou výmluvností pronáším zuřivou vášeň svou, nepřirozenou lásku k matce své! Pane, žena, která hraje královnu, musí býti umělkyně, jinak není s to, mně odolati. Já ji strhnu s sebou v zhoubný vír prudké vášně, jakož unesu obecenstvo naslouchající bedlivě, že jásá a tleská divoce.“ 

Mne pocházel mráz i horko touže dobou. Toť byl patrně blázen, jehož v neopatrnosti nechali utéci z blázince. Odpovědíti jsem mu přece musil; kdož ví, co by jinak tropil třeba. 

„Pakliže vy,“ pravil jsem, „o čemž já arci nepochybuji ani dost málo, máte tak velké nadání herecké, proč jste nezůstal při divadle a snížil jste se k takovémuto postavení?“ 

On si vzdychl z hluboka.

„Nejhorší zlo jest dluh, pane, dluh, množný počet: dluhy. Musil jsem odhoditi plášť královský jakož i loupežnický, oděv rytířský i halenu dělnickou a zůstati zde co rukojmě U Města Hamburku. Krčmář, filištín to bídný, lakotný břečkář, mne tu zadržel co rukojmě za dluhy, které moje společnost, můj řiditel a já sám u něj nadělal.“ 

Hlas mladíkův chvěl se bolestně, avšak patrně se utišil a byl méně rozčilen. Zdálo se mi, že snad přece není blázen. „Vysvětlete mi to lépe, libo-li vám,“ pravil jsem já na to. 

„Ó, milerád pane! Vaše přátelské poptávání působí co balsám na rány srdce mého. Do nedávna byl jsem členem společnosti řiditele Schmierla, nejlepším jeho členem. Znáte přece společnost Schmierlovu?“ 

„Nemám tu čest.“

„Neznáte Schmierla; toho slavného řiditele? Škoda. Společnost to výborná i mohla by každou chvíli hráti ve Vídni v divadle dvorském. Řiditel sám hraje role hlavní, žena jeho představuje směšné stařeny, nejstarší jeho dcera Thusnelda, milovnice, prostřední — která jest náhodou jednooká — dělá nápovědu a nejmladší – Evelína…“

Mladík zarazil se a ulehčil svému stísněnému srdci hlubokým vzdechem. Zdálo se mi, že něžnými pouty vázán jest k nejmladší dceři Schmierlově.

„Nuže, co s tou Evelínou?“

„Nechme toho, pane! Jest to bolestné, rozrývati rány krvácející dosud. Řiditel Schmierl s vybranou svou společností hrál zde v Jičíně, nad námi, ve velkém sále hostince U Města Hamburku, kdežto jsme také byli vesměs ubytování.“

„A jak chodily obchody?“ 

Chorobně zarudlý obličej Huga Stürmera zmodral zlostí. 

„Pane, ty byly mizerné, prabídné. Dávali jsme Fausta. Faust – pan Hugo Stürmer; Markéta – slečna Evelína Schmierlova; uvažte jen, takové rozdělení úloh a obecenstvo sešlo se – celkem sedm hlav. K druhému představení přišly pouze čtyry osoby a místní učitel měl ještě lístek zdarma. Ó Jičíne, Jičíne, jak velice prohřešil jsi se proti božskému umění!“ 

Bylo mi vskutku líto člověka toho, jenž tu stál, rukama lomě, přede mnou jako obrovský vykřičník. „Za takových poměrů nemeškali jste tu dlouho?“ ptám se.

„A přece, pane, pokoušeli jsme se o všecko, co jen bylo možné. Já sám, první milovník, roznášel jsem cedule po městě k lidem vznešenějším a zval jsem je osobně k návštěvě. Za večer hráli jsme dvě truchlohry. Ba jednou provozovali jsme také první dějství opery – ovšem bez hudby – ale nic platno. Všecky snahy naše byly marny; spíše lze ďábla přilákati do kostela, než-li Jičíňáky do divadla. I pokusili jsme se o poslední a rozhodný krok.“

Stal jsem se zvědavým na tento veliký pokus a poslouchal pozorně. 

„Ohlásili jsme Šermíře ravenského, sice benefici v můj prospěch. Toť bylo by přece mělo táhnouti, a jestliže se nám podaří jenom jednou obecenstvo přilákati do divadla, pak nebylo pochybnosti, že nám zůstane věrným.“ 

„Táhlo to?“

Šermíř ravenský zachechtal se hrozně. „V Jičíně?!“ zvolal s pathosem posměšným, „pane, ani kdybyste zapřáhl do vozíku Thespidy sto tisíc koní okřídlených. Zabředli jsme do dluhů, do hrozných dluhů, direktor dal malovati nový Řím, já si dal shotoviti novou togu a výsledek byl? Příjem z hruba obnášel 3 zl. 40 kr. a jelikož měl řiditel čtyry zlaté výloh, strhnul mi šedesát krejcarů z mé gáže. Tak vypadla hra v můj prospěch v Jičíně.“

Bylo to opravdu smutné, velmi smutné, a já pohlížel jsem se zármutkem na mladíka, jenž ve vzteku svém stahoval si ubrousek tak pevno okolo krku, jako by se chtěl zardousiti. 

„Nezbylo nám nic jiného, nežli rozloučiti se s Jičínem nevděčným,“ pokračoval v řeči své nešťastný herec. „To jest, my jsme chtěli pryč, ale ten tyran, ten ukrutný hostinský U Města Hamburku nepustil nás, řka – ó ten bídák — že musíme zapraviti dříve útratu svou, kteráž obnášela devětatřicet zlatých.“ 

„A tu to váznulo?“ 

„Ovšem že, a jak. Řiditel měl sotva tolik krejcarů. Nezbývalo mu nic jiného, leč přinésti oběť velikou. On mne tu nechal co rukojmě, pokud on nebo já nezaplatíme dluh svůj. Od té doby, jakož i k vůli umenšení dluhu konám zde já Karel Moor, Romeo, Othello, rytíř Kuno — sprosté služby sklepnické.“

Mladík počal se smáti divoce a máchaje ubrouskem svým kolem sebe dodal: „Aby pak nebylo zhanobeno moje pravé jméno Hugo, nazývám se tuto prostě Jan.“

Já jsem zatím požil snídani. 

„Přineste mi kousek sýra ementhálského, Jene,“ pravil jsem já, chtěje takto utlumiti nepříjemný chechtot jeho. Zdálo se, že kázeň ukrutného krčmáře byla výborná, neboť Jan vzdor kruté bolesti své duševní pádil okamžitě odtud, by mi přinesl věc kýženou. 

„Kde se nalezá nyní řiditel Schmierl?“ zeptal jsem se ho, když mi rozkrajoval sýr. 

„V Chrudimi, pane. Důstojníci pruští uspořádali mezi sebou zde sbírku, aby mohla společnost jeho zapraviti útraty cestovní a odebrati se do Chrudimi.“ 

„A jak se mu tam daří?“ 

„To věru nevím. Ani slovem nedal posud o sobě věděti, kdežto já tu sedím na suchu.“

„Vlastně příteli,“ pravil jsem k hrdinovi politováníhodnému, „jsme kollegové. Neboť já jsem právě také přibyl sem, bych provedl velikou truchlohru a čekám jen, nežli k tomu obdržím povolení.“ 

Myslil jsem již téměř, že Hugo – Jan klesne na zem radosti nad touto řečí mou. Jako dravec, který spouští se prudce dolů na oběť svou, chopil on ruku mou, tiskl ji křečovitě a koktal blaženě: „Ah, pane, vy jste divadelním řiditelem! Vždyť jsem si to myslil hned, že jste od řemesla, jelikož vás zajímal osud můj! Kde jsou vaši členové, smím-li se tázati?“ 

„Dva přibyli zároveň se mnou (vzpomněl jsem si na svoje pacholky), strojí se posud v našem bytu; jeden jest intrikán, druhý milovník, já sám pak hrají úkoly hrdinů. Ostatní členové posud meškají v Praze čekajíce až je povolám.“ 

„Nechtěl byste mne engažovati, pane řiditeli?“ tázal se rychle Stürmer a jeho hlas chvěl se úzkostlivou nedočkavostí, „budete se mnou spokojen v míře nejvyšší.“ 

Dovolil jsem si s ním ten ukrutný žert, že jsem mu to přislíbil, a ptal jsem se ho ještě, pro které úlohy by si přál býti přijat. „Co první milovník,“ odpověděl on a když jsem ihned nepřisvědčoval, dodal rychle: „Já nejsem zpurný neb neochotný, pane řiditeli a konám i služby rozdílné, píšu cedule divadelní a roznáším je také, nežli započne představení, vybírám lístky, za dne cídím svítilny; zkrátka a dobře, budete se mnou spokojen.“

Já jsem více nečinil námitek a odkázal jej na příští dny. Mladík ten byl přešťastným a máchal radostně ubrouskem jako dobytým praporem.

Od té chvíle platil jsem tu za řiditele divadelního a po ten čas, který jsem ztrávil v hostinci, posluhoval mi Jan s neobyčejnou ochotností. 

To nebylo mi nepříjemným, jelikož mimo nadání byl jsem nucen pozdržeti se delší čas v Jičíně, nežli bylo mi možno vykonati úřadní svou povinnost. Po snídani odebral jsem se ku krajskému soudu a představil se co kat u žalářníka žádaje ho, by mne ohlásil předsedovi.

Předseda krajského soudu, muž to velmi přívětivý a nalezající se v nejlepším věku, přijal mne způsobem přátelským velice. Prvou jeho otázkou bylo, zdali jsem učinil již někde zmínku, že jsem zde. Já mu na to dal za odpověď, že o tom jediný žalářník má vědomost.

„To mně jest velice milé, pane P., já to nemám rád, když ty které záležitosti před časem dají se na buben. Neboť záležitost popravy má dosud nějaký háček; vrah sice přiznal se, rozsudek také byl potvrzen od Jeho Veličenstva, avšak vzdor tomu, že uzavřen jest mír, nežijeme v poměrech pravidelných a jsme tu bez rakouského vojska, a to víte, že při výkonu ochrana vojenská jest nevyhnutelně potřebná.“ Toť ovšem bylo pravdou, a já si dovolil poznámku, že to bude asi trvati delší dobu, nežli přijde naše vojsko do Jičína.

„Na to my také ani nemůžeme čekati. Máme zde v městě pruskou obranu zemskou, já jsem obrátil se k veliteli téže s prosbou, by poskytl nám potřebné mužstvo ochranné, avšak on nepovažoval se k tomu za oprávněna a podal o tom telegrafickou zprávu do Berlína. Nežli dojde odpověď, musíte vyčkati trpělivě a býti připraven každé chvíle.“

Rozumíť se, že jsem projevil ochotnost svou, a udal pro ten případ svou adresu. 

„Jenom vás žádám opětně,“ podotknul ještě president, „byste se nezmiňoval o tom, že jste zde; Jičín jest Kocourkov a já ho nechci poplašiti před časem.“ 

Já jsem vypravoval mu nyní, že náhodou jsem byl jaksi k tomu vyzván, přisvojiti si důstojnost divadelního řiditele, a že v hostinci jsem co takový znám.

Hodný pán ten usmíval se, když mne vyslechl, a pravil, že to jest tak v pořádku, bych jen zachoval svoje inkognito, on sám že o tom podá zprávu policejnímu komisaři, který také se o to postará, by ono prozatím nebylo rušeno. Se slovy: „Tak, pane řiditeli, v čas bude vám o tom dána vědomost, kdy započíti může truchlohra,“ propustil mne předseda. 

Kartouzy 

Čas, který měl jsem ztráviti zde čekáním, použil jsem k tomu, bych si prohlídnul blízký ústav trestnický Kartouzy, v kterém se nalezají zlosynové odsouzení k žaláři doživotnímu anebo po více desetiletí trvajícímu. Prováděli mne s velikou ochotností v kuchyni a v žalářích, v zahradě a v dílnách, i nemohl jsem odolati tomu, bych neprojevil svoje udivení nad tím, že stroj tak rozsáhlý v jednotlivých částech tak výborně se osvědčuje. 

V Kartouzích nalezají se rozsáhlé prádelny a tkalcovny, dílny krejčovské, ševcovské a truhlářské, a všude pracuje se tak pilně, že ani člověk nevzpomene na to, že nalezá se v místnosti, jež chová v sobě vyvrhel člověčenstva, mezi trestanci, kteří musili na mnohá léta učiněni býti neškodnými k vůli ochraně společnosti jimi ohrožené, nýbrž člověk domnívá se, že chodí v místnostech továrny mezi dělníky počestnými, kteří v potu tváří rukou mozolovitou sobě a rodině své na chléb vezdejší vydělávají. 

Trestanec obdrží z výtěžku, který mu připadne – ve způsobě známek, za které si může koupiti co chce – denně pět krejcarů, ostatní pak se proň ukládá a vede o tom účet; když pak vyjde z káznice, dostane ty peníze do ruky, by měl při prvním kroku na svobodu, po které tak toužil, nějaký groš pro svou potřebu, dobře známoť, že třeba polepšený trestanec nedostane tak snadno práci, by nebyl nucen opět páchati zločiny. 

Kdo má zvláštní schopnost, chuť a náklonnost ku práci, tomu také jest volno, by sám o sobě se jí oddal. Také jsem tu viděl dva trestance, z nichž každý v odboru svém zasluhuje, by mistrem byl nazýván. Což byli by lidé tito venku ve světě dokázali svou činností, kdyby nebyli uposlechli vnuknutí ďáblova a nebyli spáchali trestuhodné činy.

Jeden z nich vrah to, jenž cestou milosti byl odsouzen k doživotnímu žaláři, pracoval již patnácte roků na jeslích, představujících narození Kristovo. 

Bylo to mechanické dílo velmi dovedně shotovené a považovati se mohlo za uměleckou práci první třídy. Každá figurka byla pohyblivá, dovedně a správně vyřezaná, mající svůj význam, a když točilo se klikou přidělanou k celému tomu mechanismu, celé to množství figurek nabylo živobytí i mohlo se míti za to, že to jsou samí automaté. 

Na otázku mou, zda-li dílo jest hotovo již, odpověděl trestanec: „Ne, bych je provedl tak, jak je mám v duchu hotové, potřebuji k tomu ještě několik roků. Ještě asi tři čtyry roky, budu-li tak dlouho živ,“ dodal s úsměvem zasmušilým. 

Když jsem na to já podotknul, že není tak starý dosud a těch několik roků že lze s jistotou mu slibovati, vrtěl smutně hlavou: „Pane, vzduch žalářní nepřispívá k tomu, by člověk omládnul. A potom každého z nás hryže uvnitř červ, který způsobuje, že my umíráme rychleji nežli oni lidé, k nimž slunce nemusí vnikati skrze mříže.“

Tato řeč mne překvapila. Vypátral jsem pak, kdože jest onen vrah zádumčivý, a bylo mi řečeno, že býval sochařem, jenž před mnoha lety v záchvatu žárlivosti, a to neoprávněné, zavraždil milenku svou a jejího domnělého záletníka. Ach, ženy, ty ženy! 

Druhého zastihli jsme, an maloval obraz Matky Boží, na němž scházely již jen poslední tahy, aby byl hotov. Jak mírně a přívětivě pohlížela na nás Matka Boží těma očima modrýma! Bohatá koruna vlasů zdobila její čisté, bílé čelo, dobrotivost uchvacující zářila z jemných a vlídných tahů, úsměv srdce občerstvující jakoby připoután dlel na rtech jejích. 

S udivením těkal pohled můj s obrazu Madonny na umělce a s hrubého oděvu trestance opět k obrazu vznešenému. Kdož byl by to tušil, že ruka ta, jež utvořila toto dílo umělecké, byla potřísněna krví? Že prolitá lidská krev lpí na prstech, jež řídily štětec. A přece tomu bylo tak. Mladý dosud malíř měl na svědomí vraždu (okolnosti bližší nemohl jsem se dozvědíti), kterou měl smířiti doživotním meškáním uprostřed zdí kartouzských. 

Pocit bolný opanoval mne, když opouštěl jsem káznici vzornou. Bůh ví, že maje v ruce smrtonosný provaz, klidně a nepohnut stojím na stupních žebříku u šibenice, podobaje se pevné skále. A přec pociťuji soustrast a srdce moje křečovitě se stahuje, když vidím větší počet žaláří, nad jichžto dveřmi písmem plameným napsána slova hrozná: na čas života. 

Co kat, budiž mi dovoleno říci, co znalec pravím: žalář doživotní, jehož trvání hrozné nezkrátí výrok milosti, jest pro větší část zločinců hroznějším nežli trest smrti.

Otcovrah

Když jsem vrátil se do Jičína do své hospody, přiběhl mi radostně vstříc pan Jan, oznamuje mi, že na mne čeká sluha úřadní, jenž jak se zdá, má velmi na spěch. Nejspíše že mi přináší povolení, bych směl provésti svou truchlohru. Bylo tomu tak, ačkoli v jiném smyslu, nežli mínil sklepní umělec. Kdežto jsem já meškal v Kartouzích, došlo od velitele pruské obrany zemské z Berlína povolení, že smí povoliti vojenskou pomoc při popravě. 

Byloť mi oznámeno, že mám se připraviti k výkonu tomuto dne 25. srpna.

Jelikož musil jsem konati přípravy potřebné, uznal jsem také za vhodné, odložiti masku, pod kterou jsem posud tajil se a skrýval a objeviti se v pravé povaze své.

Větší částka těch, s nimiž byl jsem obcoval po čtyry dny, zlobili se více méně na to, že se mi podařilo přelstiti je. Já jsem se jim arci vysmál. Jediného sklepníka Jana Huga bylo mi líto; když jsem se vyloupnul ze skořápky co kat, chodil on jako živé strašidlo kolem a vzdech jeden za druhým vycházel z jeho prsou stísněných. 

„Pane P.,“ pravil, „zločinci vás nakazili, vy pak sám spáchal jste také zločin na mně. Já jsem nemohl ani spáti již radostí, že budu engažován opět k divadlu a v té naději také jsem si dal již vycíditi dva páry starých rukavic a teď, teď jsem opět otrokem jako dříve! Pivo, víno, račte pánové, hovězí pečeni, husu, kotletky vepřové, guláš!“ volal pak ironicky. 

Těšil jsem mladíka, by doufal v lepší časy a dal jsem mu malé zpropitné co náhradu za útraty, jež způsobil jsem mu cíděním rukavic, jež on proti mému nadání přijal vděčně. 

Nyní vyslal jsem pomocníky své, by za městem postavili šibenici. Zlosyn, jehož poslední hodinka se blížila, sloul Karel Mühl. Ve spolku s bratrem svým vykonal skutek, jenž patří k nejhroznějším zločinům a nepřirozeným v každé době a v každé zemi: zabilť otce svého. 

Starý Mühl byl pracovitý a spořivý hospodář, jenž za čas hospodaření svého si něco uložil a uschoval pro budoucí časy. Manželka předešla jej odebravši se k oběma řádným synům, kteří byli zemřeli ve věku mládeneckém a jež doprovodila k hrobu s těžkým srdcem. 

Starý Mühl hospodařil nyní v domku svém osamělém se svými dvěma syny, kteří mu byli posud zůstali. To jest, on nyní jsa stár a neschopen k práci těžké, trávil groš po groši malou svou jistinu, kdežto oba synové, válejíce se na líné kůži, pomáhali otci utráceti peníze ty. 

Z mála jest nesnadné bráti mnoho a pakli takovéto ubírání opětuje se často, pak hnedle čert vezme to vše – tak asi soudili ušlechtilí bratříčkové. Dalším následkem úsudku toho byl úmysl odstraniti jednoho odběratele. A tím byl ten, který jmění to zahospodařil: otec. Žil jim příliš dlouho, vydával příliš mnoho, tomu se měl pojednou učiniti konec. 

Otec Mühl ztrávil večer v hospodě, kdežto s některými známými hovořil o zlých časech, válce, kterou země pustošena a pleněna byla, o choleře, která nešetříc přítele ani nepřítele, hubila vše vražedně, o váznutí obchodů a živností i řemesel. 

„Inu, milý přítelíčku, ty se máš ještě dobře,“ pravil jeden známý, „ty máš něco v záloze a nepotřebuješ dbáti o mor a špatné obchody a když bylo by nejhůře, máš dva syny zdravé a silné, kteří mohou tě podporovati.“ Odkazování toto na syny nezdálo se poskytovati útěchu starci ohledně budoucnosti, kdyby mu nastaly svízele, neboť jakoby chtěl si uspořiti odpověď, vzal sklenici, pohledl smutně na dobrou kapku nápoje a vypil jej rychle. 

„Kdybych já měl dva syny, kdybych je měl ještě,“ pravil ten druhý dále hlasem přitlumeným, „já bych myslil, že jsem bohat, jako nějaký král. Můj Antonín hnije v zemi kdesi u Custozzy a Josef ztratil se v bitvě u Trutnova, a jediný bůh sám to ví, zdali posud nalezá se mezi živými.“ Mluvící takto muž, jehož obličej byl samé vrásky, sem tam se táhnoucí, setřel si rukou obrácenou slzu s očí. 

„Tvůj Josef žije,“ pravil Mühl, „on jest pouze zajat a vrátí se opět zajisté. Potom budeš míti aspoň jednoho řádného a hodného syna. Já arci mám dva, ale…“ Jako by nechtěl ani příteli svěřiti starosti rodinné, jež ho hnětou, zamlčel se, dal dobrou noc a odešel z hospody. 

Druhého dne byla nalezena v potoce mrtvola i shledáno hnedle, že to jest starý Mühl. 

Mrtvola byla ranami jako poseta. Sotva bylo místečka na ztuhlém těle, jež bylo by bez rány bývalo. Tyto pak byly zvláštního druhu a způsobu, tak že nebylo možno uhodnouti nástroj, kterým byly učiněny. Nebyl to souzeno totiž dle zvláštního tvaru poranění ostrý, řezací, ani široký, tupý nástroj známý, avšak přece byl to těžký, tvrdý, ba i špičatý a hranatý předmět, jimžto usmrcen byl starý Mühl, dříve nežli byl vhozen do potoka. 

Domnění, že snad opilý potácel se domů a spadnul do potoka a při tom pádu že se potloukl a poranil a pak ve vodě utopil, vyvráceno jest tím, co shledáno při pytvání mrtvoly, množství ran také svědčilo proti tomu a pak nezemřel následkem utopení, nýbrž jak lékaři tvrdili s určitostí, byl již mrtev, dříve nežli tělo jeho dostalo se do vody. Nebylo pochybnosti, že tu spáchána byla vražda, ačkoli nešťastníku nebyl ani krejcar ukraden.

Tak tedy nebyla to vražda loupežná; také ne vražda pocházející ze msty, bylť starý Mühl muž pokojný a mírumilovný, jenž neměl žádných nepřátel. Což asi bylo pohnutkou pachateli k tomu činu? Komu asi mohla přijíti vhod smrt starého muže?

Otázky takové činil každý a tu napadlo souseda, jenž večer v hospodě pil s nešťastníkem, jak tvářil se smutně a vzdychl si starý ten muž ubohý, když stala se zmínka o jeho synech.

Podezření nejisté, mlhavé vzniklo v duši jeho a on je také pronesl slovy. Řeč tato rozšířila se rychle mezi lidem a tělo zabitého starce, jehož hroznou smrt jak se zdálo synové jeho litovali a oplakávali upřímně, nebylo ještě ponořeno v chladné lůno země, tu již roznášela se pověst vždy určitěji a hlasitěji, že synové zavražděného mají známost o původu toho činu; že by oni sami byli spáchali čin tak hanebný, to se posud arci nikdo neopovážil říci. 

Soud pátral a při tom pátrání naskytl se tento vox populi. Soud se toho přidržel – hlas lidu často uhodl lépe pravdu, nežli nejlepší nos nejchytřejšího slídila. Karel a František povoláni jsou od rakve otcovy k výslechu a ten byl velmi přísný, oni se zapletli v odpory a nemohli dokázati, kde tou dobou meškali; vykonána prohlídka u nich v domě a při té přišlo se na stopy závažné a podezření ono podporující a sotva uplynul den po pohřbu, nahromadilo se takové množství důkazů, jež proti nim svědčily, že upustili od zapírání a přiznali se upřímně k tomu činu. Pohnutkou k němu bylo to, co jsme shora byli udali.

Podle výroku svého číhali oni na otce, když měl jíti z hospody domů, po tmě jej přepadli a ubili kameny, načež mrtvolu hodili do vody. František byl vojín na dovolené a co taký podlehal právomocnosti soudů vojenských a odevzdán byl pluku svému.

Co s ním se stalo, zdali pykal za vraždu a kde aneb jak, to nevím. 

Karel Mühl odsouzen k smrti krajským soudem v Jičíně. 

Prusové jsou lidé vzdělaní, že nedalo by se o nich souditi, že rozčilující divadlo popravní by je mohlo zvláště dojímati a lákati. Mimo to smrt v minulém čase slavila hojnou žeň.

V postavě nejrozmanitější zuřil anděl smrti v řadách jejich i našich, bůh bitev vyžádal si tisícerých obětí, cholera příšerná máchala nemilosrdně srpem svým, což naproti takovému mření hromadnému byl život jednotlivý, který odevzdán ruce mé k zničení? 

Jakou cenu měl tou dobou život lidský? Žádnou. 

Avšak vzdor tomu projevili vůči popravě, a tudíž i naproti mně, zvláštní chtivost a zvědavost, tak že důstojníci pruští, lékaři a jiní probděli se mnou, jenž nepociťoval jsem potřebu spaní, celou noc předcházející popravu, při punči, alaši a slivovici. 

Časně z rána dostavilo se pruské vojsko, by vykonalo přislíbenou pomoc a asistenci při průvodu smutečném. Byl to asi ode dávných časů prvý případ v Rakousku, že k provedení soudního nálezu na půdě domácí bylo zapotřebí pomoci vojska cizího, nerakouského, o niž bylo žádáno a jež také jest poskytnuta. Na druhé straně svědčí to o velké vážnosti, mravní hodnosti a věčně stálých a stejných zákonech spravedlnosti, kdežto s jedné strany neváhalo se, vyzvati ku pomoci toho, jenž před několika málo dny ještě byl nepřítelem naším, a jenž se strany své ve jménu spravedlnosti neotálel povoliti a poskytnouti pomoc.

Nesmírný dav lidstva, jejž rozmnožili vojínové pruští, kteří nekonali službu, hemžil se v ulicích, až ven za město k onomu místu, kde poprava měla se odbýti.

Já odebral se ven dříve a očekával zde průvod. 

Když průvod se objevil, uvítán jest spoutaný zasmušile a vzdorně hledící vrah od lidu hučením, jež podobalo se šumotu vln mořských v jeku divokém, o skalnatý břeh se odrážející. Slova: zvíře divoké, šelma litá, zlotřilý otcovrah, ozývala se a jenom ochraně vojska, jež chovalo se velmi slušně a opatrně, lze děkovati, že lid rozdrážděný a pobouřený nemstil se sám na nestvůře té nelidské. Bych užil výrazu hereckého: já překonal sám sebe. 

Snad nikdy ještě nepracoval jsem s takovou rychlostí, správností a dovedností jako při této příležitosti. Odsouzenec nezpůsobil také mně ani mým pomocníkům ani té nejmenší nesnáze. Obličej jeho arci byl hrozně bledý, oči jeho leskly se příšerně a ze rtů tekla mu krev, jak je hryzal, ale jsa při úplném vědomí, nechal sebou dělati vše, a jen, když jsem mu vložil oprátku na krk, pronesl tato slova: „Kdeže jest František?“

František nepochybně odpověděl mu na onom světě. 

