Pražský kat, jeho syn a „klienti“ III.

Předchozí díl (proklik)

Plných 18 let prožil kat Wohlschlager, aniž by musel vykonat svou povinnost. Jak víme, po první světové válce, v níž padl jeho syn Rudolf, se vůči monarchii zatvrdil. Jeho vlastními slovy: „V srpnu 1914 vypukla válka, podnícená závistí a falešnou ctižádostí panujících a nezodpovědných monarchů, ona válka, která si vyžádala miliony lidských obětí a stála milionové statky. Byl jsem tehdy 59 let stár, tedy již tak stár, že nemusel jsem nastoupiti aktivní službu. Říkalo se mi všude: ‚Pane Wohlschlager, v této válečné době budete míti práce.‘ Bohu díky, nedošlo k ní. Po celou dobu války nevykonal jsem žádnou popravu. Na žádném z oněch hrůzných činů, které Rakušané vykonávali ve jménu zákona na cizích přináležejících národech, nebyl jsem zúčastněn. Nikoliv snad proto, že nebyl jsem jako ‚politicky nespolehlivý Čech‘ povolán na frontu, ale jednoduše proto, že tam každý kaprál měl právo býti popravčím takzvaným podezřelým individuím, nejčastěji chudým polským sedlákům. Rakušané provedli s takovým ubožákem ‚krátký proces‘, správněji žádný proces a pověsili jej na nejbližší strom. Takové ‚exekuce‘ na lidech, kteří nerozuměli ani řeči, jakou k nim mluvili, bylo viděti po válce v každém druhém knihkupectví.“

Po několika měsících od vzniku samostatného státu byli všichni někdejší rakouští úředníci vyzváni, aby se buď přihlásili do služeb novému státu, anebo se vzdali míst státních úředníků. Wohlschlager se také přihlásil, ačkoliv se v té době diskutovalo o tom, zda nebude trest smrti v republice zrušen, protože prezident Masaryk byl jeho celoživotním odpůrcem. Ale nestalo se, Wohlschlagerovi bylo sděleno, že ve svém úřadě může zůstat. Složil novou přísahu a obdržel dekret československého mistra popravčího. Jeho plat byl stanoven na 15 tisíc korun ročně s příplatkem 500 korun za každou exekuci. V nastalém zmatku se o jmenování kata ani nepsalo. Poprvé se Wohlschlagerovo jméno za republiky objevilo v novinách až v roce 1920, když byl odvolán do Berehova na Podkarpatské Rusi, kde bylo vyhlášeno stanné právo. Žádnou popravu tam však nevykonal.

Premiéra zbabělého vraha 

Kolem šesté hodiny ranní 15. února 1922 objevili obchodníci Karel Hazuka a Josef Sviták s výměnkářem Františkem Kostrounem cestou na jarmark do Deštné dvě mrtvoly. Těla dvou soukromých řezníků Josefa Řeřichy a Václava Birnbauma ležela kus od sebe za obcí Pohoří. Z ohledání místa činu bylo zřejmé, že jako první byl napaden Řeřicha, který byl silnější postavy a ještě po první ráně se bránil, o čemž svědčil zdupaný sníh a množství krvavých skvrn. Zemřel až po druhé ráně. Birnbaum se dal na útěk přes pole, pachatel po něm střílel, ale dvě rány nebyly smrtelné, až třetí rána do hlavy z blízké vzdálenosti ano.

Řezníci měli utrhané knoflíky na kabátech a vestách a zmizely jejich náprsní tašky. Lup byl na svou dobu velkolepý, dohromady asi 41 tisíc korun. Na místě se našly náboje 7,65 mm Browning. Ještě téhož dne byl zadržen šestatřicetiletý recidivista Ludvík Novák z Malých Bednárců (dnes Bednáreček u Jindřichova Hradce). Podezřelý muž měl na různých místech zakrvácené šaty, byl mokrý, jak se snažil skvrny sněhem očistit, a u sebe větší obnos peněz (necelou tisícikorunu, zbytek peněz ukryl), než byl schopen vysvětlit.

Krajským soudem v Táboře jakožto soudem porotním byl Ludvík Novák všemi 12 hlasy uznán vinným ze zločinu dvojnásobné loupežné vraždy a odsouzen ke ztrátě volebního práva a trestu smrti provazem. Měl také státu uhradit náklady trestního řízení a vdovám Anně Řeřichové a Boženě Birnbaumové a jejich nezaopatřeným dětem každé po 20 tisících korunách za ztrátu živitele (zda byly tyto sumy následně vymáhány po Novákově rodině není známo). Zmateční stížnost v Novákův prospěch byla Nejvyšším soudem v Brně jednomyslně zamítnuta. To ale stále neznamenalo, že bude popraven.

Stejně jako pozdní císař František Josef i prezident Masaryk s tresty smrti šetřil a naprosté většině odsouzených uděloval milost. Podle statistiky, kterou zveřejnilo Právo lidu v den popravy 9. ledna 1923, bylo roku 1919 odsouzeno k trestu smrti 15 osob, v roce 1920 již 26 osob, v roce 1921 dokonce 36 a jen za první polovinu roku 1922 dalších 22 osob. Části byl trest zmírněn po odvolání, ale většině prezident udělil milost. Proto i Novák očekával dobré zprávy a když mu bylo oznámeno, že žádosti o milost nebylo vyhověno a bude následujícího dne popraven, vykřikl: „Dle kterých zákonů smíte mne usmrtiti?“ – „Dle platných zákonů,“ zněla odpověď. Těžko říct, proč byla právě Novákovi milost odepřena. Možná kvůli dvojnásobné loupežné vraždě, kdy na oběti zaútočil zezadu, možná kvůli bohaté trestní minulosti, kdy předchozí výkony trestu na něj zřejmě neměly nápravný efekt, nebo Masaryka vyděsila ona stále stoupající křivka těžkých zločinů.

Ludvík Novák (Muzeum policie ČR)

Se smrtí Novák vůbec nepočítal a to, že rozsudek má být vykonán neprodleně, ho zaskočilo ještě víc. Toho důkazem je i dopis, který psal své rodině, kde přiznal, že spoléhal na udělení milosti a dokonce počítal s tím, že si část kořisti ještě na svobodě užije. Slohová, pravopisná a obsahová podoba dopisu také podle Práva lidu svědčí o tom, že Novák není mdlého rozumu a zanedbané výchovy, jak se pokoušel předstírat. Bylo mu nabídnuto, aby si vybral jídlo a pití dle svého přání, ale Novák byl tak nervózní, že si objednal jen párky k zahnání nejhoršího hladu. Rozloučit se s ním přišel otec a sestra, večer pak do jeho cely vstoupil kněz. Díky jeho přítomnosti v noci dokonce spal, jen hlasitě mluvil ze spaní.

Poprava se konala na nádvoří věznice v Táboře, samotný Novák Wohlschlagera nikterak nezaujal. Jednalo se podle něj o tuctového kriminálníka, který svou činnost vystupňoval až ke dvěma loupežným vraždám. Své oběti napadl zezadu a se střelnou zbraní, což nesvědčí o zvláštní odvaze. Trestu se Novák bál, byl bledý, chvěly se mu rty. Těsně před smrtí se ještě obrátil na kněze, který stál dole pod šibenicí, se slovy „Modlete se za mne“.

S komunistickou legitimací v kapse 

„Jak hodinář z Bráníku přišel k svému zániku“. Tak se jmenoval kuplet, který vyšel v edici jarmarečních písní s názvem Veselost (!) v roce 1922. Ve skutečnosti to ale taková legrace nebyla. Zakrvácené mrtvoly hodináře Josefa Ledeckého, jeho manželky Viktorie Ledecké a dcery Viktorie Ledecké mladší byly nalezeny v jejich bytě v Braníku 12. března 1922.

Josef Ledecký ležel v dílně, Viktorie Ledecká v kuchyni a Viktorie ml. v předsíni. Pachateli brutální trojnásobné vraždy byli bratři Josef a Jan Kolínští. Vražedné nástroje: montérské železné kladivo a přes 30 cm dlouhá ocelová roura. Na rodinu Ledeckých se Kolínští připravovali skoro týden. Hodináři Ledeckému pracujícímu ve své dílně zasadil Josef Kolínský ránu ocelovou rourou do temene hlavy. Poté pachatelé běželi do kuchyně, kde mnoha ranami oběma vražednými nástroji zavraždili Viktorii Ledeckou. Při prohledávání bytu byli vyrušeni příchodem dcery Viktorie, na kterou se Josef Kolínský vrhl hned v přesíni a také ji usmrtil. Následně vyvražděné rodině Ledeckých z bytu odcizili mnoho cenností a více než 26 tisíc korun v hotovosti. Zemský soud v Praze jako soud porotní odsoudil oba bratry k trestu smrti, Janu Kolínskému však prezident udělil milost.

Josef Kolínský, narozený roku 1896, povoláním elektromontérský dělník, měl být popraven pouhých 15 dní po Novákovi na dvoře pražského zemského soudu. Protože se jednalo o popravu v Praze, ve středu všeho dění, zájem tisku byl jako vždy živější než u poprav mimopražských. Navíc šlo o první pražskou popravu od bratrů Slaničkových v roce 1901. Proti popravě Kolínského k tomu ostře brojilo Rudé právo. Správně čtete.

Kromě celkem neutrálního zpravodajského článku zde vyšlo hned několik textů, kde byl kritizován trest smrti a Masaryk, mimo jiné texty Kat zachráncem republiky První popravy v ČSR a statistika. První text kritizuje trest smrti jako nehumánní, zvláště pozoruhodný je ale druhý text, protože v něm Rudé právo argumentuje, že v bolševickém Rusku je k trestu smrti v přepočtu na počet obyvatel odsouzeno méně lidí než v Československu.

Inu, komunistické pojetí reality… A proč se vlastně Rudé právo pustilo do boje proti trestu smrti tentokrát s takovou vervou? Možnosti jsou dvě. Zaprvé bylo těsně po atentátu na ministra Rašína, který spáchal anarchokomunista Josef Šoupal (bylo mu 19 let a jako mladistvý nemohl dostat trest smrti). A zadruhé, jak trochu zlomyslně upozornily Národní listy v textu Vrah Kolínský – komunista, Josef Kolínský byl organizovaným příslušníkem KSČ a v jeho kabátě byla nalezena komunistická legitimace. Postoj Rudého práva k trestu smrti kritizovaly i další noviny, buď jen polemickou obhajobou trestu smrti, nebo také s poukazem na fakt, že komunisté brojí proti trestu smrti u svého soudruha. 

To si Rudé právo nemohlo nechat líbit a reagovalo sáhodlouhým uraženým článkem, kde opět horuje proti trestu smrti („my jsme bezvýhradně proti trestu smrti“, „chorobné útvary společnosti nedají se vyléčiti katem Wohlschlagerem“), kritizuje zastaralost justice obecně, bagatelizuje bolševická zvěrstva v Rusku, útočí na ostatní noviny a politiky a slibuje, že až se dostanou komunisté k moci, jejich političtí nepřátelé nebudou popravováni, nýbrž „budou moci vystupovat v kabaretu na Václavském náměstí“. Na to reagovalo ještě několik komentátorů jiných novin. Veřejnost těmto politickým půtkám tehdy asi nevěnovala velkou pozornost, některá slova uzrají časem, a tato uzrála až po roce 1948.

Josef Kolínský (Muzeum policie ČR)

Kolínský přijal zamítnutí žádosti o milost celkem klidně. Rozloučil se s předvedeným bratrem a matkou, vězeňského inspektora požádal, aby mu ustřihl pramínek vlasů a předal ho matce. K jídlu chtěl jen salám, pivo a cigarety. Měl návštěvu duchovního a po jeho odchodu si četl v Bibli. Pozdě do noci hrál karty se svými žalářníky (ti v poslední den odsouzence nejen hlídali, ale také obsluhovali, a měli jeho přáním vyhovět, pokud to šlo). Podle Wohlschlagera ještě těsně před popravou vzkázal poděkování Masarykovi za milost, kterou udělil jeho bratrovi. Jeho poslední slova byla: „Pozdravujte všechny!“

Kolínský odmítl katolického kněze a požádal o českobratrského duchovního, v čemž mu bylo vyhověno. Dále k popravě nebylo připuštěno obecenstvo na vstupenky, účastnit se mohli jen soudní úředníci, popravčí s pomocníky, policejní asistence, advokáti, žurnalisté, předseda správní komise Velké Prahy dr. Baxa a pražští obecní starší. „Když se roznesla po Praze zpráva, že Kolínský bude popraven, shromáždil se před presidiem zemského trestního soudu dav senzacechtivých individuí, který se domáhal, aby mu byl povolen vstup na popravu. Byli ovšem odmítáni a vykazováni ze soudní budovy. Pro současné poměry je příznačné, že musil býti vydán přísný zákaz fotografování a dokonce filmování popravy. Našli se totiž lidé, kteří o povolení k tomu žádali,“ informuje Rudé právo.

Už po popravě vyšla také v Národních listech zpráva, že se zaměstnanec německé univerzity pokusil přímo z pitevny patologického ústavu ukrást kus Kolínského oprátky a že se v Praze opět čile obchoduje s kousky provazu či třískami ze šibenice.

Světák z Pardubic

Další popravený Jindřich Bažant byl důkazem, že zločinnost ani vymýcením chudoby nezmizí, jak se domnívalo Rudé právo. Bažant se narodil roku 1893 v Pardubicích do bohaté a všeobecně oblíbené rodiny, rodiče jej měli rádi, netrestali ho. Pracoval u svého otce obchodníka, ale většinu času mu zabíraly jeho milostné aféry. Současně udržoval tři poměry a všechny ženy na něj nějak tlačily: dvě se jej snažily přimět k sňatku, třetí po něm chtěla peníze za nakažení pohlavní chorobou. Bažant se to rozhodl řešit rezolutně.

Marie Šafaříková byla Bažantovou sestřenicí, nějaký čas pobývala u Bažantů a s Jindřichem měli milostný poměr. Rodiče z obou stran o tom věděli, ale svazku nepřáli. Údajně pod záminkou společné sebevraždy (protože rodiče nechtěli dát „Jindrovi a Máně“ povolení k sňatku) vylákal Šafaříkovou na Slovensko, odkud zaslali rodičům pohlednici a kde nejprve podnikali v okolí Štrby výlety. Když se utábořili u Zeleného plesa a Šafaříková usnula, zastřelil ji Bažant revolverem. Mrtvolu polil lihem a postavil kolem ní dřevěnou hranici. Na místě čekal, až jeho milenka zuhelnatěla. Pak její ostatky zatížil kameny.

Josefa Pavelková pracovala jako prodavačka v obchodě Bažantova otce a v době vraždy byla těhotná. Původně Bažant udržoval poměr s její sestrou Marií, ta se mu za rozchod pomstila krádeží zboží. Aby ji nežaloval, nabídla mu dluh splatit svou sestrou Josefou, kterou na to připravila, a tak mu Josefa byla po vůli. Po nějaké době Pavelková otěhotněla a chtěla se vdávat. Bažant ji po vraždě Šafaříkové pozval, aby za ním přijela na Slovensko, setkali se na nádraží v Trenčianskej Teplej. Ubytovali se v Trenčíně v hotelu jako „Jindřich Bažant s manželkou“. Po dvou dnech ji Bažant zastřelil při procházce k Váhu. Použil tentokrát jiný revolver než u Marie Šafaříkové, a také jí zohavil obličej, aby nebyla k poznání. Mrtvolu pak hodil do Váhu, odkud ji až po roce vylovili rybáři.

Božena Říhová sloužila v domácnosti Bažantových mezi podzimem 1923 a létem 1924. Také ona s Bažantem brzy navázala intimní poměr, načež zjistila, že je nakažena pohlavní nemocí. Žádala po něm odškodnění 5 tisíc korun, Bažant jí dal 1 500 a ve stycích ještě nějaký čas pokračoval. Pak se však rozkmotřili definitivně, Říhová si najala pardubického advokáta dr. Vítka a zvýšila svůj nárok na 7 500, přičemž prostřednictvím právníka podala na Bažanta žalobu ke krajskému soudu v Chrudimi. Bažant se od svého advokáta dozvěděl, že spor pravděpodobně prohraje. A tak už cestou ze Slovenska napsal ještě ve vlaku v první třídě jakési plakáty, v nichž upozorňoval mládence z Hulic a okolí, aby se „chránili Boženy Říhové jako prašivého psa, že je nakažena, že to je vlastně zvíře v podobě ženy“.

S Říhovou se umluvil na večerní schůzku u její rodné vsi, kde ji střelil zezadu do hlavy a do stehna, pak jí zasadil kladivem několik ran do hlavy, až přerazil topůrko, načež polil těžce zraněnou Boženu benzinem a sirkou zapálil. Říhová ale zázrakem přežila, byť s popáleninami či „se zbytky náboje v dásni“ pak musela žít celý zbytek života.

Dobový článek

Bažant po zatčení tvrdil, že se jmenuje Heger a je z Moravské Ostravy, přestože důkazy proti němu byly více než přesvědčivé – byly u něj nalezeny věci zemřelých dívek, revolver, kterým zavraždil Pavelkovou a střílel po Říhové, a lístek ze šatny na Wilsonově nádraží, kde se našlo množství zakrváceného prádla. Jednoho dne, když Bažant ještě spal, vešel do jeho cely policejní inspektor a vykřikl: Bažant! „Heger z Ostravy“ hned vyskočil a šel úředníku vstříc. Přesto i dál zapíral, výpovědi často měnil a po nějaké době navíc začal simulovat duševní chorobu, pro kterou ho opakovaně vyšetřovali lékaři a byl dokonce poslán do Prahy na psychiatrii. Všichni lékaři však vydali posudky, že je příčetný a duševní chorobu předstírá. Bažant se pořád stavěl hluchoněmým, nechtěl mluvit ani se svým obhájcem, význačným židovským advokátem dr. Rosenfeldem. Také odmítal přijímat potravu, neodolal jen „pečeným buřtíčkům“, jichž snědl tři čtvrtě kila. Vzhledem k chování svého mandanta tvrdil dr. Rosenfeld, že Bažant patří do blázince, ne na šibenici.

Porota kutnohorského soudu ve složení 10 mužů a 2 ženy odsoudila Jindřicha Bažanta za dvě dokonané a jednu nedokonanou vraždu ke ztrátě volebního práva a trestu smrti oběšením. Zmateční stížnost v jeho prospěch byla při hojně navštíveném veřejném líčení před Nejvyšším soudem v Brně zamítnuta dne 27. ledna 1927. K prezidentské milosti doporučen nebyl, avšak pro případ jejího udělení byl navržen doživotní trest. Masaryk nicméně rozsudek smrti 24. června 1927 potvrdil a 28. června měl být vykonán.

Wohlschlager přijel do Kutné Hory, kde byl naposledy pracovně v roce 1888. Tehdy tu se svým otčímem Pipergerem těsně před jeho vlastní smrtí popravili vrahy Přenosila a Augusta. Wohlschlager píše, že kromě dvou pomocníků jej doprovázel i jeho zeť, který jej „chtěl cestou podpořiti“. Stejně jako v roce 1888 se ubytovali v „Poště“, tentokrát se ale vyskytl problém. Chtěli po nich legitimace, a protože se nikdo neměl o příjezdu kata dozvědět, musel poněkud vykolejený hoteliér slíbit, že nic neřekne. Poprvé se také Wohlschlagerovi stalo, že první truhlář nechtěl šibenici zhotovit, uspěl až u druhého.

Bažantovi přišli sdělit zamítnutí žádosti o milost a ještě naposledy ho vyšetřil lékař. „Jest duševně zcela normální,“ zněl poslední verdikt. Když už nebylo cesty zpět a za Bažantem přijel na návštěvu bratr, zanechal Bažant simulování, hlasitě se rozplakal a skočil bratrovi kolem krku. Po odchodu bratra se Bažant rozmluvil před dr. Rosenfeldem a žalářníky. Tvrdil, že je tu vlastně obětí, že je citově založen, že oplakával i smrt svého psa a myslel si, že „smrt bude pro ně spánkem, vykoupením“. Vraha z něj udělal podle jeho slov osud.

Kněze si Bažant, který z církve vystoupil, nepřál, nechtěl ani nic speciálního k jídlu. Za to si vymýšlel, pokud šlo o oblečení. Tvrdil, že to nejsou jeho šaty, že mu nesedí, že mu je ukradli na separaci a požadoval nové. Žalářníci se mu omlouvali a sháněli nové kusy, když však Bažant žádal i nový límeček, rozhostilo se trapné ticho. Vězeňskému lékaři Bažant sdělil, aby vyřídil do novin, že Šafaříkovou opravdu miloval, což ten mu slíbil a jedné žurnalistce prý vzkaz předal. Pak Bažanta hladil po vlasech se slovy: „No tak, pane Bažante, já myslím, že vina je usmířena.“ Bažant si stěžoval, že je v cele zima, a tak žalářníci hned topili a donesli mu teplou přikrývku. Zbytek dne trávil korespondencí, psal úhledným písmem dopisy rodičům a dalším příbuzným, pil kávu a přikusoval rohlíky.

Ráno drobně pršelo, už v šest hodin stála před krajským soudem vojenská stráž, která vytlačovala dav od budovy. Na přání Bažanta držel jeho obhájce dr. Rosenfeld v rukou fotografie Marie Šafaříkové a Bažantovy matky. Bažanta nedoprovázel kněz, po přečtení rozsudku ještě požádal, zda by mohl políbit fotografii Šafaříkové. Bylo mu to dovoleno, Wohlschlager mu ji od dr. Rosenfelda podal. Popravě přihlíželo asi 40 osob.

Synovo tělo si vyžádali rodiče, kteří nechali zhotovit drahou šedozelenou rakev, pro kterou poslali furgon, na němž byl Bažant odvezen ke kremaci do Pardubic. Strangulační rýhu na přání rodičů zakryli hedvábným šátkem. Paní Bažantová syna nemohla přijet před smrtí navštívit, protože prý ze šoku nad tím, co provedl, těžce onemocněla.

„Tak skončil se život člověka, jehož výchova byla dobrou, jehož však cynická povaha na šikmou dráhu zločinu uvedla,“ zapsal si Wohlschlager.

Ztracený případ 

Mord, k němuž došlo v noci na 10. dubna roku 1926 na samotě Doyscherhof nedaleko Mariánských Lázní, se svou krutostí naprosto vymykal všemu v té době známému. Loupežný vrah v tomto případě útočil i na malé děti. Jedenáctiletý syn statkáře Kašpar Döllner té noci probudil patnáctiletého čeledína Wilibalda Weidla s tím, že někdo napadl sekerou jeho rodinu. Spolu šli do nedalekého stavení k dědečkovi říct mu, co se stalo. Když starý Döllner vstoupil do místnosti a rozsvítil lampu, naskytl se mu strašný obraz.

Ve společné ložnici, kde spolu spali členové rodiny a služka pečující o sedmiměsíční Mariechen (Marii), našel několik zakrvácených těl. S výjimkou miminka Marie a právě Kašpara, na nějž se v posteli převalil otec a zakryl jej svým tělem, vrah neušetřil nikoho. Někteří byli ještě živí, proto stařec poslal Weidla do obce Rockendorf (česky Žitná) pro pomoc. Weidl však nejprve odešel bez lampy, pak mu ve větru zhasla a v lese se ztratil.