S ohledem na okolnosti mimořádné, jež provázely popravu, ba učinily ji vůbec možnou, dal jsem si napsati vysvědčení, jež znělo takto:

Präsidium c. k. krajského soudu v Jičíně 
dosvědčuje tímto panu J. P., c. k. popravčímu v Čechách, na jeho ústní žádost, že dnešního dne vykonal trest smrti provazem na Karlu Mühlovi, odsouzenému pro vraždu sprostou, se vší rychlostí a dovedností, jaké jen lze si přáti při výkonu tom. 
V Jičíně, dne 25. srpna 1866.

Podepsán: Pán z Moritzů 

České 19. století. Výběr dobových zpráv I.

Nudu o vánočních svátcích jsem si zpestřovala čtením své zásoby knížek odkazujících tak či onak k 19. století v českých zemích. Knížky jsem si pořizovala v průběhu cca deseti let z různých antikvariátů, ale jen málokterou z nich jsem přečetla celou. Většinou jsem je kupovala kvůli nějaké konkrétní kapitole nebo kvůli roku vydání, a pak jsem jimi jen tak listovala a náhodně četla, v horším případě s uspokojením, že je vlastním, je hned založila.

Kolikrát mě napadlo, když se mi právě zdálo (obvykle to nastalo při pročítání současných zpráv), že mě jakožto bigotní naftalínovou osobu zlý svět utiskuje, že si začnu číst v téhle idylické sbírce, většinou ale převládlo ono nutkání neodkladně se zabývat aktuálními problémy. Na to jsem následně vyplýtvala veškerou energii a ještě zkysla v několikadenní při s lidmi, s nimiž stejně nikdy nenajdeme shodu. Až v posledním roce se pomalu učím zprávy sledovat se střídmostí, na sociálních sítích trávit co nejméně času a zabývat se v duši něčím pozitivním. Je to někdy fuška, ale procházky, malování a četba jsou mi kýženou oporou. A tak jsem se o Vánocích přece jen začala onou sbírkou probírat.

Letos k ní přibyly dva cenné exempláře, týkající se specifického tématu, jemuž se dlouhodobě věnuji, a sice originál knihy Leopolda Wohlschlagera Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky (1929) a knihy jeho otčíma Jana Pipergera Zápisky pražského kata J. P. (1884). Oba kousky byly nechutně drahé, ale dlouho jsem je chtěla mít a udělaly mi opravdovou radost. Na jejich základě (a na základě pátrání v matrikách) vznikla tato třídílná katovská série pokrývající roky 1865 až 1928. Dále přibyla kniha pamětí Ignáta Herrmanna Před padesáti lety, v níž autor vzpomíná na 70. a 80. léta 19. století v Praze. 

Tehdejší mí oblíbení autoři, Herrmann a Karel L. Kukla, sice vládli perem dokonale, ale když něco nevěděli, prostě si to dofabulovali. Na to ostatně naráží i již zmíněný Leopold Wohlschlager ve své knize, protože objektem tvořivosti obou nezřídka sám býval. A tak jsem u některých událostí měla potřebu dohledat si odkazy v dobovém tisku. Při dohledávání těchto podrobností jsem s velkou radostí zjistila, že například archiv Národních listů je už celý (?) digitalizovaný a dá se v něm poměrně slušně hledat.

Začala jsem si v něm číst a zprávy, které mě zaujaly a dosud jsem je nenašla přepsané, zaznamenávat. S přepisem některých mi pomohl jednoduchý program Google Keep, jiné však nebyly v dobrém stavu a přepsala jsem je ručně. Často se jedná o soudničky, případně jiné zajímavosti tohoto typu. Aby zůstaly zachovány, budu je umisťovat i sem. Ať baví!

---

Rvačka v Černém pivovaře
Národní listy, 5. října 1880

Jsouť různé druhy a následkem toho i rozličné účinky piva. Některé žene na tuk, jiné na krev, třetí ještě na jinou věc… Proslulé pivo z Černého pivovaru žene, dle úsudku kompetentních znalců, po 10. sklenici – na pranici. Důkazem toho bouřlivý, vysoce dramatický výstup, který udál se v zmíněném pivovaře dne 18. září t. r. a jehož hlavním acteurem byl pražský mistr popravčí p. Jan Piperger, Němec a proslulý vynálezce privilegované methody, kterouž v pěti sekundách dopraven může býti člověk tam, kamž se mu, i kdyby byl třeba sto let starým, přece ještě nechce… Včera dohrálo se finále zmíněné scény v budově okresního soudu v kanceláři p. sekretáře Martinů.

Soudce: Mám zde tři obžalované, a sice pana Fabiana Mičulku, rukavičkáře; Eustacha Bandasku, cibuláře; a Haštala Koše, úřadníka. Na tyto přítomný zde pan c. k. popravčí Piperger podal žalobu pro urážku na cti. Že prý se obžalovaní v „Černém pivovaře“ naň shrnuli a beze vší příčiny mu vynadali do „německých pacholků“, netolko jeho, nýbrž i manželku c. k. popravčího, tehdy přítomnou, poličkovali, a konečně vybízeli hosty, by podali místodržitelstvu petici za sesazení německého a dosazení „českého kata“.

Pane Mičulko, co namítáte na tuto obžalobu?

Pan Mičulka: Vždyť jsem si ani toho pána nevšímal. Znám ho co rabiáta a člověka nesnášenlivého. Kamkoliv přijde, tam způsobí randál. Ostatně jest znám svou nenávistí proti všemu, co české. Nejednou se vyjádřil, že by tak s gustem všechny Čechy pověsil.

Soudce: To sem nepatří! Račte se držeti věci.

Pan Mičulka: Nechtěl jsem u jeho stolu seděti a jen na vyzvání několika známých jsem se odvážil do společnosti pana kata. Sotva však jsem se usadil, počal do mně rejpat. Měl ovšem bůh ví kolik sklenic v sobě, okolnost ta však mu nikterakž nedala právo, vynadat poctivému občanu pražskému do lumpů a darebáků. Ozval jsem se a pokřtil jej rovněž tak hezky, jak on mně. Tu počala se žena jeho do věci míchat a mne tím více popudila. Seděla jako turecká odaliska vedle svého pana manžela. Pila a kouřila jako kyrysar. Zkrátka, slovo dalo slovo a po slovech přišly na řadu facky. Na to chytil pan popravčí sklenici a bouch, bác, měl jsem ji v hlavě. Toť všecko. Mohl bych spíše žalovati já, nežli on. Nemám však rád opletačky se soudy a dal bych nevím co za to, kdyby se věc nějak urovnala.

Soudce: Nu a což vy, pane Bandasko?

Pan Bandaska: Bůh můj svědek, že jsem se v tom octl jako Pilát v Krédu. Vím jen, že způsobil pan Piperger bouřlivý výstup, jako obyčejně, když má pod táckem žebříček. Je to hrozný člověk. Chodí z hospody do hospody, všude chce se přiživit a když pak je v kuráži, pak chce všechno věšet.

Soudce: A cos namítáte vy, pane Koši, na obhajobu?

Pan Koš: Pan Piperger má na mne ode dávna s vrchu. Sešli jsme se kdysi v „Giftu“.

Soudce: Co je to „Gift“?

Pan Koš: Prosím, tak jmenuje se známý hostinec u porodnice. A tam chtěl pan popravčí, abych zaň platil. Zdráhal jsem se – kdo mne může nutit, abych platil za kata pivo, vypadalo by to, jako bych stál o jeho protekci – a tím jsem ho popudil tou měrou, že mi hrozil šibenicí!

Pan Mičulka: Zapomněl jsem podotknouti, že také mně vyhrožoval svým vsácným uměním.

Pan Koš: Byl jsem němým svědkem výstupu v Černém pivovaře; nepromluvil jsem ani slova, neboť znám pana Pipergera a vím, jaký to pán. Navzdor tomu vyskočil pan popravčí, když mne spatřil, jako hadem uštknutý, a zasypal mne spoustou urážek. Nežli jsem se zpamatoval z nadělení toho, zaslechl jsem mlasknutí a spatřil, kterak se chytil pan Piperger za tvář, kdežto druhou rukou uchopil sklenici a hnal se po panu Mičulkovi. To mne popudilo. Přiskočil jsem a chytil ho za límec a trochu ho potřásl.

Pan Koš zapomenuv patrně, že není v Černém pivovaře, přiskočil, aby mohli slavný soud i velectěné auditorium učiniti sobě živé ponětí o výstupu, k soudnímu zapisovateli, chytil ho za límec a počal s ním třásti právě tak jako panem Pipergerem…

Zapisovatel: Au!

Pan Koš: Ah pardon! Prosím za odpuštění. Nemínil jsem to do opravdy. Mé zakročení nemělo však výsledku. Přítel můj pan Mičulka svou ránu přece dostal. Toť prosím vše.

Soudce: A nespílal jste panu Pipergerovi do německých holomků a psů!

Pan Koš: Bůh uchovej! Vždyť jsem sám Němec!

Soudce: Nyní došla na vás řada, pane žalobce. Vypravujte vy nyní, jak se věc udála.

Pan Piperger, 43 roků starý, vysoký, štíhlý, však kostnatý, s plavým, geniálně rozčechraným vlasem a silnými přizrzavělými kníry, prononcovaným nářečím alpským a za pomoci nad míru živé gestikulace, líčí trudnou scenu v Černém pivovaře následně: „Pane soudce! Především popírám, že bych byl kdy urazil českou národnost. Byl jsem do Čech povolán ze Štýrska a že neznám česky, za to nemohu. Mně je to, slavný soude, na mou duši jedno, ať je to Čech, anebo Němec. Pověsím každého – když se mi to totiž nařídí.“

Soudce: No to by ještě scházelo, abyste si mohl věšet, koho byste chtěl.

Pan Piperger: Nu proto. Vždyť jsem živ co státní úřadník právě tak od Čechů, jako od Němců. To jest však již tak zvykem mnohých pánů: urážet mě, dobírat si mě a štvát. Sotva že si pan Mičulka k nám přisedl, počal svou starou písničku. Bez příčiny vynadal mi do německých pacholků, psů atd. Když mě žena moje brániti chtěla, vynadal ženě; nechci ani slova jeho opakovat. Hned na to se páni vrhli na nás a zpoličkovali mě i manželku moji, že do smrti na to nezapomenu.

Soudce: Kdo vás poličkoval?

Pan Piperger: Pan Mičulka byl tak laskav, kdežto pan Koš chopil se mého límce a zatřásl se mnou, až mi všechny knoflíky z košile vyskákaly. Na to povstal pan Bandaska a měl velkou řeč k shromážděným: Vybízel je, aby podepisovali petici na místodržitelstvo, v kteréž žádalo by se, bych s úřadu katovského byl odstraněn a na mé místo dosazen popravčí Čech. Celá hospoda se na mě shrnula a vše hulákalo: My nechcem Němce za kata! Dáme ho zatknout v zájmu všeobecného dobra! Pak padala rána na ránu; děkuji, bylo jich hodně a důkladné byly taky. Když bylo nejhůř, vrazila policejní hlídka do hospody a odvedla nás, jak jsme byli, na komisařství. To vše dosvědčí má žena a svědek první modelér u pana Pellegriniho. Neublížil jsem nikomu; snad že se zdá být některý vtip můj pronešený v štýrském dialektu trošku hrubým. Řeknu-li někomu, že si na něho počkám, že mému provazu neujde, pak je to žvást – ale hned za to facky? Brr, to nejde.

Soudce: Vy jste však také spílal a tloukl a páni žalovaní mohou též podati na vás žalobu. Bylo by lépe, kdybyste vyrovnali v dobrém. Měli jste všichni „v hořejším patře“ a tu se slova nekladou tak přísně na vážky…

Z počátku nechtěl pan Piperger o vyrovnání ani slyšeti. Na domluvu obhájce pana Bandasky, dra Gundlinga, změkl: „Dobrá, odvolám žalobu, ale jen za jedné podmínky.“

Soudce: A ta by byla? 

Pan Piperger: Bude-li se zase hádat, pak bych prosil, aby stalo se to bez pohoršení. Nač k tomu hned policii a slavný soud…

Když byli pánové Mičulka, Bandaska a Koš vyslovili své politování nad výstupem v Černém pivovaře a prohlásili, že nechtěli pana Pipergera urazit, a když c. k. popravčí navzájem ujistil, že to s tím věšením také upřímně nemyslel, prohlásil soudce výrok osvobozující. Sporné strany podaly si ruce a pan Koš postoupil k panu Pipergerovi, položil mu ruku na pravé rameno a pravil velebným hlasem: „Vidíte, pane Pipergře, kdybyste se choval vždy tak, jako choval jste se dnes u soudu, měl bych Vás moc rád, ale v hospodě jste, odpusťe mi to, p—-.“ Pan Piperger potřásl hlavou a ubíral se v průvodu své mladé, hezoučké ženušky, potěšen nad výsledkem „procesu“, z budovy soudu.

Katův syn, Hans Piperger, namaloval tento obrázek veselé společnosti, do níž jeho otec rád chodíval

Macecha
Národní listy, 22. července 1886

Neutěšený, žalostný byl život malé Toničky Kulhánkovy, děvčátka as půlšesta roku starého. Neuměla ještě oceniti, co ztratila, když zemřela jí matka a zanechala ji na světě s otcem, který nedovedl dcerušku svou ochrániti. Vdovec Jan Kulhánek třel sice bídu a nouzi, ale nevěda si s děckem jak pomoci, myslil, že nejlépe bude, ožení-li se opět.

Snad spěchal s ženěním, snad neuměl moudře vybírat – krátce, nepochodil dobře se svou druhou ženou. Anna Kulhánkova přinesla do nového hospodářství místo věna své čtyřleté, nemanželské dítě Marii, a od prvního okamžiku, kdy překročila práh domácnosti manžela svého, pojala nenávist proti dcerušce z prvního manželství, proti Toničce.

Považovala ji za sokyni svého dítěte a osud ubohého sirotečka byl snad rozhodnut ode chvíle, kdy se naň upřelo ošklivé oko macešino. Ubohé děcko bylo příčinou stálých svárů mezi manžely, a byla-li Tonička bita macechou, bývala bita macecha manželem svým. Konečně považoval otec Kulhánek za nejlepší, odstraní-li děcko z domu, aby bylo ochráněno před zlou macechou, a dával je na celé dny k rodičům svým, Janu a Terezii Kulhánkovým, a večer pak chodíval pro ně, aby je na noc domů přivedl.

Ovšem, dokud byl otec doma, v Červeném Kostelci*, byla dceruška jeho jista a bezpečna, avšak po letošních velkonocích opustil Kulhánek domov, kde nemohl nalézti práci a odešel za výdělkem do Vídně. Nyní byla macecha svobodna, nyní mohla po libosti vylévati zášť svou na malé, bezbranné osůbce. Tvrdili svědci, že Kulhánková bila někdy hrozně děvčátko a že mu po odchodu manželově hrozívala: „Počkej, já ti dám, ty to odneseš!“

Svědkyně Marie Žádných ptala se Kulhánkové jedenkráte, půjde-li za mužem, načež Kulhánková odvětila: „To bych si dala, abych za takovým lumpem jela, mně je líp bez něho!“ a když ji svědkyně pro tuto řeč kárala, odpověděla Kulhánkova, ukazujíc na Toničku: „To je takový chcípák, až se pán bůh se mnou rozdělí, bude mi desetkráte lépe nežli s ním!“ Tonička pohleděla nevinným očkem na macechu, a v tom její pohledu spočívala ta otázka, jiż posud žádná macecha nedovedla zodpověděti: „Čím jsem ti ublížila? V čem ti překážím? Vždyť nebyla já tobě postavena do cesty, nýbrž ty mně!“

Byla dne 5. května tohoto roku nalezena mrtvola Toničky v rybníku u Horního Peklova a ihned označilo mínění lidu macechu Kulhánkovou jako vražednici. Nalezloť se mnoho svědků, kteří se vší určitostí tvrdili, že potkali na cestě k Hornímu Peklovu Annu Kulhánkovou, kteráž měla chlapce as ročního na ruce a za druhou ruku vedla Toničku. Spěchala s dceruškou k rybníku, kdež na hrázi také byla svědky viděna, a od rybníka vracela se sama. Drobné tílko Toniččino pohrouženo bylo již do hlubiny.

Kulhánek posílal ženě peníze, ovšem v malých obnosech, jak právě vydělal. Mimo to však posílal peníze také na výživu své dcerušky, která meškala u jeho rodičů, a sice přímo těmto. Stalo se jedenkráte, že poslal ženě své čtyry zlaté na živobytí, rodičům pak pro Toničku pět zlatých a snad tato okolnost rozhodla osud neštastné Toničky. Netěšila se po tomto případu dlouho ze života, nebylo jí přáno, aby se dočkala tatínka, jenž tolik se na dcerušce provinil, když jí přivedl ničemnou, surovou macechu do domu. Dnes dopoledne postavena Anna Kulhánková před soudní porotu. Je 27 let stará, vypadá však jako by jí bylo čtyřicet. Jest postavy malé, nahrbené, tváře nepříjemné, ošklivého oka. Soudu porotnímu předsedá rada zem. s. pan Müller, obžalobu vede subst. at. z. p. Kaplan, obžalovanou hájí dr. Weisberger. Počíná čtení obšírné, dlouhé žaloby, jež potrvá asi hodinu.

*Patrně šlo o Kostelec nad Černými lesy

Vykuchejme papírové policajty!
Národní listy, 3. července 1885

Nebude zas dlouho tak veselé svatby, jakou slavila dne 4. května 1885 52letá nevěstka Dorota M. v pražském židovském městě. Svatebčané jedli a pili as od půl desáté hodiny ranní do sedmi do večera a pak sebrali se, aby kvas v nějaké hospodě dokončili. Ubírali se hřmotným průvodem Širokou ulicí k hostinci »Ve sklípku«.

Zcela přirozeno, že neobyčejný tento pochod spůsobil veliké shluknutí lidu. Avšak dobrý rozmar veselé tlupy byl záhy porušen. Jeden ze svatebčanů, jinak známý výtržník a rváč Jan Plott, zahájil na ulici hádku a rvačku. Policejní strážník Josef Madar, jenž v těch místech službu konal, obával se dalších výstupu a vyzýval shromážděné a shluklé pouliční obecenstvo, aby se rozptýlilo a po svých se ubíralo. Jan Plott, rozjařený požitkem rozličných nápojů, osopil se na strážníka: „Jen se nesplašej s tou svou kudlou!“

Načež vstoupil s družinou svatební do chodby hospody Ve sklípku.

V hostinci však povykoval Plott dále a spůsobil tu novou výtržnost, tak že ho strážník Madar prohlásil za zatčena. Plott se vzpíral, odrazil několikráte rukou strážníka a milenka jeho, nevěstka Eleonora Antošova, zavěsila se strážníkovi na ramena a křičela do rozčileného zástupu: „To je můj milý, vy mi ho nesmíte sebrat, pomozte!“

V okamžiku byl strážník v chodbě lidem obklopen, že se ani hnouti nemohl a když chtěl Plotta vyvádět, dostal najednou několik ran přes ruku a cítil, že mu někdo sahá po zbrani. Zároveň byl chopen za prsa Antonínem Loužeckým, 19letým obuvníkem, jenž chtěl zatčení Plotta zmařiti. Když konečně i neznámý jakýs vojín na Madara s taseným bodákem se hnal, musil strážník Plotta zatím docela pustit a výtržník uprchl davem do kavárny Anny L. »U pěkných židoviček«. Se všech stran ozývaly se ze zástupu hrozby a výkřiky:

„Vykuchejme papírové policajty!“

Jakmile přišla ohroženému strážníku posila, jal se stíhati uprchlé Jana Plotta a Eleonoru Antošovou do zmíněné kavárny. A zase podařilo se Plottovi stráži uniknouti. Strčil totiž příteli Loužeckému čepici svou, vtiskl na hlavu klobouk Loužeckého a touto lstí oklamaná stráž propustila jej bez překážky z kavárny. Když strážník Madar vstoupil do kavárny Anny L., aby Eleonoru Antošovou zatkl, vzepřela se tomu kavárnice volajíc, „že Antošova je u ní zapsána, že ji vzít nenechá, že tam policajt ostatně nemá co dělat, aby se klidil“, přičemž ukazovala na dveře. Teprve když druhý strážník, Abraham Grünfeld, do kavárny vkročil, byla Eleonora zatčena a zadem odvedena. Té chvíle čítal srocený dav na ulici před kavárnou a hostincem prý dva až tři tisíce lidí a šest strážníků mělo co dělat, aby dav k rozptylení přiměli. O něco později dopaden byl a zatčen rváč Jan Plott v Široké ulici.

Když však s ním strážník Abraham Grünfeld došel do Cikánské ulice, vzepřel se mu Plott a chopil ho tak silně za prsa, že strážníkovi knoflík blusy se utrhl.

Nicméně byl přemožen a dále veden, a tu ulevoval si aspoň nadávkami a řval na stráž: „Já vás naučím brát od k—- dvoušestáky!“ Konečně byl zatčen i Loužecký, jenž se rovněž stráži protivil a jenž Plottovi k útěku pomáhal. Mimo tyto tři hlavní vinníky zatčeni byli při rozhánění sroceného lidu František Č., 22letý zámečnický, Václav M., 18letý pomocník štukatérský, Františka R., 27letá nevěstka z Cikánské ulice, Barbora O., 33letá „švadlena“, Antonín S., Tomáš K., 15letý prýmkařský pomocník, Josef K., 27letý tesař.

Včera zasedla pěkná ta společnost ze „Židů“ v I. síni trestního soudu před čtyřčlenný senát, jemuž předsedal vrchní rada Roztočil. Plott, Antošova a Loužecký žalováni jsou pro veřejné násilí, ostatní pro přečin shluknutí.

Mimo to žalována i majitelka kavárny U pěkných židoviček, Anna L., pro urážku stráže, službu vykonávající. Za svědky předvoláno šest polic. strážníků s policejním inspektorem, Anna L. vede pak tři svědky, jimiž prokazuje, že neplatila slova strážníku Madarovi, anobrž židu Straschitzovi, jenž prý s velikým rámusem do kavárny zároveň se strážníkem vnikl.

Kavárnici Annu L. hájil dr. Dvorský, ostatní obžalované hájil dr. J. Růžička. Mimo jiné četla se také policejní zpráva o některých obžalovaných, jež hlavně dává pěkné vysvědčení prvnímu a hlavnímu původci výtržnosti ze dne 4. května, Janu Plottovi. Je to rváč a výtržník, jenž pro rvačky a poškození na těle již vícekráte byl potrestán. Antošova byla dvakrát soudně a čtyřiadvacetkráte policejně trestána, mimo to má pěknou zkušenost z nemocnic. „Švadlena“ Barbora O. trestána byla policejně šedesátkrátečtyřikráte!

Někteří z obžalovaných přišli prý k zatčení jak slepí k houslím. Tak Václav M. bral se z průmyslové školy a hodiv se k „povstání“, považoval věc za hezkou podívanou, neuposlechl však ihned strážníka a byl odveden. Antonín S. slyše, že je „v Židech kraval“, šel si tam koupit cerbulát a uvázl také. Tak se aspoň omlouvají. Nic naplat, brána domu spravedlnosti pozřela je všechny. Jan Plott odsouzen k těžkému žaláři na 8 měsíců s 8 posty, Eleonora Antošova na 2 měsíce se dvěma posty, Antonín Loužecký na 4 měsíce se 4 posty.

Ostatním obžalovaným vyměřen trest vězení od 48 hodin do 14 dnů.

Jediná kavárnice Anna L. sproštěna byla obžaloby, poněvadž soud nenabyl úplného přesvědčení, že urážlivá slova její platila strážníku Madarovi, a poněvadž Straschitz sám protokolárně seznal, že osopila se kavárnice na něj. Tak skončila historie o veselé svatbě Doroty M., jež nadělala svého času v páté čtvrti mnoho povyku.

A teď zaútočíme na Besedu
Národní listy, 25. srpna 1885

Před čtyřčlenný soud postaveno dnes patnácte surovcův z Hostinného, kteří dne 26. prosince 1884 učinili útok na Českou besedu v Hostinném, při čemž sbili českou společnost až do krve a rovněž tak nakládali i s hostinským, jenž Čechy bránil.

Rozumí se, že tyto projevy přátelství k občanům české národnosti jsou jen ovocem „ostrého tónu“ pánů dajčnacionálů.

Žalováni pro zločin veřejného násilí, jehož dopustili se vpádem do místností České besedy a poškozením cizího majetku, jsou následující: Bedřich Fischer, 25letý ženatý knihařský dělník z Arnsdorfu; Frant. Jos. Scholz, 31 letý ženatý hrnčíř; Vincenc Kubský, 24letý svobodný malíř; Jan Stiller, 19letý svobodný tovární dělník; Gustav Hackel, 28letý svobodný pekař; Jan Körner, 33letý ženatý dělník; Gustav Gernert, 22letý svobodný syn řezníka; Vilém Hartl, 23letý svobodný tovární dělník; Ferdinand Eiselt, 26letý svobodný kočí; Alois Kittler, 20letý svobodný tesař; Ignác Erben, 21letý svobodný truhlář; Frant. Jiřička, 26letý truhlář; Ferdinand Heisler, 28letý ženatý truhlář; Frant. Matzer, 27letý svobodný nádenník; Josef Scharf, 24letý svobodný mydlář, vesměs z Hostinného.

Obvinění ponecháni na svobodě. Za svědky předvoláni jsou:

Jindřich Bürgel, hostinský, Marie Bürglová, hostinská, Marie Bažantová, manželka obuvníka, Jan Kazda, pekařský pomocník, Josef Douth, obuvnický pomocník, Antonín Raymund, kolářský pomocník, Štěpán Freier, zámečnický pomocník, Josef Srna, obuvnický pomocník, Václav Machán, obuvnický pomocník, Antonín Hůrka, kovářský pomocník, Antonín Janovský, obuvnický pomocník, vesměs z Hostinného.

Již ve předešlé zprávě o přelíčení porotním v Jičíně oznámili jsme čtenářům svým, jakými výjevy a výstupy se strany surových dajčnacionálů provázeno bylo otevření České besedy v Hostinném, jehož oslavení konáno dne 21. prosince 1884.

Výtržností opakovaly se po několik dnů, vrchole svého však dosáhly dne 26. prosince. Večer nalézali se v místnosti besedy členové: Douth, Kazda, Srna, Freier, Hůrka, Janovský, Pelc, Raymund a Machán, a služky: Erbenova, Jiráskova a Macnerova.

V šenkovně naproti shromážděno bylo as 50 německých dělníků a tovaryšů, kteří statečně popíjeli. As o desáté přišel však Bedřich Fischer, otevřel dveře a křičel na kamarády: »Auf, meine Herren, jetzt stürmen wir die Beseda!“ Hostinský Bürgel bránil jim vstoupiti do besedy a členové se v ní zatarasili, ale někteří z výtržníků bušili do dveří a povykovali, a Fischer je povzbuzoval: „Nur hinein und schlagt die Thür’ ein!“

Za malou chvíli počaly dveře pod ranami a útočením davu praskat. Poněvadž by byly brzy povolily, otevřeli členové k vyzvání Bürglovu dveře dobrovolně, neboť Fischer ujišťoval, že se nikomu nic nestane, že se chtějí jenom podívat, kdo vše tam jest.