Protože se jednalo o samotu, čas hrál v neprospěch zraněných i vyšetřovatelů. Lékař přišel pozdě, stopy ještě v noci zdupali lidé z okolí. Celková bilance: zemřel statkář Rudolf Döllner (40), jeho žena Žofie (37), jejich dvouletá dcera Anna, devítiletý syn Theodor (někdy uváděn Isidor) a služebná Anna Hoffmannová (30). S těžkým poraněním hlavy přežil šestiletý Josef, jehož zachránila služebná svým tělem, bez zranění Kašpar a Marie. Jediný svědek byl Kašpar. Vypověděl, že muž měl vojenský oděv, a přestože si zakryl obličej, v jeden okamžik se zakousl do perníkového koně na stole a petrolejová lampa mu osvítila tvář. Mluvil německy, ptal se, kde jsou peníze. Matka mu odvětila, že nemají už žádné peníze. Když odešel, Kašpar vyskočil oknem ven a šel zburcovat Weidla.

Na základě výpovědi Kašpara byl vytipován vojín Franz Sandtner (jindy Sandner), několikrát trestaný, mimo jiné pro ozbrojenou loupež na sousedním statku Fichtenhof, který před šesti lety u Döllnerů pracoval jako čeledín, ale byl ze služby propuštěn už po třech měsících. Byl tou dobou vojínem v Prešově, kde měl zrovna dovolenou, a odpovídal popisu vojáka se zrzavými vlasy (když byl ještě ve službě, říkali mu Rotkopf). V lese byla nalezena sekera, kterou poznal jako svůj majetek velkostatkář z blízkého Schönbachu, a látka, kterou si vrah zakrýval tvář. Sandtner podle své pozdější výpovědi očekával, že na statku najde aspoň 50 tisíc korun, ale našel jen několik stovek v hotovosti. Zaplatil si z nich prostitutku, koupil si nějaké jídlo, holení, kuřivo, a také vojínovi Molnárovi dal 10 kč na soulož. Krátce na to byl v Prešově zatčen, byly u něj nalezeny věci patřící Döllnerům.

O Sandtnerově případu víme mnoho, protože tisk se doslova předháněl ve zjišťování nových podrobností. Sandtner se narodil své matce ve vězení, kde si odpykávala roční trest za krádeže. Za další dva roky matka spáchala sebevraždu, otrávila se fosforem. Otec tulák a pijan o batole zájem neměl, a tak byl malý František předán obci. V Kadani ho vychovávaly sestry františkánky v místním klášteře sv. Anny. Ve třinácti letech se Sandtner pokusil jednu z jeptišek zavraždit. Ve škole se učil průměrně, byl však povahy líné a násilnické, už v té době rozhlašoval, že „klidně zabije člověka pro cigaretu“.

Franz Sandtner

Učit se ničím nechtěl, a tak mu po jeho čtrnáctém roce obec zadávala drobné práce, byl metařem, razítkoval chlebenky apod. Sandtnerovi se to nelíbilo a vydal se do světa. Měl různé práce, obvykle v nich dlouho nevydržel; někdy ho našli, jak prohlédává cizí kapsy, jindy pro vyvolávání rozbrojů s pány, konflikty s kolegy či nepřiměřenou surovost vůči zvířatům. Ve 23 letech byl šestkrát soudně trestán, posledně ve výkonu trestu na Borech.

Osobní vlak, v němž byl Sandtner transportován z Prešova, musel některými stanicemi projíždět bez zastavení, protože se na nádražích vytvářely lynčovací davy. V tomto vlaku se také Sandtner k činu přiznal poté, co zjistil, že jede na konfrontaci s Kašparem Döllnerem, kterého si v ložnici nevšiml a o jehož přežití nevěděl. Vojenský soud v Plzni jej odsoudil k vyloučení z československé armády, ztrátě volebního práva a trestu smrti provazem.

Profesně vzato, Sandtnerův advokát dr. Riedl odváděl skvělou práci a za svého mandanta bojoval jako lev. Zkoušel každou možnou kličku. Poukazoval na dědičné zatížení, na traumata z dětství, na údajné spáchání činu v afektu. Zařídil navíc několik psychiatrických vyšetření. I po zamítnutí zmateční stížnosti a nevyhovění žádosti o milost ze strany prezidenta, telegrafoval ještě večer před popravou do Lán prezidentu Masarykovi:

Nezabiješ – i duše zločinců jsou nesmrtelné.

Provolávaje takto Vaše vlastní slova k Vám, pane prezidente republiky, prosím snažně, udělte milost Františku Sandtnerovi, jehož poprava se má konati zítra o 6. hodině ranní.

JUDr. Riedl 

V Čechách zase zavládla popravní nálada. Vycházela zvláštní vydání, noviny se snažily zachytit každou drobnost, každý detail ze života Sandtnera a rodiny Döllnerových, ze soudního procesu a následné exekuce. Přetiskovaly ustanovení trestního zákona o popravách, přinášely rozhovory s každým, kdo se kolem případu jen mihl. A Českému deníku se podařila věc nevídaná: pohovořil s ním kat Wohlschlager osobně.

Wohlschlager v té době již žádal o odchod do penze, a tak si zřejmě myslel, že půjde o poslední rozhovor v jeho kariéře. S redaktorem Deníku se sešli U Myslíků v Kroftově ulici a novinář byl překvapen jeho mírným výrazem. Řekl, že je až na bolesti v nohou zdráv, že jeho „maminka“ (manželka Josefa) popravy nemá ráda a hlavně ona naléhá na odchod do penze. Také on je rád, že to bude jeho poslední. Mluvili i o katu Mydláři a Wohlschlager řekl, že by mečem popravovat nemohl, protože nesnese pohled na krev.

Leopold Wohlschlager ve druhé polovině 20. let

Zatím se Sandtner v cele číslo 1 chystal na smrt. Žádné příbuzné vidět nechtěl, známky pohnutí nebo lítosti stále nejevil. Chtěl jen pořádné jídlo, pití a kuřivo. Zpíval si chebským dialektem morbidní písně („is scha wieder ana gstorm, gstorm, gstorm“ – „už zase jeden umřel, umřel, umřel“) a dělal oplzlé vtipy. Z blízké restaurace mu přinesli k obědu telecí s knedlíkem, hlávkový salát s vajíčkem, láhev 14stupňového piva a 50 cigaret sportek.

K odpolední svačině z kavárny kávu a čtyři dorty, další pivo, k večeři dva kotlety s bramborem, okurkový salát a pivo. Kněze si přál na 22. hodinu a stále si objednával jídlo, především dorty. Polnímu kurátovi Forstovi se vyzpovídal a chvíli plakal, že jemu ani Bůh odpustit nemůže. Na půlnoc mu přinesli další chod: zase kotlety, chléb, okurkový salát a tři vejce. Poslední přání měl v pět hodin ráno, chtěl černou kávu, kterou dostal. Na popravišti se choval klidně, i když byl nápadně bledý. Drobně protestoval proti svázání rukou, ale po poučení od duchovního přikývl, že rozumí. V 6:10 ráno byl Sandtner mrtev.

Samota Doyscherhof i sousední obec Rockendorf po vyhnání sudetských Němců, k nimž patřili všichni aktéři oné krvavé noci, zanikla. Statečný a bystrý Kašpar Döllner zemřel jako voják Wehrmachtu na východní frontě. O osudu Josefa a Marie není nic známo.

Legenda na konec 

Wohlschlager věřil, že Sandtnerova poprava bude jeho poslední, ale úřady s jeho penzionováním otálely, a tak jeho kariéru ukončil až muž, jehož jméno mělo „zvuk“ jako to Grasselovo či Babinského. Případ Martina Leciána byl pro noviny požehnáním. I Wohlschlager o něm píše s jistým respektem, přestože kritizuje kult, který se kolem něj rozvinul, kdy se k němu část společnosti nechovala jako ke zločinci, nýbrž k celebritě.

Martin Lecián se narodil roku 1900 jako sedmé z deseti dětí v Uherském Ostrohu. Matka zemřela v ústavu pro choromyslné, otec opilec posílal děti krást. Martina snad jednou prohrál v kartách a ten musel pak jezdit s cirkusem. S jednou dcerou měl otec údajně dítě, další dcery se živily prostitucí. Martin skončil v polepšovně, ale v osmnácti ho museli pustit. Hned se dal na dráhu zločinu, při vojenské službě čtyřikrát zběhl a byl pětkrát trestán. Podle Wohlschlagera se nejvíc podobal Janečkovi a Köglerovi. Shromažďoval okolo sebe dezertéry a zločince a spolu kradli a loupili. Protože se jim mnohdy podařilo ukořistit opravdu slušné částky – vykrádali pokladny, takže i sto, dvě stě tisíc tehdejších korun – získali pověst novodobých Jánošíků a část společnosti jim nepokrytě fandila.

Martin Lecián

Po delším pátrání byl spolu se svou milenkou Marií Křenovskou Lecián v Prostějově zatčen a vzhledem k těžké tuberkulóze hrtanu umístěn do vězeňského oddělení vojenské nemocnice. Odtamtud však uprchl s jiným nebezpečným zločincem, Maďarem Bélou Székelym z Podkarpatské Rusi. Společně mimo jiné vykradli obchod se zbraněmi a opatřili si slušnou výzbroj. V té době byl už Lecián paranoidní, a tak střílel na kdekoho, o kom si myslel, že „po něm jde“. Později byl souzen za tři dokonané a sedm nedokonaných vražd (pokusů o vraždu, které ale oběť přežila). Jeho řádění nepřežili strážník Rudolf Hanák ze Slavkova u Brna a hlídač podniku Grafona František Marčík. Oba se mu pokusili zabránit v loupeži. Třetí obětí byl strážmistr Antonín Stuchlý, který se krátce předtím oženil a očekával narození dítěte. Po dalších lidech Lecián střílel, ale rány nebyly smrtelné. Lecián nežil žádným životem štvance, nadále jezdil vlakem a chodil do restauračních zařízení. Po jedné přestřelce v hostinci byl konečně zadržen i s kumpánem Dědkem.

Lecián si byl u soudu vědom své popularity. Nechme mluvit Wohlschlagera, který své paměti psal jen pár měsíců poté: „O přestávkách se novináři předháněli, aby slyšeli něco z Leciánova života a o jeho milostných dobrodružstvích. Uděloval tudíž interwiewy a dával též různé své názory k lepšímu, tak svoji theorii, že ženy milují zlo aj. Samozřejmě otiskly téměř všechny listy tyto filosofické výlevy pana Leciána, zní téměř neuvěřitelně, že jedna zpravodajka moravského listu zapomněla se dokonce tak daleko, že prosila vraha a lupiče o podpis, který dal Lecián nejen jí, ale pak za pár cigaret každému, kdo přišel.“

Protože byl Lecián silně tuberkulózní, objevovaly se v novinách názory, že jeho poprava je zbytečná, protože stejně brzy zemře. A prezident Masaryk opravdu zamýšlel milost Leciánovi udělit. Ten však o svém osudu rozhodl sám. Vojínovi Tomicovi slíbil 50 tisíc korun, když jemu a dalšímu zločinci Ladislavu Kašpaříkovi pomůže k útěku a dá jim svou zbraň. Pak měli Tomicu spoutat v cele, aby na něm neutkvěl stín podezření. To i provedli, jenže oběma prchajícím zločincům se postavil do cesty jiný vojín Ferenc Kiss, kterého Lecián zastřelil. Při následné přestřelce mezi dvěma ozbrojenými zločinci a vězeňskou ostrahou padlo více než 50 výstřelů. Nakonec už převaha byla neúnosná, a tak se nechali spoutat a odvést do cely. Mimochodem, vojín Tomica byl při přestřelce raněn a přišel pak o nohu. Vojín Kiss měl doma na jižním Slovensku velkolepý pohřeb s vojenskými poctami, který platil továrník Baťa. Řeč štábního kapitána Weinsteina byla překládána do maďarštiny, kterou celá rodina Kissova i všichni lidé v jeho rodné obci hovořili.

Vojín Ferenc Kiss

Pak už o trestu smrti nemohlo být pochyb. Do Olomouce přicestoval Wohlschlager, což byl jasný signál, co se bude dít. Lecián byl tou dobou již apatický, nechal si vyholit hlavu a krk, s nikým z rodiny mluvit nechtěl. Přál si k jídlu hovězí polévku, vídeňský řízek s bramborovým salátem, kompot a cigarety. Na ráno si ještě objednal bílou kávu. Kněze původně nechtěl, ale jak se blížil čas popravy, přijal vojenského kuráta Vymětala a vyzpovídal se mu ze svých hříchů. Modlil se s knězem i ráno a choval se smířeně.

Před šestou hodinou ranní na dvůr olomoucké vojenské věznice, kde už čekalo množství vojáků, úředníků a novinářů (jen jeden novinář za jeden list), vyšel malý průvod. Leciána obklopovali čtyři strážní, vedle něj šel ve fialové štóle kaplan Vymětal a držel v ruce kříž. Lecián byl tělesně zchátralý, měl propadlé bledé tváře, jeho rty šeptaly modlitby. Stařičký revmatický Wohlschlager si ale počínal obratně. V 6:01 začali Leciána poutat, v 6:04 už unaveným hlasem oznámil vykonání exekuce. V 6:10 lékař konstatoval smrt. Bylo 6. října 1927. Novináři se hned začali vyptávat Wohlschlagera. Ten, vědom si, že je to opravdu jeho poslední poprava, jim ochotně odpovídal a novináři mu přáli k nové životní etapě.

Už v 8:14 se vrátil rychlíkem do Prahy a započal svůj „život civila“. I když oficiálně odešel do penze až 31. prosince 1928. Prezident zemského soudu v Praze mu poděkoval za dlouholetou službu a popřál hodně štěstí do dalšího života. Jak víme, penze si Leopold Wohlschlager moc neužil. Krátce po dokončení svých pamětí v srpnu 1929 ve svém bytě v dnešní Kamenické ulici na Letné zemřel. Bylo mu 74 let, zanechal po sobě manželku Josefu, děti a vnoučata. Před smrtí jej ještě navštívil slavný reportér Egon Erwin Kisch; věnoval mu pak kapitolu ve svém „Pitavalovi“. Je pohřbený na Olšanských hřbitovech.

Wohlschlager (1928)
Prameny:
Wohlschlager, Leopold: Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky
Devecseri, J. L.: Memoiren des prager Scharfrichters J. P.
Do dnešní češtiny převyprávěné paměti obou katů a dobové články v nich; vydáno pod názvy „Paměti pražského kata“ a „Syn pražského kata“, autor Vladimír Šindelář
Archiv Milana Pipergera
Archiv Justina Pipergera
Další osobní archivy
Archiv hlavního města Prahy
Digitální knihovna Kramerius
archivy.olomouc.eu

Pražský kat, jeho syn a „klienti“ II.

První díl (proklik)

Jak se předpokládalo, novým popravčím pro české země byl v červnu 1888 jmenován Leopold Wohlschlager. Po lékařské prohlídce složil přísahu do rukou prezidenta pražského trestního soudu. Měl dostávat plat 800 zlatých ročně s příplatkem 25 zlatých za každou exekuci. Na rozdíl od otčíma Pipergera si Wohlschlager hned zkraje obstaral dva pomocníky, s nimiž pak spolupracoval trvale. Platil je ze své mzdy, na rozdíl od něj to nebyli zaměstnanci státu. Jmenování nového kata zaregistroval všechen dobový tisk.

Ve zlatnické dílně se objevili novináři a chtěli, aby se Wohlschlager nechal fotografovat v černém oděvu a se služebním kufříkem v ruce, což razantně odmítl. Dal však novinářům „několik stručných odpovědí“ v domnění, že je to odradí. To se ale nestalo, naopak v bulvárním Pražském ilustrovaném kurýru vyšla dalšího dne jak fotografie, tak smyšlený rozhovor s jedním z novinářů. „Ovšem byly při této příležitosti vyprávěny všechny možné nesmysly z mého soukromého života, ani nechyběla poznámka, že moje oči mají prý kovový lesk. Velmi jsem se rozčilil, protože každý druhý známý, či neznámý přišel s novinami v rukou ke mně, zdali jsem to již četl. Tehdy jsem se zapřísáhl, že již nikdy neposkytnu nikomu interwiuw – také jsem dodržel tento slib,“ vyprávěl kat.

V roce 1891 se Wohlschlager podruhé oženil. Vzal si o 16 let mladší Josefu Hacklovou (Haklovou), měli syna Ludvíka (nar. 1892) a dceru Růženu (nar. 1894). Brali se u sv. Ducha 12. července, oddával je místní kněz Jakub Duffek, za svědky jim šli Wohlschlagerovi kolegové, zlatníci František Sláma a Jaroslav Kalina. Žili v Kaprové ulici na Starém Městě, později v činžáku na Letné. Ačkoliv se každý rok konalo 10-12 procesů s kandidáty šibenice, dostali buď dlouholetý žalář nebo jim císař udělil milost. Až přišel říjen 1895.

Smrt ve stínu politiky

Šlo o velkou událost, první popravu v Praze po bezmála třiceti letech. Poslední byla ještě veřejná exekuce číšníka Fialy v roce 1866, kterou vykonal otčím Piperger, Wohlschlagerovi bylo tehdy teprve 11 let. A kromě toho to byl politicky a sociálně ožehavý případ. Dvaadvacetiletý Antonín Hoffmann pracoval od svých čtrnácti let jako horník v Březových Horách u Příbrami, pracoval zde i jeho otec. Místní doly byly hlavním producentem stříbra v Evropě, produkovaly 97 procent veškeré těžby tohoto kovu v Rakousku-Uhersku. Horníci ale žili v bídě a někteří se začínali organizovat v levicovém dělnickém hnutí. Hoffmann byl navíc Čech, uměl jen několik slov německy.

Hutní inspektor Karel Rejtka se navzdory českému jménu považoval za Němce, vůči českým horníkům se prý choval přezíravě a zvláště si zasedl na vzpurného Hoffmanna mladšího. Nejprve vyhodil z práce otce a poté i syna. Jako jiný důvod vyhazovu byla u syna udávána účast na dělnickém 1. máji. Hoffmann zašel do obchodu, kde si koupil revolver, a vydal se zpět do dolů za Rejtkou. Nejprve střílel na Rejtku, pak na naddůlního Kajetána Čermáka, který na něj údajně u Rejtky žaloval. Rejtka podlehl zraněním míchy, Čermák přežil, Hoffmann byl souzen za dvě úkladné vraždy, dokonanou a nedokonanou.

Interpretace obžaloby byla samozřejmě jiná. Hoffmann už jako školák „byl pro násilnictví a rozpustilost policejně trestán“, byl pijan, v práci „líný a nedbaný, na napomínání reagoval hrubě a surově a všichni si na něj stěžovali“. V důsledku „nedbalosti a lenivosti“ měl v práci neomluvené absence, za něž byl vyhozen se čtrnáctidenní výpovědní lhůtou. Naopak Karl Reytt (někdy Roytt) byl líčen jako „všestranně dobrosrdečný a humánní muž“.

Těžko říct, která ze dvou naprosto rozdílných verzí byla pravdě blíže, ani Wohlschlager tu není nestranným pozorovatelem, protože jak přiznává „případ Hoffmanův mě přece jen dojímal. Byl to proces, při němž rakouský soud přísně hleděl na to, zkonstruovati žalobu tak, aby z ní byla patrná úmyslná dvojnásobná vražda, nikoli z rozčilení“.

Jisté je, že Hoffmann ani před soudem nebyl ochoten litovat, a tak řeč jeho obhájce dr. Ročka, že střílel v částečném pomatení smyslů poté, co se ocitl v zoufalé životní situaci bez práce, a zároveň pod vlivem „zhoubných socialistických myšlenek“, neměla příliš velký efekt. Porota rozhodla v hlavních bodech jednomyslně. Tisk vše bedlivě sledoval, byť kvůli cenzuře nemohl psát vše, co se šířilo mezi lidmi, zvláště v dělnických čtvrtích Prahy. K popravě dokonce vycházela zvláštní vydání, která byla okamžitě rozebrána.

Hoffmann byl přesvědčen, že to, co udělal, bylo správné. Knězi se jej nepovedlo přesvědčit ke zpovědi, „aby páni neřekli, že jsem se kál“. K obědu chtěl guláš, láhev vína a hrozno, k večeři si objednal nakládaného úhoře, telecí pečeni a plzeňské pivo. Kromě toho bez ustání kouřil cigarety Sultan. Ještě ráno těsně před popravou si nechal přinést kávu a zákusek. Rozhodl se, že si obleče vlastní civilní šaty, v nichž vraždil. Byl viditelně nervózní, ale snažil se působit silácky, a to i při návštěvě své matky, bratra a tety. „V příbramských dolech přišlo při katastrofě o život kolik set horníků,“ řekl podle Národních listů dr. Ročkovi. Nechal si přinést noviny a s dozorci si povídal o vraždění Arménů v Osmanské říši, o němž se právě psalo. Na soudním dvoře se zatím stavěla jeho šibenice.

Na popravu se vydalo asi padesát vstupenek pro hosty (tradičně agilní ženy měly tentokrát vstup zakázán), dále dorazilo velké množství soudních a policejních úředníků, policejní a soudní radové, vrchní rada, prezident trestního soudu a věznice, žalobci, obhájci, porotci, lékaři, desítky novinářů, asi 30 policejních strážníků s revolvery a bodáky, vojáci i s bubny a vězenští dozorci. Další úředníci obsypali okna v přilehlé soudní budově.

„Je to on?“ zeptal se Hoffmann, když ho Wohlschlager přišel spoutat. Stále přítomný kněz P. Baťha přikývl, načež se Hoffmanna zmocnil neklid a vykřikl „Dejte mi všichni pokoj“. Dozorce ho napomenul, ať se chová slušně. Nechal se bez odporu spoutat a odvést, kněz ho doprovázel a šeptal modlitby. Na soudním dvoře se rozezněl umíráček. Formálně odsouzence Wohlschlagerovi předal vrchní rada dr. Viktor Wokaun (Vokoun).

Ještě před smrtí dal Hoffmann průchod svému světonázoru. Když už byl vyzdvižen do výše, asi dvakrát vykřikl „Zabte císaře! Smrt císaři!“ (To tehdejší tisk samozřejmě nemohl takto napsat, a tak to buď zamlčel, nebo se zmínil, že „odsouzencova slova naplňovala skutkovou podstatu trestného činu narušování veřejného pořádku“).

Vojáci začali hned bubnovat a v bubnování odsouzencova slova zanikla. Hoffmann zemřel ve zlobě a pocitu křivdy. Wohlschlager mu jako vždy podržel na tváři ruku, tak zůstal jazyk vevnitř a oči zavřené. Když lékaři prof. Reinsberg a dr. Lilienfeld konstatovali smrt, všichni smekli klobouky a kněz měl řeč o tom, jak mravní zpustlost a bezbožnost přivedly Hoffmanna na šibenici; následně vedl modlitbu za odsouzencovu duši.

Po popravě došlo k události, kterou zachytili novinoví kreslíři, zvláště se v tom vyžíval bulvární Pražský illustrovaný kurýr. Podle Wohlschlagera zhruba polovina vojínů opustila soudní dvůr už ve chvíli, kdy mrtvolu sňali a uložili do jednoduché černé rakve. V tu chvíli se obecenstvo vrhlo na šibenici a začalo z ní kapesními nožíky odřezávat třísky. Ani Wohlschlager nechápal, oč jde, ale dozorce mu vysvětlil, že to má podle pověsti přinášet štěstí. Kromě toho nějaký „velice pěkně oblečený pán“ začal nahlížet i do Wohlschlagerova kufříku. Hoffmannovo tělo bylo pak odvezeno k pitvě, o níž také psaly noviny včetně detailních popisů Hoffmannových smrtelných zranění (Národní listy při té příležitosti zmínily, že Hoffmannův mozek se jevil lékařům normální, ale on sám zcela odpovídal Lombrosovu popisu zločince). Večer jej pohřbili na Olšanských hřbitovech.

S nožíky u Hoffmannovy šibenice

Wohlschlager byl druhého dne „nejpopulárnější osobou v Praze“. Protože v novinách vyšel jeho podrobný životopis a fotografie dosud mladého muže s načesanými tmavými kučeravými vlasy a knírem, do dílny za ním chodili novináři z pražských listů i zvědavci z ulice. Nepomohlo, když si vzal třídenní dovolenou, protože domů zase přicházeli sousedé. (Adresu Wohlschlagerova bydliště v Kaprové navíc propálil reportér Karel L. Kukla do novin.) Z domu se tak odebral do kavárny, kde si v klidu přečetl všechny články o sobě. „Naštěstí nebyli ještě tehdejší Pražané tak podnikaví, neboť dnes bych byl jistě dostal nabídku pro film nebo do Alhambry,“ glosoval události s třicetiletým odstupem.

Rozesmátý vrah 

Rodák z Jablonce nad Nisou Josef Kögler byl popraven v březnu 1897 v Liberci, jeho případ nebyl o nic méně mediálně sledovaný než ten Hoffmannův a osobnost Köglera byla ještě mnohem barvitější. Kögler byl původně kamenický dělník, pak se nicméně začal potulovat po Čechách i po Dolních Rakousích, shromažďoval kolem sebe různá pochybná individua a společně kradli a loupili. Podle všeho také vraždili – Köglerovi se sice před soudem podařilo dokázat jen jednu vraždu, ale to především kvůli časovému odstupu. V novinách se v jeho případě psalo o šesti až třinácti vraždách, Wohlschlager uvádí sedm.

Z Köglera se postupně stala loupežnická legenda severu Čech, jeho fotografie byla vystavena na veřejných místech a do pátrání po něm se zapojilo i vojsko. Köglera tato štvanice přestala bavit, zanechal zbytek tlupy svému osudu a uprchl za hranice. Dostal se až do Francie, kde se nechal naverbovat do cizineckých legií. S nimi pak strávil dva roky v afrických koloniích. Náhoda tomu chtěla, že byl poznán a vydán přes několik zemí k potrestání do Liberce. Podle Wohlschlagera jej poznali čeští nováčci u legie.

Kögler se vrátil do Čech

Wohlschlager měl původně v Liberci bydlet v České Besedě, ale protože vlak z Prahy nabral několikahodinové zpoždění a do Liberce dojel až ve dvě ráno, musel se poohlédnout po něčem jiném. Do hotelu „Deutsches Haus“ nechtěl, v hotelu „Union“ měli obsazeno, a tak skončil v hotelu „Zur Eiche“. Když ale druhý den šel do České Besedy na oběd, shromáždilo se venku 50 až 70 lidí, kteří upřeně hleděli dovnitř. Hostinskému řekli, že u něj má sedět pražský popravčí. Hostinský se ale spletl, zaměřil se na jakéhosi pána s polovičním cylindrem, s nímž pak odešel i dav. Pánovi se nicméně omyl podařilo brzy vysvětlit a asi dvacet lidí, převážně „dítek školních“, našlo pravého Wohlschlagera, za nímž potom kráčeli ve špalíru. Wohlschlager si s tímto mlčenlivým zástupem došel k truhláři, k holiči i k uzenáři. Šibenice na káře směřující do budovy soudu přivábila další zvědavce. Večer přijelo mnoho novinářů z Prahy a ze Žitavy a zase hledali kata v Besedě. Ten pravý ale ležel v posteli na jiném hotelu, a tak pronásledovali nějakého cukráře z Lovosic.

Kata Kögler velmi zaujal, stejně jako už předtím porotu, soudní znalce i vězeňskou stráž. Neustále sršel vtipem a smál se na celé kolo, soudní proces pojímal jako divadelní jeviště. Wohlschlager i po desítkách let litoval, že ho nešel spoutat osobně, protože se tím připravil o pořádnou dávku šibeničního humoru, a Köglerův obrázek i ve stáří občas vytáhl ze šuplíku a vzpomínal na tohoto pozoruhodného muže. Při samotné popravě pak měl prý co dělat, aby se nerozesmál. Všichni přitom tvrdili, že Köglerova veselost nebyla hraná. Duchovní, který s pochmurným výrazem odříkával modlitby, vedle něj působil jako člověk, co si spletl dveře. Humor a odvaha zkrátka Köglera neopustily ani na šibenici. 

Den před popravou trávil Kögler družným rozhovorem s dozorci, svým obhájcem a knězem. Dával do placu samé morbidní žertíky a hlášky. V podvečer za ním přišla na návštěvu přišla jeho žena a desetiletý, podle speciální přílohy Libereckých novin (Reichenberg Zeitung) věnované Köglerově popravě, velmi hezký syn (sám Kögler byl popisován jako tmavý a hezký muž). S nimi se Kögler asi hodinu srdečně loučil, údajně se neubránil slzám. Pak se vyzpovídal páteru Moritzovi a dal si přinést večeři: řízek s bramborem a švestkový kompot. Vše s chutí snědl, vypil několik sklenic piva. Byl stále v dobré náladě, za noc vykouřil 15 doutníků nejrůznějších značek a vypil několik hrnků černé kávy. V noci chtěl další pivo, ale nedostal jej kvůli blížícímu se svatému přijímání. Ráno se ve vězeňské kapli zúčastnil mše a P. Moritz mu podal svaté přijímání.

Ten den v Liberci hustě pršelo, budovu soudu obléhala armáda deštníků a držitelé vstupenek, úřední osoby a novináři se tísnili v chodbičce na malý vězeňský dvůr. Wohlschlagerovi a jeho pomocníkům nicméně utvořili rozestup, hned za nimi šli vojáci, kteří zatlačovali dav dál od šibenice. Protože Wohlschlager připravoval šibenici, Köglera šli spoutat jeho pomocníci. Kögler jim vesele popřál dobrý den a nadále vtipkoval. Na popraviště šel pevným krokem, v tváři byl růžový, ne bledý, a stále se usmíval. Když prezident soudu přečetl rozsudek a formálně předal Köglera katovi, Kögler se drobně uklonil a řekl: „Děkuji vám, jsem rád, že to se mnou skončí.“ K Wohlschlagerovi se otočil se slovy: „Těší mne velice, pane Wohlschlagere, prosím, dělejte rychle, aby to dlouho netrvalo – jedna, dvě a hotovo!“ Wohlschlager vzpomínal, že mu zacukaly koutky.

Chtěl ještě něco říct, ale byl urychleně vyzdvižen a vydal jen udivené „aha“. Když už byl nahoře, z plna hrdla se stejnou bujarostí zakřičel: „Sbohem pánové, ať žije císař František Josef!“ Připravení bubeníci začali hned bubnovat, protože očekávali urážku. Ale Kögler nezamýšlel nikoho urážet ani v poslední chvíli. Wohlschlager Köglerovi zlomil vaz, ale vězeňský lékař po dvou minutách zjistil, že srdce ještě tluče. Po dalších dvou minutách byl veselý vrah mrtvý. Na tváři měl podle Wohlschlagera prázdný, ale nikterak nepřirozený výraz. Mrtvola visela na šibenici ještě dvě hodiny, přestože pršelo. Kapala z ní voda, když ji ukládali do rakve. Wohlschlagera Kögler natolik zaujal, že se na něj šel vyptávat žalářníka. Ten mu dal jeho fotografii a vyprávěl humorné historky, které s ním zažil během jeho čekání na smrt. Odsouzence jako byl Kögler Wohlschlager nepotkal nikdy předtím, ani potom. Uvažoval, jestli jeho odvaha neměla co dělat se službou v koloniích.

Příloha Hlasu národa dne 24. března 1897

„Snad by byla lepší milost“ 

Popravu Bernharda Kruscheho opět v Liberci už v dubnu 1897 pokládal Wohlschlager za nejrozporuplnější ve své kariéře. Trest smrti v jeho případě považoval za neadekvátně přísný. Krusche byl zloděj, vybral si prosperující obchod se střižním zbožím, o jehož majitelce Arnoštce Emlerové se vědělo, že je zámožná. Podle Kruscheho výpovědi namířil na Emlerovou zbraň, aby mu vydala peníze z pokladny, jenže ona se začala bránit, po zbrani chňapla a Krusche vystřelil. Rána byla smrtelná. Pak vypáčil pokladnu, vybral peníze a utekl. Po sdělení, že mu císař milost neudělil, Krusche propukl v usedavý pláč. Návštěva bratra, který mu pouze chladně vyčetl, co provedl, jeho náladu nezlepšila.

Krusche trávil poslední noc s knězem, chtěl jen kávu a cigarety. Soucit vůči němu měl i prezident soudu, který mu nechal poslat víno, aby si trochu otupil smysly. Wohlschlager své pomocníky speciálně instruoval, aby si počínali co nejrychleji a způsobili Kruschemu co nejméně utrpení. Za minutu a půl lékař konstatoval smrt. Popravě v soudním dvoře přihlíželo podle Wohlschlagera asi 150 osob: právníci, lékaři, důstojníci, vojenský oddíl a novináři. Kruscheho poslední slova byla: „Žijte všichni blaze“. „Nechci říci, že si nezasloužil svého trestu, ale jak pro něho, tak i pro veřejné svědomí byla by bývala spíše na místě milost, než provaz. Krusche byl by se jistě polepšil,“ napsal kat na sklonku života.

V prosinci 1897 bylo v Praze opět vyhlášeno stanné právo, tentokrát kvůli protiněmeckým výtržnostem. Wohlschlager, který se cítil Čechem, byl 31. prosince pozván k prezidentovi zemského soudu. Podle svých vzpomínek tehdy prožíval těžký duševní boj. „Měl z politických důvodů stihnout jednoho z našich, některého Čecha, týž osud, který stíhá sprostého vraha?“ Prezident soudu mu zakázal po dobu trvání výjimečného stavu opustit město, svou povinnost ale konat nemusel a stanné právo bylo po pár dnech odvoláno.

Obuvník z Klatov Josef Vacovský věru nebyl politický vězeň. Zavraždil vlastní matku, protože mu nechtěla dát více peněz na tancovačku. Paní Vacovská sama žila z almužen, protože Vacovský nechtěl pracovat. Když mu odmítla dát zlatku, začal na ni křičet a paní Vacovská se schovala v druhém pokoji. Nejprve ji udeřil do hlavy válečkem na nudle, když ale stále žila, dokončil dílo rukama a matku uškrtil. Paní Vacovská nelhala, synek opravdu v bytě žádné peníze nenašel, přesto odešel k muzice, kde se bavil až do rána. Poprava se konala v Plzni těsně před Štědrým dnem 1898 za obrovského zájmu místních, byla první od Jana Janečka v roce 1871. Vacovský měl velký strach, dokonce padl do mdlob a když ho Wohlschlager poprvé viděl na chodbě před kanceláří prezidenta soudu, byl bledý a chvěl se. Wohlschlager položil Vacovskému ruku na rameno a řekl mu: „Vzchopte se, mladý muži, nemějte strach.“ Prezident soudu mu pak vytkl, že se chová neprofesionálně.

Již v únoru 1899 byl v Chrudimi popraven František Novotný z Holic. Novotný už byl trestán, dostal dva roky vězení za týrání své manželky a 8 dní za rouhání proti Bohu (vyhotovil svému mrtvému psu kříž, na který napsal jeho jméno). Z vězení se vrátil k manželce a týrání pokračovalo. Nakonec ji stejně opustil a odstěhoval se k vdově Puvrlové, se kterou žil ve společné domácnosti. Narodil se jim nemanželský chlapeček, který brzy po porodu zemřel. K němu přivolaný lékař rozhodně odmítl podepsat úmrtní list znějící na přirozenou smrt a nařídil pitvu. Při té se zjistilo, že chlapeček byl otráven arzenikem. Poté došlo k exhumaci tělíček šesti dětí, které se narodily do Novotného manželského svazku. Všechny zemřely 2 až 18 dní po porodu. U tří bylo možné prokázat, že byly otráveny arzenikem a dalšími jedy, u zbylých tří se Novotný přiznal. Prý nesnášel děti.

Stejně jako Vacovský se Novotný sesypal, když mu bylo sděleno, že žádosti o milost císař nevyhověl. Měl strach ze smrti, kdykoliv uslyšel na chodbě kroky, roztřásl se, že už jde pro něj kat. Plakal a naříkal, tři kněží se u něj střídali celou noc. Jídlo nechtěl, vypil jen litr piva a občas si udloubl z koláče. Když ho ale kněz vyzval, aby všem odpustil, řekl: „Všem odpouštím, jen těm dvěma ženám (manželce a družce), které mne udaly, a těm třinácti muzikantům (dvanáct porotců a jeden náhradník) neodpouštím.“ Když v sedm ráno vstoupila do jeho cely soudní komise, zase se zhroutil a hned se ptal po katovi.

„Stojí za nimi,“ odpověděl někdo. Novotný udělal pár kroků k Wohlschlagerovi a vztáhl k němu ruce se slovy: „Dejte mně hubičku!“ Dozorce ho strhl zpátky, ale Wohlschlager k němu přistoupil, položil mu ruku na rameno a řekl: „Oddejte se Bohu.“ Novotný s očima plnýma slz odpověděl: „Ano, ano“ a políbil kříž, který mu kněz držel před očima. Poprava trvala podle Wohlschlagera trochu déle, ačkoliv došlo ke zlomení vazu a tělo se již nehýbalo. Novotný byl silnější postavy a srdce ještě nějakou minutu bilo.

Dalším popraveným byl v červnu 1899 vojín Rudolf Mlejnek, odsouzený předtím k trestu smrti c. k. vojenským soudem. Mlejnkův kamarád vojín Václavíček dostal doma od rodičů nějaké peníze a neprozřetelně se s tím pochlubil Mlejnkovi. Ten ho večer v hospodě opil a zavedl do posádkové zahrady, kde jej zavraždil a uloupil mu jeho peníze. Pak vykopal hlubokou jámu a Václavíčka do ní hlavou dolů pohřbil. Původně se myslelo, že Václavíček z vojny zběhl, ale brzy vzbudila pozornost nadřízených čerstvě vykopaná a zasypaná jáma. Mlejnek měl na starost posádkovou zahradu, a tak se nejprve dotazovali jeho. Po pár dnech se přiznal, že Václavíčka zavraždil kvůli penězům, a vojenský soud v Josefově ho odsoudil k smrti. Při popravě se podle Wohlschlagera choval zcela lhostejně. Nehroutil se, nic neříkal a na nikoho se nedíval. Smrt byla zjištěna už po několika vteřinách.

Poprava ženy a bratří

V roce 1899 zemřel vídeňský kat Sellinger. Wohlschlager po letech psal, že se jednalo o Seyfrieda, ale patrně se spletl. Bratři Alois, Josef a Rudi Seyfriedové opravdu jeden čas popravovali ve Vídni, byli příbuzní i s katovskou dynastií Willenbacherových. Nejslavnější z bratrů Alois byl roku 1897 jmenován katem pro Bosnu. Celá rodina byla velmi umělecky nadaná, Alois Seyfried hrál na citeru a skládal klasickou hudbu, specializoval se na dílo Chopina a Schuberta, jeho syn byl malíř. Alois také podle svých slov zaučoval nového vídeňského popravčího, kavárníka Langa. V roce 1899 nicméně zemřel kat Sellinger a až do jmenování Josefa Langa byl zastupujícím katem pro Dolní Rakousy Wohlschlager.

Vykonal v této funkci jen jednu popravu, zato hned v několika ohledech mimořádnou. Byla to první poprava ženy ve Vídni po 90 letech a jediná ve Wohlschlagerově „kariéře“. A také jediná, která se Wohlschlagerovi údajně vůbec nepovedla, ačkoliv on sám nebyl na detaily sdílný ani v knize. Julie Hummelová utýrala k smrti svou pětiletou dceru Annu. Dítě týrala těmi nejotřesnějšími způsoby, mimo jiné holčičce pálila ruce nad ohněm, házela s ní o nábytek, cpala jí do úst vlastní výkaly a podobně. Kromě toho dítěti nedávala jídlo, to tak zemřelo na podvýživu, těžká vnitřní zranění a otravu krve. Hummel, který nevlastní dceru také často bil až do bezvědomí, dostal rovněž trest smrti, ale byl doporučen císařské milosti. Hummelové byl nicméně rozsudek potvrzen.

Rozsudek c. k. zemského soudu pro věci trestní, Vídeň dne 2. února 1900

Julie Hummelová, narozena dne 30. prosince v Enzersfeldu v Dolních Rakousích, příslušná do Znojma, katolického vyznání, vdaná za Josefa Hummela, již dříve trestána pro zlé nakládání s vlastním dítětem, byla rozsudkem c. k. zemského soudu ve Vídni jakožto soudu porotního dne 14. listopadu 1899, o. z. ř. II. 1751/99, podle § 134 a 135/4 trestního zákona uznána vinnou zločinem dokonané vraždy a dle § 136 a 137 trestního zákona se odsuzuje k trestu smrti provazem.

Odsouzená měla už delší dobu a zejména počátkem roku 1899 v plánu spolu se svým manželem Josefem Hummelem usmrtit svou nemanželskou dceru Annu, narozenou dne 27. března 1894, kterážto se však po uzavření sňatku stala legitimní. Odpíráním stravy, bitím, kopáním a údery o tvrdé předměty s dítětem soustavně tak zle zacházela, že dcera Anna utrpěla mnohá poranění, zcela zhubla a následkem zánětu buněčné tkáně pokožky na hlavě a ve tváři, což způsobilo otravu krve, zemřela bez lékařské pomoci dne 9. března 1899 v bytě svých rodičů. 

C. k. zemský soud pro věci trestní, Vídeň dne 2. února 1900

(Překlad rozsudku převzat z knihy Vladimíra Šindeláře Syn pražského kata.)

Co se tehdy přesně stalo je dnes nezjistitelné, tím spíše, že ani tehdejší noviny nepsaly o dramatickém průběhu popravy. Je však možné, že by taková zpráva neprošla cenzurou. Údajně se ale Hummelové nezlomil vaz, začala se dusit a části přítomných se udělalo špatně. Rozhodně tuto informaci šířil nový vídeňský popravčí Lang, o němž bylo ale známo, že byl chvástavý a často si vymýšlel. Podle Pražského ilustrovaného kurýra alespoň případ utýraného děvčete vzbudil větší zájem o týrání dětí a vídeňské úřady instruovaly příslušné policejní orgány, aby napříště nepodávaly na rodiče jenom žaloby za porušení domácí kázně, ale rovnou za ublížení na zdraví s nepřátelským úmyslem.

Povedená rodinka Slaničkových z Nového Strašecí plnila stránky novin v roce 1901. Bratři Antonín, Václav a Emil Slaničkové zavraždili svého otce, krejčovského mistra Josefa Slaničku. O vraždě věděla i jejich matka. Na starého Slaničku se vrhli jednoho dne ráno, když ještě ležel v posteli. Škrtili jej a mlátili sekerou. Bezvládné tělo pak odnesli do kůlny v domnění, že je otec už mrtvý, jenže Slanička st. se probral a začal volat o pomoc. Tak se Antonín a Václav do kůlny vrátili a otce dobili sekerou. Pak odvlekli tělo na železniční koleje doufaje, že ho přejede vlak a zakryje tak rozsah zranění, která mu způsobili. Jenže měli smůlu, ještě než tudy projel první vlak, tělo objevil železniční dělník a zalarmoval četníky. Ti pak snadno po krvavých stopách došli do stavení Slaničkových a objevili v ložnici další nezvratné důkazy. Zatčeni byli všichni tři bratři i matka. Emilu Slaničkovi se nepodařilo prokázat nic víc, než že při činu hlídal, a matce, že syny naváděla a o všem věděla, a tak oba dostali několikaletý trest žaláře. Antonín a Václav však dostali provaz.

Poprava se zase konala v Praze, a přestože bylo rozdáno jen několik desítek vstupenek, dav zcela zaplnil přilehlé Karlovo náměstí a Vodičkovu ulici. Neviděli samozřejmě nic, protože do budovy trestního soudu nebyli bez vstupenek vpuštěni. Oba Slaničkové byli zkrušeni, noc trávili každý sám se svým knězem. Oba se vyzpovídali, při mši v kapli seděl jeden v ženské a druhý v mužské části, aby na sebe neviděli. (Mše se sloužila brzy ráno v den popravy pouze pro odsouzence, mohl tak přijmout svaté příjmání.) Slaničková byla předvedena z vězení, aby se se syny mohla rozloučit, a navštívila je také sestra. Synům dala matka v kapesníku kus svého copu. Antonín požádal kněze P. Baťhu, aby mu jej pak položil v rakvi na prsa. Antonín se hroutil a upadal do mdlob, Václav se choval docela zmužile.

Popravě přihlíželo asi dvě stě lidí, z toho většinu tvořili úředníci, četníci a vojáci, zbytek diváci se vstupenkami; někteří si přinesli divadelní kukátka. Odsouzence Wohlschlagerovi zase předával vrchní rada dr. Viktor Wokaun. Mezi šibenicemi stála zástěna, Václav byl přiveden až po Antonínově smrti. Wohlschlager si na Antonínovi vyzkoušel novinku. Namísto koženého šnerovacího pásu mu upevnil pouze provaz pod paže. Kazajka se podle Wohlschlagera musela dlouho připínat a odsouzenec tím protahováním zbytečně trpěl. Ukázalo se, že provaz je na vyzvednutí odsouzence úplně dostačující. Národní listy při té příležitosti ještě vypočítaly, co všechno Slaničkové v poslední den snědli, vypili a vykouřili, a kolik to daňové poplatníky stálo. Objednali si mnoho cigaret a doutníků různých značek, vepřové a telecí pečeně, šunku od kosti, švestky, sladké rohlíčky, černé a bílé kávy, plzeňské i obyčejné pivo a víno. Obsluhoval je žalářník Ferdinand Levý.

Vojín Jan Řehoř popravený téhož roku byl další případ, v němž Wohlschlager považoval trest smrti za zbytečně přísný. Řehoře soudil vojenský soud v Českých Budějovicích a přitížilo mu i to, že byl už předtím často kázeňsky kárán. Řehoř při cvičení neprovedl správně jeden úkon, za což byl desátníkem Emanuelem Blažkem – podle výpovědi všech svědků nijak ostře, Blažek byl obecně pokládán za kamarádského a Řehořovy prohřešky spíše kryl – zkritizován. Řehoř odpověděl, že mu ukáže, jak se správně natahuje, a před celou nastoupenou rotou ho zastřelil. Řehoř nesl trest úkorně, činu litoval, chtěl odprosit rodiče Blažka. Smrti se velmi bál a když ho Wohlschlager poutal, ještě prosil o milost.