I vedral se po té zuřivý dav do místnosti a tu bylo se členy besedy i hostinským krutě jednáno. Hostinský Bürgel vyhozen na ulici a utrpěl mimo to něčím tvrdým rány od Stillera. Janem Kazdou mrštěno o zem tak, že zůstal bez sebe, pak na něj klekli Scholz, Stiller a Kubský a bušili do něho pěstmi i sklenicemi: Bürgel chtěl Kazdovi pomoci, ale byl zmlácen na novo, Marie Bažantová kopnuta byla do života, a trpěla potom dlouho veliké bolesti. Antonín Hůrka byl sbit, nemohla se však zjistit jména osob, jež ho tloukly. Později podařilo se mu prchnouti. Po útěku Hůrkově zmlátili Scholz a Kubský Raymunda.

Freier zmlácen, pak vyhozen do síně a Scholz při tom volal: „Marsch, du verfluchter böhmischer Hund!“ Při tom uhodil ho do hřbetu, že Freier sletěl přes schody na dříví před domem. Ještě tu byl tlučen sklenicemi a když se chtěl zvednouti, porazil jej Scholz na novo. Stejně vedlo se Josefu Srnovi. I ten byl sbit a dostal ránu holí do hlavy, že zůstal na ulici ležeti bez sebe. Josef Douth stlučen do krve.

Nejvíce řádil Scholz. Vrhl se i na Antonína Janovského s pokřikem: „Du bist auch ein Böhme!“ Chytil ho, vystrkoval ho ven a Körner, Matzer a jiní tloukli Janovského.

Václav Machán vytažen za vlasy do síně Janem Stillerem, zmlácen a ztýrán. Machán schoval se pak do záchodu a ještě sem vletěla za ním sklenice.

Hostinský Bürgel utrpěl škodu asi na 14 zlatých. Bylo mu rozbito nářadí a sklenice.

Přelíčení potrvá asi tři dny.

A. Lewý: Radnice v Hostinném

*** Pokračování 27. srpna 1885 ***

V Jičíně, dne 26. srpna. (Zvl. telegram „Nár. Listů“.)

Včera po 5. hodině vynesen rozsudek v přelíčení proti superiorním zuřivcům, kteří dne 26. prosince 1884 přepadli místnost České besedy v Hostinném a přítomné členy jakož i hostinského Bürgla až do krve ztýrali. Obžalovaní B. Fischer, F. Scholz, Gustav Hackel, oba Körnerové a Vinc. Kubský odsouzeni do žaláře na dva měsíce, Jan Stiller, Gustav Gernert, Vilém Hartl, Ferd. Eiselt, Frant. Matzer a Josef Scharf na měsíc; všichni odsouzeni také zároveň k náhradě škod a útrat trestního řízení. Ohledně Kittlera, Erbena, Jiřičky a Heislera odvolal státní zástupce žalobu. Obhájce odsouzených ohlásil stížnost zmateční.

Nekáraná chasa
Národní listy, 9. června 1886

Dne 19. února časně z rána, téměř v noci ještě, povolán byl pan P. Fr. Vaško, kaplan v Michli, k umírajícímu osadníku v Nuslích. Povstal rychle, oděl se klerikou, přes niž oblekl rochetu a přehodiv svrchník přes ramena spěchal před pátou hodinou ranní s kostelníkem Karlem Freierem k Nuslím. Kněz nesl sanktissimum a kostelník kráčeje asi šest kroků před kaplanem zvonil na znamení, že přináší se umírajícímu poslední pomazání. Mlékařky a jiné osoby, jež touže dobou silnicí se ubíraly, poklekaly před knězem a znamenaly se křížem. Pojednou ozval se nedaleko v zátočině nezbedný smích a Freier zazvonil opět. Bylo světlo, neboť měsíc svítil jako rybí oko, a tu přiblížily se čtyři postavy s nůšemi na zádech, částečně i s koši na hlavách, a kráčely se smíchem mimo kostelníka i kněze.

Byli to pekařští vyučenci a učňové, a sice 17letý Jan Vopálenský z Podskalí, 16letý Josef Netušil z Vršovic, 21letý Fr. Čejka z Vinohrad a 18letý Matěj Kožíšek z Vinohrad.

Když přešli výrostkové kostelníka a přiblížili se ke knězi, ozval se pojednou úsměšný hlas: „Hleďte, oni myslí, že jdou s Mikulášem!“ A slovům těm v zápětí vypukl hlučný smích. Kněz spěchal dále cestou, ale nezbedná slova zaslechl strážník Jan Dlouhý, jenž vracel se tím časem z hlídky, i zastavil ihned výrostky a pátral po onom, jenž ona slova pronesl. Po dlouhém zapírání všechněch označen konečně 17letý Vopálenský jako výtržník.

Věc udána soudu a včera octli se jmenovaní chasníci pekařští před čtyřčlenným soudem, jemuž předsedal r. z. s. p. Fina a jemuž přisedali pp. rada Kalina a adjunkti Hněvkovský a Šroubek. Žalobu vedl subst. st. zást. p. Paukner, a jako obhájce Matěje Kožíška dostavil se p. dr. Budil, jenž však v závěrečné řeči své ujal se i ostatních obžalovaných.

Bylo zjištěno, že kněz p. P. Vaško měl sice svrchník přes ramena přehozený, avšak neupjatý přes prsa, i bylo vidět, že jest oděn rochetkou, že má štolu a byl konečně k poznání i dle kvadrátku. Ostatně dotvrzovali svědci, že musili chlapci viděti, kdo a za jakým účelem tu po silnici kráčí, neboť všecky osoby poklekaly a křížem se znamenaly.

Vopálenský přiznal se, že pronesl nezbedná slova vůči knězi, jenž chvátal k umírajícímu, ostatní však popírali, že by se byli po jeho slovech smáli, ano jeden z obžalovaných tvrdil, že zvolal k Vopálenskému, když kněz přešel: „Nevidíš, vole, že to je velebný pán?“

A tuto okolnost dosvědčil i strážník, kterýž zaslechl toto zvolání. Svědek p. P. Vaško nemohl se upamatovati, který z chlapců nesl na hlavě koš a nevšiml si, zdali některý z nich smekl, 24letý kostelník Freier však tvrdil určitě, že nesmekl nikdo z nich.

Veřejný žalobník žádal, aby obžalovaní uznáni byli vinnými přečinem dle §. 303 a aby byli dle §. toho odsouzeni (od jednoho do šesti měsíců).

Než obhájce obviněných ujal se upřímně mladých nezbedů a dovozoval, že nemůže tu býti řeči o úmyslu, aby urazili služebníka církve a aby rouhali se náboženskému obřadu vůbec; ale sluší v tom spatřovati pouze výbuch lehkomyslnosti, rozpustilosti a nezbednosti, a že sluší věc věc uvažovati jako mladické zbloudění.

Nejvýše Vopálenskému by se mohl klásti přečin ten za vinu, neboť o něm zjištěno a on se přiznává, že závadná slova provolal. Ale o ostatních není zjištěno, zdali se všichni smáli aneb který z nich se smál, ano je zjištěno, že jeden z obviněných Vopálenského okřikl. I žádal obhájce, aby měli zvláštní zření k těmto okolnostem a aby obviněné neodsuzovali.

Po delší poradě vynesen rozsudek, jímž Vopálenský odsuzuje se pro přečin dle §. 303. do tuhého vězení na 14 dnů, každého týdne dvěma posty zostřeného, ostatní však obvinění osvobozují se od obžaloby, poněvadž soud nenabyl přesvědčení, zdali a který z nich se urážlivě choval. Vopálenský, jenž, mimochodem řečeno, byl po několik let ministrantem, nastoupil trest, ostatní radostně opouštěli síň, když jim i soudem i obhájcem dáno napomenutí, aby se v budoucnosti chovali vždy a na každém místě slušně a mravně.

Zjev bídy
Národní listy, 27. července 1876

Na vaječný trh přišla včera ubídněná, asi 19letá matka s malým děvčátkem na rukou. Matka stýskala si, že sama dva dny ničeho nepožila a dítko že od rána ještě v ústech nemělo. Prosila prodavačky, aby se dítěte ujaly, poněvadž nemůže je vyživiti. Prodavačky rozstoupily se ve dva tábory. Jedny učinily mezi sebou sbírku, kdežto druhé matku hrubě odbývaly. Nastala hlučná vada, kteráž svábila všechny kupce i prodavačky celého trhu. Křikem přivolán byl také jistý lidumil, kterýž poznav, oč jde, projevil matce ochotu, že přijme dítě její za své. Matka svolila, načež lidumil obdařil ji něco penězi. Zároveň pověděl matce své jméno, aby věděla o dítěti svém. Odešel s dítkem. Rozvaděné ženštiny se tím neutišily, naopak rozvadily se tím více, jedny odsuzovaly matku, že dítě své prodala a že jest tedy nelidská, druhé se jí zastávaly. Policie zjednala pokoj.

Růže z Jericha provdána
Národní listy, 23. ledna 1881

V známé pražské židovské rodině, jejíž tři odrostlé dcery – imposantní zjevy, pravé orientálské krásky – jsou stálými navštěvovatelkami pražského korsa, udála se minulý týden zajímavá historka. Nejstarší ze sličných židovek, známá v kruzích pražské jeunesse dorée pod jménem „růže z Jericha“, zasnoubena byla s obchodníkem pražským, panem K., jenž finanční svůj stav líčil v nejskvělejších barvách, dovozuje, že obnáší jmění jeho nejméně 50 000 zlatých. Otec nevěsty slíbil dcerušce 15 000 zlatých věna, pravý to bagatel u porovnání s „rozsáhlým a výnosným“ obchodem ženichovým.

Ve čtvrtek měla býti podepsána smlouva svatební a ženichu vyplaceno oněch 15 000 zlatých. Když došlo k podpisu, vytáhl pan tchán z náprsní kapsy velikou tobolku a vyňal z ní celou řadu úzkých proužků, které odevzdal s významným úsměvem nastávajícímu panu zeti. „Jak? Směnky?“ zvolal pan K. všecek zaražen „tak jsme to neměli ujednáno“. – „Co na tom, slevím vám šest procent; uděláte na tom výtečný obchod.“ – „Kdo ví, jaké to směnky jsou?“ – „Vesměs dobré, akceptantem jest obchodník, jehož jmění páčí se na 50 tisíc zl. a jenž ve třech dnech pojme za choť dívčici, která přinese mu 15 tisíc zl. věna. Akceptantem jste pane ženichu sám!“ – „Vy jste mě oklamal, pane; za takovýchto okolností nebude ze svatby nic; nepodpíšu svatební smlouvu za žádnou cenu.“ – „Nepodpíšete; dobrá tedy. Dvě směnky byly včera splatné; zde pane notáři vám je odevzdávám k protestu; ostatní budou splatné v několika dnech, uvidíme, jak to dopadne.“

Do pana ženicha jako by blesk udeřil. Zaskřípal zuby, chytil péro, namočil až do polu násadky a – podepsal. „A myslíte, že vám za těchto okolností dám svoji dceru, růži! Abyste mstil se na ní za to, co dovolil učiniti vám otec její. Nikol. Jen tak zhola nestanete se mým zetěm.“ – „A co mám ještě pro bůh udělat?“ – „Přijmout těchto 15 tisíc zlatých hotových a uzavříti zároveň smlouvu se mnou, kterouž stanu se vaším společníkem v obchodě. Jste sice jinak hodný člověk a to hlavní, má dcera vás miluje; jste však lehkomyslný obchodník a tu zapotřebí vám rádce, jinak by to zle dopadlo.“

A mimo smlouvy svatební, uzavřena ihned smlouva obchodní. Minulý úterek stala se v jistém židovském hostinci růže z Jericha konečně chotí mladého K.

Friedberg-Mírohorský: Židé s tabákem (1885)

Zemřeli v daleké cizině
Národní listy, 23. ledna 1881

Ze skupiny Eskymáků, která před nedávnem ve zvěřinci Kaufmannově také v Praze se okazovala, nežije dnes pohříchu nikdo. Již na cestě Německem zemřely dvě ženy a děcko, a sice děcko na neštovice. V Paříži naléhal policejní úřad na to, aby dali se ostatní členové eskymácké družiny očkovati. Očkování bylo po dvakráte bez výsledku vykonáno.

Eskymáci se roznemohli a zemřeli po několika málo hodinách, a sice všickni, jak konstatovali lékaři, neštovicemi, které se ani nevyrazily. U všech objevily se tytéž příznaky onemocnění, jako u obou žen, které zemřely v Německu. Z tohoto smutného případu vysvítá, jak úžasně rychle uchvacuje nákaza necivilisované „syny přírody“. Pan Hageubeck, majitel obchodu s dravou zvěří v Hamburku, byl případem tím tak bolestně dojat, že se odhodlal upustiti docela od přivážení podobných národopisných „živých obrazů“.

Neposejpají chodníky
Národní listy, 23. ledna 1881

Posejpání chodníků v ulicích pražských zanedbává se ustavičně přese všechna vydaná přísná nařízení. Mnozí majitelé domů aneb jejich domovníci nečtou vůbec žádných nařízení, hoví své obvyklé netečnosti a obecenstvo vězí v ustavičném nebezpečí, že někde na hladkém a kluzkém chodníku nohu nebo ruku zlomí. Prodlením minulého téhodne oznámeno bylo policejní stráži 118 majitelů domů, kteří i přes napomenutí strážníka hladké jako led chodníky neposejpali. Jsme žádostiví, zdali se také slavný magistrát bude držeti přísně daných instrukcí a zda-li všechny majitele domů, kteří onoho nařízení nešetří, nechť si zastávají jakoukoli hodnost, peněžitou pokutou potrestá. Nynějšímu policejnímu řediteli, p. ryt. Stejskalovi, nesmí se nikterak vyčítati, že by v tom ohledu nečinil, čeho je potřebí. Dalť strážníkům rozkaz, aby bez výminky upozornili každého majitele domu nebo domovníka na přesné dodržení vydaných nařízení a strážníci tuto povinnost také vykonávají. Nebylo by zajisté nemístné, kdyby magistrát uveřejňoval jména majitelů domů, kteří pro neposejpání chodníků byli potrestáni. Řečený zlořád by zajisté brzy přestal, ježto se uveřejnění jména tak mnohý majitel domu bojí.

Kat zemřel
Národní listy, 1. ledna 1884

V sobotu večer zemřel stařičký kat brněnský František Bot, blízký příbuzný kata pešťského Kocourka a kata vídeňského Willenbachera. Zanechal slušné jmění a mimo to 12 zlatých prstenů snubních, 30 jiných zlatých prstenů a 15 kapesních hodinek. Všecky tyto skvosty obdržel v poslední hodince od oněch osob, na nichž vykonal justifikaci. V letech 1848-49 byl Bot hlavně činným v Uhrách. Byl tehdy „tělesným katem“ Haynauovým.

Při popravě aradské „mučeníků maďarských“ přikázán Botovi úkol hlavní. Odpravil 12 vůdcův povstání maďarského provazem a čtyřem, již odsouzeni byli k smrti prachem a olovem, zavázal oči. Vypravoval velmi rád, že s Damjanichem před popravou snídal a s hrabětem Leiningenem že měl v posledním okamžiku „velmi zajímavou“ rozmluvu.

„Excellence, račte pokleknout.“ Leiningen-Westerburg prý mu na to odpověděl: „Excellence nedá si poroučeti katovým pacholkem“ a neklekl prý. Bot vykonával „povinnosti svého úřadu“ s příšernou přímo chladností a vždy v úřadní uniformě, jež záležela z šarlachových spodků, černého kabátu s fialovým límcem, na němž nalezaly se dva meče křížem, a z třírohého klobouku se zlatými prýmkami a s červeným pérem.

V roce 1861 byl sproštěn Bot svého úřadu, načež usadil se ve sv. Vítě u Vídně, kdež provozoval praxi zvěrolékařskou. Na sklonku svého života stal se katem v Brně.

Poprava maďarských mučedníků
podle malíře Jánose Thormy

Moje poznámky k volbám

Je po volbách. Konečně. Co z toho? 

Babiš nezměnil režim. Balvan AB odvalen, vcelku bezbolestně (porážku uznal, nepomůže mu ani Zeman, kterému snad pomohou v nemocnici). Co leží pod ním? Nějaké dotace a vyměnění lidé kvůli rozdávání dotací. Pár personálních čistek kvůli trestním kauzám kolem dotací. Dále EET s cílem likvidace menší konkurence. A dál? Samozřejmě, mohli bychom říct rekordní dluh, třicet tisíc mrtvol, zmršené kachličky v Thermalu a tak dále. Ale řeč je o tom, jak Babiš změnil stát. Pramálo. Babiš šel do politiky ochránit své podnikání. Ohýbal jen tam, kde se to jeho podnikání týkalo, zbytek ho nezajímal.

Je to one trick pony. A babišismus je politický styl, ne ideologie. Žádné zásadní ideologické spory se tu za jeho éry nevedly, ani o tu migraci ne; Babiš to tlačil jen proto, aby zakryl totální ideologickou rozplizlost těchto voleb, které byly ve skutečnosti jen o něm. Vedl se spor o Babiše jako o osobu a antibabiš bylo to jediné, čeho se bál. Nechtěl, aby se hlasovalo o něm. Varování před polskou a maďarskou cestou byla vždy směšná. Kaczyński a Orbán mohou být aberace z liberální demokracie, Babiš je ovšem aberace ze samotné politiky. 

Dopadli jak Piráti u voleb. Myslím, že je to objektivně největší příběh letošních voleb. Babišova prohra je v jistém smyslu nepříliš zajímavá, protože on sám nic moc neztratil, procentuálně málo, mandátů pár, pouze několik desetin štěstí chybělo jeho potenciálním koaličním partnerům, o nichž celou dobu tvrdí, jací jsou to idioti (a voliči ho poslechli). Navíc to, že o vládě rozhodne výsledek malých stran, se vědělo dlouho před volbami.

To Piráti, kteří měli na jaře v průzkumech přes 30 procent a jejich předseda se jako budoucí premiér jezdil představovat do Bruselu, skončili jak sedláci u Chlumce. Namísto 22 poslanců v minulém období budou mít 4, vejdou se do jedné Fábie. Měli obrovsky posílit, ale obrovsky oslabili. Dokonce je nová vláda ani nepotřebuje. Zorganizovali a v neposlední řadě zaplatili Starostům, dosud malé, ideologicky rozkročené straně, nebývalý úspěch. Z dat, která jsou k dispozici, je zřejmé, že u kroužkování zafungovalo vše: a) část voličů PirStan se Pirátů bála a vyřešila to kroužkem STAN, když ne rovnou přeběhnutím ke SPOLU, b) starostové jsou lokálně oblíbení a lidé volí spíše je, než celou stranu, c) matematicky jsou kroužky výhodnější pro ty, kteří mají na kandidátce méně kandiátů. 

Je bizarní, že strana matematiků a informatiků, která propašuje spojení data-based policy i do receptu na rýžový nákyp, nebyla připravená ani na c). Piráti si samozřejmě vymysleli alternativní historii o tom, že se na ně zaměřily všechny dezinformace, a tak se vlastně obětovali, když chránili hřbet SPOLU. Těžko říct, kde by SPOLU vzalo velmi reálné výroky Profanta, Peksy, Šípové, Ferjenčíka, Navrkala, Zábranského, Kopřivy, Gregorové a mnoha dalších výtečníků, po nichž je člověk ochoten uvěřit lecčemu, pokud to jde tím směrem, který řečník naznačil. Tak například tvrzení Babiše o migrantech zabírajících chaty je samozřejmě donebevolající pitomost, nicméně když si předtím poslechnete, že podle Mikuláše Peksy je řešením migrační krize vést s migranty dialog o jejich životní situaci, najednou vám Babišova pitomost připadá jen jako zveličování, kterého je politická kultura v každé zemi plná. U SPOLU byl takto omílán pouze výrok Petra Fialy, že Green Deal je politická realita. Což je dost slabé v porovnání s otevřeným útokem na „bílé heterosexuální fašisty“ v zemi, kde je bílých dle běžných měřítek cca 99.5 procent populace, či s horováním pro nepřeoperované biologické muže v dámské převlékárně.

Bylo to až neuvěřitelné, a dokonce i mně bylo disciplinovaného a rozumně vystupujícího Ivana Bartoše líto. Když se všemi řetězovými maily šířilo, že Piráti chtějí lidem brát byty (případně do nich stěhovat migranty), poslance Kopřivu nenapadlo nic lepšího, než označit vyvlastňování bytů v Berlíně za západní hodnotu (SPOLU mu svým prázdným „patříme na Západ“ přihrálo balon, ale on ho vzal a trefil jím Ivana do koulí).

Pirátská kampaň byla mizerná a reaktivní. Když si Babiš pozval do Česka Viktora Orbána, aby mu pomohl s kampaní (Babišovi marketéři to samozřejmě měli dobře propočítané; Orbán v Česku znamená „boj proti migraci“ a je to třetí nejoblíbenější politik), SPOLU to ignorovalo a jelo si vlastní kampaň (jistě i proto, že názory na Orbána se v koalici liší).

Piráti si pozvali v Česku zcela neznámého starostu Budapešti (který se na ně navíc vykašlal a nepřijel) a rozjeli masivní spamování svých příznivců tím, co je v Maďarsku podle nich špatně, takže to chvílemi vypadalo, že kandidují u malých chlupatých koníků, nikoliv u nás. Zřejmě to měl v gesci Mikuláš Peksa, který bez Polska, Maďarska a Slovinska nedá ani ránu a už se pomalu chystá na ozařování mussoliniovsko-meloniovské Itálie. 

V Praze, kde se výsledek PirStanu nepříjemně blížil výsledku ANO, pak jistě sehrálo roli „vydařené“ primátorování Zdeňka Hřiba a vystupování různých zástupců tamní vládnoucí koalice na sociálních sítích, kde nasrděným občanům v nekonečných kolonách radili velice přijemným tónem („haha, ty idiote“), aby jezdili metrem. A to je to nejhorší, co může politik udělat. Radit. O bizarních vizuálech a heslech, které spojily všechny od radikální levice až po radikální pravici do jednoho halasného proudu smějících se bestií (kdo říká, že nestrávil na generátoru aspoň dvě hodiny, ten si s ním hraje dodnes), raději nemluvě.

Mimochodem, propad Pirátů byl tak dramatický, že se neřeší nic jiného, ale kdyby k němu bylo nedošlo, kdyby se křesla PirStanu rozdělila podle očekávání, pak by se zřejmě mnohem více řešilo, že 15 procent je žalostně málo. A to ještě odhaduju, že takových 5 procent zachránil Vít Rakušan svými výstupy (nejen v TV debatách; třeba i StandaShow, Insider). Nicméně odpuzení voliči se přesunuli ke SPOLU, které se uchytilo jako značka, vnitřním konfliktům se disciplinovaně vyhýbalo (možná je řešili INTERNĚ) a nabídlo voliči k letu pravé i levé křídlo a pevný trup. Babiš si krachem Pirátů nepomohl. 

Co s Piráty dál?

Nyní je to paradoxně právě dvojice Peksa-Gregorová, kdo má pravdu, když říká, že Piráti se musejí vrátit ke své podstatě, protože nemají na to být třicetiprocentní stranou. Nebo společnost na to nemá, to je nakonec jedno. Jen těžko říct, jaká podstata to je. Etablovaná menší strana pro městské liberální voliče? Může být, ale ti jsou v Česku ekonomicky docela pravicoví. Levicově progresivní strana typu Zelení, nebo rebelská strana pro mládež, co hlásá hulení a svobodu internetu, v jistém smyslu návrat před rok 2017?

Osobně bych Pirátům radila do vlády nejít a se STAN se na tom nějak elegantně domluvit, aby nevypadali jako ti, co porušili dohodu. Jejich možnost se čtyřmi poslanci ovlivnit směřování vlády je takřka nulová, navíc nemají v současné konstelaci ani žádný vydírací potenciál. Mohli by být beneficienty deziluze pro voliče, kteří odmítají ANO a SPD. A tak se vnitřně obrodit a zformovat. Ale nemyslím si, že k tomu dojde, ministerstva jsou lákavá, kritika bývalého koaličního partnera z opozice ne. Navíc je to docela risk.

Pokud se však zbaví Bartoše, vsadím si, že do parlamentu se už nepodívají. 

Vítězství proti většině. Kolik já přečetla v liberálních médií nářků nad tím, že Viktoru Orbánovi stačí 49 procent hlasů k vítězství s ústavní většinou… Tak však nefunguje jen maďarský volební systém s výraznými většinovými prvky, podobné paradoxy generují i mnohem poměrnější systémy. Třeba pětiprocentním prahem, který v některých zemích vůbec neznají (Nizozemsko), jinde je zase nižší (Izrael). Tím, že letos propadly hlasy téměř 20 procent aktivních občanů, kteří reálně zvedli zadek a šli do volební místnosti (co si myslí ti, kteří tak neučinili, nevíme, ale zpravidla se o liberální voliče nejedná), došlo k paradoxu, že strany protibabišovské koalice SPOLU a PirStan zvítězily velmi suverénně s nižším počtem hlasů (2.3 milionu hlasů; zaokrouhleno na bližší desetitisíce), než kolik posbíral takzvaný „temnoblok“ (ANO, SPD, KSČM, ČSSD, Přísaha, TSS a Volný blok měly dohromady skoro 2.9 milionu). Pro novou vládu to je ožehavá situace. Propadly totiž hlasy určitého segmentu, od levicových voličů z nižší střední třídy a důchodců přes antisystém a příznivce konspiračních teorií až po lidi mnohdy i dobře sociálně adjustované a zajištěné, označované však pohrdavou nálepkou „flastenci“, kteří neskousli koalici SPOLU. 

Co z toho vyplývá?

Vláda se nesmí nechat ukolébat svým suverénním vítězstvím „na mandáty“ a musí si uvědomit, že společenská většina je apriori proti ní. Dokonce většina aktivních občanů je proti ní. Plus podpora řady voličů je vachrlatá; chtěli se především zbavit Babiše a jejich požadavky na novou vládu se výrazně liší. Ve vystoupení lídrů SPOLU lze ocenit moment, kdy poděkovali všem voličům a zavázali se, že všechny budou také zastupovat. Jsou to jen fráze, protože samozřejmě nelze skloubit různé zcela protichůdné zájmy a všem vyhovět, ale je to to nejlepší, co můžete na úvod říct. V praxi to znamená, že sociální politika této vlády nesmí být podobná té před rokem 2013. Nižší střední třída a důchodci nesmějí zůstat stranou. Mladé opravdu trápí bydlení, a ne, nejde o byty na Vinohradech.

Když jsem si hledala byt v Bruselu, překvapilo mě, že ceny jsou srovnatelné s Prahou, v řadě případů i nižší. Když jsem při brouzdání světem realitek objevila pronájem 2+1 v novostavbě v centru Dubaje v objektu s vlastní posilovnou, bazénem a výhledem na moře, za stejnou cenu jako 2+1 v paneláku s odporným komunistickým jádrem na Jižním Městě, chtělo se mi plakat. Bydlení je u nás v poměru k platům nejméně dostupné v EU a mladí lidé si opravdu nestěžují na to, že nemohou hned po škole bydlet v loftu na Václavském náměstí, ale že pro nákup psí boudy v Běchovicích aby prodali orgány celé rodiny. 

Přečtěte si Sdílejte, než to zakážou. Proč právě tento bestseller? Andrej Babiš neprohrál kvůli sobě. Prohrál kvůli několika desetinkám procent, které získal na úkor svých potenciálních koaličních partnerů. On, i přes otřesný dojem z posledního roku, zůstal zhruba na svém. Všichni vědí, že jeho marketingový tým je tuzemskou špičkou. Ale za zády Marka Prchala, který to tak trochu slízl za všechny, je spousta chytrých a schopných lidí, kteří systematicky pracují s daty. To oni, nikoliv ODS, Babiše zplodili. V tom smyslu, že mu dodávali ideový obsah podle toho, po čem byla ve společnosti poptávka. 

Babiš je politik vytvořený interními průzkumy veřejného mínění. A marketingovo-analytické zázemí, jaké má on, nemá žádná jiná česká politická strana. Ve svém bestselleru, jakož i v kampani, akcentoval zase jen témata pro společnost palčivá, v nichž se jednoduše postavil na stranu společenské většiny. Témata řadí podle toho, nakolik lidi vydráždí. Migrace, demografie, exekuce. Je tam všechno. Oprostěte se od toho, že je to Babiš, vypusťte fotky a kapitoly o tom, jak mu maminka říkala Andarinko mandarinko, protože jako batole v Etiopii neustále jedl mandarinky, a máte manuál k české společnosti. 

Neznamená to vždy jednat podle průzkumů, ale je dobré to aspoň vědět a reflektovat v praktické politice. V Economii se mohou stokrát křižovat nad demografickými summity s Orbánem a v Alarmu psát, že zase bílí muži rozhodovali, kolik mají mít ženy dětí, ale vstřícná rodinná politika, o niž se Babiš mimochodem zase tolik nezasazoval (ostatně proč by to dělal, když jde momentálně zřejmě o jedinou ryze „důchodcovskou“ stranu v Evropě), je fundamentem úspěchu konzervativních stran v sousedních státech. 

A tím se dostáváme k dalšímu bodu, který jsem si pracovně pojmenovala cesta českých konzervativců od thatcherismu. Až donedávna to v anglosaském světě, který je tak úspěšný při expanzi svých myšlenek nikoliv už do světa, ale do střední a východní Evropy, vypadalo, že podstatou konzervativismu je malý stát a nízké výdaje. Je to blud, podstatou konzervativismu je zachování společenské koheze, osvědčeného řádu a prospěšných tradic. Mohou v rámci něj existovat různé přístupy k ekonomice, důležité však je, že mají být podřízeny těmto cílům. Ekonomika je zde pouze prostředkem. My jsme se však se Západem opětovně prolnuli v době, kdy tam triumfoval „pravicový fuzionismus“ Ronalda Reagana. Šlo o volnou politickou koalici sociálních konzervativců, ekonomických liberálů a jestřábů, kteří prosazovali tvrdý kurz proti Sovětskému svazu (po jeho rozpadu si tuto potřebu saturovali tak, že požadovali vojenské intervence všude možně po světě). 

Dnes se tento konsenzus (z hlediska konzervativismu spíše exces) hroutí i v anglosaském světě, jak se do popředí dostává konflikt mezi sociálními konzervativci a levicovými liberály. Někde ve vzduchoprázdnu levitují pravicoví liberálové a staří ekonomičtí levičáci, které stupňující se tlak woke hnutí cpe do konzervativního stanu (neplést se STAN).

Nízkopříjmové skupiny zatím nacházejí obránce svých kulturních a identitárních zájmů v tradičních konzervativcích, kteří tomu postupně přizpůsobují ekonomickou politiku. Jde o proces velmi pozvolný a s regresemi a korporátní sponzoři, pro jistotu rozdělující peníze na obě hromádky, jej stále brzdí, nicméně nelze si nevšimnout, že tu probíhá; ochota konzervativních politiků snižovat daně bohatým, aby tito hned vzápětí ušetřené peníze nasypali do BLM a podobných kauz, klesá. Pokud jde o nové (populistické) konzervativce, ti mají zpravidla ekonomické programy pro své voliče, tedy spíše doleva, už od začátku. 

Zajímavá je situace v už zmíněném Polsku a Maďarsku, k nimž bychom měli mít přece jen blíž než k Anglosasům. Ve skutečnosti je to ale naopak, my máme blíže k anglosaskému vývoji, a to právě díky devadesátkám. Podstatu osvětluje ve svých pracích třeba Ivan Krastev. Jeho vysvětlení neliberálního zvratu v obou zemích je pro Česko naprosto nepoužitelné. Vůbec to na nás nesedí. Komunistické politické špičky v obou zemích včas pochopily, že se jejich životnost chýlí ke konci. Velmi chytře natáhly ruku k demontáži systému jako první s tím, že si zachovají svá ekonomická a intelektuální centra.

Vzápětí vytvořili na rozvalinách státostrany nové „moderní levicové strany“, jejichž hlavním programem se stala nápodoba západních vzorů. Tyto strany nejenže byly poměrně společensky progresivní a ostentativně proevropské, ale se zohledněním zájmů svých neformálních klientel provedly značnou část privatizace, jejich ekonomická politika byla v zásadě neoliberální a velmi vstřícná vůči zahraničním investorům. Konzervativcům tak nikdo nevnucoval názor, že malý, oškubaný stát je jejich hlavním životním zájmem, naopak se u nich rychle adaptoval ekonomický nacionalismus a snaha o „soudržnou pořádkumilnou společnost“, k čemuž jsou nezbytné příslušné ekonomické transfery.

V Polsku tak vláda PiS zavedla největší přerozdělovací program od konce totality, v Maďarsku Orbán před migrační krizí vítězil s rétorikou, že ekonomickou situaci země musejí odnést banky, nikoliv Maďaři, jeho hlavním nepřítelem byl Mezinárodní měnový fond a vláda vyhrála volby v roce 2014 poté, co za peníze ze „znárodněného“ penzijního fondu nakoupila zpět podíly v energetických podnicích, které přinutila snížit ceny. 

To nás přivádí k další otázce…

Co se stane s levicí?

Babiš jako stará levice. Andrej Babiš už tuto funkci v zásadě plnil. Jeho klientelou byli důchodci a státní zaměstnanci. Nyní, když oznámil, že nikam neodchází, otevírá se pro ANO možnost vytvořit něco, co kdysi v roce 2002 po prohře ve volbách Viktor Orbán pojmenoval „egy a tábor, egy a zászló“, čili „jeden tábor, jedna vlajka“ (on chtěl sjednotit konzervativce, což se mu podařilo). Pokud Babiš zůstane neomezeným vládcem ANO a zároveň má prezidentské ambice, dává podobný postup smysl i u něj. Akorát nebude sjednocovat konzervativce, ale voliče populistické levice, jejichž subjekty skončily pod čarou. Může po vzoru dvojice Fico-Pellegrini zachycovat i nespokojence z řad voličů koalic (ano, KONEC FICA byl před rokem a půl prioritou většiny Slováků, dnes je pro mnoho z nich prioritou KONEC BORDELU, klidně i s Ficem). Nicméně Babiš není Orbán ani Fico, politici z povolání. Nemá na to ustrojení. Babiš vstupoval do politiky proto, aby ochránil své podnikatelské zájmy, žádné názory nezastává, v opozici nikdy nebyl a donedávna dával okázale najevo, že nějaké sezení ve Sněmovně ho nezajímá, protože má na práci lepší věci. Také mnozí poslanci ANO zřejmě neočekávali, že budou opozičními poslanci, byť tento lidský materiál bude patrně za plat sto tisíc měsíčně dělat cokoliv. Je to tedy na Babišovi.

A orgánech činných v trestním řízení.

Ale momentálně je to nejpravděpodobnější podoba ekonomické levice v blízké době. Čímž se dostáváme k tématu…

Co s levicovými stranami?

Komunisti přestanou hrát roli strašáka. Vypadnutí komunistů mi udělalo radost hlavně proto, jak laciné bylo se do nich trefovat. A to říkám s plným vědomím všech zločinů, za něž se nikdy zcela neomluvili, a jako člověk, jemuž komunisté vadí i tehdy, když začnou najednou zpívat proevropskou písničku o demokracii. Vážně, když si občas čtu články českých liberálních komentátorů z doby, kdy v Polsku kandidoval na prezidenta někdejší aktivní komunista Kwaśniewski a v Maďarsku na premiéra někdejší agent komunistické rozvědky Medgyessy a po něm někdejší „maďarský Mohorita“ Gyurcsány, říkám si, kam náhle zmizel jejich antikomunismus? Například u komentátora L. P. to vypadalo, že se do Medgyessyho zamiloval, připomínal mu prý francouzské elegány z filmů… Tak je pravda, že to Babiš nepřipomíná, byť francouzsky umí a v Paříži v dětství dokonce žil.

Nevadilo jim spíše to, že čeští komunisté zůstali „rezervací“ a odmítali „návrat na Západ“? 

Řekla bych, že asi jo. 

Každopádně to bylo laciné. Kampaň s celebritami a banány jsem dlouho považovala za nějaký fór levičáků z Twitteru, než jsem to video náhodou uviděla. Ještě se žinantně trefila do doby, kdy nedostatek nějakého typu zboží zasáhl v Evropě kvůli covidu většinu zemí. 

Čeští komunisté byli nejhloupější mezi soudruhy široko daleko už před pádem totality, kdy do poslední chvíle neregistrovali probíhající změny. Díky tomu se jim však vynořila možnost stát se reziduem pro nostalgiky a frustrované lidi, kteří jim jejich 10 až 15 procent vždycky naházeli. Nikdy nemuseli o voliče bojovat, vládní odpovědnost jim nehrozila. 

Paradoxně je o všechno připravil jeden z jejich někdejších členů, potomek nomenklatury. Vojtěch Filip byl předsedou pro komunisty bez ambic, komunisty odevzdané osudu. Na tváři hluboký žal z toho hnusného kapitalismu, ale v srdci lehký smích, že jsou tu další čtyři roky na náklady státu. To o víkendu skončilo. 

Vidím dvě možné cesty. 

Soudruh Skála. Soudruh Skála není žádný hlupák. On má jen ohavné názory. Někteří lidé neumí tyto dvě kategorie odlišit. Skála je dobrý rétor, je inteligentní a sečtělý. V USA by prý volil Sanderse, známému, který s ním dělal rozhovor, si zase stěžoval, že existenci Zelených a Pirátů považuje za „naši chybu“, protože „tito mladí lidé mají být u nás“. Dost pochybuji, že by je právě Skála přilákal, nicméně s radikální rétorikou by mohl oslovit část frustrovaných, například i některé nevoliče. Pochopil, že komunisté mají na Babiše útočit, ne se s ním kamarádit. S „pravicovou vládou“ by mu to mohlo jít ještě líp.

Kateřina Konečná. Katka Konečná, milá holka… Mohla by se pokusit spojit nostalgiky s mladou radikální levicí (nakonec je to ŽENA), obklopit se lidmi jako Arťom Korjagin, verbálně se distancovat od zločinů a mluvit o sociálních otázkách. Jako jediná z komunistů se teď může prezentovat nějakou reálnou politickou aktivitou na vyšší úrovni (je europoslankyně). Snaží se. Bude to stačit? Nemyslím si, ale zkusit to můžou. 

Hlavně už žádný Hamáček. Přes všechen výsměch, kterého se dostalo „husté dvojce“, osud ČSSD byl zpečetěn dávno předtím, a myslím, že bez dvojice Maláčová-Stropnický by ani nesahala k pěti procentům. To jen díky nim dvěma se člověk občas doslechl, že ČSSD ještě existuje. Zvlášť Stropnický je bezpochyby nadaný rétor, dobře čte situaci a hovoří jazykem, který souzní s tím, co si myslí většina levicového elektorátu v České republice. Problémy jsou dva. Ten první je ČSSD. Po odchodu Paroubka, nenáviděného médii a vysmívaného celebritami, ale politika, s nímž se ztotožnila třetina národa a 20 % považoval za svůj neúspěch, nastoupila ČSSD na cestu k postupné extinkci. Sobotka a Hamáček jsou si v něčem podobní, oba želé, jen Sobotka je o něco sympatičtější. Ani jeden nedokázal chytit Babiše za koule, oba se vmanévrovali do pozice, kdy cokoliv udělali ke spokojenosti všech, byla to zásluha Babiše, kdykoliv se povedl průser, šlo to za nimi. A oni za to (téměř) vždy uctivě poděkovali a uklonili se. Kromě toho nikdo nevěděl, čí ta strana je. Haška? Petříčka? I v české politice začínají hrát větší a větší roli spory na ose konzervativci x liberálové. Kde ČSSD stojí v nich? Asi zkuste lampárnu. Babišovi aspoň pokaždé vybrali stranu marketéři. 

Ten druhý možný problém je Stropnický. Lidé si ho stále asociují se Zelenými a jakýmsi třídním pokrytectvím, kdy by jim zakazoval létat jednou ročně na dovolenou a sám si koupil zámek (lidé nechápou, že to spolu nesouvisí; obojí je pro ně statusová věc). Jisté je, že ať se ČSSD ujme kdokoliv, nebudou to politici typu Sobotka a Hamáček. Ti totiž vždy vstupují do etablovaných parlamentních stran, kde zahříváním sekretariátů pomalu postupují nahoru, až jsou úplně na vrcholu. A to je pro ČSSD jedině dobře.

Tak až za čtyři roky. Snad. Hodně štěstí!

30 let nového Polska. Pokus o stručný portrét

Pro polský přechod k demokracii je stejně jako v případě Maďarska charakteristická absence revolučního prvku. Chybí konkrétní událost, k níž by se masy mohly vztahovat coby k okamžiku zlomu. Pád starého režimu měl patrné strukturální příčiny, srozumitelné obyčejným lidem, kteří na rozdíl od Maďarska pociťovali stav hospodářství na vlastní kůži. Po potlačení solidaritního hnutí panovala v zemi po většinu 80. let zvláštní apatie, špatná ekonomická situace a další zdražování ale vedly v roce 1988 k vlně stávek, které opětovně zatlačily režim do úzkých a přiměly jej k vyjednávání s dosud ilegální opozicí. Režim byl již vnitřně vykotlaný, jeho domácí legitimita byla otřesená (voleb do národních rad se v roce 1988 zúčastnilo jen 56 procent oprávněných voličů), s ekonomickou či vojenskou intervencí Moskvy zase mohl počítat stále méně. V této situaci jeho představitelé seznali, že stranický monopol dále udržovat nelze a vědomě započali jeho demontáž.

Ve východním bloku to byl do té doby precedens, na svobodné volby si naopak Poláci počkali déle než ostatní. Komunistické špičky ještě na jaře 1989 přechovávaly naději na vznik polodemokratického systému, v němž by i nadále udržovaly značný vliv. Ale události nabraly rychlý spád a červnové částečně soutěživé volby skončily drtivou porážkou režimu. Opozice získala 160 ze 161 kompetitivních mandátů v Sejmu, v nově zavedeném Senátu, 99 ze 100. Sejm a Senát nakonec dle dohody „náš premiér, váš prezident“ zvolili prezidentem Wojciecha Jaruzelského, ale potupně většinou jednoho hlasu. Ve vládě Tadeusze Mazowieckého komunisté drželi silové rezorty obrany a vnitra, ale celkově již byli v menšině, čímž se na přelomu srpna a září zrodila vůbec první nekomunistická vláda regionu. Mazowiecki byl zvolen i hlasy satelitních stran státostrany, které dříve v rámci režimu simulovaly politickou pluralitu. Dva roky do prvních demokratických voleb byly obdobím řady překotných až chaotických změn, kterým komunisté nebránili, naopak ještě komunistická vláda již v létě 1989 nasměrovala zemi k tržnímu hospodářství, když liberalizovala ceny potravin. Model „sociálně-tržní“ ekonomiky byl opuštěn záhy a nenašel významnější obránce ani v komunistech.

Společenské otřesy, které to vyvolalo, a masy frustrovaných se poprvé výrazněji zhmotnily v prezidentských volbách v roce 1990, když po zkrácení mandátu Jaruzelského proti sobě kandidovali Mazowiecki a Lech Wałęsa. K obrovskému překvapení Mazowiecki ani nepostoupil do druhého kola, v němž se Wałęsovi postavil polsko-kanadský milionář Stanisław Tymiński, dnešní politologickou terminologií populistický a antisystémový kandidát. Bylo to také období utváření nových politických formací, zatím volně rozdělených na postsolidaritní a postkomunistický tábor. Od počátku bylo jasné, že Solidarita nezůstane pohromadě, v hnutí bylo příliš velké množství názorových proudů.

Opozici vůči kulatému stolu reprezentovali radikálové, kteří odmítali dohodu s komunisty výjimkou za beztrestnost a podíl na moci, umírněnějším vadil příliš pozvolný rozchod s režimem v porovnání se sousedy. Kolem Tadeusze Mazowieckého vznikla středová Demokratická unie (UD), kombinující liberální názory na ekonomiku s křesťanskou demokracií, reprezentující dominantní proud polské transformace. Příznivci tvrdšího postupu vůči režimu se sdružili do Porozumění středu (PC), kde od počátku udával tón Jarosław Kaczyński. PC se už v té době také stavěla kriticky k reformám tzv. šokové terapie, jakou ztělesňoval Balcerowiczův plán tehdejšího ministra financí Leszka Balcerowicze.

V postkomunistickém táboře byla situace jednodušší. Na troskách rozpuštěné státostrany vznikla sociální demokracie (SdRP) v čele s charismatickým Aleksandrem Kwaśniewským. Pro její členy byl charakteristický pragmatismus, neboť do strany už nevstoupili zastánci tvrdé linie a zároveň ji brzy opustili stoupenci levicových myšlenek kriticky nastavení vůči bývalému režimu. Výhodou SdRP bylo velkorysé majetkové zázemí i zkušenosti a určitá profesionalita až technokracie, kterou se prezentovali její představitelé. Satelity státostrany se emancipovaly a přeskupily, případně i fúzovaly se solidaritními silami; životaschopnost v tom vykazovali hlavně lidovci (PSL), kteří obsadili levý střed. Protože Mazowiecki po neúspěchu v prezidentském klání podal demisi, zemi k volbám dovedla úřednická vláda.

Volební účast byla nízká (43 procent), bez uzavírací klauzule do Sejmu proniklo 29 subjektů, z nichž 11 mělo jen jednoho poslance. Zvítězila UD s 12 procenty, na záda jí ale dýchali postkomunisté kandidující v koalici Svazu demokratické levice (SLD). Už z tohoto hlediska se jednalo o velkou porážku postsolidaritního tábora, zvlášť když uvážíme ještě devítiprocentní zisk PSL. Fragmentace politické scény výrazně zkomplikovala vznik první vlády, protože ostatní uskupení se snažila izolovat dvě silnější strany, SLD a UD. 

Z hlediska budoucího vývoje je důležité, že se už tehdy etablovaly postavy určující tón polské politiky dodnes. Za Liberálně-demokratický kongres, který se později sloučil s Mazowieckého UD v Unii Svobody (UW), se poprvé do Sejmu dostal mladý Donald Tusk. Role Jarosława Kaczyńského jako předsedy PC, které se stane nejsilnější formací nové vlády, už byla zmíněna. Na výsledcích UD a PC se také zřetelně projevilo ono historické dělení Polska, které se bude v dalších letech znovu a znovu replikovat, jak budou v poměrech bouřlivého multipartismu 90. let zanikat a povstávat nové politické síly.

V roce 2005 se pak politická scéna pročistí a vykrystalizuje do současné podoby.  

Obrázek 1. Čím větší podpora UD, tím „červenější“

Obrázek 2. Čím více hlasů pro PC, tím více „modře“

Byla by však chyba ztotožňovat frustrované masy s pravicovými voliči. Od 90. let sledujeme paralelní příběh angažované části pravicového elektorátu, který dodnes tvoří jádro voličů PiS. Je relativně početný, strana ani ve volbách, které v letech 2007 a 2011 prohrála, neměla méně než 30 procent hlasů. Pro tento elektorát jsou významné milníky nového Polska politického rázu: „Noční změna“ (1992), prohra Wałęsy (1995), Rywinova aféra (2003) a Smolenská tragédie (2010). Milníky frustrace leží jinde a jsou definovány více sociálně: nezaměstnanost po roce 1989, velká emigrace po vstupu do EU v roce 2004 a podobně. Nejvýznamnějším faktorem úspěchu PiS je, že na svůj základní elektorát definovaný ideologií dokázalo tyto frustrované lidi alespoň částečně nabalit.

Noční změna ukončila vládu Jana Olszewského s účastí bratří Kaczyńských. Pád půlroční vlády, která se zasazovala za razantní lustrace a očištění politického života od představitelů komunistické moci, iniciovali postkomunisté a liberálové s pomocí prezidenta Wałęsy, který rozdrobenost politické scény využíval k posilování vlastní dominance. Ta přerostla ve víceméně otevřenou snahu ustavit v Polsku prezidentský systém. Pro národní konzervativce se jedná o bolestivý milník ve smyslu zmaření snahy o morální legitimitu třetí republiky. Nový premiér Waldemar Pawlak z PSL nebyl schopen vytvořit vládu a po 33 dnech rezignoval. Jeho nástupkyní se stala Hanna Suchocká z UD. Právě za vlády první ženy – premiérky, byla přijata současná podoba polského potratového zákona, výrazně restriktivnější oproti komunistické úpravě. Nicméně opět zaúřadoval destabilizující prvek v podobě Wałęsy, který vyhlásil předčasné volby, v nichž doufal v posílení vlastních pozic. To se nenaplnilo a volby navíc znamenaly naprostou katastrofu pro postsolidaritní tábor.

Čtyři roky po započetí procesu politické transformace zvítězil Svaz demokratické levice (SLD), jehož páteří byla postkomunistická SdRP s mnoha činovníky bývalého režimu, následován další stranou s postkomunistickým rodokmenem PSL. Tato dvě uskupení spolu vytvořila vládu s pohodlnou většinou, jejímž premiérem byl zpočátku lidovec Pawlak, ale jeho nástupci už byli dva zástupci SLD: někdejší aktivní komunisté Józef Oleksy a Włodzimierz Cimoszewicz. Regresivní proces byl dokonán prezidentskými volbami v roce 1995, v nichž Wałęsu porazil už zmíněný postkomunista Kwaśniewski. Postkomunistická levice pokračovala v politice začleňování Polska do evropských struktur a se zohledněním zájmů svých neformálních klientel provedla zásadní část privatizace.

Korupce, politika škrtů a růst nezaměstnanosti vedly ke stupňujícím se protestům obyvatelstva, stávkám či blokádám zemědělců nebo horníků. Největším úspěchem vlády bylo (s pomocí opozičních liberálů) schválení nové ústavy (1997), která nakonec prošla i lidovým hlasováním a nahradila pět let starou prozatímní ústavu. Mimo jiné omezila pravomoci prezidenta, jemuž však zůstalo silné suspensivní veto a z něj vyplývající moc.

Šok z razantního nástupu postkomunistů umožnil sjednocení postsolidaritního tábora a nově vzniklá Volební akce Solidarita (AWS) vyhrála volby v roce 1997. Koaličního partnera si nemohla vybírat, jediným přijatelným byli díky nekomunistickému rodokmenu liberálové z UW. Vládě chyběla vnější jednota, svou roli sehrál i opozičně naladěný prezident. Strádajícímu obyvatelstvu předváděla chaos a personální spory, přesto byl Jerzy Buzek prvním premiérem od roku 1989, který úřadoval po celé čtyřleté období.

Zleva Orbán, Dzurinda, Buzek, Zeman

Pokud jde o vyrovnání s minulostí, vládě se konečně podařilo schválit zákon o Institutu národní paměti – Komisi pro stíhání zločinů proti polskému národu a ratifikovat dlouho oddalovaný konkordát s Vatikánem. Kwaśniewski jako první a dodnes jediný prezident obhájil mandát již v prvním kole, když získal přes 50 procent hlasů, vládní koalici opustila liberální UW a proces rozpadu akceleroval i uvnitř AWS. Byl to nesmírně důležitý proces, protože z něj vzešla jak strana Právo a spravedlnost (PiS) v čele s ministrem spravedlnosti v Buzkově vládě Lechem Kaczyńským, tak její pozdější koaliční partner, radikálně katolická Liga polských rodin, a též Občanská platforma, již vytvořila část umírněných politiků AWS s některými členy UW, mimo jiné ambiciózním Donaldem Tuskem.

Zbytky AWS šly do voleb v roce 2001 pod názvem Volební akce Solidarita pravice (AWSP) a nedostaly se do Sejmu, stejně jako UW. Naopak nástupnické PiS, LPR a PO uspěly, což ovšem nezabránilo velkému návratu postkomunistické levice, která obnovila spojenectví s PSL a do vlády pod vedením Leszka Millera přibrala ještě levicovou Unii práce (UP). Do Sejmu se dostala i Sebeobrana, agrárně-nacionalistické populistické hnutí známé od počátku 90. let svými protestními akcemi, které nesly znaky narušování veřejného pořádku. Voliči Sebeobrany nebyli nejčastěji lidé z venkova, ale neúspěšní drobní podnikatelé a nezaměstnaní z menších měst, největší oběti polské transformace.

Nezaměstnanost představovala enormní problém prvních dvou dekád nové epochy, prvního vrcholu dosáhla v roce 1993 a opětovně kulminovala za Millerovy vlády, kdy byl těsně před vstupem do EU nezaměstnaný každý pátý Polák. V kombinaci s chatrným systémem sociálního zabezpečení se lidé dostávali do velmi tíživé situace. Na ústupu nezaměstnanosti se kromě hospodářského růstu podílela masivní emigrace, kdy po vstupu do EU v rychlém sledu odešly zhruba dva miliony Poláků pracovat na Západ.

Nezaměstnanost 1990-2010 (podle údajů GUS)

Pokud část voličů spatřovala v levici naději na stabilitu, pak se Millerova vláda ukázala velkým zklamáním. Po sedmnácti měsících z vlády odešla PSL a nová menšinová koalice se musela spoléhat na ad hoc podporu, většinou ze strany Sebeobrany a „planktonu“, tvořeného hlavně odejitými poslanci SLD a Sebeobrany, které k podpoře vlády motivoval strach z předčasných voleb. V těchto podmínkách vláda připravovala vstup do Evropské unie. Stíhaly ji korupční skandály, z nichž nejvýbušnějším byla Rywinova aféra.

Ve zkratce šlo o to, že filmový producent s vazbami na SLD Lew Rywin s odvoláním na Millera nabízel šéfredaktorovi deníku Gazeta Wyborcza Adamu Michnikovi, že zajistí, aby spolek Agora výhodně odkoupil komerční televizi Polsat. Výměnou požadoval finance pro stranu, pro sebe post ředitele Polsatu a pro Millera pozitivní pokrytí. Odhalení spojená s Rywinovou aférou vedla k dramatickému poklesu popularity vlády a samotného Millera, jehož na poslední rok nahradil prezidentův loajalista Marek Belka. Další skandály se týkaly propojení samospráv pod vedením SLD s lokálními mafiemi nebo PKN Orlen a v Polsku tolik citlivého vlivu ruských lobbistů. Polská společnost prožívala hlubokou deziluzi z politiky a státu. Nejen politické strany, ale i soudnictví a státní instituce se potýkaly s mizivou důvěrou veřejnosti. Vznikala živná půda pro čtvrtou republiku.