„Bohužel nemohl jsem mu ji poskytnout, ačkoli jsem byl toho mínění, že by byl desetiletý žalář odčinil jeho zločin a Řehoře polepšil. S politováním jsem pokrčil rameny a pokračoval jsem dále v poutání. Když viděl, že doufal marně v milost, zvolal: ‚Rychle, rychle‘. Pospíšil jsem si, jak jsem jen mohl,“ zapsal si kat. Řehoř byl jinak nemanželský syn, otce neznal, před vstupem do vojska se toulal po Srbsku a Uhrách. Kde žije jeho matka nevěděl. Vychovávali ho teta a strýc ve Vídni, pocházel však od Jindřichova Hradce a rody Řehořových z okolí požádaly noviny, ať rozhodně zdůrazní, že to není jejich příbuzný.

Bukovina normálně spadala do pravomoci vídeňského popravčího, ale Lang byl v roce 1902 odvolán do Terstu, kde bylo vyhlášeno stanné právo. Popravu Ivana Chortinka v Černovicích, dnes Černivcy na Ukrajině, tak vykonal Wohlschlager. Šlo o vraha otce a nevlastní matky, zavraždit chtěl i sestru, ale ta mu utekla. Chortink litoval a choval se „docela statečně“, ze šibenice volal, ať mu lidé odpustí a smrt měl rychlou.

Roku 1902 byl popraven i Jan Jaroš v Hradci Králové. Tulák Jaroš potkal šestnáctiletou švadlenu Marii Suchánkovou z Lipí u Náchoda a „činil jí nemravné návrhy“. Děvče se „špinavému tulákovi“ vysmálo, což Jaroše rozzuřilo a udeřil ji několikrát do hlavy holí. Pak mrtvé tělo odtáhl do houštiny a rozsekal na malé kousky. „Abych to čisté srdce nezničil, tedy jsem ho vyřízl,“ objasnil Jaroš před soudem. Další ostatky děvčete spálil.

Brzy se prozradilo, že do Hradce už přijel kat a početné davy se sešly před hotelem „U Stromu“, kde byl ubytován i s pomocníky Dresslerem a Tomsou. Tvořily se sáhodlouhé fronty na vstupenky, ale bylo jich vydáno jen 60. Jaroš se ve vězení choval nepřizpůsobivě, stále klel a zuřil, zvláště když mu sdělili, že žádost o milost byla zamítnuta. Nakonec se však uklidnil, požádal o hovězí roštěnku s okurkovým salátem a víno a nechal přivolat kněze. P. Brabec s ním strávil celé odpoledne a noc. Na návštěvu si přál vidět svou milenku, ta nebyla k nalezení, tak jí psal dopis, svým dětem podepsal svaté obrázky.

Jak se blížila hodina popravy, Jaroš byl čím dál tím zkroušenější, vyzpovídal se a přijal při mši svaté přijímání. Nad ránem ještě žádal o uzenku, ale protože nebyla k sehnání, přinesli mu šunku. Cestou na popraviště ho podpíral kněz Brabec s alumnem z hradeckého knězského semináře. Lidé obsypali okna a střechy okolních domů. Mimochodem, ačkoliv nebyla umožněna účast ženám, matka Suchánkové měla výjimku. Smrt vraha svého dítěte tak sledovala „z příhodného místa“. Podle Wohlschlagera došlo k nepříjemnému incidentu, když jeden z diváků omdlel ve chvíli, kdy byl Jaroš vyzdvižen vzhůru. Dav nevěděl, co se stalo, a začal se tlačit dopředu. Po popravě se opět část lidí vydala odřezávat třísky ze šibenice. Mrtvola Jaroše byla pohřbena na Pouchově v oddělení sebevrahů.

Pro krádeže několikrát trestaný nezaměstnaný číšník Antonín Fischer byl Wohlschlagerovým posledním popraveným za staré monarchie. U Karlových Varů se se svým kumpánem vydali do lesní restaurace, která patřila manželům Honischovým. V restauraci obsluhovala jen paní Honischová, na kterou Fischer vytáhl revolver a žádal o vydání peněz. Vzápětí na ni vystřelil, ale rána nebyla smrtelná. Paní Honischová na Fischera skočila a začala hlasitě křičet, takže jí přiběhl na pomoc pan Honish i s hospodyní. Pana Honische Fischer smrtelně zranil. Odsouzen byl za jednu dokonanou a jednu nedokonanou vraždu a popraven v Chebu v květnu 1903. Fischer se třikrát vyzpovídal, napsal dopis své staré matce a snažil se chovat statečně. Řekl, že je mu milejší smrt než doživotí. Nejedl ani nepil, veškerý čas věnoval modlitbám. Zemřel za několik vteřin.

Na sklonku monarchie

A to byla poslední poprava, kterou Leopold Wohlschlager vykonal v rakouské monarchii. Dalších 11 let císař všem odsouzeným k smrti udělil milost. V českých zemích se proto proslýchalo, že už kvůli věku nechce žádné rozsudky smrti podepisovat, ale jak podotýká Wohlschlager, asi to nebylo přesné, protože vídeňský i pešťský kat měli práce dost. Na Wohlschlagera se v Praze mezitím téměř zapomnělo, což kvitoval s povděkem. Za první světové války popravovali popravčí čety složené z vojáků nebo dobrovolníci.

Pokud jde o další zaměstnání, Wohlschlager nejprve dlouhá léta pracoval v zlatnické dílně mistra Studeného, pak se zaměstnal u jednoho přítele, s nímž se u Studeného spolu učili. Vlastní živnost si nezřídil, protože byl spíše nectižádostivý člověk. V roce 1913 zanechal i práce v dílně a pracoval z domu na konkrétní objednávky. Měl tak více času na rodinu.

V první světové válce padl jeho syn, také zlatník Rudolf. Narukoval a od roku 1914 byl nezvěstný. Do války táhl i syn Ludvík, který byl jako hudebník zařazen k 16. pěšímu pluku a na ruské frontě padl do zajetí. Vrátil se do Prahy až dva roky po válce i s manželkou Jelizavetou, kterou si vzal v dnešním Uzbekistánu. Smrt syna Rudolfa Wohlschlagera hodně zasáhla a vůči staré monarchii zahořkl, jak je patrné z jeho vzpomínek.

Svůj kufřík s provazy zase vytáhl až za nové Československé republiky.

Poslední díl (proklik)

Pražský kat, jeho syn a „klienti“ I.

Podobizna J. P. v jeho knize

Po Janu Mydláři a možná Karlu Hussovi jsou Jan Křtitel Piperger a Leopold Wohlschlager nejznámější čeští kati, byť za Čecha by se označil jen jeden z nich. Oba žili v době, kdy se katovské řemeslo už nepojilo se společenským vyloučením a ještě nebylo tabuizováno jako za dob nacistické a komunistické totality, kdy jména popravčích, kteří nepopravovali jen vrahy, zůstávala státním tajemstvím. Piperger a Wohlschlager byli naopak populárními figurkami své doby, druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Jako celebrity svého druhu se jak Wohlschlager, tak i jeho otčím Piperger ještě za svého života podíleli na vydání knih o svých osudech. Jde o dvě rozdílné knihy, které vznikly za odlišných okolností.

Leopoldu Wohlschlagerovi bylo v roce 1928 přes sedmdesát, odešel právě do důchodu a finančně nestrádal. Dlouhá léta patřil k nejlépe placeným státním úředníkům, po odchodu z funkce mu náležela i slušná penze a k tomu si po většinu života vydělával jako zlatník. Žil s manželkou Josefou v hezkém bytě na Letné. Motivace Wohlschlagera sepsat svůj životní příběh byla bilanční povahy. Protože byl výrazně introvertní, o žádnou popularitu nestál a rozhovory dával zcela výjimečně (to však nebránilo některým soudobým žurnalistům si je vymýšlet), pravděpodobně cítil potřebu shrnout a možná i obhájit svoje životní dílo.

Kniha tak věrohodně popisuje jak katův život, tak jednotlivé popravy, také proto, že Wohlschlager pečlivě schraňoval výstřižky z dobových novin. Starý kat v knize i uvažuje nad trestem smrti, dotýká se tématu možného justičního omylu apod. Své vzpomínky a úvahy Wohlschlager nadiktoval známému, který zůstává anonymní. Útlá knížka Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky vyšla těsně před jeho smrtí v srpnu 1929.

Otčím Piperger byl nejenže extrovert, ale k sepsání knížky ho patrně pohnula špatná finanční situace. V roce 1872 byl v důsledku předsudků křivě obviněn z usmrcení své manželky a Leopoldovy matky Reginy a strávil několik dní ve vazbě. Ačkoliv byl po provedení pitvy propuštěn, jeho čalounické dílně se přestalo dařit a nový sňatek celkovou bídu ještě prohloubil. Julie Neradová, sousedka ze stejného domu, byla osoba hašteřivá, o čemž svědčí i množství soudních sporů, které vedla proti kdekomu, a navíc neměla ráda katovy děti. Ten macechu brzy vyhodil a k dětem mu nezbylo než pořídit chůvu. Aby to měl z čeho platit, dal se dohromady se spisovatelem J. L. Devecserim a v roce 1877 vyšla kniha Memoiren des prager Scharfrichters J. P. s Pipergerovým portrétem na poslední straně, o pár let později u Trachty český překlad. Kniha sice vychází z reálných událostí, ale v zájmu čtenosti ji autor všemožně dobarvoval, k jednotlivým skutečným případům vymýšlel různé fiktivní postavy a příběhy přesně v duchu dobového romantismu.

Kat si nechal namluvit, že se to bude lépe prodávat, asi mu na tom ani příliš nezáleželo, jeho původní motivace byla finanční. Kniha je tak rozsahem trochu obsáhlejší než ta Wohlschlagerova, ale literaturou faktu je méně. Nicméně Piperger stál u jejího vzniku a kniha většinou popisuje skutečné události, jen k nim nakládá dost romanopisecké omáčky. Každopádně jde v obou případech o svědectví doby, která se zdaleka nesoustředí jen na výkon poprav. Naopak, odhalují mnoho z „malých dějin“, života a vnímání tehdejších lidí, a samozřejmě přinášejí i specifickou sondu do sociálně patologických prostředí a jevů.

Osudové setkání 

Leopold Wohlschlager se narodil 1. listopadu 1855 v Osijeku ve Slavonii, na území dnešního Chorvatska. Jeho matka se jmenovala Regina rozená Trottlow a pocházela ze sedmihradského Sibiu, dnes v Rumunsku. Byla německé národnosti, nicméně hovořila i maďarsky a rumunsky. Otec Georg byl vojenský vysloužilec německé národnosti, v Osijeku provozoval hospodu. Leopold měl starší sestru Karolinu, mladšího bratra Antona (nar. 1860 v Osijeku) a mladší sestru Marii (nar. 1862 v Osijeku už po otcově smrti).

Když bylo Leopoldovi šest let, jeho otec ve svých 54 letech zemřel, pravděpodobně byl zavražděn. Vydal se nakoupit pro hostinec víno a jeho mrtvé tělo našli až po několika dnech na břehu řeky Drávy. Ve svých pamětech Wohlschlager píše, že přepadání a někdy i vraždy kvůli penězům či zboží byly v těchto končinách Uher docela běžné a přespolní pachatelé často unikli spravedlnosti. Lidé neměli příliš velkou důvěru v úřady. V Osijeku Leopold navštěvoval německou obecnou školu a celkově prožíval harmonické dětství.

Po otcově smrti se matka seznámila s mladým „čalounickým tovaryšem“ Janem Pipergerem, který si pronajal pokoj v domě, kde se v přízemí nacházel Wohlschlagerův hostinec. Podle Leopolda k nim „pan Berger“, jak mu děti říkaly, často chodíval, nejprve do hostince, pak i do bytu, a hrával s dětmi karty nebo na schovávanou.

Johann Baptist Piperger se narodil 24. června 1838 ve Štýrském Hradci jako syn tamního popravčího Friedricha Pipergera. Pipergerovi měli 18 dětí, šestnáct synů a dvě dcery, z nichž se skoro všichni dožili alespoň mladé dospělosti, neboť Piperger píše, že kromě jednoho bratra, který zemřel v dětství, se ostatní stihli stát dědici ponurého rodinného řemesla. O to více rodiče investovali do výchovy a vzdělání obou dívek. Manželka Friedricha Pipergera prý pocházela ze slavného pařížského katovského rodu Sansonů.

Pipergerovi synové pak vykonávali hrdelní tresty na různých místech v Evropě: ve Štýrském Hradci, v Záhřebu, v Osijeku, v Mantově, v Benátkách či v Praze. Podle Pipergerova líčení se část bratrů stala obětí různých revolučních událostí. Friedrich Piperger popravoval ještě setnutím hlavy, ale už za jeho života se v Rakousku prosadil humánnější způsob poprav, tedy věšení. Starý Piperger si prý na tuto novotu zvykal nerad.

Mladičký Johann se po absolvování nižší reálky vyučil čalouníkem, poté několik let cestoval po Evropě a nechával se zaměstnávat v čalounických dílnách. Ke katovské práci se poprvé dostal, když přijel do Osijeku zastoupit svého bratra, a tehdy se také jeho osudy protnuly s Wohlschlagerovými. V roce 1864 se s Reginou Wohlschlagerovou oženil v místním kostele, ještě v Osijeku se také narodili jejich dva synové Josef a Hans.

Piperger se nadále živil jako čalouník, ale vykonával tou dobou už i popravy jako zastupující kat v Osijeku a Záhřebu. Podle Leopoldových vzpomínek se mezi lidmi brzy rozšířilo, kdo je pan Berger ve skutečnosti, a jeho sňatek s matkou se do návštěvnosti hostince, kde rovněž nahradil zemřelého chotě za pípou, promítl spíše negativně.

V zaostalých částech Uher Piperger konstatuje poněkud „odlišný“ přístup ke kriminalitě. Řemeslným loupežníkům, a to i loupežným vrahům, se tu říká „szegény legények“ (ubozí mládenci) a postoj veřejnosti kolísá od soucitu k obdivu. Na hezké mladé vrahy házely ženy před popravou i květiny. Jde o zajímavé doplnění Wohlschlagerovy vzpomínky, že loupežná přepadení byla běžná a jeho otec se jako hospodský někdy dozvídal o skutcích, které kdyby nahlásil úřadům, dotyční by skončili na šibenici. Starý Wohlschlager to ale zřejmě bral s rezervou jako opilecké řeči, nic nikam nehlásil, až se stal obětí sám.

Jisté je, že v roce 1865 se Piperger rozhodl přihlásit do konkurzu o nejprestižnější a právě uvolněné katovské místo v monarchii. O Vídeň, kde zemřel místní kat Hofmann mladší. Jeho nástupcem byl ale jmenován dosavadní pražský popravčí. Poté se spíše z nouze přihlásil o uvolněné místo v Praze a stal se katem pro země Koruny české. Na rozdíl od svého nevlastního syna se ale nikdy česky nenaučil a do smrti byl uvědomělým Němcem.

Pražské časy

Rodina v Osijeku prodala hostinec a v prosinci 1865 s desetiletým Leopoldem a dalšími pěti dětmi přicestovala do Prahy. Při té příležitosti si Piperger postěžoval na své katovské služné, které dělalo 420 zlatých ročně a příplatek 84 zlatých na bydlení. Zaměstnal se proto v továrně na nábytek a později si obstaral vlastní dílnu, kde zaměstnával tovaryše a vedl učně. Do učení bylo třeba poslat i syna Poldíka, jak mu otec říkal. V jedenácti letech tak nastoupil do učení k zlatnickému mistru Studenému, který měl dílnu v Konviktské ulici na Starém Městě. Kdo se tehdy chtěl vyučit nějakému řemeslu, musel se učit pět let.

Leopold byl u mistra na byt a stravu společně s dalšími čtyřmi či pěti učni. Kromě práce v dílně chlapci sloužili jako pracovní síla pro mistrovu rodinu a největší problémy měli s tovaryši, kteří se nad ně vyvyšovali, dělali si z nich pochůzkáře a nešetřili pohlavky. Mistra Studeného měl Leopold rád, byl přísný, ale štědrý, při různých příležitostech brával učně a tovaryše do hospody a na kulečník na Břevnově. O nedělích se Leopold vracel domů.

Před Vánoci 1872 zemřela Leopoldova matka. Bylo to krátce poté, co doma udělali zabijačku a paní Pipergerová stihla sdělit přivolanému lékaři, že se jí snad udělalo špatně po zkažených jitrnicích. V reakci na to vzniklo podezření, že pražský kat svou ženu otrávil, a Piperger byl vzat do vazby, kde setrval několik dní a nemohl se zúčastnit manželčina pohřbu (bylo by mu to umožněno, kdyby šel v doprovodu strážníka, což odmítl; mohl se alespoň dívat z okna na průvod). Pražské noviny se v tomto „výjimečném případu v kriminalistice“ zálibně rochnily, zatímco s následnou opravou to nepřeháněly. Když se prokázalo, že paní Pipergerová zemřela přirozenou smrtí, byl Piperger propuštěn, ale nikdy se ze smrti své první manželky nevzpamatoval. Svazek a následná rozluka s Julií (Juliánou) Neradovou mu mnoho klidu do života také nepřinesly. Potřetí se kat oženil po Juliině smrti s pražskou herečkou Pavlínou Procházkovou, se kterou žil do své smrti.

V Praze byl Piperger známý tím, že navštěvoval hostince (byl pravidelným hostem v Černém pivovaru na Karlově náměstí), byl společenský a snad i zábavný. Vzhledem ke svému původu ani neměl mnoho problémů s tím, že lidé věděli o jeho povolání, a ze zvědavců si rád morbidně utahoval. Profesi popravčího měl dokonce na vizitce na dveřích. Jeho vůbec prvním popraveným byl v Chrudimi loupežný vrah Jan Haberhauer (březen 1866). Následně bylo v Praze vyhlášeno stanné právo kvůli protižidovským násilnostem, v takovém případě nesměl kat opustit město. V červnu téhož roku se hned konala veřejná poprava v Praze. Popraven byl mladistvý číšník Václav Fiala, který brutálně ubodal svou přítelkyni před zraky jejich nemanželského děcka. Fiala byl vyhlášený krasavec a lamač dívčích srdcí, ovšem k ženám se choval jako despota. Na popravu se sešly desítky tisíc Pražanů a většinu davu tvořily jako vždy ženy a městská spodina. Piperger byl složením davu a jeho chováním znechucen, dokonce konstatoval, že „je to horší než v Uhrách“.

(Z jeho popisu pruské okupace Prahy roku 1866 je patrné, jak nacionalistickým Němcem Piperger byl. O této skutečnosti se občas zmiňovaly i české noviny.)

Případ Janeček

O práci, kterou jeho nevlastní otec vykonává, začal Leopold uvažovat podle svých vzpomínek asi v době, kdy pochopil smrt. Protože se však s otcem styděl o jeho zaměstnání mluvit, četl knížky o katovském řemesle a vyptával se přátel. „Stále jsem pokládal otce za nejlepšího člověka na světě a nevěřil jsem, že by mohl spáchati něco špatného,“ vzpomíná. „A když jsem tak na něho myslil, zvláště za dlouhých zimních večerů, nikdy jsem nemohl uvěřiti, že by byl schopen věšeti lidi, nebo jak jsem se tehdy domníval, rdousiti je. Často jsem měl na jazyku jednu otázku, ale opět a opět jsem se přemohl, snad ze strachu, aby moje sny o jeho bezúhonnosti nebyly rozmetány. Také jsem mnoho přemýšlel o katovském řemesle, opatřoval jsem si o něm knihy, v nichž byli katové obyčejně líčení jako suroví a krvežízniví lidé. Žádný z nich neměl povahu mého otce.“

První příležitost asistovat u popravy se mu ale naskytla už v jeho patnácti letech, a to v září 1871. Popraven měl být v Plzni cikán Jan Janeček, vůdce loupežnické bandy a vrah, který o rok dříve zavraždil nejméně tři osoby. Shodou okolností se jednalo o poslední veřejnou popravu v českých zemích (až do veřejných poprav po druhé světové válce).

Jestli by s ním nechtěl „jet služebně do Plzně“ se Leopolda otčím zeptal v hospodě. Leopold nejprve rázně odmítl, posléze si to však hlavně ze zvědavosti rozmyslel a dovolil se u mistra, aby jej do Plzně pustil. Případ Janeček už dlouho plnil stránky novin. Janeček byl stejný ročník jako Piperger, nikdy v životě nechodil do školy a od útlého dětství se živil krádežemi. V roce 1869 se Janečkovi podařilo uprchnout z dnešních Valdic, kde si měl odsedět osmnáctiletý trest za loupeže a pokus o vraždu. V Poděbradech se jej a další dva členy tlupy pokusil velice naivně zadržet vojenský dovolenec Jan Martykán, kterého Janeček zastřelil. Při jedné loupeži u Podbořan na Žatecku (Janeček byl na svou dobu obdivuhodně mobilní a jeho akční rádius zahrnoval většinu Čech) ubil železným křížem panského čeledína Andreáše (Ondřeje) Rotta. Třetí obětí se stal nedaleko Chrástu u Plzně obchodní příručí Leopold Trávníček, který byl rovněž utlučen k smrti a oloupen.

Janečka se podařilo zadržet až na několikátý pokus a zraněného a i po zatčení se mu znovu téměř podařilo utéct, přestože byl spoután těžkými okovy. U soudu dostal trest smrti, zatímco jeho bratr (někdy bratranec) Josef doživotí. Další dopadení dostali mírnější tresty. Poprava byla několikrát odložena z bezpečnostních důvodů, neboť ne všichni členové tlupy byli pochytáni a panovaly obavy, že by se mohli pokusit vraha osvobodit.

Jan Janeček po zadržení

Ráno otec Leopoldovi představil veškeré náčiní v pracovním kufříku a poučil jej, co se od něj očekává. Do Plzně dojeli vlakem a ubytovali se v hotelu. Následovala rutina každé popravy: museli u místního tesaře objednat šibenici, což byla poměrně jednoduchá a dobře placená práce. Zároveň jeden z tesařských tovaryšů byl ochoten ujmout se role druhého pomocníka. Na popravu museli mít civilní černé šaty. Brzy ráno dorazili do budovy soudu, Leopolda překvapilo, jak srdečně se otec vítá s prezidentem soudu, zemskými rady a státním návladním. Ti se také ptali, jestli si už vychovává nástupce. Museli jít spoutat Janečka, ten se v cele právě modlil s knězem. Odsouzenec měl nárok na nepřetržitou přítomnost kněze den a noc před popravou, na návštěvy a na poslední jídlo a pití podle výběru. Janeček podle dobového tisku jen pil pivo a vykládal si karty. Janeček se domodlil, umyl, učesal, oblékl si nový trestanecký oděv bez límce. Podle Leopolda byl hezký a na cikána bledý. Když jej s otcem poutali, ještě se snažil zažertovat.

Popravě přihlíželo asi patnáct tisíc diváků, mnozí z nich čekali celou noc. Město bylo plné vojáků, Janečka přivezli na žebřiňáku obklopeném strážnými, kněz se s ním modlil a držel mu před očima kříž. Samotná poprava trvala jen několik minut. Pro katy té doby by bylo ostudou, když se odsouzenec na šibenici dusil. Cílem bylo zlomení vazu a co nejrychlejší smrt. Leopold se jednak podílel na přípravě šibenice, pak s druhým pomocníkem vytáhli tělo přes kladku vzhůru a potom zase tahali za dolní provaz. Ze zlověstného ticha, které se v davu rozhostilo, a z pohledu na mrtvolu se Leopoldovi udělalo špatně. Smekli klobouky, kněz krátce pohovořil o vině a trestu a všichni se pomodlili Otčenáš za odsouzencovu duši. Následně soudní zřízenci rozdávali odsouzencův životopis a parte zároveň.