Konsolidace nového bojiště

Nezastavitelný úpadek levice odsunul do pozadí do té doby určující dělení na postkomunistický a postsolidaritní a přenesl těžiště konfliktu na půdu pravice. Zrodil se nový dominantní konflikt vyvěrající z praskliny uvnitř pravicového tábora, který přetrval až do dnešních dní. Jak se později ukázalo, není o nic méně zarputilý, postupně graduje a svou logikou připomíná povodeň, když vtahuje a dál unáší relikty starých bitev.

Překvapivým rysem tohoto procesu byla jeho překotnost. Ještě zkraje roku 2005 totiž nic nenasvědčovalo tak dramatickému vývoji. Dvě dominující síly na pravici – Právo a Spravedlnost a Občanská platforma – spojoval vedle solidaritní minulosti odpor k SLD, v zásadě přívětivý názor na EU či konzervativní pohled na společenské otázky. Protože se strany nemohly tak jednoduše konfrontovat po kulturní a historické linii, dostala se ke slovu témata ekonomicko-distributivní. Občanská platforma obhajovala klasicky liberální postoje, prosazovala otevřenou ekonomiku, nízké a rovné daně, deregulace a podobně.

V programatice PO tehdejší ideologická východiska strany nejstručněji vyjadřuje věta z dokumentu Państwo dla obywateli: „Společenský řád by měl být chráněn silou rodiny, náboženských a politických institucí (…) ekonomice ale svědčí svoboda a konkurence.“ Malý stát se v ideologii strany odrážel i jinými způsoby, např. požadavky na větší míru občanské participace prostřednictvím nástrojů přímé demokracie, snížení počtu poslanců, omezení jejich imunity, zrušení státního financování politických stran či likvidace Senátu.

Donald Tusk s rodinou v době, kdy PO usilovala o konzervativní voliče

PiS naopak rozvinulo svoji vizi „solidárního Polska“, kde z hospodářského růstu „neprofituje jen malá skupina nejbohatších, ale celý národ“, otevřeně se postavilo za zájmy poražených transformace, přijalo za svůj názor, že „tržní mechanismy nejsou dokonalé a k prosazování společenské vize mohou být zásahy do ekonomiky nezbytné“. Neútočilo tolik na „starou politiku“ skrze samotnou formu politicko-partijního uspořádání, nýbrž na její obsah – podle PiS układ, slovo opisující modelový čtyřúhelník tvořený částí tajných služeb, postkomunistických a liberálních politiků či novinářů, vlivových byznysmenů a kriminálních skupin. Rywinova aféra zde představovala geniální ilustraci, protože se v ní vyskytovaly všechny zmíněné „živly“. Výraz układ pak v tomto smyslu poprvé použil Kaczyński ve své knize Czas na zmiany z roku 1993. Na tuto chorobu chtělo PiS ordinovat léčbu formou přísných a dalekosáhlých lustrací, ty však neměly být samy o sobě řešením, nýbrž jen článkem o 15 let opožděného dovršení procesu tranzice. Pojem čtvrté republiky nebyl Kaczyńského autorským výtvorem, zde se PiS ztotožnilo s tím, jak jej v roce 1998 definoval v jedné eseji konzervativní publicista Rafał Matyja. Podle Matyji měla čtvrtou republiku charakterizovat „hluboká vnitřní proměna zahrnující reformu tajných služeb, finančního a daňového systému, přísný antikomunismus a konečně očista politiky a soudnictví od osob spojených s minulým režimem“. Projekt čtvrté republiky oproštěné od resentimentů byl ve své době vnímán pozitivně a nebyl spojen výhradně s PiS.

Tehdy se také o PO a PiS uvažovalo jednoznačně jako o budoucích koaličních partnerech, přičemž PO měla být dominantní silou nové vlády a její kandidát Jan Rokita premiérem, naopak PiS se mělo smířit s rolí menší vládní strany. Zatímco se pozornost veřejnosti upínala k prezidentské volbě, kde se vykrystalizovali dva výrazní kandidáti, předseda PO Donald Tusk a varšavský primátor a čestný předseda PiS Lech Kaczyński, zvítězilo v parlamentních volbách v roce 2005 za nejnižší účasti od pádu režimu PiS.

Výsledek voleb byl šokem především pro PO, která si až těsně před volbami uvědomila, že opravdu může prohrát a zasednout k povolebnímu vyjednávání jako slabší partner. Že se z plánované koalice POPiS najednou mělo stát PiSPO, a také způsob vedení kampaně v dvoutýdenní pauze před prezidentskými volbami, kdy se kvůli absenci historického narativu a využití ekonomických témat již v předešlé kampani začalo sahat k osobním útokům, dodávalo jednáním o koalici značnou pachuť. Když pak PiS představil jako kandidáta na premiéra umírněného pragmatika Kazimierze Marcinkiewicze, nebylo to ze strany PO vnímáno jako podaná ruka, ale jako zákeřný úskok, jak nepoškodit šance Lecha Kaczyńského stát se prezidentem, pokud by premiérem měl být jeho bratr. Tady se zřejmě také zrodil model „loutky [Jarosława] Kaczyńského“, za niž byl považován jednak Marcinkiewicz (jeho pozdější rezignace ve prospěch Kaczyńského jako by to zpětně potvrzovala), ale i submisivnější bratr Lech, a za něž budou po roce 2015 považováni prezident Andrzej Duda a oba premiéři Beata Szydłová a Mateusz Morawiecki.

V prvním kole Tusk sice ještě těsně zvítězil, ale ve druhém jej Kaczyński s podporou většiny stran porazil slušným poměrem 54:46. Protože Kaczyńskému v souboji o hlasy konzervativně-nacionalistického tábora nemohl dost dobře konkurovat, musel se Tusk ucházet o přízeň voličů kandidáta SLD Marka Borowského, který mu také před druhým kolem udělil podporu. To však vyžadovalo zmírnění antikomunistické a obecně protilevicové rétoriky, které protistrana kvapně interpretovala jako ústup PO doleva, později pak jako kapitulaci před układem. Situaci neuklidnil ani návrh rozdělení ministerstev pro budoucí koalici, který byl sice paritní, ale klíčová ministerstva dával do rukou PiS, a když poté PiS při obsazování čela Sejmu a Senátu upřednostnilo hlasování s LPR, Sebeobranou a PSL, aby prosadilo své kandidáty, bylo rozhodnuto. Přestože koalice PiSPO měla většinovou podporu obyvatelstva, skutečností se stal vznik menšinového Marcinkiewiczova kabinetu, za nějž vedle poslanců PiS hlasovali dále zástupci LRP, Sebeobrany, PSL a pět nezávislých poslanců. PO se definitivně odebrala do opozice.

Marcinkiewiczova vláda byla křehká, závislá na podpoře jiných stran, které si mohly dávat vyděračské podmínky, a o dalekosáhlých projektech realizace čtvrté republiky, jako byla například nová ústava, si PiS mohlo nechat zdát. Kaczyński se snažil o integraci formou vytváření paktů stability, ale už v únoru 2006 byly ve hře předčasné volby. Nakonec v květnu došlo k podepsání koaliční dohody mezi PiS, LPR a Sebeobranou, v červnu pak Marcinkiewicz po sporech s bratry Kaczyńskými odstoupil a byl nahrazen Jarosławem. Koalice byla od počátku problematická, více než radikálové z LPR ji ohrožovala antisystémová a – jak brzy vyšlo najevo – zkorumpovaná Sebeobrana. V mediálním enviromentu, který jí viditelně nepřál, vláda po bouřlivých patnácti měsících skončila.

Následná osmiletá koaliční vláda PO a PSL znamenala několik „poprvé“. Donald Tusk byl prvním premiérem, který vydržel v úřadě déle než jedno volební období. Poprvé jedna strana zopakovala své vítězství ve dvou po sobě jdoucích volbách. Jednalo se o období konstantního ekonomického růstu a překotného rozvoje infrastruktury. Polsko se rychle stalo unijním premiantem ve využívání eurofondů, a to i v oblasti efektivity. Na druhou stranu pokračovala ekonomická emigrace na Západ. Zahraničněpoliticky se země úzce orientovala na Německo a především první Tuskova vláda zahájila i oteplování vztahů s Ruskem, což se setkávalo s jistou nelibostí prezidenta i nelevicové opozice.

Bezprecedentní události ve Smolensku v dubnu 2010 znamenaly pro polskou společnost nový polarizační šok. Fakt, že k tak nepravděpodobné tragédii došlo v okamžiku, kdy delegace v čele s prezidentským párem mířila na pietní akci k výročí Katyňského masakru, vyvolával od počátku mnoho pochybností a po překlenutí prvotního otřesu se kolem tématu vytvořila celá svébytná subkultura. Angažovaná pravice rozvinula kromě teorie politického atentátu vlastní pietistický kult, který nabýval někdy až iracionální podoby a především PiS vzdaloval pasivním masám. Liberální síly zaujaly opačně vyhrocený postoj a kromě útoků na Kaczyńského, které se ve světle jeho osobní tragédie (starý mládenec, v krátkém úseku ztratil dvojče, snachu a matku) jevily jako zbytečně kruté, pasovaly „smolenský lid“ na zaostalý, nevzdělaný a paranoidní, zkrátka „temný“.

Dvojčata v dětství na filmovém konkurzu

Vládu PO poznamenaly různé skandály, z nichž nejvýraznější byla Amber Gold v roce 2012 a odposlechová aféra o dva roky později. Vládní špičky na nahrávkách z varšavských podniků mluví jako sprosťáci, své zemi neprojevují zrovna velkou úctu a domlouvají se na zákulisních kšeftech (například ministr vnitra s guvernérem formálně nezávislé národní banky na ekonomické pomoci výměnou za odvolání ministra financí). Navzdory celkové ekonomické prosperitě vláda přistoupila k některým úsporným opatřením, jako bylo zvýšení věku pro odchod do důchodu, což její rovněž popularitě nepřispělo.

Rok plný vítězství

Podobně jako v roce 2005 byly i o deset let později určující momentem prezidentské volby. A to nejen kvůli stále poměrně silným pravomocím prezidenta, jehož veto mohou přehlasovat jen tři pětiny poslanců, což v případě stranického nesouladu hlavy státu s předsedou vlády dělá jejich kohabitaci značně problematickou. Především proto, že dramaticky předurčily další vývoj. Volby se měly konat v květnu a velmi dlouho bylo hlavní otázkou to, zda Komorowski vyhraje v prvním kole. V lednu liberální komerční televize TVN na základě průzkumu Millward Brown predikovala vítězství Komorowského v prvním kole se 65 procenty. Do paměti Poláků se zapsal výrok Adama Michnika, že o vítězství by Komorowského mohlo připravit jedině to, kdyby v opilosti srazil na přechodu těhotnou jeptišku. Na jednu stranu to byl projev arogance Michnikově projevu vlastní, na druhou stranu se mu příliš nedalo divit. Polsko mělo pověst růstové země, „zeleného ostrova” Evropy, a s protikandidáty to vypadalo všelijak. Hlavní opoziční síla do voleb vysílala málo známého a snad i trochu koženého Andrzeje Dudu, právníka s nikterak oslnivým politickým CV, který byl od roku 2014 europoslancem. Zatímco Komorowski se patrně také zabýval hlavně otázkou, jestli jeho zisk v prvním kole bude činit 60 nebo snad 65 procent, Duda objížděl celou zemi. Jeho kampaň vedla budoucí premiérka Beata Szydłová a právě schopnosti projevené v této kampani ji zřejmě předurčily k vzestupu.

A podobně jako v roce 2005 si PO zjevně nepřipouštěla variantu prohry. Komorowski se neúčastnil debat a jeho kampani vévodila stará dichotomie v novém hávu, tentokrát mezi Polskem „racionálním“ a „radikálním“. Racionální v tomto případě znamenalo obhajobu statu quo. Protože Komorowski nebyl o nic méně vládní „propiskou”, než se jí posléze stal Duda, volby mohly být vnímány i jako nevyslovené referendum o ní. Duda v prvním kole těsně vyhrál s 34,8 procenty, Komorowski měl o procento méně. Antisystémového kandidáta Pawła Kukize dlouho ani nezařazovali do průzkumů, právě na jeho výsledku (získal přes 20 procent hlasů) se ale odrazila únava či přímo frustrace z osmileté vlády PO.

Kukizův jediný postulát, zavedení jednomandátových volebních obvodů, v tom sehrál pramalou roli. Nikdo z ostatních kandidátů nepřekročil 5 procent. I přes snahy Komorowského naklonit si Kukizovy voliče příslibem referenda o jednomandátových obvodech, ve druhém kole vyhrál Duda. Bylo to v řadě ohledů přelomové vítězství, kandidát PiS zvítězil poměrem 60:40 ve věkové skupině 18 až 29 let, což bouralo dosavadní představy o voličích PiS jako „mohérových baretech“. S Kaczyńským před volbami ustoupilo i téma Smolensku, nedá se však říct, že by se strana zřekla všeho kontroverzního. V debatách mezi Dudou a Komorowským před druhým kolem se řešilo například téma umělého oplodnění, k němuž má strana v souladu s naukou katolické církve negativní postoj, ačkoliv v polské společnosti převažuje opačný názor.

Taktický přístup, že na nejvyšší ústavní funkce nekandiduje sám Kaczyński, se ukázal jako funkční, nebylo proto divu, že se jej strana rozhodla využít znovu v parlamentních volbách na podzim. Jako kandidátku na premiérku představila už zmíněnou etnografku Szydłovou, lokálně oblíbenou, ale celostátně nepříliš výraznou političku, která projevila svou šikovnost v Dudově kampani. Je však nezbytné si uvědomit, že kandidátkou PO byla předsedkyně a stávající premiérka Ewa Kopaczová, která mohla být stejně tak vnímána jako „loutka“ Tuska. Jeho odchod do Bruselu PO paralyzoval, protože technokracie a vágní ideologie mohla fungovat pouze s charismatickým lídrem, který zosobňoval sebevědomí, kompetence a dokázal pružně reagovat na dění. Kopaczová dostala Tuskovo požehnání, ale plnohodnotnou náhradou nebyla. Nijakost přestala být zastřešující pro různé názorové proudy, naopak se stala slabostí. V Evropě kulminovala migrační krize a postoj Kopaczové to věrně odreprezentoval. Polsko podle ní mělo přijmout malé množství migrantů v rámci kvót (při hlasování ministrů vnitra na Radě EU v září 2015 se trhlo od zbytku V4) nikoliv z humanitárních důvodů, ale aby se nedostalo do konfliktu s Bruselem. PiS se naopak otevřeně přihlásilo k tradicím toho Polska, jemuž „nebude nikdo poroučet“.

Tématem voleb 2015 ale nebyla migrace ani kulturní války a oblíbené téma dotažení dekomunizace se v rétorice strany objevovalo spíše podprahově. Strana již v roce 2014 zveřejnila program o 160 stranách, který obsahoval vše, o co se PiS po volbách pokusilo, včetně návrhů na rozsáhlou reformu soudnictví, zahrnoval i kulturně-etická témata (odpor ke genderové ideologii, ochrana života od početí, role církve ve veřejném prostoru), či konstantní pohled strany na komunistický režim a (ne)vypořádání se s ním.

Dominantní linkou prostupující celým programovým dokumentem však byla kritika nespravedlivého ekonomického uspořádání. Pozdější ministr financí a premiér Mateusz Morawiecki, jinak muž impresivní kariéry v bankovním sektoru, si při stanovení diagnózy pomáhal levicovým ekonomem Thomasem Pikettym. Obecně lze říct, že programem PiS, vystupujícím tentokrát s pozitivním heslem Dobrá změna, byla větší redistribuce bohatství ve společnosti (program 500+, zvýšení minimální mzdy, snížení věku pro odchod do důchodu), ekonomický nacionalismus (zdanění zahraničních korporací) a repolonizace (například bankovního sektoru), v kombinaci s narativem silného a hrdého Polska s vlastními kulturními a náboženskými hodnotami a na primátu národních zájmů založeným přístupem. Vztah k EU měl být asertivní, spojenectví s USA nerozdělné.

Úspěch PiS v parlamentních volbách se tou dobou již předpokládal, na finálním rozdělení mandátů se však významně podílel ještě jeden faktor, o nějž se přičinila levice. SLD se z obtížně pochopitelných důvodů rozhodla pro koalici se stranou Tvé hnutí Janusze Palikota (dříve Palikotovo hnutí), která už v té době neměla šanci na překročení pětiprocentní hranice, a několika dalšími málo významnými subjekty. Tím však sama na sebe uvalila uzavírací klauzuli 8 procent, kterou o půl procenta nepřekročila. O pár desetin procenta se do Sejmu nedostala ani strana KORWiN libertariánského excentrika Janusze Korwina-Mikkeho a tři a půl procenta získalo radikálně levicové uskupení Spolu (Razem). Propadlo tak přes 15 procent hlasů a výsledek necelých 38 procent PiS stačil k jednobarevné vládě. Získalo i 61 ze 100 křesel v Senátu. Nebyl to úplně triumf „orbánovského“ rázu, ale byla to bezprecedentní moc v Polsku po roce 1989. S ad hoc podporou mohla vláda počítat od Kukizova hnutí a v některých tématech i od PSL. Dominantní silou opozice zůstala oslabená PO a její ideový bratr, neoliberální strana Moderní ekonoma Ryszarda Petru. 

Obrácená perspektiva „dobré změny“

Přineslo vítězství PiS Polsku onu avizovanou „dobrou změnu“? Primární demokratickou evaluaci představují volby a nejlepší srovnání poskytují volby stejného typu, v tomto případě parlamentní. Výsledek PiS v říjnu 2019 představoval nepochybně úspěch. Po PO se stala teprve druhou vládní stranou od roku 1991, která obhájila mandát v následujících volbách. PiS kandidující v koalici „Sjednocená pravice“ s několika malými konzervativními subjekty získalo 43,6 procent, přičemž volební účast vzrostla o 11 procent a v reálných číslech PiS tak přibylo přes dva miliony voličů. V některých ohledech mělo tentokrát vítězství „orbánovské“ paramenty; podařilo se překlenout staré geografické dělení (PiS vyhrálo 14 z 16 vojvodství), zvítězilo ve všech věkových skupinách, mezi muži i ženami.

Nepřestalo přitom platit, že podpora PiS narůstá s věkem, ani to, že je vyšší v některých socioekonomických skupinách, mezi nízkopříjmovými, praktikujícími věřícími či na venkově. Zatímco PiS volby vynesly posílenou lidovou legitimitu, s volební matematikou to bylo mnohem komplikovanější. Především v porovnání s volbami o čtyři roky dříve propadlo sotva procento hlasů. V důsledku toho konzervativci nezískali ani o sejmový mandát více a ještě zaznamenali ztráty v Senátu, kam se volí systémem prvního v cíli a kde přišli o dosavadní většinu. V praxi to znamená jen prodloužení legislativního procesu, protože Senát má třicetidenní lhůtu na projednání. Obvykle tak návrh zamítne v poslední možný den, nicméně Sejm jej může vždy přehlasovat prostou většinou.

Nejsilnější opoziční formací se stala Občanská koalice, jejíž dominantu tvořila PO, již pouze formálně existující strana Moderní a v Polsku dosud málo úspěšná Strana zelených. Koalice na čele s Grzegorzem Schetynou představovala završení pochodu PO do levého středu (z hlediska polského, kulturně podmíněného pravolevého dělení). Získala přes 27 procent hlasů. Levice pod vedením Włodzimierze Czarzastyho úspěšně integrovala postkomunistickou SLD, progresivistické Jaro i radikálně levicové Spolu a dosáhla uspokojivého výsledku necelých 13 procent, následována omlazenou středovou PSL s necelými 9 procenty. A konečně, s takřka 7 procenty do Sejmu pronikla Konfederace, v níž se spojili radikálové národní pravice s radikálními libertariány pod vedením už zmíněného „všechpolského klauna“ Janusze Korwina-Mikkeho. Konfederace měla jednoznačně nejmladší elektorát, její voličské jádro tvoří hlavně velmi mladí muži.

PiS nejenže obhájilo primát z roku 2015, ale ještě – na rozdíl od PO v roce 2011 – svůj zisk oproti posledním volbám znatelně vylepšilo, byť se to nepromítlo přímo do rozložení sil v Sejmu. To vše navíc v podmínkách tvrdé kritiky doma i ze zahraničí, včetně do té doby bezprecedentního řízení podle článku 7, navzdory několika početným demonstracím či s obměnou osoby premiéra v polovině mandátu. Vládě se přitom nevyhýbaly ani „běžné“ skandály a polarizující kulturně-historická témata, která v kampani před čtyřmi lety ustoupila sociální rétorice, se vracela s různou intenzitou po celé čtyři roky.  

Co je tedy klíčem úspěchu PiS? Jako první se nabízí její poměrně rázné kroky v ekonomicko-distributivní oblasti. Své sliby v sociální oblasti začala strana realizovat záhy po volbách. Jako první přišel na řadu stěžejní program Rodina 500+. O tom, jak přelomová politika to byla, nejlépe svědčí rozsah sociálního zabezpečení rodin v Polsku v porovnání s Českou republikou. Do roku 2013 byla jedinou dětskou dávkou mateřská dovolená v délce půl roku. Až druhá Tuskova vláda zavedla navíc možnost prodloužit placené období o další půlrok rodičovské, celkově tedy na jeden rok. Když od dubna 2016 začaly všechny rodiny pobírat nezdaněnou dávku ve výši 500 zlotých (v přepočtu asi 3 tisíce korun) na každé druhé a další dítě, v případě nejchudších rodin také na první, byl to nejrozsáhlejší sociální program od konce totality. Přestože postkomunistická levice a její satelity patřily k dominantním silám polské politiky posledních třech dekád, o nic podobného se nepokusily. Od liberální PO se podobný nepodmíněný zaopatřovací program očekávat nedal, avšak právě PO měla stejnou výhodu ekonomické konjuktury jako PiS.

Polská ekonomika rostla řadu let, ale růst produktivity práce za předchozích osm dvojnásobně převyšoval růst mezd. Program PiS nízkou cenu práce nevyřešil a mezi jeho negativní dopady levicové a feministické kruhy počítají i stažení zhruba sto tisíc žen z pracovního trhu. Na druhou stranu i to něco svědčí o výši ohodnocení a podmínkách této práce. Jak již bylo řečeno, PiS před volbami 500+ výrazně artikulovalo, a tak každý věděl, že po volbách splnilo svůj hlavní, velmi konkrétní slib. Opozice nedokázala vždy odlišit odpor vůči programu a lidem, jimž finančně ulevil. Program nezpůsobil obávanou spoušť veřejných financí, naopak kalendářní rok 2020 byl vládou prezentován jako první bez rozpočtového deficitu (tuto vizi záhy zabil koronavirus). Od července 2019 byl program rozšířen i na prvorozené děti. Mezi dalšími programy můžeme vypíchnout Dobrý start 300+, tj. 300 zlotých jako jednorázový příspěvek na školní výbavu pro žáky a studenty do 20 let (u hendikepovaných až do 24 let). V roce 2017 vláda splnila další slib, skrze nějž útočila na PO, a snížila věk pro odchod do důchodu na 60 let pro ženy a 65 let pro muže.

Ze sociálního hlediska se strana také pokusila uchopit palčivý problém takzvané „divoké reprivatizace“. Ve zkratce se jedná o proces navracení budov znárodněných po druhé světové válce potomkům předválečných majitelů, při němž se objevilo mnoho pochybných až otevřeně korupčních machinací ze strany politiků a vysokých státních úředníků, někdy přímo soudců. Protestní hnutí, které vzniklo zejména ve Varšavě, bylo levicového charakteru, ale opět to musela být konzervativní pravice, kdo se tématu politicky ujal a začal alespoň „předstírat činnost“ ve prospěch poškozených nájemníků, kteří museli domy opustit nebo si nabrat půjčky na prudce zvýšené nájmy. Komisi, která přezkoumávala soudní rozhodnutí o reprivatizaci, založil tehdejší náměstek ministra spravedlnosti, dnes europoslanec Patryk Jaki, a Kaczyński se vůči reprivatizaci veřejně vymezil. Tím, že parlamentní komise měla za úkol přezkoumávat právě rozhodnutí soudů, se dostáváme k další otázce, proč ani voličům vládní strany mimo její tvrdé jádro zřejmě nijak zásadně nepřekáží to, co PiS podniká pod rouškou reformy soudnictví, a že tento postup přivedl Polsko do vleklých sporů s EU a stavu faktického justičního chaosu.

Je to oblast, kde opět ožilo téma vypořádávání se s údajně neblahým „dědictvím třetí republiky“, ačkoliv pojem její nástupkyně se zcela zprofanoval a přestal se (minimálně ve vládních kruzích) používat. Podle mnoha Poláků jednoduše žádný právní stát hodný obrany před PiS v Polsku po pádu totality nevznikl. V průzkumu z roku 2013 v nezávislost soudců přinejmenším „v rozhodné většině případů“ nevěřilo 66 procent respondentů. Uzavřený systém soudcovské samosprávy, v němž soudci jmenují a povyšují jiné soudce, byl ještě vylepšen o ustanovení kritiky rozsudků jako trestného činu znevažování soudce.

Soudcovská nedotknutelnost v rámci systému „kasty“ se v důsledku podepsala na řadě skandálních, silně medializovaných rozsudků. Spor o soudnictví se táhne od počátku vlády konzervativců. Často se zapomíná, že ataku PiS předcházelo značně diskutabilní jednání dosluhující vlády PO, která v předtuše porážky změnila zákon tak, aby starý Sejm ještě narychlo stihl zvolit dva ústavní soudce, a to i po prohraných volbách (ale před ustavující schůzí nového Sejmu). Toho využil Andrzej Duda a kromě těchto dvou odmítl jmenovat další tři, kteří byli vybráni taktéž nedlouho před volbami, ale řádně. Ještě v roce 2015 bylo přijato několik novel se zřejmým cílem paralyzace ÚS do doby, než se jej podaří obměnit přirozeně (zvýšení rozhodovacích většin, rozšíření nutnosti pléna), následovalo snížení limitu pro odchod do důchodu soudců Nejvyššího soudu nebo změna pravidel pro obsazování Zemské soudní rady (KRS), která byla dříve samosprávná a dnes podléhá Sejmu. Pnutí mezi „starými strukturami“ a soudci poplatnými nové garnituře zplodilo „náhubkový zákon“, který zakazuje soudcům zpochybňovat legitimitu svých kolegů.

Pokud jde o klasická témata kulturních válek, bývá PiS obvykle vykreslováno jako reakcionářské. Vezměme si dvě nejvýraznější témata spojovaná s Polskem v zahraničních médiích, tedy potraty a sexuální menšiny. Samo PiS nikdy nejevilo výrazný zájem na zpřísňování „potratového kompromisu“, který se v průběhu let stal zlatým teletem polské politiky. Manželka Lecha Kaczyńského si za podporu kompromisu kdysi od ředitele Radia Maryja kněze Tadeusze Rydzyka vysloužila přízvisko „čarodějnice“ a ze stejného důvodu stranu svého času opustila skupina ultrakonzervativních poslanců kolem někdejšího maršálka Sejmu Marka Jurka. Aktivní katolíci však tvoří část tvrdého jádra PiS, stejně tak byla pro stranu vždy důležitá neformální podpora katolické církve. Tomu odpovídá i opatrné zacházení s občanskými iniciativami jako „Stop potratům“, respektive „Zastav potraty“, které v pravidelných krátkých intervalech vybírají vyšší stovky tisíc podpisů (v případě „Zastav potraty“ 830 tisíc) a jsou podporovány biskupy. V Polsku skupina více než sto tisíc občanů má zákonodárnou iniciativu, kterou se Sejm musí zabývat.

Pro PiS nejmenší škodu představuje postoupení iniciativy výborům. „Černé protesty“ stoupenců potratů fungovaly v bipolaritě kulturní války výhodně pro obě strany. Často obscénní protestující na jednu stranu obviňovali PiS z něčeho, co pravděpodobně udělat nechce (a tak jej legitimizovali v očích katolické pravice i přes neaktivitu), a na druhé straně mobilizovaly ty odpůrce vlády, pro něž je justiční reforma příliš vzdálená a nepřehledná, zatímco na základní otázky bioetiky má většinou názor každý. Stoupenci protestů se navíc mohli cítit jako vítězové, jejichž tlak vládu vystrašil, ačkoliv je to pochybné, neboť jindy i vstříc mohutnějším demonstracím projevila daleko větší zaťatost. Spíše i PiS si uvědomuje, že většině voličů kompromis vyhovuje a určitou část rezervního elektorátu by si přílišnou radikalitou mohlo dokonce znepřátelit. (Stav k srpnu 2020.)

Téma sexuálních menšin se v programatice strany a v její rétorice před volbami 2015 objevuje sporadicky, totéž platí pro první roky „dobré změny“. PiS i v této otázce vsadil na udržování statu quo, které v případě Polska znamená, že homosexuální svazky nejsou uznávány v žádné podobě, ale společenská akceptace má rostoucí tendence.

Spor propukl poté, co byl starostou Varšavy v říjnu 2018 zvolen pozdější prezidentský kandidát Rafał Trzaskowski. Na poměry PO, která se ještě jako vládní strana bránila schválení nějaké formy registrovaného partnerství, byl Trzaskowski výrazně nalevo, což zvlášť vynikalo v porovnání s jeho předchůdkyní na postu varšavské primátorky a stranickou kolegyní, Hannou Gronkiewicz-Waltzovou, aktivní členkou hnutí katolické charismatické obnovy. Jako jeden z prvních kroků v úřadě Trzaskowski podepsal „Chartu práv LGBT“, v níž se vedle některých praktických opatření pro gay a lesbickou komunitu (např. vybudování hostelu pro LGBT mládež) město zavazuje i k zavedení sexuální výchovy podle standardů Světové zdravotnické organizace na varšavských školách.

To, a nikoliv otázka homosexuality jako takové, představovalo hlavní kámen úrazu. Postmoderní pojetí sexuality podle WHO v podstatě stanoví jediné mravní kritérium, a to dobrovolnost jednání. Pro konzervativnější lidi však existují i další kritéria morálních hodnocení, například odsouzení promiskuity. Rámcová doporučení pro jednotlivé věkové skupiny se mohou jevit jako předčasná a poučování dětí o masturbaci na půdě vzdělávací instituce také může vyvolávat pochybnosti i u lidí s liberálnějším postojem k sexualitě.

Schylovalo se k volbám do Evropského parlamentu a PiS neomylně vycítilo, že Trzaskowského krok lze velmi dobře využít ve vlastní předvolební kampani. K varšavské „bezpečné zóně pro LGBT“ začaly místní samosprávy pod vedením PiS v různých částech východního a jihovýchodního Polska přijímat kontra-deklarace, v nichž se zavazovaly k podpoře „přirozených rodin a tradičních hodnot“ (nejednalo se nicméně o žádné zóny, kam by byl LGBT lidem omezen přístup). Téma je od té doby živé, objevilo se znovu před parlamentními i prezidentskými volbami, řešilo se opakovaně na půdě Evropského parlamentu a některá západoevropská města vypověděla partnerské smlouvy s těmi polskými, která přijala příslušné deklarace. Zahraniční kritika zapadá do narativu, že se v případě „LGBT ideologie“ jedná o zahraniční import a nové náboženství odkřesťanštělé Evropy. Z krátkodobé perspektivy je eskalace konfliktu výhodná pro obě strany, ve střednědobém horizontu nemusí – to je i jeden z argumentů konzervativních zastánců „potratového kompromisu“, že v případě naprostého zákazu dojde po prvních prohraných volbách naopak k liberalizaci. Vyklidnění konfliktu je však nyní už pro vládní stranu možná nad její síly – na provokace levicových aktivistů reaguje pravicová subkultura požadavky represe, a rovněž Konfederace na PiS útočí zprava jako na málo radikální.

Existence subkultury propojující konzervativní intelektuály s někým tak nepravděpodobným, jako jsou fotbaloví fanoušci nebo rapoví zpěváci, je dalším, českému čtenáři neznámým jevem, který se podílí na úspěchu PiS. Základem je společný pohled na historická témata a vnímání každého sociálního tření na základě historizujícího štěpení komunistický x antikomunistický, a to až do dnešních dní (o proponetech LGBT se zde hovoří hlavně jako o následovnících „rudých“). V poválečné éře se klade důraz na úlohu takzvaných prokletých vojáků (Zołnierze Wykleci), partyzánů, kteří již v roce 1944 plynule přešli z protinacistického odboje do války proti komunistům a Sovětskému svazu. Poslední z nich byl dopaden a zabit až v 60. letech. Oslava nesmiřitelného a beznadějného) boje, do nějž bylo zapojeno maximálně několik desítek tisíc osob, se v liberálních kruzích nikdy nesetkávala s pozitivním přijetím, liberální novináři a historici se soustředili i na některé problematické činy, jichž se partyzáni dopouštěli například na ukrajinském či běloruském civilním obyvatelstvu. Přesto, anebo možná také proto, vznikl spontánně a zdola „kult prokletých“, kteří v oněch poválečných letech zastupovali již neexistující Polsko proti nové okupační moci a jejím polským „posluhovačům“. Vyzdvihování role těchto partyzánů tak představuje konečnou delegitimaci komunismu jako nepolského, zvenčí vnuceného. Za vlády PiS se někteří padlí partyzáni dočkali pohřbů se státními poctami.

Mohutného uznání se „psancům“ dostává každý rok v centru Varšavy na „pochodu nezávislosti“, který organizují nacionalistické kruhy a účastní se jej nižší stovky tisíc sympatizantů. V roce 2016 se na pochodu poprvé četl pozdrav od prezidenta, o dva roky později se vláda Mateusze Morawieckého s organizátory dohodla na společné akci poté, co se město Varšava původní pochod pokusilo zakázat. Největší ohrožení přátelského vztahu PiS se subkulturou představuje úspěch Konfederace, která se neštítí ani antisemitismu („komunistický“ je zde navíc synonymem pro „židovský“), na PiS tvrdě útočí kvůli jeho proizraelské a proamerické politice a pracuje s otevřeným euroskepticismem, který v polské politice naposledy reprezentovala Liga polských rodin, s níž má personální překryv například v osobě prezidentského kandidáta z roku 2020 Krzysztofa Bosaka. Konfederace vládu napadá „zprava“ jak ekonomicky (kritika sociální politiky), tak kulturně (málo razantní postup vůči postmoderním tlakům, vyplývající z podřízenosti PiS vůči Bruselu a Washingtonu), čímž tlačí PiS více do pomyslného středu.

K srpnu 2020 čekají PiS tři roky do příštích parlamentních voleb. Nedávné vítězství Dudy nad Trzaskowským zabezpečilo vládě klidné spaní; v opačném případě by hrozila naprostá paralýza vlády i předčasné volby. Největší výzvou pro ni zůstává zisk mladších voličů, kteří se oproti roku 2015 přiklonili na stranu kandidáta liberálů, rostoucí potenciál Konfederace a ukočírování vlastní koalice. Parlamentní opozice se nadále potýká s nedostatkem programu i leadershipu, prezidentské volby ale ukázaly cestu, kterou se může ubírat. Primátor Trzaskowski hodlá kapitál z voleb zúročit v novém liberálním hnutí a vlastní politický projekt chystá i další kandidát, televizní hvězda Szymon Hołownia.

Budapešť na Visle?

Na závěr zrekapitulujme styčné body polského a maďarského vývoje. Přechod k demokracii byl v obou zemích iniciován technokratickými elitami starého režimu ve světle narůstajících ekonomických problémů a překotných geopolitických změn. Ačkoliv je zvykem hovořit o konsenzuálním modelu tranzice, neboť režim v určitém okamžiku přizval opozici k vyjednávání, nelze nebrat do úvahy rozlišné poměry sil.

Pokojný charakter přechodu zajistil komunistickým elitám zachování privilegovaného postavení, když svůj dosavadní kapitál (majetek, know-how, známosti) použily k etablování se v novém společenském uspořádání, jehož spolutvůrci se staly. „Tito lidé disponovali mnohem lepším vzděláním, lepšími kontakty a znali Západ mnohem lépe než kdokoli z jejich spoluobčanů, včetně těch opozičních vůdců, kteří byli do Západu zamilováni,“ píší autoři Stephen Holmes a Ivan Krastev ve své knize Světlo, které pohaslo.

Dlouholetý europoslanec Fideszu György Schöpflin s liberálními autory souhlasí. Schöpflin, ročník 1939, sledoval maďarskou tranzici z Británie, kam v dětství s rodiči emigroval a v dospělosti pracoval pro BBC či učil na prestižních univerzitách. „Západ se na tom podílel, umožňoval transfery peněz a spokojeně přijímal rebranding komunistů na demokratické socialisty a liberály. Za komunistickou minulost neměla být žádná odpovědnost. Není tedy divu, že oběti komunismu byly a jsou rozčilené,“ myslí si.

Předpřipravená „revoluce shora“ Maďary a Poláky nejen ukrátila o mentální a historický milník, jakým byly pro Čechy a Slováky listopadové události nebo pro Němce pád berlínské zdi, ale svým způsobem jim vzala i to, k čemu se mohli vztahovat z minulosti. Oběma národům byl přitom komunismus vnucený a oba mu za cenu velkých obětí vzdorovaly. Výčitky, které zaznívají vůči tamním liberálům, se netýkají samotných jednání u kulatého stolu, jichž se tak či onak účastnili i Orbán a Kaczyńští, nýbrž toho, že kompromis „s nimi“ šel pak daleko za hranice počátečních strategických ústupků.

„Racionální Polsko“ udělalo za minulostí tak tlustou čáru, že když v roce 2014 zemřel Wojciech Jaruzelski, jeho pohřeb byl přehlídkou nejvýznamnějších představitelů politického a mediálního života třetí republiky. Vůdčí sila maďarské antikomunistické opozice šla čtyři roky po prvních svobodných volbách do vlády s postkomunisty a sloužila pod bývalým komunistickým ministrem zahraničí Gyulou Hornem, jenž se v mládí podílel na potlačování revoluce 1956. V Česku, kde se komunisté po roce 1989 zapouzdřili jako strana pro nostalgiky bez ambicí vládnout, ve většině oblastí se vytvořily nové elity a antikomunismus se stal dominantním směrem veřejné debaty, je to nepředstavitelné.

V obou zemích první demokratické vlády nesly prapor bojovníků proti totalitě, ale pro vnější i vnitřní okolnosti byly předurčeny k neúspěchu. Úhlavním vnějším faktorem byla ekonomická situace, v níž se obě země nacházely, vnitřním pak názorová roztříštěnost a nepřipravenost vládnout, které v konečném důsledku vedly k brzkému comebacku postkomunistických sil s dobrým zázemím, na něž nečekal žádný sanitární koridor.

Postkomunisté vsadili na otevřenou ekonomiku, kosmopolitní liberalismus a „léčbu z národních vad“ a politická scéna se uspořádala dle této logiky. Zde si můžeme opětovně vypůjčit Krasteva s Holmesem a ilustrovat, že právě toto Západ očekával, a proto byli postkomunisté přijímáni vlídně jako vzorní žáci. Polarizujícím prvkem se stali „odmítači“ nového konsenzu v politice i v ekonomice, stoupenci národa a obhájci jeho zvláštností, protistranou uznávaných za vady stojící v cestě plnému a hladkému návratu do Evropy. Konzervativní pravice monopolizovala opuštěné, ba opovržené symboly národní identity, a v kombinaci s historizujícím antikomunismem a nacionálně rámovaným ekonomickým paternalismem vytvořila mix přitažlivý různým společenským třídám a skupinám.

Maďarská a polská levice vypadly z duopolu především pro vlastní neschopnost a nestoudnost. Jistě k tomu přispěla i atmosféra všudypřítomné korupce, mimo jiné také přímo spojená s politikou normalizace podle západních standardů. Jak si všímají Krastev s Holmesem, transplantace modelu privatizace, který ve Velké Británii aplikovala Margaret Thatcherová, do země bez soukromého kapitálu, jakou bylo Maďarsko, „z Maďarska vůbec neudělala normální západní zemi, ale umožnila komunistickým řídícím pracovníkům využít majetku podniků, které ovládali, a přisvojit si (či prodat) veřejný majetek své země“. Nic na tom nezmění ani fakt, že Orbánova vláda v tom přiznaně pokračuje, jen statky distribuuje vlastním lidem pod záminkou vytváření takzvané „národní buržoazie“.

Je příslovečné, že největší skandály postkomunistického Maďarska a Polska neodhalily ani tak korupci, jako spíše naprostou mravní otrlost vládnoucích. Gyurcsányova slavná řeč v Balatonőszöd je dodnes některými obhajována coby „konečně pravdivý projev“ o stavu země, aniž by se bral do úvahy neskutečný cynismus, který uniklá nahrávka odhalila. Polská Rywinova aféra zapojením konkrétních složek (politici, média, tajné služby) legitimizovala narativ pravice o existenci propojení starých komunistických a nových liberálních elit (což byl jev v Polsku výrazně méně vypouklý než v Maďarsku) a jejich společném ovládnutí politické, mediální, ekonomické a právně-bezpečnostní sféry. 

Zatímco v Polsku došlo rychle k utvoření nového duopolu a celkové konsolidaci politické scény, v Maďarsku s úpadkem socialistů a fragmentací opozice vznikl monopol. Je zvláště důležité, že Fidesz nikdy po roce 1998 nezískal ve volbách méně než 40 procent hlasů. I přesto skončil dvakrát v opozici, protože spojenectví levice a liberálů zaznamenalo mírně lepší výsledek. Zhroucení socialistů a zánik jejich koaličního partnera, spolu s posilováním otevřeně neofašistického Jobbiku a antiglobalistické LMP, vedly k bezprecedentnímu mocenskému bezpečí Fideszu. Jobbik i LMP vyrostly sice na jiných ideových základech, nýbrž obě jako radikální politická alternativa vůči Gyurcsányově vládě; jejich spojování se „starou levicí“ tak dlouhá léta nepřicházelo v úvahu i z tohoto důvodu.

Naproti tomu v Polsku se postupně rozevíraly nůžky mezi stranami, které byly původně považovány za přirozené spojence. PiS po svém prvním vládním nezdaru z velké části absorboval elektorát svých radikálnějších koaličních partnerů Sebeobrany a Ligy polských rodin, PO mezitím obsadila pozice (zprvu geograficky a pozvolna i politicky) hájené levicí. Ta se stala málo relevantní, protože levicový ekonomický program byl realizován PiS a v kulturních otázkách se jako sekulární a liberální alternativa etablovala PO.

Z odlišných silových poměrů vyplývají rozdíly mezi Maďarskem a Polskem, které nebývají správně reflektovány (pokud vůbec): vliv polské vlády se omezuje na státní instituce a média, vůči nimž stojí silný privátní sektor, často v otevřené opozici vůči vládě; většina polských médií je protivládní. Navzdory běžné korupci nedochází k systematickému budování klientelisticko-korporátního impéria; v Kaczyńského světě jsou zkorumpovaní „komunisté, liberálové a obchodníci“. V zahraniční politice Polsko klade značný důraz na plnění svých atlantických závazků, a to i nad rámec vlastních partikulárních zájmů nebo dokonce proti nim; na oplátku polská vláda očekává od spojenců respekt a spolupráci. Dlouhodobě se potýká s tím, že její postoje vůči Rusku nejsou v EU podporovány klíčovými státy jako Německo či Francie, které zastávají kompromisnější přístup.

Politický systém je mnohem otevřenější než maďarský, Polsko disponuje dvoukomorovým parlamentem a přímo volenou hlavou státu se silným mandátem. Ztráta prezidenta by pro PiS znamenala možná předčasné volby, v každém případě by mohl zcela zablokovat jakýkoliv vládní návrh. Opozice je dostatečně silná na to, aby v každých volbách mohla pomýšlet na triumf, nikoliv pouze na ukrojení moci vládní strany. V případě vítězství opozice jsou všechna opatření předchozí vlády jednoduše vratná, a to prostou většinou. V neposlední řadě je samotná osobnost Kaczyńského příliš polská, těžištěm jeho zájmu je Polsko, v praktické rovině se pak stará především o soudržnost strany dovnitř.

Role Orbána je úplně jiná. Jeho ambice jsou evropské, je v pravém smyslu reakční, proto je mu také věnováno o mnoho více pozornosti než Kaczyńskému, který je mimo Polsko nesrozumitelný: Orbán se stále vztahuje ke globálnímu vývoji, dokáže ostatní politiky inspirovat i rozčílit, úspěšně hrát hru na vícero světových (i politických) stran. Je sečtělý, dynamický a vypočítavý; umí vytvářet ad hoc spojenectví a vždy zohlednit především vlastní zájem. S odchodem jeho největší evropské ochránkyně Angely Merkelové, která se vůči Maďarsku chovala ryze pragmaticky, a dvou „západních“ spojenců (Donald Trump a Benjamin Netanjahu) lze očekávat, že se bude stále více geopoliticky orientovat mimo Západ, především do Asie, kde nachází obdobné silné postavy s neliberální vizí.

V Maďarsku buduje systém, který sám nazval neliberálním, v němž prim hraje loajalita vůči jeho straně. Snaží se přitom dominovat i v mediálním a podnikatelském sektoru, to bylo ponaučení, které si vzal už z nezdaru vlády Józsefa Antalla. Není v područí byznysu ani církve, jeho konzervativismus osciluje okolo jeho pojetí normálnosti; normální je obrana hranic nebo zájem na demografickém růstu národa, namísto podpory ilegálního přistěhovalectví či propagace „duhových“ rodin. Jeho vláda se přitom nikdy nepokusila omezit liberální potratový zákon nebo registrované partnerství, umělé oplodnění zdarma si přímo vetkla do čela své prorodinné politiky, i když názor církve (zejména té katolické) byl jiný. Ústavní většina mu umožnila dalekosáhlé změny, řada osob ve veřejných funkcích má více než čtyřleté mandáty (v některých případech devítileté), soudní reformy nemusely probíhat zbrkle, na výměnu klíčových soudců stačilo počkat.

Na druhou stranu si maďarské soudnictví udržuje jistou nezávislost, jeho efektivita bývá dobře hodnocena i v každoročním žebříčku Evropské komise a poměrně pravidelně rozhoduje v rozporu se zájmy vlády (provládní tisk například prohrává valnou většinu žalob týkajících se ochrany osobnosti). Volební systém je pro Fidesz výhodný, dokud se opozice není schopná dohodnout na společných kandidátech do jednomandátových obvodů. Komunální volby na podzim 2019 ukázaly, že jedině pak může hrát s Fideszem vyrovnanou hru. S případnou vládou to však nebude mít vzhledem k vlastním hlubokým animozitám i „nepřátelskému“ personálnímu obsazení státní správy jednoduché.

---

Předvolební spektákl i neodvratný konflikt

O maďarském antipedofilním zákoně, který směšuje pedofilii s homosexualitou a transsexualitou, když (vedle samoúčelné sexuality a pornografie) zakazuje, aby byly „propagovány“ ve školách; vymezuje, které organizace mohou provádět mezi dětmi osvětu; požaduje vysílání reklam nebo filmů s tímto obsahem po 22. hodině, se u nás i ve světě napsalo docela dost. Hodně lidí se mě ptalo, jestli je to pravda, a co si o tom myslím jako někdo, kdo trochu umí maďarsky, a zároveň má konzervativní postoje. 

Nic dobrého, aby bylo jasno, a potřebu vyjadřovat se k tomu moc nevidím, maximálně k věcem okolo. Že orbánisti hrají cynické hry, když například neohraničí nouzový stav pevným datem (ne, aby si uzurpovali moc, ale právě proto, aby ho po pár měsících zrušili a vytvořili dojem, že jim a/ opozice házela akorát klacky pod nohy, b/ na Západě se o nich šířily lži), je naprosto běžné, Viktor Orbán si pro své kampaně nevybral nebohého Arthura Finkelsteina náhodou. Mám potřebu reagovat, když se skutečně šíří lži a nesmysly, jako například, že v Maďarsku nefunguje parlament. Z úcty k pravdě a (bývalému) řemeslu.

Teď tedy k „věcem okolo“. 

Před maďarským velvyslanectvím v Praze se také konala demonstrace Duhové vlajky pro Maďarsko, jejímž svolavatelem je probuzený bojovník českého Twitteru Kryštof Stupka. Stupka je veřejně známý hlavně svým podílem na odstartování kauzy Feri (kterou já považuju za legitimní a nevěřím, že by u desítek vážných svědectví šlo o nějaký politický komplot), pak také kauzou „rasistické polštáře v Bille“, které tato korporace po virválu Stupky a jeho pěti kamarádů okamžitě stáhla (konfederační vlajku obeznámený člověk nepoužívá, ale ta metoda známá ze zahraničí mě děsí víc), což Stupka oslavil kuriózním statusem, že „po odstranění rasistických polštářů odstraníme i rasistického premiéra“. 

Tedy kuriózním z českého hlediska, kdo více sleduje anglosaskou scénu, tomu je to naopak až příliš povědomé. Stupka je absolventem prestižní pařížské Science Po, a zároveň nositelem těch nejhorších manýrů woke aktivismu. Udělat virvál a dosáhnout odstranění nějaké banality, které by si normální člověk nikdy nevšiml (povlaky na polštáře počínaje, oslovením „dámy a pánové“ v metru konče), je pro tyto lidi něco jako droga. Je to asi mocenská záležitost; jde o to vidět, jak se před vámi mocné korporace nebo slavné celebrity plazí a prosí za odpuštění (taky Stupkovi nestačilo pouhé stažení polštářů, požadoval VEŘEJNOU OMLUVU, což je obvykle na Západě spojeno s požadavkem dát peníze nějaké organizaci bojující proti rasistickým povlakům nebo „stereotypním“ oslovením; v podstatě je to racketeering). A everything is racist, takže i Babiš, samozřejmě.

Co kuriózní nesporně je, že Stupka nějaký čas působil jako stážista u europoslankyně Radky Maxové, nedávno ještě z hnutí „rasisty“ Babiše. Jak je u woke lidí zvykem, Stupkova útlocitnost se nevztahuje na ideové oponenty. Když se v Evropském parlamentu konal jeden polský pro-life event (uzavřený a se zcela dobrovolnou účastí), Stupka na svém Instagramu předstíral, jak souloží s „pro-life“ nafukovačkou v budově ECR, kam ho taky nikdo nezval. Na rozdíl od zmatených středových nebo dokonce pravicových voličů, kteří obhajují prosakující nápady Pirátů slovy, že to „nemají v programu“, Stupka měl jasno hned a namířil si to od Maxové naprosto neomylně do Mladého pirátstva.

To ale samozřejmě neznamená, že je s maďarským zákonem všechno v pořádku.

Hra kocoura s myškami

Nemýlí se ti, kteří říkají, že jde hlavně o předvolební spektákl s cílem rozdělit opozici. Už původní antipedofilní zákon obsahoval různá kontroverzní opatření, jako například vytváření registru sexuálních násilníků. I v této podobě byl tak kritizován některými liberálními komentátory. Jenže opozice se do téhle pasti tentokrát chytit nenechala.

Chtěla za zákon hlasovat, a nejen to. Anticírkevní koalice kolem postkomunisty Gyurcsánye, zvaná jinak Demokratická koalice, a strana Dialog, která má sice v průzkumech asi procento, ale pochází z ní budapešťský starosta a pravděpodobný kandidát na premiéra Gergely Karácsony, navrhla, aby se ohlašovací povinnost vztahovala i na zpovědní tajemství. To je obecně kontroverzní téma ve vícero zemích, protože trestem za vyzrazení zpovědního tajemství je pro kněze exkomunikace. I kdyby k němu přišel Ted Bundy. Kněz nemusí dát rozhřešení, pokud se hříšník například odmítne dojít udat na policii, což mu lze uložit jako pokání, ale vyzradit obsah zpovědi nesmí.

Fidesz se rozhodl pro svou oblíbenou strategii „rozděluj a panuj“. Využil toho, že i lidé tolerantní k homosexualitě a konkrétním homosexuálům či transsexuálům ve svém okolí, mají jak v Maďarsku, tak si dovoluju tvrdit, že i v Česku, intuitivní pocit, že jde o téma, které do dětského světa zase tak úplně nepatří. Samozřejmě, když dvě ženy vychovávají děti, musí jim to nějak vysvětlit; když se dítě zeptá, proč strejda Ríša jde za ruku se strejdou Ivanem, normální rodič mu řekne, že se mají rádi, že to tak může být, objasní mu, že většina lidí to má ovšem jinak a dál to nepitvá. (Nábožensky založený rodič mu možná řekne, že je to hřích, ale v podmínkách současného světa dítě na každém kroku vidí a slyší, že nejde o většinový postoj, stejně jako třeba u sexu před svatbou.) 

Ale pokud jde o „toleranční programy“ organizované školami, respektive příslušnými neziskovými organizacemi ve školách, o pohádky se dvěma princi a transgender Popelku v rámci školního kurikula, tam už si tou většinovou akceptací člověk není jistý ani v českém případě. Tím spíše, že nikdo nežije ve vzduchoprázdnu a doléhají k nám skrze média články o tříletých dětech, které se prý svobodně rozhodly, že jsou opačného pohlaví, o dvanáctiletých chlapcích na ženských hormonech, o čtrnáctiletých dívkách, kterým vzali prsa. O nekonečném počtu genderů, z nichž některé vymysleli trollové na tumbrlu, ale mládež se s nimi zcela vážně identifikuje. O jakési nebinaritě, která na rozdíl od transsexuality není vůbec medicínským pojmem. Lidé čtou, za jaké výroky se lidé na Západě vyhazují z práce, slyší, že v oblasti pohlaví prý neexistuje žádná jistota.

Fidesz tedy patrně usoudil, že na jeho straně je společenská většina. Sekeru zasekl také svým typickým způsobem, nové pozměňovací návrhy do zákona přibyly těsně před hlasováním. A s potěšením sledoval narůstající odpor a tenze v rámci sjednocené opozice. Ta příští rok plánuje kandidovat coby „jedna strana“ s jednou kandidátkou a jedním kandidátem na premiéra. Od Jobbiku až po levicové progresivisty, to je jediná šance, jak mohou Fidesz s jeho stabilní podporou ohrozit. Jobbik si tu situaci vyhodnotil jinak než ostatní, rozhodl se pro zákon hlasovat. Což bylo trochu překvapivé, protože pod vedením Pétera Jakaba (stejně jako většina současných poslanců strany je Jakab členem Jobbiku od jeho nejdivočejších časů) strana ztratila jakoukoliv zřejmou ideologickou linku kromě antiorbánismu a antikorupční rétoriky tak trochu matovičovského stylu. Stranu kvůli tomu opustili někteří poslanci, kteří si přece jen uchovávají i jiné ideje.