Dav se začal rozcházet, ale Leopold s otcem zůstali na popravišti až do večera, tak dlouho muselo podle předpisů tělo viset „pro výstrahu“. Spolu s nimi strážil místo vojenský kordon. Seděli na schodech k šibenici zády k lidem a povídali si. Po setmění tělo sejmuli, uložili do jednoduché dřevěné rakve a ta byla následně zřízenci soudu zahrabána nedaleko popraviště. Poté se vrátili do hotelu. Otec byl se synovým výkonem spokojený, také mu řekl, že to byla poslední veřejná poprava v Rakousku, takže teď „už snad nebude tolik opovrhováno naším stavem“. Zatímco si otec se synem povídali o těžkém životě katů ve středověku, plzeňští představitelé se v noci rozhodli Janečkovy ostatky přemístit z obav, aby se jich nezmocnil zbytek tlupy. V neoznačeném hrobě spočívá Jan Janeček dodnes.

Protože Leopoldovo jméno bylo druhý den ve všech novinách, čekalo jej ve zlatnické dílně velkolepé přivítání. Tovaryši jej vyzdvihli na stůl, odkud musel všem vyprávět, co zažil. „Hochu, tys již v patnácti letech v novinách! Tys již slavným!“ řekl mistr Studený.

„Proklatě slavným,“ odpověděl Leopold.

Jak šly život a smrt

Krátce na to dostal Leopold „za vyučenou“. Jeho tovaryšským kusem byla zlatá jehlice a několik náušnic. O něco později v Praze vypukla epidemie černých neštovic, které byly omylem diagnostikovány i Leopoldovi. I po padesáti letech si na to vzpomněl, protože byl v nemocnici umístěn na pokoj s člověkem, který skutečně umíral na černé neštovice a kněz, který mu měl dát poslední pomazání, jen ode dveří udělal kříž.

Po Janečkovi další poprava v zemích Koruny české následovala až za pět let. Všem ostatním kandidátům oprátky císař udělil milost, což dělal ve většině případů. Popraven měl být Josef Wagner v Českých Budějovících. Čtyřiapadesátiletý Wagner se vloupal do bytu, kde zabil starší manžele a jejich služku. Když jej porota odsoudila k smrti, Wagner se rozesmál, že pověšen stejně nebude. Patrně také spoléhal na císařovu milost.

Otcova žádost, aby popravu tentokrát provedl sám, Leopolda zaskočila. Piperger, který v Leopoldovi viděl svého nástupce, se však už tou dobou necítil zdráv a obával se, že při tak malém množství poprav by se Leopold svého „mistrovského kousku“ nemusel dočkat. Věděl, že již provedená poprava je zárukou k získání místa při katovském konkurzu, který tou dobou přitahoval velké množství lidí se zájmem uchytit se ve státní službě.

Poprava se už konala na dvoře věznice, kde bylo přítomných jen několik desítek osob – představitelé soudu, zaměstnanci věznice, lékař, kněz, popravčí, jeho dva pomocníci a novináři. Wohlschlagera překvapilo, že tesařský tovaryš tentokrát nabídku stát se druhým pomocníkem odmítl. Našel si však jiného, řeznického tovaryše. Vše proběhlo „v souladu s předpisy“. Tentokrát vyšlo Wohlschlagerovo jméno v novinách jako jméno kata, který výkon provedl, a ten si všiml, že se k němu teď lidé chovají „vážněji, skoro až s úctou“.

Krátce po Wagnerově popravě musel Wohlschlager na vojnu. Sice se velmi toužil dostat k pražskému pluku, ale protože byl po svém biologickém otci příslušen do Uher, čekala jej služba u slovenského honvédského pěšího pluku posádkou ve Vinkovci. Služba u honvédů byla těžká, ale namísto tří let trvala jen rok. Také zjišťujeme, že Leopold se naučil česky, protože konstatuje, že slovensky „rozumí dobře a obstojně tím jazykem i hovoří“. Naopak „maďarsky zná asi jen deset slov“. Z vojny se vrátil k otci, který jej zahrnoval péčí, a také k práci v dílně mistra Studeného. Po čase si pronajal vlastní byt na Smíchově.

Další poprava se konala v roce 1878 v Hradci Králové, popraven byl Karel Zdobinský. Zatčen původně pro krádež, Zdobinský špatně snášel vězení, několikrát se pokusil utéct a byl potrestán zostřeným žalářem. To jej patrně pobouřilo, a tak si jednou po obědě schoval cínovou lžíci, kterou brousíval o zdi své cely, dokud nebyla ostrá. Během vizitace ředitele věznice Zdobinský lžíci vytáhl a vrazil ji řediteli do levého prsa. Pak se pokusil o útěk, ale byl dopaden. Ředitel Lev Klaudi zraněním podlehl. U popravy Leopold pouze asistoval. Hned po příjezdu do Hradce se k nim přidal člověk, z něhož se vyklubal novinář listu Prager Tagblatt. Podle Wohlschlagera byl neodbytný, chtěl s nimi strávit noc a sliboval, že sepíše podrobnou a pravdivou reportáž. Piperger nakonec souhlasil a Wohlschlager ve svých pamětech uznává, že článek byl až na několik detailů docela seriózní.

Krátce po Zdobinského popravě se Wohlschlager oženil. Vzal si svou první ženu Matildu Zaulovou (Zoulovou), s níž měl syna Rudolfa (1880) a dcery Marii (1878) a Aloisii (1883). Wohlschlager píše, že jeho žena byla s katovským řemeslem „vcelku smířená“, jen se o popravách nesmělo mluvit doma, a také protože ji chtěl co nejdéle uchránit pověsti katovy ženy, neúčastnil se dalších poprav až do roku 1885. O rok dříve ovdověl.

Leopold Wohlschlager na fotografii z novin asi v polovině 80. let

Trest smrti na dvojnásobném vrahovi Josefu Prokopovi byl vykonán 1. července 1885 v Mostě. Třicetiletý Prokop byl redicivista, vyšel z vězení po sedmi letech 10. prosince 1884 a s trestnou činností začal okamžitě znovu. Za jeden týden na svobodě spáchal dvě vraždy a tři krádeže. Před popravou nejprve předstíral duševní chorobu (přišel jej i vyšetřit lékař; v případě duševní choroby by nemohl být popraven), pak požádal o telecí pečeni a plzeňské pivo a psal dopis své rodině, kde vzpomínal, že už babička mu prorokovala, že jednou skončí na šibenici. I Prokop se snažil žertovat, požádal o nějaké fotografie, které by mohl do dopisů přiložit, ale když mu je přinesli, odmítl je s tím, že „tam vypadá, jako kdyby už tři dny visel na šibenici“. Poprava podle Wohlschlagera proběhla velmi rychle a klidně.

Případ Jana Hofreitera z Dolních Rakous u Wohlschlagera vyvolal pochybnosti, přestože se jednalo o jednoho z horších vrahů, s nimiž měl čest. Hofreiter už za sebou také měl trestnou činnost, zakládal požáry v lesích, které patřily velkostatkářům, u nichž pracoval. Důvodem bylo, že měl jakýsi malicherný spor s jiným čeledínem a chtěl žhářství svalit na něj, což se mu podařilo. Hofreiter se také předchozího roku oženil a narodilo se mu děcko, byl však rozhazovačný a peníze si rozhodl opatřit krádeží. V Bernardinu ve Welsu využil dobrosrdečnosti manželky místního obuvníka, která nabídla unavenému pocestnému pohostinství. Ze zmínky, že se jim vede dobře, Hofreiter vycítil peníze a ženě prořízl hrdlo zabijákem. Stejným způsobem zavraždil i jejího plačícího dvouletého syna. Následně dům prohledal, ale nenašel skoro nic. Pár bot, vestu, tereziánský tolar a hedvábný šátek. Protože měl pocit, že je pronásledován, poztrácel je cestou. Nezbylo mu tak nic víc než vědomí, že spáchal dvojnásobnou vraždu. Město Wels, dnes v Rakousku, spadalo do pravomoci vídeňského popravčího, ten však právě ležel nemocen, a tak byl povolán kat z Prahy.

Na Hofreitera ve vězení zřejmě dolehly výčitky svědomí. Hodiny se ve své cele modlíval, pravidelně si k sobě volal kněze. Psal omluvné dopisy lidem, jimž zapálil majetek. To na Wohlschlagera, který byl hluboce věřící katolík, udělalo dojem. S knězem se modlil i celou noc před popravou, ten jej utěšoval, že mu bude Bohem odpuštěno díky pokání a přijetí pozemského trestu. Pohled na Hofreitera, který podle něj připomínal „živou mrtvolu“, v rukou svíral růženec a upíral pohled na kříž, Wohlschlagera zviklal. I po letech psal v pamětech, že je přesvědčen, že Hofreiter by už nikdy žádnou vraždu nespáchal. S tou myšlenkou se při cestě zpátky do Prahy svěřil i otci, ten s ním ale nesouhlasil.

Tou dobou byl Piperger už hodně nemocný. Trpěl tuberkulózou, kromě toho byl náruživý kuřák. Postupně začal po několikaminutových záchvatech kašle vykašlávat krev. Svého nevlastního syna, který mu radil, ať jde do nějakého plicního sanatoria nebo alespoň nechá kouření, neposlouchal. Přesto se spolu s Leopoldem vydal na začátku roku 1888 do Kutné Hory, kde měla proběhnout hned dvojnásobná poprava. Karel Přenosil a Augustin August měli za sebou sice „jen“ jednu vraždu, ale vcelku brutální. Četnického závodčího Kašpara Melichara, který je u Větrného Jeníkova přistihl, jak nesou z lesa načerno poraženou jedli, ubodali a ještě mu rozdupali obličej, že vůbec nebyl k poznání. Třetí kumpán, který oběti zasadil méně ran, dostal původně také trest smrti, ale pak i císařskou milost. Piperger už nebyl schopen účastnit se stavby šibenice, ležel v posteli v hotelu „Na poště“. Mezi šibenicemi musela být postavena dřevěná zástěna, aby na sebe odsouzenci neviděli.

Po popravě poddajného Přenosila vyčerpaný Piperger požádal syna, aby druhou popravu vzal za něj. Ten mu to rozmluvil. Zmužilejšího Augusta Piperger ještě popravil, pak se však zhroutil na schůdky k šibenici. Wohlschlagerovi ale nezbylo, než obstarat svěšení obou těl a jejich uložení do rakví, až poté se mohl věnovat otci. Pomohl mu do kočáru a pak i do vlaku, do Pipergerova bytu na Újezdě je z nádraží odvezl fiakr. Wohlschlager přivolal k otci lékaře, který se tvářil povzbudivě, a tak otce zanechal v péči jeho manželky a odebral se domů. V noci pak Piperger zemřel. Bylo mu 50 let a vykonal přesně 50 poprav.

Pro Wohlschlagera se jednalo o těžkou ránu, ačkoliv nebyl jeho biologickým otcem a byli velmi odlišné povahy, měli spolu srdečný vztah. „Třebaže jsem byl jen jeho svěřencem a později jsem u něho ani nebydlil, přece jsem ho miloval a ctil, jako kdyby byl mým vlastním otcem. Proti všem předsudkům, které nevzdělaní lidé proti němu při každé příležitosti vyslovovali, pokládal jsem ho za nejhodnějšího a nejspravedlivějšího člověka na boží zemi. A on sám měl mne rád jako svoje vlastní dítě. Nyní mně ho vyrvala smrt,“ vzpomínal Wohlschlager. Smrt kata byla velkou zprávou i pro noviny a mnozí novináři se v nekrolozích dělili o historky, které s katem údajně zažili. Podle Wohlschlagera se však z valné většiny jednalo o „prázdné tlachy“. Pohřbu na Olšanských hřbitovech se vedle rodiny a přátel účastnilo i mnoho zvědavců z celé Prahy. Slovy Kutnohorských listů:

„Pražského obecenstva bylo na pohřbu tom ohromný dav, zejména mnohé ženské byly velmi zvědavé spatřiti pohřební průvod, domnívalyť se, že uvidí něco zvláštního. Když však viděly, že kat měl pohřeb právě takový, jako jiný obyčejný občan, rozešly se, mrzuty zklamáním.“

A Národní listy:

„Ke třetí hodině odpolední hrnuly se nepřehledné davy obecenstva k pathologickému ústavu, odkudž odbýval se pohřeb kata Pipergera. Tlačenice před pathologickým ústavem byla tak veliká, že jen stěží udrželi strážníci pořádek. Obecenstvo přivábeno bylo pohřbem katovým, mnozí chtěli viděti nevlastního syna Wohlschlagera, který má býti otčímovým nástupcem v povolání, i ostatní členy katovy rodiny. (…) Za rakví ubírali se synové zesnulého a pak obecenstvo, čítající několik tisíc lidí. Pohřební průvod ubíral se nejkratší cestou: Ječnou a Sokolskou ulicí na Vinohrady, na hřbitov Olšanský. Ve všech ulicích města tvořilo obyvatelstvo špalír. Úmrtí kata Pipergera využitkováno hojnou měrou ve prospěch loterie. Od neděle jsou loterní sběrny davy lidu takřka obklopeny. Málokdy se prosázelo tolik peněz v malé loterii, jako těchto dnů. Dnes jest loterní tah v Praze – kat zemřel v Praze a hráči tudíž mají vesměs „živá numera“. Sází se v nejrůznějších kombinacích, a sice den, hodina úmrtí, den sv. Jana Křtitele, číslo kata 39 a číslo hrozného muže 90 atd.“

Leopold Wohlschlager slib daný svému otci splnil a přihlásil se do konkurzu vypsaného krátce po Pipergerově smrti. Kromě něj se hlásilo dalších 27 zájemců, mezi nimiž byli například řemeslníci, řezníci, vojáci i zběhlí studenti medicíny. Provedenou samostatnou popravou Josefa Wagnera se však mohl prokázat pouze Wohlschlager.

Pokračování (proklik)

Kat zemřel ve svém bytě na Újezdě číslo popisné 43 dne 13. ledna 1888. Po zesnulém Pipergerovi zůstaly dvě vlastní děti (Josef a Hans Pipergerovi) a čtyři nevlastní (Leopold, Anton, Karolina a Marie Wohlschlagerovi). Jejich matka Regina (Piperger ji ve své knize nazýval Johanna, v české transkripci pak Jana), kterou nepochybně velmi miloval, zemřela v Praze 6. 12. 1872. Zatímco z Leopolda se stal kat, Anton se u nevlastního otce v dílně vyučil čalouníkem. Marie se provdala do Karlína za zámečníka Skružného. Karolina měla nemanželského syna Josefa (nar. 1868 v Praze).
Po smrti Reginy se oženil podruhé, a to u Panny Marie Vítězné na Malé Straně dne 18. 8. 1873. Jeho manželkou se stala ona hádavá a chamtivá Julie či Juliána (nar. 1829 jako Julie Buggik v Bezdánu v dnešním Srbsku), vdova po inženýru Neradovi. Brzy ji požádal, aby se ze společné domácnosti odstěhovala; zemřela 29. 6. 1875. Jeho třetí ženou byla mladá pražská herečka Paulina Proházková (Pavlína Procházková), kterou si vzal u sv. Františka na Starém Městě. Děti spolu neměli.
Katovi vlastní synové Josef a Hans v tradici nepokračovali. Hans se pár let po otcově smrti oženil s vlastní macechou, Pavlínou Procházkovou. Měli spolu dvě nemanželské děti, syna Jana (nar. 1892) a dceru Jindřišku (nar. 1895). Obě děti se po uzavření sňatku staly legitimními a užívaly příjmení Piperger. Hans se živil jako divadelní výtvarník, toto povolání po něm zdědil i jeho syn. Ten se oženil s Angličankou a měli spolu syna Heinricha Johanna (Henryho Johna), který po druhé světové válce odešel za matkou do Anglie. Nejmladší potomek slavného katovského rodu Justin Piperger je také vytvarník a umělecký fotograf. Žije v Londýně a svému prapředkovi je podobný. Umělecké nadání měl ostatně i sám kat, který jako čalouník vyhrál několik soutěží. A jeho dvě sestry, ano, ty rodiči zbožňované a opečovávané dvě sestry 15 bratrů-katů, se živily ve Vídni divadlem.

30 let nového Maďarska. Pokus o stručný portrét

Maďarsko si většina starších našinců pamatuje jako pověstný nejveselejší „barák“ východního bloku. Zemi, kam se jezdilo za dobrou hudbou, knihami, oblečením a dalším zbožím, kde existovalo drobné podnikání a režim nebyl tak zatuhlý jako v Československu. V době, kdy Maďaři již mohli vyjet relativně bez problémů za rekreací na Západ, u nás nastupoval Miloš Jakeš do funkce generálního tajemníka. Za touhu po svobodě Maďaři zaplatili krvavou daň v povstání v roce 1956, ale jak šla léta, politika represí ustupovala tiché společenské dohodě. Pozdní János Kádár uplatňoval heslo „kdo není proti nám, ten je s námi“ a výměnou za občanskou pasivitu se režim snažil lidem zabezpečit pohodlný život. Výsledkem bylo i vysoké zahraniční zadlužení, v přepočtu na obyvatele nejvyšší v sovětské sféře vlivu, a další časované bomby, které si režim nechtěl nechat explodovat pod rukama a veřejnost se o nich měla naplno dozvědět až v průběhu tranzice.

Posledním komunistickým předsedou vlády byl od listopadu 1988 do března 1990 Miklós Németh. Kariérní komunista s ekonomickým vzděláním se naplno zaměřil na reformy už s jednoznačným cílem transformace Maďarska v zemi s demokratickým zřízením a tržním hospodářstvím. Komunistické špičky se připravovaly na proměnu své státostrany v levici západoevropského typu, k čemuž došlo v říjnu 1989, kdy se Maďarská socialistická dělnická strana (MSZMP) rozpustila a vznikla Maďarská socialistická strana (MSZP).

U kulatého stolu zasedali zástupci již dříve vzniklých opozičních stran. Maďarské demokratické fórum (MDF) vzniklo v září 1987, sdružovalo konzervativní intelektuály a cítilo se reprezentantem věřícího, národního a buržoazního Maďarska. V březnu 1988 založilo 37 studentů z okruhu koleje Istvána Bibóa při Eötvösově univerzitě v Budapešti nezávislou, radikálně antikomunistickou, mládežnickou organizaci Fidesz. V listopadu 1988 pak vznikl Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) se zaměřením na liberální voliče. Samostatnou činnost obnovily i některé tradiční politické strany, například malorolníci (FKgP), vítězové prvních poválečných a nadlouho posledních svobodných voleb.

Když sami komunisté začali pro maďarskou revoluci používat výraz „lidové povstání“, bylo jasné, že je to konec, neboť veškerá ideologie Kádárova režimu sestávala z věty, že rok 1956 byl kontrarevolucí. Symbolický pohřeb Imreho Nagye v červnu 1989 byl už akcí v režii politické opozice, kde vládní politici přihlíželi jako diváci, a současně velkým dnem pro mladého právníka a spoluzakladatele Fideszu Viktora Orbána, který před stovkami tisíc diváků otevřeně vyzval ke skoncování s komunismem a odchodu sovětských vojsk.

Bolesti tranzice

První svobodné volby se konaly v březnu a dubnu 1990 (dvoukolový volební systém) a znamenaly velký triumf národně-konzervativního tábora. Vítězem voleb se stalo MDF, následováno bylo SZDSZ a FKgP, postkomunisté skončili s velkým odstupem čtvrtí a do parlamentu pronikl ještě Fidesz a křesťanští demokraté (KDNP). Vládu vytvořilo MDF s malorolníky a křesťanskými demokraty a premiérem se stal předseda MDF József Antall, humanitně vzdělaný intelektuál pocházející z nižší šlechtické rodiny, politicky aktivní jako mladík během maďarského povstání. Jeho odpůrci jej označovali za „panského člověka a muže minulého století“. Přihlásil se k tomu, že bude „premiérem 15 milionů Maďarů“, tedy i těch, kteří žili na území odloučených Trianonskou dohodou. Antall byl od počátku vážně onkologicky nemocný. Prezidentem byl po dohodě zvolen Árpád Göncz (SZDSZ).

Nové vládě dopadla na bedra zoufalá ekonomická situace země, zároveň Antall jako konzervativec upřednostňoval ideu takzvané sociálně tržní ekonomiky (u nás známá jako „třetí cesta“) v protikladu k Washingtonskému konsenzu liberalizace – privatizace – deregulace, jímž se řídila už Némethova vláda (sám Németh v roce 1991 odešel do Londýna, kde se stal viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj).

Postkomunisté se prakticky okamžitě stali stoupenci tvrdých neoliberálních reforem, zatímco vláda i pod vlivem rozporů v MDF přestávala být akceschopnou. Zahraniční dluh narostl do roku 1994 na 20 miliard dolarů. Za vlády MDF se také s novou intenzitou obnovil předválečný konflikt mezi velkoměstskými liberály a národními konzervativci. Protože Antall nedokázal v MDF nastolit pořádek a vnitřní disciplínu, získávalo na hlasitosti křídlo okolo krajně pravicového spisovatele s antisemitskými názory Istvána Csurky. Csurka později z MDF odešel a založil extremistickou Stranu maďarské spravedlnosti a života (MIÉP), která v letech 1998 až 2002 zasedala v parlamentu.

V liberálním táboře se nejvíce obávali růstu nacionalismu a SZDSZ v opozici nacházel společnou řeč s postkomunisty. Do té doby libertariánský a antiklerikální Fidesz byl rozpolcený; část poslanců kolem Gábora Fodora prosazovala úzké spojenectví s SZDSZ jako s nejbližšími ideovými partnery, k tomu se ale stavěla Orbánova skupina odmítavě.

V posledním roce Antallovy vlády se Orbán s premiérem sblížil a jeho politická orientace se pozvolna začala měnit. Dostával se do stále větších sporů s Fodorovým křídlem, a když byl v dubnu 1993 zvolen prvním předsedou strany a nahradil tak dosavadní kolektivní vedení, bylo jen otázkou času, kdy dojde k rozvratu. Fodor a jeho stoupenci opravdu nedlouho poté odešli do SZDSZ, někteří z nich opustili politiku úplně. V prosinci Antall zemřel a premiérem se stal ministr vnitra a podpředseda MDF Péter Boross. Premiérův důvěrník zemi hlavně dovedl k volbám, ale právě jeho vláda přijala dva zákony, které nejlépe ilustrují Antallův politický odkaz: zákon o agentech tajné služby a zákon o půdě, který zakazoval cizím fyzickým a právnickým osobám vlastnit ornou půdu v Maďarsku.

József Antall a liberální Viktor Orbán (1990)

Ve volbách 1994 slavili úspěch postkomunisté s liberály. MSZP mohla vládnout sama, ale přítomnost SZDSZ jí kromě ústavní většiny dodávala navenek jakousi morální legitimitu. Premiérem se stal Gyula Horn, dlouholetý komunistický diplomat a ministr zahraničí v Némethově vládě. Stejně jako Antall s Borossem byl i on aktivním účastníkem povstání, leč na opačné straně – proti povstalcům bojoval po boku sovětské intervenční armády. Cílem Hornovy vlády byla rychlá „normalizace“ Maďarska podle evropských standardů, související s přípravou vstupu do EU a NATO. Vláda přijala půjčku Mezinárodního měnového fondu (MMF) a podřídila se jeho podmínkám rozpočtové odpovědnosti.