S hlasy Fideszu, jobbikovců, postjobbikovců a jednoho zástupce německé menšiny zákon prošel velkou většinou 157 hlasů (maďarský parlament má 199 poslanců). Politici ostatních opozičních stran hlasování bojkotovali a zúčastnili se protestu před parlamentem.

Zatím to asi Fideszu vyšlo, pod palbu se dostal Jobbik, rétorická cvičení ze západní ciziny Fideszu když ne přímo pomáhala, tak jej nikdy neohrožovala. Samozřejmě záleží, nakolik zůstane u cvičení. Orbán je teď nejspíš rád, že se jako starý antikomunista rozhodl pěstovat spojenectví všude možně (nemyslím jen Rusko a Čínu; největším investorem v Maďarsku je dnes Jižní Korea, která vystrnadila z prvního místa Německo), protože v západním světě přišel v krátkém čase o tři cenné spojence: o Trumpa, o Netanjahua, o Evropskou lidovou stranu. Odchází mu Merkelová, se kterou se vždy dohodl tak, aby každý měl svůj kus preclíku. Pokud by CDU prohrála volby na podzim, bylo by to vysloveně špatné.

Orbán je nesmírně talentovaný politik a stratég, politiku miluje a politické hry hraje úspěšně už přes 30 let. Je svého druhu možná jediným v Evropě, po odchodu Merkelové určitě. Jejich soužití napomáhalo i to, že jsou takové dva politické inventáře. Orbán ale také rád provokuje a chodí na hranu. Dělá to bez emocí a chladně, nejde o nějaké ústřely. Většinou se stihne vrátit, ale ne vždycky. Kampaň se Sorosem by mu u lidovců prošla, kampaň se Sorosem a Junckerem už ne. Jedna historka, která se traduje z jeho dětství: když jednou celý den ve škole provokoval a zlobil, učitelka mu zakázala na obědě makovou buchtu. Řekl kamarádovi, aby si sám došel pro „nášup“ a dal mu ho, učitelka si toho však všimla a chtěla zákusek zpátky. Nečekala, že ho jejím směrem malý Viktor hodí i s talířem. Od té doby se naučil talíře neházet, ale rád balancuje na té hranici pár sekund před.

V tomto případě to znamená, že Maďarsko schvaluje zákony typu Stop Soros (měl ošetřit financování lidskoprávních neziskovek), ale pak je bez většího odporu zruší nebo upraví, když je k tomu přiměje soud EU. Tak dopadly i tranzitní zóny na hranicích (ale Maďarsko si jimi vytvořilo takovou pověst, že tam nikdo nechodí; o to se teď snaží Dánsko).

Džihádisti

Mediální pokrytí, kterého se zákonu dostalo v samotném Maďarsku, bylo docela široké a pestré, asi přesně tak, jak si to předkladatelé zákona představovali a přáli. S tou výjimkou, že chytřejší liberální komentátoři situaci přečetli dobře (ono to není zase tak těžké, Fidesz to dělá stejně již 11 let) a dokonce nabádali k tomu, aby Jobbiku bylo „odpuštěno“, protože „právě to Fidesz nechce“. László Mérő z pokrokově levicového Magyar Narancs doslova napsal, že „skutečnou obětí je tady Jobbik“, protože byl těmi cyniky „donucený za zákon hlasovat“; samotný zákon podle něj nebude mít reálné dopady na cokoliv.

Někteří liberálové, kteří to myslí tzv. dobře, ale zase správně i pod Mérőovým postem podotýkali, že se stejnou logikou lze přece hájit i samotného Orbána: Očividně není homofob, homosexuálové ho nikdy nezajímali, vedou ho k tomu jeho mocenské ambice, pojďme litovat chudáka Viktorka, že k tomu byl dostrkán!

Mezi ty zajímavější reakce patřil i článek z druhého břehu, od Mátyáse Kohána v konzervativním Mandineru, který lze označit za blízký vládě. Zpravodajský web na rozdíl od stejnojmenného týdeníku publikuje i levicové nebo liberální názory, ale jeho čtenářstvo je vesměs pravicové a provládní, komentariát taky. V tomto případě nejde o počin žádného oligarchy, Mandiner měl různé majitele, ale jeho prapůvodcem je blog mládežnického sdružení Fidelitas, který mladí konzervativci psali zadarmo v době, kdy byl Fidesz v opozici odříznutý od státního financování. Dá se říct, že vyrostl organicky. Ale zpátky ke Kohánově článku s expresivním titulkem O zákazu trávení studní. 

Mladý Maďar, toho času student ve Vídni, v něm vzpomíná na svůj středoškolský pobyt v Kalifornii před pár lety (uvádí rok 2017), kde se podle svých slov přesvědčil o tom, „jak desetiletí LGBTQ ‚osvěty‘ dělají z dětí džihádisty postmodernismu“. Jde o kultivovanou obhajobu zákona, ačkoliv je hodně osobní a pomíjí jeho politický kontext. „Nedokážu o tom mluvit bez emocí,“ uznává autor, „protože v Kalifornii jsem náhodou viděl, co LGBTQ ‚osvěta‘ dělá s dětmi, jaké informace a podporu poskytuje a jak zaručuje inkluzivnější a bezpečnější prostředí pro všechny,“ píše s neskrývanou hořkostí.

Kohán byl stipendistou na prestižní benediktinské střední škole na okraji Silicon Valley. Tam se zamiloval do černošské dívky, se kterou si posílali tisíce zamilovaných zpráv. Kromě toho si vyměnili i pár zpráv o hodnotových otázkách. Maďar své dívce napsal, že jako křesťan nesouhlasí s manželstvím stejnopohlavních párů. „Samozřejmě jsem věděl, že to zde není většinový názor, ale usoudil jsem, že ve výspě svobody lze mít na všechno nejméně dva názory. Mýlil jsem se,“ připouští a popisuje, jak ho následně na koleji čekal „šestičlenný výbor, který pokřikoval, jak mě něco takového mohlo napadnout“. 

„Opakuji, na benediktinském gymnáziu. Opakuji, že kvůli soukromé zprávě, kterou jsem neposlal gay lobby, ale své tehdejší přítelkyni. Odvedli mě do ředitelny, kde jsme se hodinu a půl hádali, šest proti jednomu, s neutuchající zuřivostí.“ Zda ho „udala“ právě jeho tehdejší přítelkyně nepíše, ale z kontextu je to pravděpodobné, neboť popisovaný výslech začal na dívčích kolejích. O dívčiných dalších osudech píše, že je momentálně aktivistkou Black Lives Matter a Extinction Rebellion v New Yorku; nejhlasitější mužský oponent se mezitím identifikoval jako transgender a přesunul se na dívčí koleje.

„A nenechte se mýlit: senzibilizace dětí prostřednictvím nevládních organizací ve školách by z vašeho dítěte udělala džihádistu. Kdyby mu chtěli vštípit do hlavy jedinou správnou myšlenku, že homosexuálové tu s námi žijí a ubližují jim jen opravdu velcí kreténi, nikoliv normální lidé, nechtěli by organizovat osvětovou kampaň jako celek. Ne, oni chtějí do hlavy vašeho dítěte vložit celý ten balíček, homosexuální manželství, změnu pohlaví, genderismus, pan-, trans- a intersexualitu a všechnu postmoderní prázdnotu, kulturní marxismus a antiživot, které k tomu patří. To je ideologická kontinuita, proces vzdělávání, který před našima očima stahuje nejúspěšnější zemi světa do bahna; to je bahno, které rozbíjí rodiny a přátelství na kusy kvůli společensky nepodstatným otázkám LGBTQ; a to je ideologická otrava studny, která činí generace neschopnými vyrůst, založit rodiny, budovat užitečný život pro zemi a svět. Novela pedofilního zákona nikoho neutlačuje.“

„Na vzdělávání o alternativních sexuálních identitách existuje vhodná doba. Když je dítě schopno pochopit filozofické souvislosti ideologie LGBTQ. Když dokáže samostatně kriticky interpretovat Michela Foucaulta a Jacquese Derridu. Když si dokáže uvědomit prázdnotu postmoderních filozofických směrů a rozpoznat, že kritické teorie rasy apod. jsou jen kamufláží, a když se dozví, že všechny vyrostly z marxismu, z marxismu, který poslal jeho pradědečka do pracovního tábora, držel jeho zemi čtyřicet let v řetězech a pak ji prodal cizímu kapitálu. Z dítěte, které ještě nebylo vystaveno postmodernismu a marxismu, se stane na základě dlouhodobě vštěpované ideologie džihádista.“

Přes expresivitu použitého jazyka (Maďaři jsou na rozdíl od Čechů národ vzletných frází), stačí jediný pohled na americké univerzitní kampusy a jejich absolventy, aby nejen přesvědčený konzervativec uznal, že na tom asi něco je. Otázkou samozřejmě je, jak se s tím vypořádat, kde a jestli vůbec kreslit čáru, aby mladí homosexuálové věděli, že to není konec světa, že můžou mít hezký a naplněný život a nikdo jim nesmí ubližovat, a zároveň džihádisti neindoktrinovali děti holčičkami s pindíky nebo tím, že preference autíček nad panenkami znamená, že se dítě cítí jako opačné pohlaví. Říkám to jako někdo, kdo ve třech letech přesvědčoval celý svět, že se jmenuje Lukáš, mluvil v mužském rodě a nedal z ruky fotbalový míč. Jak jsem ráda, že to bylo Česko 1999 a ne San Francisco 2019.

Konzervativci malého a velkého státu

Ten spor se omílá v mnoha podobách, polemikách, diskusích. Únos pojmu liberál levicovými progresivisty způsobil, že řada klasických liberálů, libertariánů, minarchistů apod. se začala identifikovat jako konzervativci. V Americe typicky volili republikánskou stranu a stali se součástí „reaganovské“ koalice sociálních konzervativců, geopolitických jestřábů a stoupenců volného trhu. Tato koalice byla charakteristická svou těžkopádností, jisté problémy měla už od konce Studené války, neuspokojovala své členy rovnoměrně (sociální konzervativci od té doby prohráli snad každý boj; volnotržní skoro každý vyhráli; jestřábové jak kdy) a vždy existovali významní zástupci všech tří směrů, kteří se proti ní ohrazovali. Ale větší praskliny zaznamenala až s nástupem trumpismu. 

Spor mezi Sohrabem Ahmarim a Davidem Frenchem je celkem nedávný a celý konflikt dobře ilustruje. Ahmari se narodil v Íránu, jeho rodiče byli socialisté, kteří bojovali proti šáhovi a mimoděk tak pomáhali ajatolláhům k moci. To ostatně celá široká koalice íránských levičáků a liberálů, kteří pak často prchli na Západ, kde se bez jakýchkoliv integračních programů okamžitě začlenili a stali se vesměs loajálními občany. Také Ahmariovi se rozhodli vydat za svobodou do Spojených států. Sohrab tam chodil na univerzitu, kde se utvrdil v marxismu a ateismu. Ale od té doby ušel dlouhou cestu ke konzervativismu, kterou dokonce završil katolickou konverzí. French je právník, jeho cesta životem byla mnohem typičtější, vždy byl součástí oné reaganovské koalice, jako voják sloužil v Iráku, jako advokát hájil hlavně konzervativní a nábožné lidi proti perzekuci ze strany různých institucí. Také French je nábožný člověk, evangelikální křesťan. 

Ahmariho postoj je jasný, konzervativci se mají chovat právě tak jako progresivisti, kteří k prosazování své agendy využívají stát. V podobném případě si například britský Ofsted vyšlápl proti tamním ortodoxním židovským školám, protože ve svém kurikulu mají pojetí morálky neslučitelné s postmoderním. Podle Ahmariho si konzervativci nemohou dovolit být liberální. French je podle Ahmariho slušný člověk, ale je typickým příkladem ustupujícího konzervativismu; dokonce je příčinou, proč jsme na tom tak špatně (podobná obvinění vznáší v našem kontextu třeba Vladimír Palko vůči evropským lidovcům, kteří podle něj za poslední půlstoletí ustoupili ve všem, zatímco jejich odpůrci v ničem). 

Podle Ahmariho by konzervativci měli začít tvořit aktivně politiku s cílem změnit společnost a potlačit progresivní tendence. Neměli by se bát využít k tomu prostředky státu, pokud jsou zrovna u moci. „Musíme bojovat v kulturní válce s cílem porazit nepřítele a užívat si kořisti ve formě veřejného prostoru přeuspořádaného k společnému dobru a nakonec k dobru nejvyššímu,“ napsal Ahmari kromě jiného. French reagoval svou obhajobou klasického liberalismu, jeho hodnoty svobody vyznání, svobody projevu, nezávislé justice a minimálního státu považuje k obraně konzervativních pozic za dostatečné. Dopustil se také výroku „blessings of freedom“ o věcech, které se jemu samotnému nepozdávají, třeba je i považuje za zvrácené, ale nezakazoval by je.

Když několikrát odsouzený pedofil v přestrojení za ženu četl dětem queer-friendly pohádky v městské knihovně v rámci „výchovy k toleranci“, Ahmari Frenche parodoval a označil to za „požehnání svobody“. A pak ještě mnohokrát, příležitosti se koneckonců ahmariovcům naskýtají prakticky každý den. Frenchovi zastánci zase poukázali na to, jak daleko je až Ahmari schopen zajít, když ve svém statusu velebil Čínu; respektive řekl, že pokud by se více přihlásila ke svým (východním) náboženským tradicím a kořenům, představovala by pro něj mnohem udržitelnější a pozitivnější model než současná Amerika. 

S kulturní válkou to nesouvisí, ale konzervativci Ahmariho typu nebývají intervencionalističtí ani volnotržní. Dá se říct, že mají klasicky konzervativní uspořádání, v němž je nejvýš společnost a její hodnoty. Ekonomika nebo zahraniční politika jsou těmto hodnotám podřízeny v jasné hierarchii. Je tak mezi nimi nemálo ekonomických levičáků, ať už to myslí upřímně a jsou přesvědčeni, že zásahy státu do ekonomiky slouží onomu společnému dobru, nebo jen chtějí přistřihnout křídla woke korporacím. 

Kde v tom sporu stojí Viktor Orbán víme s jistotou. Dovolím si i tipnout, kam se s vyostřováním kulturních válek posune (posunula?) většina konzervativců v Americe, byť výchozí pozice je jiná než v Maďarsku. Ale kam se postaví česká pravice, odkojená reaganovským konsenzem a thatcherismem, to bude ještě zajímavé.

Emiráty v době covidu (a Ramadánu)

Nemocniční čekárna

Emiráty, to je takový arabský Singapur. To, co vás v Dubaji okamžitě praští do očí kromě mrakodrapů, je především neuvěřitelná čistota až sterilita. Všechno je nesmírně moderní, čisté a udržované, nikde nic nesmrdí, neteče a neválí se, nikdo si nedovolí nic počmárat nebo poplít. Nemusíte se bát položit na ulici tašku a odejít za roh. Lidé ve službách se k vám budou chovat maximálně respektujícím způsobem, nikdy vám neopomenou říct „sir“ nebo „madame“, nikdo si nedovolí po vás žebrat peníze navíc. Taxíky jsou levné a taxikáři nekradou, ani ti letištní. Mezi běžným městským taxíkem a Uberem není cenový rozdíl.

Čisto je na ulicích, v městské hromadné dopravě, v metru byste se mohli najíst ze země, čisté jsou pláže a promenády, veřejné toalety. Pravidla, ceny, pokuty jsou jasně dané a máte je vždy na očích, například na tramvajové zastávce je vyčísleno, co se stane, když si nekoupíte lístek, když přesáhnete jeho časovou působnost nebo nedejbože budete svým vozem blokovat zastávku. Lavičky na zastávkách taky nikdo neblokuje. Když udeřil covid, bylo hodně gastarbeiterů propuštěno, byli vyhozeni z bytů a někteří neměli peníze na cestu domů (k tomu se ještě vrátím). Několik (!) lidí tak bylo přistiženo, jak přespávají na ulici. Úřady je raději urychleně deportovaly na své náklady.

S bezdomovci se tedy nesetkáte, protože cizinci jsou v takovém případě hned deportováni, a pokud by se na ulici rozhodl dobrovolně žít Emiráťan, bude jistě umístěn svou rodinou či úřady do nějakého ústavu pro duševně choré. Zkrátka: Emiráťané jsou bohatí a cizinec, který vybočí z dodržování norem, brzy letí domů na Filipíny nebo do Pákistánu.  

Autentické staré čtvrti existují, ale jedna po druhé mizí tempem, proti němuž výstavba v Praze představuje rozdupané šneky v závodu se sporťákem. Je to velká škoda, na druhou stranu asi právě díky tomu můžete za stejnou cenu koupit panelákový 2+kk s ohavným jádrem na Jižáku nebo 2+kk v centru Dubaje v nově postaveném domě v areálu s bazénem, tělocvičnou a vířivkami. (Mediánová mzda Dubaje je přitom 21,5 tisíce dirhamů, čili krát šest.) Ani ty nové čtvrti ale kupodivu nepůsobí vyloženě odpudivě, a to jsem zatvrzelý odpůrce moderní architektury. Je tu stále vidět snaha o estetiku, dbá se na vnější úpravu, ne (pouze) na to, aby dílo šokovalo. A když už, pak tím, že je největší, nejvyšší, nejzlatější apod., nikoliv nejohavnější či nejpodivnější. Sklo doplňují domy v místních populárních (a jediných povolených) barvách: bílé a špinavě bílé, pískové a ještě pískovější. 

Pro lidi, co mají rádi mumraj, to působí nepřirozeně sterilně, a i ti ostatní po pár týdnech (podle tvrzení některých expatů) odhalí pod pozlátkem jakési prázdno po dávných místech a lidech. Pokud ale máte OCD, jsou alespoň ty první dny velice příjemné.

Povídání s místními 

Popovídat si s Emiráťany je vzácné a při kratší návštěvě prakticky nereálné. Emiráťanů je asi milion z desetimilionové populace SAE, teoreticky každý desátý, ale Emiráťané mají také jiné návyky než zbylá populace. Jsou silně privilegovaní, v podstatě představují aristokratickou vrstvu společnosti. Existují chudší a bohatší Emiráťané z méně a více významných rodin, ale neexistuje Emiráťan, kterému by stát nezajišťoval vysoký životní standard. Potkáte je občas v shopping mallech, kde nakupují třeba drahé střevíce ke svým tradičním oděvům, při vstupu do SAE na celní a pasové kontrole a ve státní správě na vyšších pozicích obecně, bývají to například policejní a vojenští důstojníci nebo soudci. V silových složkách funguje dvoutřídní systém, cizinci mohou sloužit v mužstvu, ale mají kariérní strop, kterým jsou důstojnické pozice. Také v soukromých firmách stát usiluje o „emirátizaci“ – aby vysoké funkce obsazovali místní, kteří jsou menšinou ve vlastní zemi.

Na Emiráťany, asi jako na nejbonitnější klientelu, také směřuje většina reklamy, kterou uvidíte na ulici, v shopping mallech nebo na internetu. IKEA a další západní korporátní pokrytci, kteří evropské populace terorizují skrze svá oddělení společenské odpovědnosti a diverzity duhami, tlustou pozitivitou a hnutím BLM, najednou sklapnou podpatky a zobrazují výhradně tradiční emirátské rodiny s krásnou štíhlou do černé zahalenou maminkou, tatínkem v bílé, kluky rošťáky a poslušnými holčičkami. Reklamy vždy odrážejí dominantní ideologii v tom kterém místě. Korporát nikdy nestojí za slabými.

Typická emirátská reklama

Zbylá populace tedy sestává z přistěhovalců, obvykle z Asie a Afriky. Většinu populace Emirátů (59.5 procent) tvoří lidé z Jižní Asie, především z Indie, Bangladéše a Pákistánu, to jsou tři největší skupiny. Následují Filipíny, Írán, Egypt, Nepál, Srí Lanka a Čína, na zbylé národnosti připadá 18 procent imigrantské populace. Množství cizinců především v nižší části sociálního žebříčku zde žije samo, domů posílá peníze a za rodinami dojíždí v lepším případě jednou ročně. Z podstaty věci se jedná hlavně o muže, z toho důvodu má SAE neuvěřitelný nepoměr mezi pohlavími. Muži tvoří celých 72 procent populace. Mimo neturistické čtvrti vás to okamžitě praští do očí. Mediánový věk je 33.5 roku, což je opět důsledek nepřirozeného podílu migrantské populace, 65.9 procenta lidí je mezi 25 až 54 lety. Lidé nad 65 tvoří pouze 1.5 procenta populace a jedná se především o domácí. Získat občanství Emirátů je prakticky nemožné. Teoreticky lze žádat až po 30 letech života v SAE, pokud máte vynikající pověst, znalost arabštiny a jste muslim. Ostatní si musí pravidelně obnovovat povolení k pobytu, na což samozřejmě neexistuje nárok.

Asi není potřeba říkat, že SAE nemá se svými migranty žádné problémy známé z Evropy. Je to fungující multikultura s klackem, který neustále ční nad hlavami všech, kteří mohou být v každý okamžik deportováni, pokud o práci přijdou (což je jednoduché úměrně vaší nahraditelnosti), natož pokud spáchají přestupek nebo trestný čin. SAE je absolutistická monarchie, neexistuje tu žádná politická opce, tedy ani opozice, žádné lidskoprávní organizace, neexistuje právo protestovat, neexistují odbory ani právo stávky.

Trpí-li někdo pocitem, v Česku obecně dost rozšířeným, že některé národnosti umí „jen vysávat sociální dávky a páchat kriminalitu“, v SAE se přesvědčí o opaku. Na žádné sociální dávky samozřejmě cizinci nárok nemají a kriminalitu si tu každý dobře rozmyslí. Vedle klacku pak možná má vliv i to, co popsal můj přítel slovy: „Když máš dvě možné destinace, v jedné se neplatí daň z výdělku a v druhé dávají dávky zadarmo, ale mzdy zdaňují tvrdě, tak v té první ti zákonitě skončí víc pracovitých lidí a v té druhé holt méně…“

Odhlučněné chlazené auto je příjemné místo na povídání. Náš první řidič byl Ind, v SAE žil už 35 let, měl tu i rodinu. Své působiště si nemohl vynachválit. Není to příliš populární, ale mám za to, že základní osobnostní rysy jsou z velké části vrozené a výchovou lze dosáhnout spíše jen nějakých zlepšení nebo zhoršení projevů, což ovšem není málo. Když jsem byla v sirotčinci v Tanzanii, všímala jsem si mezi předškolními dětmi takových, které nápadně vyžadovaly pořádek nebo byly samotářské (a naopak). Šlo přitom o děti, které v sirotčinci skončily bezprostředně po narození (jejich matky zemřely při porodu) a byly vystavovány stejné kolektivní výchově. Narodíte-li se jako člověk s hlubokým smyslem pro law and order v Indii, musí vám země, proti níž je Evropa velký bordel na kolečkách, připadat jako hotový ráj na zemi. Právě jako tomuto našemu řidiči, který se nás opakovaně ptal, jestli v naší zemi můžeme taky jít v noci úplně samotné po ulici a ničeho se nebát. On sám se zřejmě ani po třech dekádách života v SAE tohoto faktu zcela nenabažil.

Noční Dubaj

Práce taxikáře je asi vůbec z těch uspokojivých, pokud nepovažujeme za neuspokojivý fakt, že ojebávat turisty je přísně zakázáno. Sedíte v klimatizovaném bouráku (většinu českého vozového parku by tu zřejmě vůbec nepustili na silnice) a co klient, to jiná národnost. George, křesťan z Ugandy, si tak například pochvaloval, že může „zadarmo cestovat a poslouchat příběhy lidí z celého světa“. V Dubaji žije dva roky a je tu větší vedro než v Ugandě. Po rodné hroudě se mu stýská, ale je tam podle něj špatná politická situace.

Lidé z Afriky tím podle mých zkušeností nemyslí ani tak nějaké konkrétní panáky, jako všudypřítomnou korupci, právní nejistotu a státní zvůli. A last but not least to, že stát vás neochrání před těmi, co vám chtějí váš kus žvance vzít. Než spoléhat na policii, je lepší si najít muže s velkou mačetou a platit si ho jako hlídače. Takoví guardians jsou třeba v té Ugandě všude. Mohou sice vykonat spravedlnost na místě, ale mimo to vám nepomůžou; co peklo jednou schvátí, to už nenavrátí. To všechno samozřejmě oslabuje vaši snahu dělat cokoliv. Splněný sen defund the police hnutí, až na to, že v západních zemích si hlídače ze soukromých bezpečnostních agentur mohou dovolit samozřejmě jen ti nejbohatší čtenáři Guardianu. Taky to kromě profesionálních antirasistů nikdo nechce. 

Povídáním s lidmi z jiných kultur si člověk rozšiřuje obzory a někdy se dozví i věci, kterým skoro nemůže uvěřit. Tak například jeden pákistánský řidič se takhle dozvěděl o případu nějakého Srba, který mu vyprávěl, že se s ním jeho manželka dává rozvést. Pořád mu to šrotovalo v hlavě a nějak ten fakt, že to byla žena, kdo požádal o rozvod, nemohl schroustat. Bylo to pro něj bizarní až humorné. Mé kolegyni rovněž ocenil její krásné dlouhé šaty a vyjevil své názory na ženy v kalhotách nebo dokonce šortkách. Pevná ruka zákona a fakt, že všichni jsou zde jaksi pod podmínkou a domů nechtějí, ale zabraňují i verbálnímu, natož fyzickému obtěžování. Můžete se tu cítit opravdu bezpečně, nezažijete žádné pořvávání ani nic podobného. Nebo alespoň na takových 99.9 procent. Věřte mi, byla jsem bez podprsenky (ovšem v šatech) v noci v místním mekáči spolu s asi třiceti bangladéšskými a pákistánskými rozvozci aplikace Careem, kteří čekali na objednávky.

Jiný Pákistánec byl muž ve středním věku, v SAE trávil vždy část roku a na dva měsíce se vracel domů. I on oceňoval, jak je v SAE čisto a bezpečno, že se vláda o lidi stará, a to i pokud jde o covid. „Zařídili nám testy zdarma i očkování. Naše vláda není tak schopná,“ konstatoval. Pochvaloval si i přísné sankce za nedodržování covidových opatření („nemáš masku a tři stovky dirhamů, ale to je správně“). V Pákistánu se podle něj virus šíří a je o tom málo informací. Jeho příbuzní mu nechtějí věřit, že je to nebezpečné a říkají, že je to boží vůle. Byl očkován Sputnikem a myslel si, že Česko je jedním z federativních států Ruska. „Ostatní lidi si mohou vybrat, ale nám to zařídila firma,“ říkal s tím, že by si stejně nevybíral, protože „to schvalují chytřejší lidé než já, se školami“ (zjevně ještě nenahlédl do maminkovských skupin na Facebooku). V Pákistánu měl manželku, o níž pochvalně říkal, že je velice tlustá (ale nemohl si vzpomenout na její věk, prý je třicátnice, brali se, když jí bylo 15), a tři děti, nebo dvě. Co se stalo třetímu dítěti, jestli umřelo nebo „pro něj umřelo“, nevím. Ptal se, jestli jsem už vdaná, a říkal, že holky na Západě se vdávají pozdě a že to není dobře. O podmínkách stavebních dělníků se vyjadřoval, že jsou „rather poor“, ale že správný muž to vydrží pro svou rodinu. Sám žije na sídlišti „dále od centra Dubaje“ se spolubydlícími Pákistáncem a Keňanem, kuchařem v hotelu a svářečem.