Ministr financí Lajos Bokros (SZDSZ) přišel s balíkem reforem a prostřednictvím devalvace forintu, zkrácení státních výdajů, zmražení platů, odbourání sociálních dávek a důchodové reformy se pokusil stabilizovat ekonomiku a zabránit hrozbě bankrotu. Reálné mzdy mezi lety 1995 až 1996 klesly o 18 procent, zatímco ceny v podobném poměru stouply. Kabinet zahájil masivní privatizaci včetně bankovního či energetického sektoru, které byly pro Antallovu vládu tabu. Podíl zahraničního kapitálu prudce vzrostl, v roce 1995 už bylo v Maďarsku 40 procent původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, v České republice ve stejné době pouze 5 procent. V průměru byly státní firmy privatizovány za 28 procent své hodnoty a země přišla o třetinu pracovních míst.

Díky reformám se podařilo nastartovat ekonomiku, zatímco protesty různých sociálních skupin vláda převážně ignorovala a ani po překlenutí nejhoršího se nepokusila nejtvrdší dopady zmírnit. To se projevilo hlavně na popularitě SZDSZ, která se postupně propadla na 6 procent. Liberálové pak už zůstali malou stranou s voličskou základnou v Budapešti, byli však jazýčkem na vahách, který rozhodoval o vzniku socialistických vlád.

Na pravici po bolestné porážce probíhala konsolidace. Fidesz sice zaplatil za své vnitřní spory, slabou kampaň a nevyhraněnost, ale Orbán měl už jasnou vizi, kam bude stranu směřovat. Našel pro sebe roli sjednotitele pravice. Socialisticko-liberální spojenectví komentoval lakonicky slovy „srůstá, co k sobě patří“, a rozhodně odmítl vstup do koalice. Bylo před ním hodně práce, tři pravicové strany plus Fidesz získaly v roce 1994 od 7 do 12 procent. K Antallově odkazu měl na jednu stranu úctu, na druhou stranu mu vyčítal slabost a naivitu; údajně si „nechal před nosem ukrást“ kapitál a média. Protože odchodem Fodorova křídla skončily i mediální sympatie vůči Fideszu, shrnul Orbán v roce 1995 situaci pravice na mediálním trhu příměrem k holému zadku. Straně do názvu přibylo slovo „polgári“, které může mít vícero významů – občanský, buržoazní, měšťanský i úřední. V tomto případě vyjadřovalo všelidovou a pronárodní orientaci strany. Fidesz prosazoval dělení na mladé „polgári“ Maďarsko a staré Maďarsko postkomunistů.

Orbán chtěl dokázat, že jeho odpůrci ve straně, kteří tvrdili, že je nemožné „být více věřící než MDF, lépe zastupovat venkov než malorolníci“, že jedinou cestou k úspěchu je pakt s liberály, neměli pravdu. Kritizoval vládu, že realizuje v první řadě zájmy nadnárodních finančních skupin, že se Horn chová, jako kdyby byl vyslancem MMF spíše než premiérem Maďarů. Účelem privatizace by mělo být vytvoření maďarské střední třídy, zatímco zahraniční kapitál má vlastní zájmy a musí být přinucen sloužit národu, tvrdil. Strana vsadila na konzervativní a náboženské hodnoty i na práva Maďarů v okolních státech.

Orbán byl úspěšný, zatímco v roce 1994 byl Fidesz nejmenší z „pravicových“ stran, v roce 1998 už pravé spektrum opanoval – a nejen to, vyhrál volby. Vládní koalici utvořil s MDF a malorolníky a pod heslem „jeden tábor, jeden prapor“ pokračoval v integraci pravice do jediného subjektu. Vláda omezila dopady některých reforem, ale brala ohled i na rozpočet (zadlužení kleslo na nejnižší hodnotu 55 procent HDP v roce 2001), kladla důraz na mladé rodiny, důchodce a už zmíněné zahraniční Maďary, což vyvolávalo jistá napětí se sousedy. Dovedla Maďarsko do NATO a soustředila se na hájení „národních zájmů“ při vyjednávání o vstupu do EU (známý je Orbánův výrok z té doby, že život existuje i mimo EU).

Konzervativní Orbán (1998)

Fidesz v roce 2000 opustil Liberální internacionálu a získal afilaci do Evropské lidové strany. Vláda vykazovala některé autoritativnější způsoby řízení, především ve vztahu k parlamentu, a měla vleklý konflikt s liberálním primátorem hlavního města Gáborem Demszkym, ekonomicky ale byla spíše úspěšná, během čtyř let se snížila nezaměstnanost a vzrostla spotřeba obyvatelstva. S dědictvím komunismu se snažila aktivně vypořádat prostřednictvím vzniku nových institucí, jako bylo muzeum Dům teroru, a obecně prováděla politiku s historizujícími prvky. Pár týdnů před volbami Orbán vyzval své voliče, aby viditelně na oblečení nosili maďarské kokardy, které se tradičně připínají na státní svátek 15. března, což umožňovalo voliče pravice a levice odlišit na první pohled. Fidesz měl nakročeno k obhajobě a většina průzkumů mu přisuzovala vedení.

Jenže po do té doby nejvyhrocenější kampani v maďarských dějinách, která rozdělila společnost s nevídanou intenzitou, těsně prohrál. Koalice Fideszu a MDF měla 188 křesel, zatímco MSZP a SZDSZ 198. Pro Orbána se jednalo o těžký, paralyzující šok. V prvotním otřesu vyhlásil mobilizaci pravice a konaly se masové demonstrace pod heslem „Vlast nemůže být v opozici“. Na tu největší na Kossuthově náměstí přišlo půl milionu lidí.

Orbán ale brzy pochopil, že je to slepá ulička, příčiny porážky začal hledat jinde a našel dvě největší. Zaprvé to byla institucionální slabost Fideszu, křehké a málo početné stranické struktury, absence pevného zakořenění ve společnosti. Orbán měl pocit, že neexistoval dostatek aktivistů a místních organizací bylo málo, zatímco socialisté měli obrovskou základnu: ze zhruba 800 tisíc členů někdejší komunistické státostrany se členy MSZP stalo asi jen 50 tisíc lidí, ale i to bylo oproti Fideszu nesrovnatelně mnoho. Za druhou příčínu porážky pak považoval média, z nichž většina byla levicově liberální orientace, tudíž Fideszu spíše nepřejícná. A tak Orbán vytyčil dva cíle, které šly ruku v ruce: vybudování skutečné společenské báze a vlastních soukromých médií.

Socialisté se z porážky v roce 1998 poučili tak, že tentokrát vsadili na neoliberální kurz s výraznými sociálními prvky. V praxi pokračovala privatizace zbývajících odvětví a příjmy státu se snižovaly, ale výdaje začaly rychle růst. Vedle důchodů a sociálních podpor se o polovinu zvýšily platy od dob kádárismu robustnímu aparátu státních zaměstnanců.

Deficity vláda vykrývala půjčkami u zahraničních věřitelů a k témuž nabádala Maďary – kvůli nestabilitě forintu si měli brát hypotéky v zahraničních měnách: eurech, švýcarských francích či japonských jenech. V poměru k HDP bylo Maďarsko v roce 2006 už sedmou nejzadluženější zemí na světě. Ani ne měsíc po nástupu vlády se ukázalo, že premiér Péter Medgyessy byl v 70. a 80. letech agentem komunistické rozvědky. To se i v Maďarsku, kde existovala přiznaná personální kontinuita mezi komunisty a socialisty, zpočátku zdálo nepřijatelné. SZDSZ požadoval premiérovu okamžitou demisi, nestalo se však nic a liberálové své výhrůžky nesplnili. Medgyessyho kariéru ukončily o dva roky později personální spory v koalici a prohrané první volby do Evropského parlamentu.

Vládní strany se dokázaly shodnout na jediném kandidátovi – původně Medgyessyho poradci, později ministrovi sportu Ferenci Gyurcsányovi, živelném a výřečném muži. Gyurcsány býval vysokým představitelem Komunistického svazu mládeže (KISZ) a jeho žena pocházela z rodiny komunistického pohlavára padesátých let Antala Apró. Po pádu režimu se stal úspěšným podnikatelem, podle zlých jazyků především díky množství neformálních vazeb, které on a jeho vyženění příbuzní měli; v roce 2002 byl padesátým nejbohatším Maďarem. Zajímavostí může být, že právě Gyurcsánye mladičký Orbán v jednom dokumentu z roku 1988 označil za „jediného schopného KISZáka“.

Gyurcsány a Orbán v 80. letech

Fidesz mezitím „zapouštěl kořeny“. Krátce po volbách Orbán přišel s nápadem využít energii zmobilizovaného pravicového elektorátu a vytvořit po celé zemi síť neformálních „občanských kroužků“. Tam se měli pravicoví voliči scházet a diskutovat o problémech ve svém okolí. Změna struktury strany, rozšíření členské základny na masovou, se musela promítnout i do vedení – v roce 2003 Orbán znovuzískal předsednictví a svou moc vůči straně už jen upevňoval. Zároveň započal „přístupové“ rozhovory s řadou občanských iniciativ (např. romští poslanci Fideszu jsou pozůstatky jednoho sdružení, které se ve straně „utopilo“ – jako mnohá další) a středopravicových straniček. V roce 2002 měl Fidesz 5 tisíc členů, díky akci s občanskými kroužky jich brzy bylo třicet tisíc. Integrace takového množství členů v krátkém čase byla komplikovaná, ale z větší části se podařila.

Ve Fideszu dostali nápad, jak do dění vtáhnout i tu pasivnější či apolitickou část národa. Národní petice a pak i konzultace, tedy dotazníky na různá témata, kterými strana obesílala všechny maďarské domácnosti. Běžně se jich vracelo přes milion. Pokladník strany Lajos Simicska si vzal na starost média a postupně vznikly soukromé televize Hír TV a Echo TV, několik časopisů a jedno rádio. Pro pravici získal Simicska i tradiční deníky Magyar Nemzet a Magyar Hírlap, kde si pravicový volič mohl přečíst názory, s nimiž souzněl. V už zmíněných volbách do Evropského parlamentu Fidesz uspěl se 47 procenty hlasů a zdálo se, že za dva roky nemůže nevyhrát. Jenže tu byl ten schopný Gyurcsány.

Kampaň Fideszu před volbami v roce 2006 byla v porovnání s lety 1998 i 2002 špatná. Především zvolila nešťastné heslo. „Žije se hůř než před čtyřmi lety“ nebyla pravda a nemohl to s vážnou tváří tvrdit ani zarputilý volič pravice. Socialisté rozjeli pompézní život na dluh a Fidesz nebyl důvěryhodný, když to na jednu stranu kritizoval a na druhou se je snažil ještě přelicitovat. V předvolební debatě chtěl Orbán působit konsenzuálně vedle agresivního Gyurcsánye, ale vůbec to nevyšlo; Gyurcsány vypadal sebejistě, Orbán nervózně a schlíple. Byla to Orbánova nejhorší debata v životě, tak špatná, že se později bude spekulovat, jestli to nebyl záměr. Ačkoliv oba vynikající řečníci, Gyurcsány tentokrát Orbána na hlavu porazil. Sypal z rukávu čísla, kterým Orbán ani nemohl oponovat – ministr financí rozhodl, že reálnou bilanci státu před volbami nezveřejní.

Ránu Fideszu zasadilo i MDF, které se rozhodlo jít samostatně. Maďarský volební systém vždy zvýhodňoval silné strany, kdyby vytvořili jednu kandidátku, získala by bonus. MDF tak sice do parlamentu těsně proniklo, ale SZDSZ měl více hlasů. Před druhým kolem si MDF dalo podmínku, že premiérem nebude Orbán. Ten to přislíbil, což se ukázalo jako další chyba, voliči byli emocionálně spjati s jeho osobou. Fideszu už podruhé nestačilo k vítězství přes 40 procent hlasů. Vláda socialistů s liberály tak mohla pokračovat, naopak Fideszu hrozila dezintegrace a Orbánovi výměna. Všechny přesvědčil, že k úspěchu je nezbytný silný lídr s rozsáhlými pravomocemi, jenže neuspěl a porážka šla za ním. Ale nemělo to trvat dlouho, brzy po volbách si Gyurcsány vstřelil spektakulární vlastní gól.

Gyurcsányovi u voleb
Viktor Orbán se synem

Triumfální jízda

Nahrávka z květnového kongresu v Balatonőszöd se na veřejnost dostala 17. září 2006, kdy ji odvysílalo Magyar Rádió. Ve vulgárním projevu se Gyurcsány snažil poslance vybudit k reformám. Přiznal, že předešlé čtyři roky nedělali nic, všechno „zkurvili“ a volby vyhráli jen proto, že o situaci země „lhali ráno, večer i v noci“ a pouze „boží prozřetelnosti, penězům ze světového hospodářství a stovkám triků vděčíme za to, že jsme to přežili“.

Demonstrace vypukly okamžitě, záznam byl uveřejněn odpoledne a už navečer se sešlo několik tisíc demonstrantů. Druhý den bylo již přes 40 tisíc protestujících a někteří se pokusili dostat do budovy státní televize. Policie proti nim tvrdě zasáhla. Její zásah a následné vyjádření Gyurcsánye, že o rezignaci přemýšlel asi tři minuty, vedly ke krvavé noci na 19. září, kdy demonstranti opravdu pronikli do televize a přerušili vysílání. Policie musela povolat posily, aby se do zabarikádované budovy dostala. V ulicích hořely auta, sanitky rozvezly do nemocnic stovky zraněných demonstrantů i policistů.

Početné demonstrace vydržely ještě týden, pak jejich intenzita opadla, ale cyklicky se vracely až do konce volebního období. Velmi divoké byly demonstrace na padesáté výročí povstání, demonstranti u parlamentu prorazili kordony, sami zatarasili jinou přilehlou ulici ukradeným autobusem a házeli odtud na policisty lahve a kamení. Policie odpověděla vodními děly, z nichž na demonstranty stříkala modrou a zelenou tekutinu, slzný plyn a došlo i na gumové projektily. Proti návštěvníkům Orbánova projevu se rozjela na koních a některé lidi zde zbila obušky. V nemocnici skončil s rozbitou hlavou a zlomenou rukou i poslanec Fideszu Máriusz Révész. Demonstranti ukradli několik vozidel včetně obrněného a zprovoznili starý sovětský tank T-34, kterým se rozjeli proti těžkooděncům.

Zprovozněný tank
Oběti policejního násilí
Protesty v roce 2006 byly živnou půdou pro krajní pravici. Řeční maďarsko-turecký pravicový radikál György Ekrem-Kemál.

Gyurcsány nemínil vyvodit osobní odpovědnost a naopak přitvrzoval v aroganci, Fidesz se bál postavit do čela zvrhávajících se protestů a hrál roli tichého beneficienta lidového hněvu. Levice na to obviňovala Fidesz, že může za nepokoje a rozbité město, Fidesz po nevyplnění ultimáta na odstoupení, které bylo jen politickou hrou, začal premiéra zcela ignorovat – při jeho projevech poslanci odcházeli ze sálu. V komunálních volbách na podzim 2006 získal Fidesz už 53 procent hlasů, ale ani to Gyurcsánye nepřimělo odstoupit. Bylo to „venku“ a jeho vládě nezbylo než se pokusit o reformy.

Následující roky se proto nesly v duchu úsporných opatření a škrtů, zvyšování daní a zavádění poplatků. Fidesz vládě rozhodně nic neulehčil a v roce 2008 vyvolal úspěšné referendum o reformě zdravotnictví, která zaváděla platby u lékaře a v nemocnici. Socialisté se referendu snažili všemožně zabránit, ale výsledky byly drtivé: proti politice vlády se postavilo přes 80 procent hlasujících. Krátce poté kabinet opustili liberálové, rozhodli se pokusit o vlastní záchranu, vládu ale nadále podporovali jako menšinovou.

To už nastupovala světová hospodářská krize a pro Maďarsko nadcházel okamžik pravdy. Země byla na pokraji státního bankrotu, kvůli znehodnocujícímu se forintu desetitisíce rodin nebyly schopny platit úvěry v cizích měnách, stoupala nezaměstnanost, přibývalo bankovních loupeží i drobné kriminality, hlavně mezi nejchudšími Romy. Za ochranu majority se namísto nefunkční policie začaly brát bojůvky radikálů z Jobbiku, kterému se stále více dařilo v průzkumech. Došlo k několika rasově motivovaným vraždám Romů.

V této situaci v březnu 2009 Gyurcsány konečně rezignoval a byl nahrazen dosavadním ministrem rozvoje a hospodářství Gordonem Bajnaiem. Kromě Bajnaie žádný z kandidátů o funkci premiéra nestál. Bajnai uvedl, že funkci přijímá proto, že nemá žádné politické ambice, jeho jediným cílem je stabilizovat ekonomiku i za cenu značných bolestí a dovést zemi k volbám. Orbán, který byl po léta zvyklý objíždět celou zemi a každý den mít několik mítinků s voliči, nemusel dělat nic. Lidé byli mobilizováni dostatečně, stačilo vytvářet kanály, kudy se hněv mohl ubírat, aby Jobbik nedokázal přesvědčit voliče, že za jejich potíže mohou Romové a Židé. Heslo bylo prosté a všeříkající, „elég!“ – dost!

Dlouho před volbami bylo jasné, že Fidesz (tentokrát ve volební koalici s KDNP, která nahradila „nespolehlivé“ MDF) vyhraje a povládne sám, zůstávala jen otázka, zda s ústavní většinou. Orbán sliboval kompletní přestavbu země, zavedení práva a pořádku, vytvoření milionu pracovních míst a především obnovení národní hrdosti; naopak s Orbánem jako premiérem dopředu počítalo Maďarsko i Evropa. Výsledek byl knockoutový, Fidesz získal 68 procent mandátů a bezprecedentní moc. Socialisté skončili s velkým odstupem druzí a na záda jim dýchal Jobbik. Poslední stranou, která těsně uspěla, byli antiglobalističtí zelení (LMP). Dávní ideoví nepřátelé MDF a SZDSZ vytvořili společnou kandidátku, ale i tak byl jejich výsledek fatální: méně než 3 procenta. Byl to konec jedné éry, faktický zánik hybných sil maďarské tranzice, z tradičních stran zůstali jen Fidesz a MSZP.

Čtyři výrazní premiéři za 30 let. Antall, Horn, Orbán, Gyurcsány

Před volbami Orbán hlásal „malé vítězství, malé změny – velké vítězství, velké změny“, přesto jejich expresní tempo zaskočilo doma i v zahraniční. Orbán se netajil záměrem konzervativní revoluce, která měla prostoupit všemi oblastmi života. Podle svého životopisce Igora Jankeho chtěl, aby změny byly co nejhlubší a obtížně vratné. Řada jeho kroků, systémového i symbolického rázu, šla přímo proti nepsanému evropskému konsenzu. Rychle byla sepsána nová ústava, do níž se vrátil Bůh a dosti zidealizovaný obraz národa, objevil se i odkaz roku 1956, ostré odsouzení komunismu a jeho „politických dědiců“, deklarace manželství jako svazku muže a ženy aj.

Maďarská republika se přejmenovala na Maďarsko – ústavní zřízení se nezměnilo, ale podle mínění pravice republika nepřinesla Maďarsku nic dobrého, tedy není důvod se k ní hlásit. Ze symbolických změn stojí za zmínku i první přijatý novým parlamentem, vyhlášení 4. června, dne Trianonské dohody, Dnem národní soudržnosti. Symbolický přesah – byť i systémový a zahraničněpolitický – měl také zákon, který konečně umožnil Maďarům ze sousedních států nabýt maďarské občanství. V této otázce se již roku 2004 konalo referendum, pro nízkou účast neplatné, v němž Fidesz podporoval možnost „ano“, zatímco Gyurcsányova vláda se postavila ostře proti. Přízeň zahraničních Maďarů, z nichž občanství, a tím pádem i volební právo, obdržel do dnešního dne více než milion lidí, už levice nikdy nezískala. Vláda aktivně vystupuje na jejich obranu a na budově parlamentu v Budapešti vlaje vedle maďarské vlajky zástava rumunských Sikulů, maďarizované komunity neznamého etnického původu, která v Rumunsku usiluje o autonomii.

Vítězství Fideszu se výrazně promítlo do podoby veřejnoprávních médií, odkud byli stejně jako v roce 2002 vyhozeni novináři spojení s předchozí politickou garniturou, ale i mnozí další, kteří nejevili dostatečnou ochotu být poslušní garnituře nové. Je vůbec otázkou, zda o maďarských státních médiích má smysl hovořit jako o veřejnoprávních, neboť právě socialistická vláda zrušila koncesionářský poplatek a televize se tak stala zřetelně závislou na státní reklamě, tedy i politické moci, která ji přerozděluje. Stále větší míra podřízení státní televize a rádia vládní straně po roce 2010 dále oslabovala jejich postavení na trhu a dnes má hlavní zpravodajský kanál M1 zhruba jen tříprocentní podíl na sledovanosti.

Vůči mediálnímu konglomerátu Fideszu, který se po vítězství ve volbách ještě rozšířil o populární komerční televizi TV2 nebo zpravodajský web Origo, zůstaly nejsledovanější komerční televize RTL klub s německým vlastníkem, politický kanál ATV s maďarskými vlastníky, deník Népszava dosud spjatý s levicí, nejčtenější týdeník HVG nebo rádiová stanice Klubrádió. Vládě se podařilo převzít hlavně regionální tisk, přesto není problém obklopit se médii s opozičním zaměřením. Ty pak vládní média na hlavu porážejí v případě internetu – nejčtenějším zpravodajským webem byl donedávna Index.hu se šesti miliony uživatelů měsíčně (pro porovnání nejčtenější tištěný deník Népszava má prodej kolem 20 tisíc), po odchodu většiny redakce v červenci 2020 není jasné, jakým směrem se bude vývoj dál ubírat; roli Indexu může zastoupit druhý nejčtenější zpravodajský web s opoziční orientací 24.hu, redakce Indexu však již oznámila spuštění nového projektu Telex.hu. Charakteristická pro maďarskou mediální scénu je vedle názorové binarity i absence vzájemné solidarity. Když se v roce 2015 s Orbánem ve zlém rozešel oligarcha a mediální magnát Simicska, náhle obrátil celý svůj konglomerát médií proti Fideszu. Redaktoři, kteří na tuto změnu nebyli ochotní ze dne na den přistoupit, byli vyhozeni.

Simicska sedí pod plakátem, na němž se skví nápis (žlutý), že „Orbán je mrdka“

V kulturní sféře či ve vzdělávání vláda svou dominanci rozšiřuje postupně, především prostřednictvím personálních obměn a vytváření nových „správních“ institucí, pod něž se soustředí dříve nezávislé organizace (především ty, v nichž vždy výrazně převažoval levicový a liberální světonázor). Protože se v tomto případě jedná více o spor dvou angažovaných menšin, pro nějž se zažil výraz „kulturharc“ (kulturní boj), a protože se odehrává nepřetržitě a zapojují se do něj všechna média, je o něm také nejvíce slyšet, ačkoliv mobilizaci širokých společenských mas vyvolaly z logiky kulturharcu vybočující projekty, jako nápad zdanit internet nebo uspořádat v Budapešti olympijské hry. V obou případech také vláda tlaku ulice ustoupila, což se v případě „kulturního boje“ nestává.