Covid 

Do Dubaje turisty lákají otevřené hranice, restaurace, hotely a pláže. Počty nakažených se nyní pohybují mezi 1-2 tisíci denně, ovšem denně se obvykle provede okolo 200 tisíc testů, takže pozitivita je velice nízká. Dosud bylo v Dubaji 507 tisíc případů, mortalita je v důsledku kvalitního zdravotnictví nízká – 1 567 k dnešku, denně nyní umírá do pěti lidí. Naočkováno je asi 65 procent populace, používají se vakcíny Sinopharm, Pfizer, Sputnik a AstraZeneca. Všechno je srozumitelně vysvětleno ve všech frekventovaných jazycích, apolitické a digitalizované. Chytré apky jsou základem všeho a musí je mít všichni – turisté, rezidenti a občané. Pokuta za nestažení apky je velmi vysoká, nezkoušejte to. 

Emiráty jsou federativní absolutistická monarchie, jednotlivé emiráty se v některých oblastech mohou chovat odlišně, což je právě případ covidu. Je to logické, Dubaj je zdaleka nejnavštěvovanější turisty a šejkové se snaží diverzifikovat zdroje tak, aby byla země méně závislá na zlevňující ropě. Například v sousedním Abú Zabí musí Čech podstoupit karanténu a na nohu dostane elektronický náramek, který sleduje jeho pohyb.

Není to špatné

Naše zkušenost s Dubají: maximálně 72 hodin před cestou je potřeba podstoupit v Česku PCR test, ukazujete ho na letišti v Praze. Další PCR test následuje na letišti v Dubaji, je zdarma. Nečekali jsme vůbec, byl připraven dostatek zdravotníků a procedura pěkně odsejpala. Zdravotník, byl to Nigerijec, si oskenoval náš pas a nechal nás nacvakat do systému telefonní číslo. Již před příletem je potřeba mít staženou příslušnou aplikaci a vypsané dva formuláře. Zdravotník byl velmi citlivý a test proběhl rychle a v mém případě (varovala jsem ho, že mám předešlé špatné zkušenosti) zcela bezbolestně. 

Výsledek testu přijde do 24 hodin, do té doby je nutná samoizolace na hotelu nebo v ubytování. Apka sleduje váš pohyb a personál hotelu si to také hlídá. Na pokoj či do bytu si lze objednat jídlo z hotelové restaurace nebo přes aplikaci Careem (skvělá aplikace, používali jsme i nadále; Uber, Dáme Jídlo a Rohlík dohromady). Město je plné zelených mužíků, obvykle Bangladéšanů, který ve firemních oděvech pro Careem rozvážejí na motorkách jídlo. V době Ramadánu vás aplikace upozorňuje, v jaké fázi dne se právě nacházíte a nabízí vám koupit knížku a přispět tak na děti v chudých muslimských zemích. Tutéž sbírku dělá například ten mekáč, takže jsem si jednu knížku s názvem Jak ovládat vztek? koupila a doufám, že za to dají nějakému chudému muslimovi najíst.

Izolace končí negativním výsledkem. Na aplikaci vám také přicházejí novinky, co se týče vývoje pandemie a restrikcí (poslední změna je k 1. únoru), můžete si prohlížet statistiky nebo číst nejdůležitější covid zprávy z celého světa. Po obdržení negativního výsledku se vám QR kód zbarví dozelena a v aplikaci najdete své záznamy o všech testech. Návratový test pak absolvujete v některé z místních nemocnic či zdravotních středisek. 

Většina nemocnic nevyžaduje appointment, ale funguje v režimu walk-in. Přijdete do nejbližšího zdravotního střediska, vyplníte papíry, zaplatíte poplatek 150 dirhamů a jdete se testovat. Náš testující byl Filipínec, opět bylo vše rychlé, když tedy nepočítám problémy, které jsem způsobovala já se svým panickým strachem z testování (chování zdravotníka bylo naprosto profesionální, dával najevo, že nikam nespěcháme, odběr víceméně bezbolestný, díky chlape). Certifikát přijde do 24 hodin na mail i do apky. Na letišti je možné rapid PCR testování s výsledkem do 4 hodin, ale ceny jsou pochopitelně vyšší. Za docela přijatelnou cenu si lze objednat testování domů nebo na hotelový pokoj.

V nemocnicích, jakož i jinde ve městě, jsou samozřejmě portréty vládců. Každý ze sedmi Emirátů má svého vlastního vládce, emíra. Společně těchto sedm lidí tvoří Federální nejvyšší radu a ze svých řad vybírají jednoho, který pak slouží jako prezident SAE. 

Ve vnitřních prostorách se nosí roušky, většina lidí je má i venku, na ulici. Lidé pravidla dodržují, takže pokud si roušku nenasadíte, budete se vyjímat a dříve nebo později vás někdo upozorní. I přesto turistický ruch způsobil v Dubaji mezi listopadem až únorem čtyřnásobný nárůst infekcí. Dubaj se stal jedním z mála míst na světě, kam bylo možné cestovat. Místní šejkové ale věří, že dělají nejlépe, jak mohou, a podařilo se jim najít křehký balanc mezi pandemií a normálem. Uzavření Dubaje bylo na začátku pandemie jedno z nejtvrdších na světě. Lidé směli domov opustit jen s povolením z aplikace, maximálně na dobu tří hodin a jen za účelem práce, do nejbližšího obchodu či lékárny. „Uzavřeli jsme se, když jsme potřebovali. Od otevření sledujeme data. Pokud vidíme dodržování předpisů, nemusíme zpřísňovat. Sledujeme jednotlivá odvětví a podle toho reagujeme,“ uvedl v únoru dubajský ministr cestovního ruchu Hilál Saíf al-Marrí. Na nárůst počtu případů reagovala vláda právě v únoru snížením kapacity plážových klubů, hotelů a nákupních středisek na 70 procent a kin na 50 procent. Bary dočasně úplně odstavila. Tato pravidla platí stále a dodržují se. V restauracích bývá obsazená polovina kapacity. 

Vláda (vůdci sedmi emirátů a radové) nyní sází hlavně na očkování. Pohrozila lidem, kteří se očkovat nenechají. „Zvažujeme přísná omezení – neočkovaným může být omezen pohyb. A můžeme také zavést preventivní opatření jako zakázat jim vstup na určitá místa a omezit přístup k určitým službám. Protože vaše dnešní váhání představuje překážku k dosažení našich cílů,“ uvedl minulý týden Saíf Záhirí ze státního úřadu pro krizové a katastrofické události. Očkovaní už mají výhody v některých emirátech. Tato pravidla platná pro jednotlivé emiráty upravují místní vládci formou vyhlášek. Law and order v Emirátech zkrátka platí i u covidu. V Česku praktikujeme spíše law and bordel. 

Tresty

Pojďme si povědět víc o SAE. Na tomto blogu je rubrika věnovaná krimi případům a trestu smrti, který v SAE patří ke stále využívaným trestům. Oficiálně se uděluje za dlouhý seznam trestných činů: velezrada, špionáž, vražda, podněcování k sebevraždě u osob se sníženým ovládáním nebo zcela postrádajících duševní schopnosti, žhářství, ublížení na zdraví s následkem smrti, loupež s přitěžujícími okolnostmi, terorismus, obchod s drogami, znásilnění, odpadnutí od víry, homosexualita a široce definovaná sodomie a připojení se k Islámskému státu v Iráku a Levantě. Popravováni jsou občané i cizinci. 

Tresty, které jsou v SAE aktuálně uplatňovány (ale v zemi je velmi nízká kriminalita):

• Smrt (trest smrti) 
• Doživotí (minimálně 15 let) 
• Odnětí svobody (3 až 15 let)
• Věznění (1 až 3 roky) 
• Zadržování (až 1 rok) 
• Bičování (do 200 ran bičem) 
• Pokuty

Na rozdíl od sousední Saúdské Arábie, kde počet poprav každým rokem roste, v celé zemi je několik oficiálních popravčích a někteří z nich chodí do televizních show vyprávět o létajících hlavách, se ale s trestem smrti v Emirátech šetří a uděluje se za ty nejtěžší zločiny. Musejí se na něm shodnout tři soudci a rozsudek odobřuje i prezident SAE. Na rozdíl od Saúdské Arábie se také nepopravují nezletilí a osoby stižené „naprostou ztrátou rozumu“. V případě vraždy ale stejně jako v Saúdské Arábii rozhodují pozůstalí, zda bude trest smrti vykonán. Existují rovněž tzv. krvavé peníze (diyya), tedy možnost finančního vykoupení se. Používá se i v nedbalostních případech, například když nepozorný řidič způsobí smrtelnou nehodu. Diyya je federálně omezena na 200 000 dirhamů.

V roce 2017 byl popraven osmačtyřicetiletý Jordánec Nidal Eisa Abdullah, který sexuálně zneužil a zavraždil osmiletého chlapce Obaidu Sedqiho, rovněž jordánské národnosti. Abdullah chlapce unesl od autoopravny jeho otce v emirátu Šardžá pod záminkou, že mu koupí koloběžku. Namísto toho Obaidu na zadním sedadle svého automobilu znásilnil, uškrtil a jeho tělo pohodil pod strom u silnice v Dubaji. V době činu byl opilý, respektive doznal konzumaci alkoholu. Podívejme se časovou osu zveřejněnou místním tiskem:

• 20. května 2016 rodina nahlásila, že Obaida zmizel od domu svých rodičů v emirátu Šardžá, když šel do dílny svého otce. Otec se vrátil domů 21:30, s chlapcem se nesetkal.
• 22. května dubajská policie našla tělo Obaidy v oblasti Al Varqa’a v emirátu Dubaj. Zatčen podezřelý Nidal Eisa Abdullah. 
• 23. května byl Obaida pohřben v Šardžá. 
• 24. května se obviněný přiznal k únosu, znásilnění a vraždě. 
• 25. května dubajská policie delegovala důstojníka na pomoc Obaidově rodině.
• 29. května Jeho Výsost Dr. Sultan Bin Mohammad Al Kasímí, šejk Sultan III., člen Nejvyšší rady a vládce Šardžá, osobně vyjádřil soustrast rodině chlapce.
• 1. června se zastupování rodiny zesnulého ujmul Dr. Obaid Al Mazini. 
• 15. května žalobce požádal o trest smrti. 
• 11. července byl Dr. Omrán Darvíš pověřen obhajobou Abdullaha.
• 8. srpna obviněný před soudem řekl, že se pokusil o sebevraždu. Tvrdí, že si nepamatuje, co se stalo 20. května. 
• 15. srpna soud prvního stupně vynesl rozsudek smrti nad Abdullahem. 
  25. září odsouzený u odvolacího soudu popírá únos a znásilnění, přiznává usmrcení. 
• 9. října obhájce Abdullaha žádá, aby byl zbaven jeho obhajoby. Změna advokáta.
• 23. října odvolací soud žádá o psychiatrické dovyšetření odsouzeného.
• 22. prosince zvláštní komise psychiatrů potvrzuje, že Abdullah byl v době činu příčetný, ačkoliv trpí poruchou osobnosti a sexuální deviací.
• 22. ledna 2017 odvolací soud potvrzuje trest smrti.
• 27. února rozsudek potvrzuje Nejvyšší soud.
• 23. listopadu je odsouzený Nidal Eisa Abdullah popraven za přítomnosti vysoce postavených důstojníků, státního zástupce, zástupce ministerstva vnitra, klerika, lékaře a dalších zapojených orgánů. Přítomen byl i Obaidův otec a dva strýcové. 

Rodina Obaidy od začátku požadovala trest smrti, bylo tedy zřejmé, že na jejich odpuštění nemůže Abdullah spoléhat. Emirátská média, která samozřejmě procházejí přísnou cenzurou, o případu informovala velmi obšírně. Zapojení vládců svědčí o tom, že případ Emiráty silně otřásl. Vyšlo najevo, že Abdullah před třemi týdny navštívil autoopravnu Obaidova otce a už tehdy lákal chlapce k sobě, aby se u něj v autě podíval na kreslený film. Též několikrát zmínil, že by rád Obaidovi koupil koloběžku, což otec odmítl. Rodina jej od začátku podezřívala. Chlapce chtěl sexuálně zneužít, ale ten se bránil, načež ho uškrtil. 

Vrah Abdullah a jeho oběť Obaida

V únoru 2011 byl popraven emirátský občan Rašíd al-Rašídí, který znásilnil a zavraždil čtyřletého pákistánského chlapce Mousu Ahmeda přímo v mešitě. Pod příslibem dárku Mousu nalákal na toalety, kde ho análně znásilnil („násilně sodomizoval“), seděl mu na zádech, mačkal krk a bouchal hlavou o podlahu, až nastala chlapcova smrt. Al-Rašídí byl dříve kapitánem lodi, narodil se v Bahrainu, matka zemřela při jeho porodu a v dětství byl fyzicky i duševně zneužíván indickou macechou. Tak jej alespoň hájil jeho již několikátý právník. Stejně jako v případě Obaidy se hned několik přidělených advokátů obhajoby vzdalo a odsoudilo svého klienta jako „ostudu lidstva“. Vrah se k činu doznal. 

„Když stál tváří v tvář popravčí četě, nezbylo mu, než prosit Boha o odpuštění,“ psal tisk. Před smrtí se vrah postil, posledního jídla, které si předtím objednal, se ani nedotkl, a modlil se. Navštívili jej jeho dva bratři. Byl od počátku držen na samotce, protože ostatní trestanci mu vyhrožovali. Dále čteme, že al-Rašídímu byla nasazena kápě, měl černé šaty a ruce mu svázali za zády. Tak byl odveden na pozemek, který policisté využívají ke střelbám. Tam jej vedle devítičlenné popravčí čety čekal dubajský generální prokurátor, dubajský Velký Muftí, další soudní a policejní úředníci, soudní lékař, vybraní novináři, oba rodiče zavražděného Mousy a dva jeho strýcové. Otec Mousy, povoláním řidič, si přál přistoupit na nejbližší možnou vzdálenost, když odsouzeného přivazovali ke kůlu. Ještě předtím al-Rašídí vykonal modlitbu, žádal o odpuštění Boha a rodiče zavražděného („Nikdy mu neodpustím,“ odpověděl otec muftímu) a jako poslední slova nechal zaprotokolovat, že „neexistuje žádný Bůh kromě Alláha a Mohamed je jeho posel“. Po palbě bylo opět umožněno otci Mousy jít se podívat, načež lékař konstatoval smrt. 

Mimochodem otci Mousy byla jako společenský „revanš“ nabídnuta práce řidiče přímo pro dubajskou policii, kterou přijal. Přístup úřadů si pochvaloval. „Úřady včetně policie a soudů byly maximálně vstřícné a chápavé,“ řekl otec místním médiím. „Jsem jen chudák. Ale to, že jsem se dočkal spravedlnosti a tak rychle, je chvályhodné. Způsob, jakým jsme zde dosáhli spravedlnosti, toho bychom se pravděpodobně nedočkali ani v mé vlastní zemi (Pákistánu),“ pokračoval pan Ahmed s tím, že „krvavé peníze“ by si od pachatele nikdy nevzal. „Až zemřu a potkám svého syna v nebi, co bych pak mohl říct?“

V roce 2015 byla pak popravena třicetiletá emirátská občanka Ala’a Badr Abdullah al-Hašemí za vraždu maďarsko-americké občanky Ibolye Balazsi-Ryan v Abú Zabí. Balazsi se narodila v rumunském Aradu v maďarské rodině. Když vláda Viktora Orbána v roce 2010 umožnila zahraničním Maďarům získat jednoduše maďarské občanství, Balazsi o něj také požádala. Zároveň měla i americké občanství, v USA nějakou dobu žila, její exmanžel byl Američan. V SAE pracovala jako učitelka, měla tři děti a byla rozvedená. Al-Hašemí oblečená v nikábu se zcela zakrytou tváří a v černých rukavicích Ryanovou ubodala na toaletě obchodního domu, nikdy předtím se neviděly. Na toaletu, ovšem pánskou, šla i jedenáctiletá dvojčata Ryanové, měli se setkat před kavárnou. Když se spustil poplach, chlapci utíkali společně s davem, ale nevěděli, že napadená byla jejich matka.

Matka šesti dětí se prý radikalizovala přes internet a hledala cizince, kterého by mohla náhodně zabít. Podle svých slov byla rozzlobena nedávným zadržením svého manžela bezpečnostními službami a chtěla rozšířit strach mezi západními expaty. Policie se původně domnívala, že v nikábu mohl být muž, SPZ svého vozu navíc vražedkyně zakryla emirátskou vlajkou. Vražedkyně se následně pokusila nastražit primitivní výbušné zařízení před byt egyptsko-amerického lékaře, to ale bylo včas zneškodněno. Na internetu vyzývala k podpoře teroristických organizací. Al-Hašemí byla prvním člověkem odsouzeným k smrti na základě nového protiteroristického zákona a popravena do půl roku od činu. Rok po popravě al-Hašemí byl na doživotí odsouzen i její manžel za plánování útoků.

Psanci této země

Ve formuláři, který vyplňujete v nemocnici před testem na covid, vás možná zaskočí otázka, jestli pobýváte v pracovním táboře a kdo je váš poručník. Tento u nás terminus technicus tu ale znamená buňky, kde žijí stavební dělníci. A právě v těchto „pracovních táborech“ se jeden čas covid šířil. O podmínkách, v nichž tito migranti v Perském zálivu žijí, se napsalo dost a dost. Dělníci pracují v ukrutných vedrech, jejich plat je nic moc a žijí v přeplněných nevyhovujících ubytovnách, kde je často jedna palanda vedle druhé; v horších ubytovnách se dokonce dělníci na palandách střídají po směnách. 

Co s takovým políčkem?

Někteří dělníci hlásili nefungující klimatizace, nedostatečný počet toalet a sprch a podobně. Část dělníků k tomu nepochybně přistupuje způsobem, který popsal náš řidič, že „správný chlap to vydrží pro svou rodinu“ (to je asi to mužské privilegium, o němž tak rády hovoří západní feministky, které se vždy srovnávají zásadně s pracovníky korporátů a s politickými funkcionáři, nikdy s nekvalifikovanými dělníky), někteří se ale raději rozhodnou ze života dobrovolně odejít. Nebo i nedobrovolně, vyčerpáním. 

V extrémních případech je jim zadržována mzda nebo pas. Konfiskace pasů je nelegální, ale systém kafala, který v zemích Perského zálivu většinou dosud platí, a také fakt, že nekvalifikovaní dělníci bývají mnohdy sotva gramotní, toto v praxi umožňují. Systém vyžaduje, aby nekvalifikovaní dělníci měli v zemi sponzora, obvykle zaměstnavatele, který zodpovídá za jejich vízum a právní status. To jim výrazně ztěžuje například změnu zaměstnavatele, případně i návrat do země původu, je-li zaměstnavatel proti. V poslední době existují v SAE snahy postavení dělníků zlepšovat, podle zákona z roku 2017 by například měli mít denně alespoň 12 hodin volno a nárok na placenou dovolenou.

V rámci zlepšování životních podmínek přistěhovalců v zemi přibývá křesťanských svatostánků, kam chodí křesťanští Indové, Filipínci nebo Afričané. V zemi, kde je islám státním náboženstvím, to samozřejmě má své podmínky ohledně vnější úpravy kostelů. Roku 2005 bylo křesťanských bohoslužebných míst v SAE 24, o deset let později už okolo 40. Muslimové mají pochopitelně vstup zakázán a za konverzi jim nadále hrozí smrt (viz kapitola o trestu smrti). Populace SAE je v naprosté většině složená z národů, u nichž je nenormální náboženství nepraktikovat, je mnohem přijatelnější být křesťan, žid nebo i hinduista než ateista. Ateismus nemůže být jakkoliv propagován a s výjimkou komunity západních expatů budete považováni za minimálně hodně divné lidi. Mimochodem, když už jsme u židů, po normalizaci vztahů s Izraelem je SAE oblíbeným místem izraelských turistů. Asi se tu cítí dobře, zaznamenáno veřejné nošení jarmulek. Jewish Community Center of UAE spravuje ortodoxní židovské hnutí Chabad, první synagoga by měla otevřít v roce 2022 a nedávno byla velká událost, byl tu rituálně obřezán chlapec.

Pravoslavný kostel v Šardžá

Koptský kostel v Abú Zabí

Ale zpátky k dělníkům…

Dělníci se nemají jak legálně vzepřít, přesto (proto) při stavbě nejvyšší budovy světa Burdž Chalífa, kde najdete kromě obchodů, hotelů a bytů třeba ledové kluziště nebo akvária se žraloky, došlo k zaznamenáníhodné události. V březnu 2006 se 2 500 stavebních dělníků na staveništi Burdž Chalífa vzbouřilo kvůli platům a podmínkám při práci a způsobili škody odhadované na půl milionu liber. Jiskrou, která vznítila požár, bylo opoždění autobusů, které měly dělníky unavené celodenní prací odvézt zpátky do pracovních táborů. Dělníci pak pronásledovali policisty, vloupali se do kanceláří, rozbíjeli kladivy počítače a zničili asi dvě desítky aut a stavebních strojů. Chtěli zvýšení mezd – někteří dělníci měli denní příjem nižší než 10 dolarů. Druhý den se do solidární stávky připojili dělníci stavící nové mezinárodní letiště. Stávka skončila závazkem šéfa dubajské policie, že bude stíhat všechny zaměstnavatele, kteří nedodržují zdravotní a bezpečnostní normy.

Na podzim 2007 vstoupili dělníci na Burdž Chalífě opět do stávky. Protestovali proti svému zaměstnavateli, společnosti Arabtec, požadovali lepší platy a bydlení, někteří si stěžovali, že nedostávají žádný plat. Stávka se rozšířila na další tři staveniště ve městě. Brzy však policie demonstrující zpacifikovala a rozvezla zpět do pracovních táborů. Den na to asi 2000 dělníků zablokovalo hlavní dopravní tepnu v Abú Zabí. Mezi demonstrujícími a policisty propukl otevřený boj a trvalo údajně docela dlouho, než se podařilo dělníky přemoci. Údaje o zraněných nebo zabitých na obou stranách nejsou k dispozici.

Už během následujících dvou dní bylo deportováno několik stovek dělníků do svých domovin, celkově čelilo deportaci na 4000 osob. Stávky se ale mezitím rozšířily do všech 36 pracovních táborů Arabtecu v zemi. Společnost slíbila navýšení platů o 100 dirhamů, což velká část dělníků odmítla. Stávka byla ukončena dohodou po bezprecedentních 14 dnech a některé zprávy naznačují, že se do ní zapojilo až 40 000 stavebních dělníků. 

Od té doby se pokusy o stávku občas objevují, většinou končí deportací dělníků. 

Dubai Mall

V roce 2013 Al-Džazíra vyslechla některé stávkující dělníky Arabtecu:

Syed, Bangladéš, pracovník u míchačky, v Arabtecu 9 let 
Za posledních devět let mi ani jednou nezvýšili mzdu. Stávka skončila kvůli tlaku vyššího vedení a policie. Lidé se bojí. Je ale možné, že se to stane znovu, protože podmínky v této firmě jsou tak špatné. V posledních třech letech mi nebylo dovoleno vzít si dovolenou za celý kalendářní rok, protože je tu příliš mnoho práce, kterou je třeba udělat. [Pracovní právo SAE zaručuje pracovníkům 30 dní dovolené za kalendářní rok] Třicet pracovníků dostalo výpověď v denní směně a 53 v noční směně [po stávce]. Žijeme s pěti muži na pokoji a 40 nebo 50 mužů sdílí jednu koupelnu. Ráno před prací je velká fronta na koupelnu. Společnost je velmi krutá, takže stávka je dobrý nápad. V současné době vydělávám 8 000 bangladéšských taka ($ 102) měsíčně. V Bangladéši za tuto práci mohu snadno vydělat 10,000-15,000 taka ($ 128 – $ 192) měsíčně, ale práce je daleko od mého domova a není stabilní, třeba je práce jeden měsíc a žádná práce po dobu dvou měsíců.

Srikrišna, Indie, vedoucí pracovního tábora Arabtecu s 500 pracovníky 
Tenhle tábor je dobrý a nejsou tu žádné problémy. Společnost poskytuje platy včas. Společnost plánovala poskytovat jídlo na staveniště každý den a pracovníci řekli, že jídlo nechtějí; místo toho chtěli 350 dirhamů (95 USD) měsíčně navíc. Předtím společnost neposkytovala žádné jídlo. Tento měsíc už dělníci dostávali platy. Možná příští měsíc dostanou dalších 50 dirhamů. Neslyšel jsem o žádných deportacích a nemluvil jsem s policií. Jiné tábory mají víc lidí než tenhle. Jsem tu už devět let. [Stávka] už tu jednou byla, před pěti lety, a někteří lidé byli deportováni.

Mohamed, Bangladéš, pracovník lešení, 7 let v Arabtecu
Dostal jsem výpověď [po stávce]. Nevím, co bude dál. Lidé v našem táboře čekali, jestli zprávy o protestech přijdou i z jiných pracovních táborů, jestli také povstanou. Vůdci stávky jsou v bezpečí, ale my máme výpověď bez konkrétního důvodu. Al Habtoor platí svým pracovníkům mnohem lépe. Přesčasy jsem vydělal až 1200 dirhamů za měsíc (325 USD). Můžeme posílat domů 700 dirhamů za dobrý měsíc. V této společnosti je základní plat 700 dirhamů [bez přesčasů] Nikdo nedostává jídlo, které bylo slíbeno. Kdybychom vytvořili odbory a měli vůdce, šel by s našimi problémy k vedení a oni by ho deportovali. Tady by to nefungovalo. Asi 20-25 lidí právě dostalo svůj [deportační] dopis. V našem táboře žije asi 2500 lidí. Když jsme se dozvěděli o [prvních] deportacích, všichni šli dolů a křičeli. Když přišla policie, vrátili jsme se do svých ubikací. (…) Nemyslím si, že se situace zlepší.

Aršad, Bangladéš, pracovník lešení, 6 let v Arabtecu
Předákův plat roste, ale náš ne. Předákovi každý rok zvýší plat o 500 dirhamů (136 dolarů). Kdybychom dostali takhle přidáno, nebyly by žádné stávky. Moje vízum bude zrušeno. Ostatní lidé v pokoji také dostali výpověď. Od té doby, co jsem sem přišel, mi ani jednou nezvýšili plat. Tenhle měsíc jsme nedostali zaplaceno. Potíme se, tvrdě pracujeme na horkém slunci a nedostáváme žádné benefity. Pracujeme 12 hodin denně. Kluci z kanceláří dostávají benefity a jejich platy jsou vyšší. Předáci jsou z Indie, Pákistánu a Nepálu, ne z Bangladéše. Nemluví s námi zdvořile. Společnost buduje velké projekty. Pořád jsem svobodný mládenec. Tady jen jím, pracuju a spím. V životě není nic jiného.

Mahmoud, Bangladéš, pracovník lešení v Arabtecu 
Když jsem šel na staveniště, poslali mě zpátky do ubytování. Ochranka mi řekla, abych šel do svého pokoje a že mi řeknou, co se se mnou stane. Podpořil jsem stávku, ale nezúčastnil jsem se kvůli problémům s obnovením víza. Jsme rádi, že tu jsme. Tohle není naše země. Můžeme odejít kdykoliv. Jsme ochotni pracovat. Chceme tu jen zůstat. Nechceme se vrátit.