Navzdory jistým pokrokům během Bajnaiovy poloúřednické vlády nejpalčivějším problémem Maďarska zůstávala ekonomika. A právě v ekonomice se Orbánův kabinet rozhodl pro neortodoxní metody. Situaci dlužníků s hypotékami v cizích měnách řešil na úkor bank, které se musely zařídit podle kurzu Maďarské národní banky a dokonce zpětně kompenzovat klienty. Odmítl další půjčku MMF, protože byla vázána na podmínku, že se Maďarsko „vzdá ekonomických experimentů“. Na koncerny podnikající v energetice, telekomunikacích, bankovnictví, pojišťovnictví a velkoobchodě vláda uvalila krizovou daň ze zisku. Z peněz ze „znárodněného“ druhého pilíře důchodového systému v hodnotě 14 miliard dolarů nakoupila podíly ve strategických podnicích. V roce 2013 předčasně splatila půjčku MMF a téhož dne byla maďarské pobočce fondu vypovězena nájemní smlouva.

Svou ekonomickou politikou proti sobě Orbánova vláda nejprve popudila zahraniční velkokapitál, média i politiky, brzy se však potvrdila velká přizpůsobivost korporátního světa; ten naoktrojovaná pravidla akceptoval a až na několik bank se nesplnily alarmistické předpovědi, že Maďarsko všichni opustí nebo přenesou zátěž na klienty. Jednou z velkých bolestí maďarského hospodářství býval vysoký počet invalidních důchodců a naopak nízký počet lidí odvádějících daně. Vláda započala verifikace žádostí o předčasný odchod do důchodu a omezila jej v případě armády a policie, pro většinu populace se pak důchodový věk zvýšil o tři roky (naopak pro soudce se kvůli výměně kádrů snížil o osm let).

V rámci své vize „společnosti založené na práci“ snížila podporu v nezaměstnanosti na pouhé tři měsíce a zavedla systém veřejných prací. Délka poměru je maximálně 12 měsíců, lze jej prodloužit o dalších šest. V roce 2016 pracovalo v programu 223 tisíc Maďarů (41 % nezaměstnaných) – deklarovaným cílem je udržovat pracovní návyky a motivovat je k hledání lépe placené práce. Svému slibu vytvořit milion pracovních míst se vláda alespoň přiblížila, v roce 2020 pracovalo o 800 tisíc Maďarů více než před deseti lety.

Zavedla významné daňové úlevy pro rodiny s dětmi, díky odkoupení energetických koncernů mohla snížit nadsazené ceny plynu a elektřiny, což občanům dodnes důrazně připomíná v pravidelném vyúčtování. Deficit státního rozpočtu se Orbánově vládě podařilo ustálit pod tři procenta a zadlužení země začalo pomalu klesat.

Snahy o diverzifikaci zahraničního obchodu především do Asie, kterou Orbán pokládá za kontinent budoucnosti (ve svém slavném projevu o liberalismu z roku 2014 označil za příklad úspěšných zemí Singapur, Čínu, Indii, Rusko nebo Turecko), byly vyjádřeny i v symbolické rovině přejmenováním ministerstva zahraničních věcí na ministerstvo zahraničního obchodu (a až v druhé řadě zahraničních věcí). Maďarsko od té doby jeví (s výjimkou agendy pronásledovaných křesťanů, pro něž byl zřízen vlastní úřad) minimální zájem o otázky lidských práv a v jeho zahraniční politice převládá tvrdý realismus. Politika „východního otevření“ přinesla kritizované kroky, jakým bylo svěření dostavby jaderné elektrárny Paks Rusům, není ale bez zajímavosti, že v roce 2019 se největším zahraničním investorem v Maďarsku poprvé nestalo Německo, nýbrž Jižní Korea. Samostatnou kapitolu pak představuje navazování vztahů s „turkotatarskými příbuznými“ nebo na evropské poměry netypicky vřelý vztah s izraelskými vládami Benjamina Netanjahua.

Nový člen „Rady turkických národů“

Kontroverzním rozměrem neortodoxní ekonomiky je vytváření takzvané „vlastenecké národní buržoazie“ jako kontrapunktu vůči zahraničnímu kapitálu a „rudým baronům“. Problémem je, že příslušníci nové buržoazie v míře více než výrazné vykazují přátelské nebo příbuzenské vazby na vládní politiky a systém přerozdělování veřejných zakázek je silně zpolitizovaný a korupce systémová. Postavení státu a kapitálu je opačné, než jaké známe z České republiky. Kapitál nelobbuje politiky, nýbrž je vůči nim v podřízené roli.

V roce 2009 Orbán hovořil o tom, že v příštích letech nahradí „duální silový prostor centrálním“. Jinak řečeno, namísto dosavadního souměrného systému dvou velkých stran povládne strana jedna, která „dokáže artikulovat věci národního zájmu“. Jednalo se spíše o konstatování než o výhrůžku – bylo už zřejmé, že socialisty voliči vytrestají, a jiná tak velká a populární strana jako Fidesz v Maďarsku nebyla. Záhy přišly změny, které se v principu líbily všem s výjimkou zasažených, ale v praxi znamenaly ještě větší koncentraci moci: počet ministerstev se snížil na osm včetně superministerstva lidských zdrojů. Zvýšil se přitom vliv úřadu premiéra, ministr řídící úřad vlády je nyní de facto druhým mužem ve státě, a počet poslanců v jednokomorovém parlamentu klesl z 386 na 199. S tím souvisel i nový volební systém, v němž bylo zrušeno druhé kolo, upravily se hranice některých volebních obvodů a posílily většinové prvky: 106 poslanců se volí v jednomandátových obvodech, zbytek vzejde z celostátního hlasování pro kandidátní listiny. Jednalo se o ideální uspořádání pro scénář fragmentované opozice neschopné dohody.

Rok 2015

S nepřízní zahraničí se konzervativní vláda musela vypořádávat od začátku. Když v lednu 2011 začalo maďarské předsednictví EU, na Orbána už v Bruselu čekal pískot levicových europoslanců, které znepokojil návrh nové ústavy nebo právě přijatý zákon o médiích. První debata na téma stavu demokracie v Maďarsku proběhla na půdě Evropského parlamentu ve Štrasburku již na počátku roku 2012. Orbán tehdy přijal pozvání a vystoupil s projevem, jehož adresátem byli očividně Maďaři, nikoliv europoslanci.

O den později se v Budapešti konala velká, statisícová demonstrace na podporu vlády pod heslem „Nebudeme kolonie“. Takové výjevy se pak rok od roku opakovaly, Orbán si zvykl využívat půdu europarlamentu a ideologicky motivovanou kritiku pro vlastní prospěch. Přesvědčení, že západní elity vždy upřednostňovaly postkomunistické vlády, které nedbaly národních zájmů a sloužily mezinárodnímu kapitálu, přičemž Maďarsko zruinovaly, bylo (a je) mezi maďarskými pravicovými voliči všeobecné; do popularity vládní strany, která v prvních dvou letech poměrně prudce poklesla, se tak více promítala domácí situace.

I když se vláda snažila nejít cestou úspor (austerity), některá z Bajnaiových opatření jednoduše musela nechat v platnosti, základní sazba DPH je dodnes v Maďarsku rekordně vysoká (27 %) a útok na soukromé důchodové pojištění vyvolal v řadách obyvatelstva také neklid. Celková situace se začala více stabilizovat až v roce 2013. Vláda navíc za první dva roky vychrlila obrovské množství zákonů, obvykle formou zákonodárných iniciativ poslanců, čímž způsobila chaos, kdy se tyto zákony musely často měnit nebo i rušit.

Následoval trapný skandál prezidenta Pála Schmitta, který musel odstoupit poté, co se ukázalo, že naprostou většinu své dizertační práce opsal. Nakonec si ale vše „sedlo“, strašení liberálů krachem se nevyplnilo a Maďarsko si svou neortodoxní cestu obhájilo. Hospodářství začalo růst, vláda dostala prostor rozvíjet i svou pozitivní sociální vizi a Fidesz v roce 2014 udržel těsnou ústavní většinu 133 hlasů. Základem triumfu Fideszu bylo velké vítězství v jednomandátových obvodech, kde porazil levicovou koalici zdrcujícím poměrem 9:1. Na celostátní listině úspěšný Jobbik čekal osud UKIP v britských volbách – v jednomandátových obvodech nezískal ani poslance, stejně dopadlo zelené LMP.

Krátce po volbách ale vláda udělala několik chyb, nové zdanění internetu vyhnalo do ulic i pasivní Maďary, především mladé, a v tisku se začal propírat Orbánův rozchod se Simicskou, jenž Orbána veřejně označil velice hrubým výrazem. Jeho výlev je dodnes jedním z nejpopulárnějších hesel opozice, která okamžitě zapomněla, že nikdo v Maďarsku toho pro „Orbánův režim“ neudělal za tři dekády víc než Simicska (podle jednoho ze zakladatelů strany a prominentního provládního novináře Zsolta Bayera by „bez Simicsky Fidesz po roce 1994 přestal existovat“). Coby nová směna do Simicskových médií nastoupili novináři z opozičního tisku, kteří začali odhalovat různé vládní přečiny a korupci; tedy konkrétně to, kdo benefituje ze státních zakázek poté, co od nich byl odříznut sám Simicska. Mediální impérium Fideszu se tak značně smrsklo a strana dokonce prohrála doplňovací volby a ztratila ústavní většinu. Simicska Orbánovi začal vyhrožovat, že vyzradí jejich „společná tajemství“. Jenže v okamžiku, kdy popularita Fideszu začala klesat a Orbán se po rozchodu se Simicskou (který pro něj musel být bolestivý i osobně, neboť se přátelili od gymnaziálních let) nacházel v defenzivě, udeřila s plnou silou migrační krize. Maďarsko se nacházelo na balkánské trase a podle vládních statistik jeho hranice v letních měsících roku 2015 nelegálně překročilo přes 400 tisíc lidí.

Orbán s manželkou Anikó na představení Čardášová princezna (Csárdáskirálynő) v době vrcholící migrační krize na podzim 2015

Prakticky nikdo z nich přitom neplánoval v Maďarsku zůstat a žádat tam o azyl. Mířili do bohatých západních zemí, především do Německa, které z vlastních morálních a ekonomických pohnutek upřednostnilo humanitu a pomoc lidem v nouzi. Orbánova vláda se za trvání na pravidlech setkala s hromy a blesky západního intelektuálního světa, liberálních politiků a médií, nařčením z fašismu, výhrůžkami (mj. vyloučením z EU), s účelovým zkreslováním reality – známé jsou v Maďarsku například záběry, na nichž utečenec shodí svou ženu a dítě do kolejiště. Policista, který se jim snažil pomoci, byl v západních médiích prezentován jako ten, před kým se rodina nešťastně choulí na zemi.

Orbánův tvrdý a pragmatický přístup – který se navíc během pěti let stane tichým unijním konsenzem – mu vynesl nejen utužení pozic doma, kde se v oněch horkých měsících roku 2015 setkával s výraznou podporou (a zvykl si na ni), ale právě díky zdrcující kritice ze zahraničí umožnil Maďarsku začít hrát na celoevropské scéně roli absolutně neodpovídající geopolitické a ekonomické síle země. Orbán správně vycítil, že na masové migraci, která v západních zemích trvá nejméně od 60. let minulého století, nikdy nebyl žádný celospolečenský konsenzus. Politici se k tomu stavěli po celá desetiletí právě tak pasivně jako v roce 2015, mlčení mas bylo vynucené sociálněpolitickým tlakem, z migrace se na Západě stalo téma, o němž se už nedá bavit normálně.

Diváci BBC museli být v šoku, když ministr zahraničí Péter Szijjártó s pokerovou tváří říkal viditelně rozzuřené moderátorce, že Maďarsko si přeje být kulturně homogenní zemí i nadále, osobuje si právo se tak rozhodnout právě tak, jako se Británie kdysi rozhodla pro multikulturní společnost. Orbán zvedl prapor odporu a Maďarsko napříč Evropou získalo mnoho odpůrců, ale i mnoho příznivců; stalo se jakýmsi druhým Izraelem – zemí, na niž má každý názor, obvykle podle toho, kde se nachází na politickém spektru.

Doma se migrace stala tématem absolutním, s postupem času přibyl též americký finančník maďarského původu George Soros. Politicky to dávalo smysl; opozice byla příliš slabá, dezintegrovaná a potácející se ve svých vlastních problémech, než aby mohla být důstojným protivníkem. K migraci nebyla schopná zaujmout stanovisko, spíše lavírovala před vyhraněným názorem voličů. Soros je nepochybně ideologický protipól maďarské vlády, přiznaně financuje politické aktivity v souladu se svým viděním světa, v němž je podle jeho vlastního vyjádření pro Bloomberg „zájmem uprchlík a hranice překážkou“.

K Maďarsku má dodnes silné vazby, právě sem umístil svou univerzitu a snažil se interferovat i do maďarské politiky – podle Jankeho se mimo jiné roku 1994 pokusil přimět zástupce Fideszu, aby šli do koalice socialistů s liberály, kterou na rozdíl od MDF podezřelého z nacionalismu podporoval. S kampaní na téma migrace a Soros Fidesz v roce 2018 zopakoval „kétharmad“, tedy dvoutřetinové vítězství a ústavní většinu. Volební účast byla na maďarské poměry velmi vysoká, téměř 70 procent. Opozice po osmi letech nedokázala etablovat stranu, která by Fideszu byla schopná konkurovat jako kdysi MSZP, ani (pro početné osobní animozity i programové rozdíly) vytvořit účelové spojenectví alespoň do jednomandátových obvodů. Snažila se poukazovat na systémovou korupci a Fidesz pokořit sociálními sliby „všechno všem“. V Maďarsku je obecně nápadná absence strany, která by naopak navrhovala zeštíhlení státu a plédovala za volnotržní ekonomiku.

Na druhém místě skončil Jobbik, vystupující nově jako středopravicová strana, za ním tři další levicové strany. Fidesz tak dokonal „hattrick“ a do roku 2022 může rozvíjet svou vizi neliberální demokracie bez nejmenších překážek. Na další roky ohlásil především boj proti demografickému úpadku, jemuž Maďarsko čelí již od 70. let. Rekordně nízkou porodnost mělo Maďarsko v roce 2011, kdy na jednu ženu připadalo pouze 1,23 dítěte. Propopulační politikou se vládě podařilo toto číslo zvýšit na zhruba 1,6. Po daňových úlevách vláda nabízí výhodné půjčky na bydlení rodinám, které budou mít alespoň tři děti, pomoc s nákupem sedmimístného automobilu či úplné odpuštění daní ženám se čtyřmi dětmi. Na rodinnou politiku Maďarsko aktuálně vynakládá rekordních 5 procent HDP a lidé ve středním věku byli v roce 2018 největší voličskou skupinou Fideszu.

Talentovaný Gábor Vona dovedl Jobbik z ulic do parlamentu a ke 20 procentům ve volbách. Zklamalo ho, že nevyhrál, a politiku opustil.
András Schiffer, zakladatel LMP, je socialista a nacionalista s odporem k Gyurcsányovi a „woke liberalismu“. I on už politiku opustil.

Pokračuje centralizace dalších oblastí veřejného života, akademické či kulturní sféry. Protesty mají spíše malou intenzitu a jsou jednorázové. Podle rozsáhlého průzkumu think-tanku Policy solutions z roku 2020 považuje 57 procent Maďarů za největší plus deseti let vlád Fideszu podporu rodin, 45 procent obranu před migrací a 35 procent snižování režijních cen energií. Ze všech tří oblastí vláda udělala svá vlajková témata. Pokud jde o negativa, 56 procent zmiňuje špatný stav zdravotnictví, 34 procent považuje za problém příliš velkou nerovnost a 31 procent špatné jednání se zaměstnanci. Jen 11 procent mezi třemi největšími problémy uvedlo tvrzení „v Maďarsku už není demokracie“.

Na podzim 2019 Fidesz zaznamenal citelné ztráty v komunálních volbách, v nichž opozice poprvé spolupracovala formou společných kandidátů. Spolupráci minimálně ve 106 jednomandátových obvodech avizuje i do roku 2022, kdy se budou konat parlamentní volby. Její spojenectví nadále komplikují programové a personální konflikty, přítomnost Jobbiku na jedné a Ference Gyurcsánye na druhé straně. K srpnu 2020 se rozpadlo již několik komunálních koalic vzniklých po loňských podzimních volbách.

Z první vlny pandemie vyšel Fidesz posílený a jeho preference v průzkumech přesahovaly 50 procent, což by pro stranu znamenalo nejlepší výsledek od roku 2010. Zatímco se na mezinárodní scéně referovalo o koronavirové diktatuře v Maďarsku, doma se Orbánově vládě podařilo vlákat opozici do pasti. Odmítáním součinnosti jako kdyby se stavěla proti opatřením na ochranu lidí a ekonomiky. Diskutovaný nouzový stav byl v Maďarsku formálně ukončen mezi prvními evropskými státy a Evropská komise seznala maďarská opatření jako zákonná. Další vlny epidemie však pro zemi s dlouhodobě podfinancovaným zdravotnictvím a dosud zranitelným hospodářstvím představují velkou výzvu.

Epilog

Viktor Orbán k 30. listopadu překonal 130 let starý rekord Kálmána Tiszy a stal se historicky nejdéle úřadujícím předsedou vlády Maďarska. K prosinci 2020 se celá parlamentní opozice (a mimoparlamentní liberální hnutí Momentum) rozhodla pro nejužší možnou formu spolupráce do voleb 2022. V primárkách vyberou společné kandidáty do 106 jednomandátových obvodů a sestaví společnou kandidátní listinu se společným kandidátem na premiéra. Podle průzkumů je to jediná šance, jak Fidesz se stabilní podporou 45-50 procent porazit. Samostatně nejsilnější stranou je Demokratická koalice Ference Gyurcsánye s preferencemi kolem 15 procent a jeho manželka Klára Dobrev je jednou z možných kandidátek na premiérskou funkci. Osobnosti, které volební koalici s „gyurcsányovci“ nebo naopak Jobbikem bránily, už vesměs odešly z politiky.

Ferenc Gyurcsány se ženou Klárou
Použité zdroje:
DEBRECZÉNI, József. A miniszterelnök. Antall József és a rendszerváltozás. Osiris, 1998
DEBRECZÉNI, József. Orbán Viktor. Osiris 2003
GYÖRGY, László. Creating Balance. Századvég 2019
JANKE, Igor. Forward! Aeramentum 2015
KENDE, Péter. A Viktor. KendeArt Kft. 2002.
MAGYAR, Bálint. Magyar polip. Noran Libro Budapest 2013
PÜNKÖSTI, Árpád. Szeplőtelen fogantatás. Népszabadság Könyvek 2005
SKYTT, Lasse. Orbánland. National Széchenyi Library 2019
https://www.policysolutions.hu/hu/hirek/496/orban10_publikacio
Vyšlo v rámci studie Polsko a Maďarsko: Cesta od liberalismu think-tanku New Directions

Co si mysleli Britové na prahu války

Britský novinář John Rentoul, který vede politickou rubriku deníku Independent, se ponořil do sborníku průzkumů americké společnosti Gallup z let 1937 až 1975. Na Twitter pak vybral některé zajímavé průzkumy z Velké Británie spadající do období těsně před a po začátku druhé světové války. Gallup nebo Gallupův institut (zakladatel americký novinář a statistik George Gallup) vznikl v roce 1935 v New Jersey a hned se stal známým svými celosvětovými průzkumy veřejného mínění, které provádí dodnes.

Leden 1937
„Souhlasíte, že je třeba usnadnit rozvody?“
Ano 58%
Ne 42%

„Myslíte si, že by lékaři měli mít moc ukončit život nevyléčitelně nemocného člověka?“
Ano 69%
Ne 31%
(Poznámka: V Německu nejspíš vycházelo podobně, likvidací postižených se proto nacisté netajili, obhajovali ji veřejně jako „akt milosrdenství“ vůči jednotlivci i společnosti.)

Květen 1937
„Pokud vypukne další velká evropská válka, myslíte si, že do ní bude Velká Británie zatažena?“
Ano 83%
Ne 17%

Červen 1937
„Měly by mít děti na závěr školního dne ještě domácí úkoly?“
Ano 21%
Ne 79%

Listopad 1937
„Cvičíte, abyste se udrželi v kondici?“
Ano 44%
Ne 56%

„Pokud ano, jak?“
Pěší turistika 24%
Sportovní hry 52%
Cviky jako kliky či dřepy 24%

„Kdybyste si měli vybrat mezi fašismem a komunismem, co byste si vybrali?“
Fašismus 26%
Komunismus 28%
nevím / ani jedno 46%

Prosinec 1937
„Cestovali jste někdy v letadle?“
Ano 13%
Ne 87%

„Pokud ne, chtěli byste?“
Ano 58%
Ne 42%

Únor 1938
„Jaká kniha na vás udělala největší dojem?“

Odpovědělo 43%
Neodpovědělo 57%

Z těch, co odpověděli:
Bible 16%
The Citadel 3%
Kapitán Sorrell a syn 2%
(Poznámka: Nejde o Citadelu od Exupéryho, ale o knihu britského spisovatele AJ Cronina.)

Listopad 1938
„Měl by být zrušen trest smrti?“
Ano 45%
Ne 55%
(Poznámka: Ti, co nevěděli nebo byli bez názoru, z průzkumu vyloučeni, 11%.
Poznámka 2: Je zajímavé, že tato otázka vychází v průzkumech plus minus stejně dodnes.)

Únor 1939
„Které z následujících prohlášení se nejvíce blíží vašemu názoru na Chamberlainovu politiku appeasementu?“
Povede k trvalému míru v Evropě 28%
Udrží nás mimo válku, dokud nebudeme vyzbrojeni 46%
Přinese válku, povzbuje rostoucí apetit diktátorů 24%

Duben 1939
„Máte zahradu?“
Ano 58%
Ne 42%

„Jedná britská vláda správně, pokud jde o poskytování vojenských záruk malým evropským národům?“
Ano 72%
Ne 14%
nevím / nemám názor 14%

Květen 1939
„Jste pro, aby byl pan Winston Churchill přizván do vlády?“
Ano 56%
Ne 26%
nevím / nemám názor 18%

Červenec 1939
„Pokud Německo a Polsko povedou válku o Danzig, měli bychom splnit svůj slib bojovat na straně Polska?“
Ano 76%
Ne 13%
nevím / nemám názor 11%
(Poznámka: Danzig = Gdaňsk)

„Měl by být uprchlíkům umožněn vstup do Velké Británie?“
Ano 70%
Ne 26%
nevím / nemám názor 4%

Září 1939
„Jak dlouho si myslíte, že válka potrvá?“
Méně než rok až rok 38%
1,5 roku 44%
Až 2 roky 22%
2,5 až 3 roky 22%
nevím / nemám názor 14%
(Poznámka: Respondenti si mohli vybrat více než jednu variantu.)

Po vypuknutí války

Prosinec 1939
„Kdybyste si mohli vybrat mezi panem Chamberlainem a panem Churchillem, koho byste chtěli jako premiéra?“
Chamberlain 52%
Churchill 30%
nevím / ani jeden 18%

Zopakování průzkumu „Jak dlouho si myslíte, že válka potrvá?“
6-12 měsíců 18%
12-18 měsíců 7%
18-24 měsíců 18%
2-3 roky 17%
Více než 3 roky 13%
(Poznámka: Tentokrát si mohli respondenti vybrat jen jednu odpověď. Nevím vyloučeni.)

Blatného šílenství na tiskovce

Naše země se nachází ve zvláštním rozpoložení. Situace, které by pro nás byly za normálních časů nepředstavitelné, najednou procházejí téměř bez povšimnutí. Maximálně nad tím člověk unaveně pokrčí rameny. Všichni jsou vyčerpaní, znechucení, přehlcení. Zprávy připomínají kulisu stokrát zhlédnutého filmu, který si pustíte k žehlení, když chcete, aby v bytě nebylo ticho a přitom nestrhával vaši pozornost. Hloubavějším jedincům se stává, že se přesto někdy zaposlouchají. A pak se nestačí divit, když jim ta absurdita dojde. To se mi včera stalo při poslechu ministra zdravotnictví Jana Blatného.

Když si uvědomíte, že třeba věta „připravujeme nemocnice na zahájení fungování systému nedostatku vzácných zdrojů ve smyslu prioritizace pacientů jako například u hromadných neštěstí“ v překladu do normálního jazyka znamená, že nemocnice budou rozhodovat, koho nechají umřít bez pomoci a koho se pokusí zachránit. Pravděpodobně podle věku a zdravotního stavu. Nejen ty na Chebsku, v Sokolově či Trutnově, kde už jsou takové praktiky běžné, uznává ministr. Několikrát zopakuje, že situace je špatná, britská mutace se šíří rychle a je agresivnější vůči lidskému organismu, systém je na hraně kapacit.

To ale není to nejhorší. Celé to rámuje Blatného oznámení, že řízení epidemie vzdává. Nové restrikce přijímat nechce a připouští, že ty stávají by se mohly rozvolnit. Stěžuje si, že lidé nedodržují opatření. A vzápětí tvrdí, že jediným řešením je, ponechat dodržování na jejich zodpovědnosti. Zkrátka pokud lidé nedodržují závazná pravidla ani v případě, že jim za to hrozí sankce, je naší jedinou nadějí, že budou dodržovat doporučení.

Systém nemůže zachránit každého. To je pravda, když máte třeba rakovinu slinivky břišní, pravděpodobně brzy zemřete (nepočetné výjimky existují, každý má jiné tělo, ale je to spíš souhra mnoha faktorů jako včasné zachycení a reakce organismu než odraz lékařského snažení). Něco jiného ale je říct, že systém nemůže ZACHRAŇOVAT každého.

Naše zdravotnictví si platíme proto, že zachraňuje každého, pokud výslovně nechce léčbu vzdát. I pak mu zdravotníci poskytují například tišící prostředky, aby poslední chvíle prospal. Lékař by měl udělat maximum pro každého pacienta, to je jeho zodpovědnost. Zdravotní systém a povinné zdravotní pojištění pak máme proto, aby existoval nějaký standard péče, které se dostane každému, kdo ji potřebuje. Boháč si může zaplatit lepší pokoj a donášku z restaurace, ale teoreticky by se mu nemělo dostat lepší lékařské péče než chudákovi. Tak úplně to neplatí, bohatí lidé si mohou dovolit různé nadstavby, třeba zahraniční experimentální léčbu, která u nás není dosud k dispozici, nebo léky, na něž pojišťovna nepřispívá. Nic není stoprocentní, ale obecně naše zdravotnictví drží svůj standard péče pro všechny velmi vysoko. Čeští bezdomovci na rozdíl od svých amerických souputníků mohou nastoupit psychiatrickou léčbu i bez vyloupení banky.

(Jedna známá, lékařka v Izraeli, mi vyprávěla, jak se snaží zachraňovat děti narozené ve 20. až 22. týdnu těhotenství, přestože se to zatím v jejich nemocnici nikdy nepovedlo a vždy do toho vstupují s tím, že šance na záchranu je v podstatě nulová. Nebo jak léčí rakoviny devadesátiletým přeživším holokaustu. Někteří lidé by je nepochybně nechali zemřít za plentou nebo rovnou aktivně usmrtili, „aby se netrápili“. Příznivci novodobé eugeniky vůči nenarozeným i narozeným lidem si neuvědomují, že veškerý lékařský pokrok je pouze důsledkem cílevědomé snahy udělat ve své době nemožné pro pacienta, a ta zase vyplývala z etiky, která neumožňovala situaci řešit tím nejjednoduším způsobem. Věda jde přitom kupředu až neuvěřitelně rychle. V docusoapu České televize Čtyři v tom 2 z roku 2014 je například dvouletá holčička Amálka, která trpí spinální svalovou atrofií I. typu. Amálka krátce po natáčení zemřela. Tehdy pro ni nemohli udělat nic, o pět let později první české děti podstupují experimentální léčbu Zolgensmou, která jim prodlužuje věk dožití a zmírňuje postup nemoci. Nebýt toho, že se tyto děti rodí a „ukončit jejich trápení“ alespoň prozatím legálně nejde, neexistoval by ani s tím související pokrok.)

Zatímco lékaři morálně zodpovídají (aspoň teoreticky by měli zodpovídat i trestněprávně) za to, že udělají pro každého pacienta maximum, fungování zastřešující soustavy, to jest zdravotního systému, je zodpovědností politiků. Konkrétně vládních politiků a nejkonkrétněji ministra zdravotnictví. Blatný není v záviděníhodné situaci. Velká část, možná většina společnosti restrikce nechce. Nemocnice praskají ve švech, standard péče pro všechny se snižuje. V některých nemocnicích se pacienti selektují. Ti, co by za normálního stavu byli na JIP, jsou na normálních lůžkách, ti, co by byli na normálních lůžkách, jsou doma. Není to vina lékařů, systém prostě už leckde prorazil hranice svých kapacit, což přiznává i Blatný. (Nutno dodat kapacit robustních, ve většině zemí v Evropě, a to i té západní, by obdobný příliv nakažených zvládali pravděpodobně ještě hůř.)

Pokud však Blatný otevřeně kapituluje, měl by tak činit alespoň obrazně řečeno se slzami v očích a současně oznámit svou rezignaci. On to však sděluje zprávařským stylem redaktora Novy. Opatření nefungují, nemocnice kolabují. Tak snad se situace nějak sama zlepší, možná přijde k̶o̶u̶z̶e̶l̶n̶í̶k sluníčko a vitamín D. Je to ještě ministr zdravotnictví, nebo už Rey Koranteng? Blatný se na tiskovce explicitně zřekl zodpovědnosti za řízení epidemie i správu zdravotnického systému, ale v úřadě zůstal. Je to absurdní, asi jako kdyby okupační mocnost v okupovaném státě zachovala původního ministra války.

Ve světle Blatného kapitulantského projevu vystupují i dvě další věci. Jeho dřívější slova směřovaná na stav nemocnice v Chebu a žádost tamního starosty o umístění části pacientů v příhraničních nemocnicích v Německu. Tehdy Blatný tvrdil, že Česko se o své pacienty postará samo, včera připustil, že to nebude možné. A rovněž včerejší vystoupení premiéra Babiše na výroční akci k třicítce Visegrádu, že s pacienty nám případně pomohou i Poláci a Maďaři. Zaprvé pak nedává smysl odmítat umístění chebských lidí v nemocnicích vzdálených sotva 50 kilometrů vzdušnou čarou v Německu, ale vozit je 600 kilometrů do Budapešti. A potom, proč by například Maďaři, kteří v březnu vstoupí do pátého měsíce lockdownu při dvou tisících nakažených denně, měli zachraňovat pacienty ze země, kde při 13 tisících denně ministr lhostejně krčí rameny, že teď je to na lidech? I Maďary opatření trápí, i tam je pro vládu nepopulární je neustále prodlužovat.

Česká vláda zpackala, co mohla. Zmítaná populismem jela stylem brzda-plyn, který je pro lidskou psychiku nejničivější. Ne nadarmo je jednou z nejefektivnějších metod, jak člověka týrat, střídavé sprchování ledovou a horkou vodou. Nebo neustálé přepínání světla a tmy. Političtí vězni z dob komunismu by mohli vyprávět. Člověka to podlomí. Přísný lockdown z jara vystřídaly letní bakchanálie. Roušky jsou symbol, tahle věta patřila v létě k nejvysmívanějším. Jenže on je to symbol toho, že epidemie tu stále je a může znovu udeřit. Lidé se chovají zodpovědněji, když to mají před očima. Kromě toho vláda svými dalšími kroky v podstatě popřela, že co udělala na jaře, nebyla jen bezúčelná buzerace.

Na podzim vláda otálela s ostrým řezem, který by umožnil situaci za dva tři týdny restartovat. Nepřišel doteď. Polovičatá opatření, která přitom vyřazují řadu lidí z ekonomického provozu na dlouhé měsíce, před Vánoci rozvolnila na počtu zhruba 5 tisíc nákaz denně. Na čísle, při němž Izrael zavedl zákaz vycházení. Nechala podnikatele nakoupit zásoby, za dva týdny už situace nebyla udržitelná, tak se k polovičatým opatřením vrátila. Žijeme v nich doteď a situace se pořád zhoršuje. Za to může spíše britská mutace než vláda, ale prozatímní závěr je jí podobný: na počtu 13 tisíc denně ministr hází flintu do žita. Lidé se o sebe mají postarat sami, do nemocnic ani nechodit. Jen na rozdíl od anarchokapitalistické utopie zůstanou státní instituce zachovány.

V resortu zdravotnictví se za dobu epidemie vystřídaly tři osoby, a to nejhorší si Babiš bohužel schovával na konec. Nespočítám všechny příležitosti, kdy jsem četla příspěvky lidí, kteří už nechtějí nic. Testování, trasování, lockdown, očkování, nic. Jsou pro kolaps zdravotnictví a horují proti odkládání lékařských zákroků, absurditu toho, že by jim za chvíli v té nemocnici nevytáhli ani nůž ze zad, nechápou. V průměru tak každý druhý argumentoval slovy Blatného o tom, že mezi mrtvými jen třetina jde na vrub covidu a jsou mezi nimi například oběti autonehod. Říká to přece ministr zdravotnictví. Lze se na obyčejné lidi vůbec zlobit? Nemluvě o tom, že byly časy, kdy se třeba před Romanem Šmuclerem musel člověk schovávat na záchodě. Ještě v listopadu, kdy už jsme byli best in covid. Člověk, zvláště v tíživé ekonomické situaci, se samozřejmě utíká k informacím, které mu dávají naději. A když to neříká žádný extravagantní youtuber, ale lékař…

Shodou okolností od března sleduju tabulku, kterou provozuje maďarská vláda. Na této adrese každý den přibývají maďarské oběti covidu. Je tam věk, pohlaví a další nemoci, jimiž trpěli. Úplně všechny nemoci, i zcela nesouvisející, třeba duševní; občas to má někdo i na dva řádky. Nikdy tam nebyla žádná oběť autonehody, zato jsou tam často lidé ve věku šedesát, sedmdesát let, kteří měli vysoký krevní tlak nebo cukrovku. A mohli tu být třeba dalších deset i dvacet let. Je pro mě snadné si tam představit oba mé prarodiče. Můj děda má 80 a každou myslitelnou komorbiditu. Mé babičce je 75, je s výjimkou tlaku úplně zdravá, její matka se dožila 94 let. Na rozdíl od členů vlády zatím nejsou očkováni. Se svými prarodiči žiju od narození a to, jestli zemřou za pár let obklopeni mými dětmi, nebo se za dva týdny udusí na nemocniční chodbě, je pro mě docela důležité.

Co mě k tématu zaujalo: 

200 nejsdílenějších článků na téma covid na Facebooku. To pak není divu, že. Víc tady.

Image

Video slovenského youtube, jak řeší covid v zemi, odkud přišel.

Na stejné téma rozhovor o situaci ve Vietnamu.

Co si přivezl Babiš z Maďarska

Andrej Babiš vyrazil v pátek do Maďarska, odkud si podle svých slov přivezl „strašně moc informací“. Nic proti, jen o očkování ruským Sputnikem se asi mnoho nedozvěděl, byť to byl nejčastěji omílaný cíl jeho cesty. Jednoduše proto, že Maďarsko jím ještě neočkovalo. To, co se dozvědět mohl, mu zase měli sdělit Prchal a spol. alespoň před půl rokem.

Too little, too late

Maďarsko prozatím očkuje jen západními očkovacími látkami, je v tom o trochu lepší než Česko. V neděli měli Maďaři naočkováno 396 tisíc lidí, Česko ve stejný den zhruba 350 tisíc. K Pfizeru a Moderně stejně jako u nás přibyla AstraZeneca, kterou Maďarsko plánuje očkovat jen lidi mladší 60 let, nejprve chronicky nemocné pacienty. Chronicky nemocní naopak nebudou očkováni Sputnikem, podle hlavní lékařky Cecília Müllerové se rozhodli neočkovat Sputnikem lidi, u nichž výrobce doporučuje „dbát zvýšené opatrnosti“.

I jinak se Maďaři snaží postupovat obezřetně, podle Müllerové „aby neztratili důvěru veřejnosti“. Navzdory tomu, co se napsalo v českých médiích, se nezačíná očkovat první dodávkou z minulého týdne, která postačí k naočkování 20 tisíc osob, nýbrž sotva třítisícovým vzorkem z prosince (Sputnik je vektorová vakcína a je možné jej déle skladovat). Tento třítisícový vzorek prošel dlouhým zkoumáním v Národním ústavu veřejného zdraví, kde momentálně probíhá přezkum dodávky z minulého týdne.

Maďaři si zřejmě uvědomují, že problémem Sputniku není, že by byl nekvalitní, ale problém je s jeho velkovýrobou, proto také Rusko nijak masově neočkuje a zdráhá se požádat o schválení EMA. Proto se rozhodli kontrolovat zvlášť každou dodávku.

„Důvěřuj, ale prověřuj“ nemusí být špatný přístup, z českého pohledu je tu však několik ale: Maďaři o nákupu jednali od listopadu dva měsíce a vakcínu několik týdnů zkoumali ve svých laboratořích. Jako první stát EU navíc představovali pro Rusko možnost velkého pozitivního PR. Rusko se uvolilo jim prodat 1 milion dvoudávkových vakcín (pro srovnání Čína Maďarsku prodala 5 milionů dávek k naočkování 2.5 milionu lidí).

Podle maďarského ministra zahraničního obchodu (Maďarsko nemá ministerstvo zdravotnictví a dodávky vyřizuje zamini) Pétera Szijjártó je to stálo značné úsilí, protože o Sputnik mají zájem i mnohé jihoamerické, arabské a africké státy. Je přitom nápadné, že Rusko se o využití své vakcíny v EU nijak nehlásí a ani si příliš nestěžuje na diskriminaci z politických důvodů. V kombinaci s pomalým očkováním doma se jeví jako nejpravděpodobnější možnost to, že Sputnik prostě nestíhá vyrábět.

I kdyby Česko nakrásně Sputnik nouzově schválilo a koupilo, není pravděpodobné, že by to očkovací tempo výrazně urychlilo. Ostatně sám Roman Prymula realisticky hovořil o nákupu 200 tisíc dávek, tedy maximálně o jakémsi doplňku.

Srbská inspirace

Nyní Babiš plánuje další cestu, tentokrát do Srbska. Pokud si tento podnět přivezl z Budapešti, pak se jednalo pravděpodobně o tu nejcenější informaci z premiérského setkání, byť průměrně gramotnému jedinci by k tomu stačil internet a pár anglických klíčových slov. Srbsko je skutečně druhou nejrychleji očkující zemí v Evropě (hned po Velké Británii), využívá přitom západní i východní vakcíny, ale nejvíce čínský Sinopharm.

V Srbsku žije početná maďarská menšina, která bývala svého času kamenem sváru mezi oběma zeměmi. Problematické vztahy se sousedy dostalo Maďarsko do vínku po první světové válce, když jej Trianonská dohoda (v maďarštině diktát) připravila o dvě třetiny území a za hranicemi zůstalo několik milionů Maďarů, které nástupnické státy v nejlepším případě nějak trpěly, což byl i případ meziválečného Československa.

Smlouva z Versailles je dodnes napříč politickým spektrem vnímána jako obrovská tragédie. Tento pocit jde zdola, předává se mezigeneračně a nezadusilo jej ani čtyřicet let trvající komunistické tabu. Není divu, protože právě tehdy zakládala své rodiny generace vychovaná za časů Horthyho Maďarska, kdy se dokonce i v židovských náboženských školách začínalo každodenní vyučování speciální modlitbou za obnovení Uherska.

Paradoxně to byla právě Orbánova nacionalistická vláda, která znormalizovala alespoň vztahy se Slovenskem a výrazně je zlepšila se Srbskem. S vládou v Bělehradě Orbán udržuje vřelý a častý kontakt, srbský vůdce Aleksandar Vučić se jeví jako jeho oddaný žák a dobré vztahy má Orbán i s premiérkou Anou Brnabićovou. O té se v médiích psalo hlavně v souvislosti s tím, že je žena a lesba, fakticky je ale hlavně Vučićovou loutkou.

Na unijní úrovni Maďarsko dlouhodobě bojuje za integraci Srbska a nejlépe celého Balkánu do EU, Srbsko na oplátku toleruje dvojí občanství, malou loajalitu a nechuť k asimilaci u tamních Maďarů i občasné erupce trianonského traumatu v podobě různých pomníků, map, glóbů a podobně (ano, dominantní glóbus v Orbánově knihovně, který tolik zaujal českého premiéra, zobrazuje svět před první světovou válkou).

Není tedy divu, že když Srbsko začalo očkovat rychlostí blesku především díky čínskému Sinopharmu (Sputnik se v zemi také používá) a mimo jiné tak naočkovalo několik desítek tisíc maďarských občanů ve Vojvodině, kterým doposud druhá hlava nenarostla, pro maďarskou vládu to byl nosný argument vydat se touto cestou také.

Orbán si samozřejmě nemohl nevšimnout, že rychlost očkování v Izraeli a Srbsku nahrává jeho dvěma blízkým politickým spojencům, Benjaminu Netanjahuovi a Vučićovi, a uvědomil si politický potenciál takového předběhnutí zbytku EU i u sebe, zvlášť když je v pozici rebelujícího člena EU a ta nákupy dost zřetelně zpackala.

Covid v Maďarsku 

O způsobu zvládání pandemie mohl Babiš v Maďarsku zvědět věci, které mu jsou teď už spíš k ničemu. V březnu dubnu bylo Maďarsko hodně v kurzu kvůli nouzovému stavu, o němž se napříč Evropou psalo, že Orbána zabetonoval jako diktátora, vyřadil z činnosti parlament a ze země udělal svého druhu juntu, kde vojsko přepadá strategické podniky. Bilo se na poplach a Evropský parlament schvaloval bojovné rezoluce.

Jenže maďarská právní úprava se dostala na stůl i Evropské komisi, kde přece jen používají exaktnější měřítka, a ta po přečtení sotva třístránkového dokumentu musela ústy Věry Jourové konstatovat, že maďarská legislativa se nevymyká té evropské a proti Maďarsku nebylo zahájeno ani řízení o porušení povinnosti, kterých je jinak proti zemi vedena řada. Po téměř roce poskytla Jourová před pár dny rozhovor agentuře DPA, kde potvrdila, že Komise dosud v Maďarsku nezaznamenala zneužívání opatření pro boj s koronavirem.

Bylo by fajn, kdyby si z toho novináři vzali poučení, že čerpat informace výhradně z anglických tvítů svých aktivistických kolegů očividně není ten nejlepší nápad na světě.

(Okolnosti přijetí zákona o nouzovém stavu obsáhle popsal investigativní web Direkt36.)

Kromě této záležitosti měl vývoj pandemie v Maďarsku a vládní reakce na ni odlišnou dynamiku. Je třeba si uvědomit, že země do koronaviru vstupovala v horší pozici než Česko: maďarské zdravotnictví je věčným otloukánkem, je podfinancované a chybí mu personál. Maďarsku také kolem roku 2009 vážně hrozil státní bankrot a i když se ekonomika za Orbánovy vlády zmátořila, stále je zranitelnější než ta česká.

Komunikace

Orbán se na rozdíl od Babiše (nebo třeba Trumpa) od počátku držel jaksi intuitivně stranou. Maďarským folklorem se staly tiskovky takzvaného operativního týmu, kde od začátku pandemie až po dnešek vystupuje už zmíněná Cecília Müllerová v doprovodu dvou až tří uniformovaných příslušníků bezpečnostních složek, obvykle mluvčího policie Kristófa Gála, podplukovníka Róberta Kisse a plukovníka Tibora Lakatose.

Od března do června měli konference denně, pak si dali letní pauzu (s velkou jižanskou rozlučkou plnou květin a polibků) a nyní jsou zpět v plné parádě. Jak už bylo zmíněno, Maďarsko nemá ministerstvo zdravotnictví, to sice spadá pod resort Ministerstva lidských zdrojů, které náhodou vede lékař (ačkoliv onkolog) Miklós Kásler, nicméně tváří pandemie se stala Müllerová, mluvčí záchranek Pál Győrfi a pár dalších osob.

(Győrfi je poměrně populární postava a povedlo se s ním natočit několik vcelku zdařilých spotů o covidu. Má výhodu, že influencer na TikToku se statisíci sledujícími je jeho syn.)

I v normálních dobách se pak každý čtvrtek koná vládní tiskovka (kormányinfó), kam chodí šéf úřadu premiéra Gergely Gulyás a vládní mluvčí Alexandra Szentkirályi.

Sám Orbán se občas objevil ve videu na své facebookové stránce, kde oznamoval hlavně opatření ekonomického charakteru. Vůbec nejčastěji ale videa zachycovala pravidelná jednání operativního týmu, který kromě něj čítá několik desítek osob. A samozřejmě Cecílii. O koronaviru, opatřeních či očkování přirozeně hovořil ve svém pravidelném interview v maďarském rozhlase (každý pátek ráno má rozhovor v pořadu Dobré ráno, Maďarsko, kde se věnuje především obhajobě politiky své vlády) a asi dvakrát promluvil též v televizi. Orbán nikdy nehovoří v médiích špatně o členech svého kabinetu.

Pokud jde o kiksy, stejně jako Babišova vláda i ta maďarská ponoukala lidi, aby přes léto zůstali doma a podpořili cestovní ruch v matičce. Méně Jadranu, více Balatonu. Všichni členové vlády včetně Orbána se také i s famíliemi u Balatonu fotili. Jenže… Jako Babiš vyrazil na Krétu, ani Orbán neodolal své každoroční dovolené u Jadranu. Na rozdíl od Babiše si to alespoň nedal na stránku sám, foto zveřejnila chorvatská média.

Ještě horší to bylo v případě ministra zahraničí Pétera Szijjártó. Zatímco Orbán se plavil na takové lepší plachetnici, Szijjártó se s rodinou vydal na luxusní jachtu s půvabným názvem Lady MRD podnikatele a příjemce státních dotací László Szíjje. Ačkoliv sám Szijjártó pochází z bohaté rodiny, jednalo se o velkou kaňku na jeho dosud slibné kariéře. Na jachtě ho vyfotili maďarští investigativní novináři, kteří loď pronásledovali.

Poněkud nevhodné ve smyslu nesolidární také bylo, když Szijjártó s dětmi a svým věčným sparing partnerem, bývalým kapitánem fotbalové reprezentace Balázsem Dzsudzsákem, vyrazili na fotbal. Návštěvnost stadionů byla tou dobou omezená na pár šťastlivců a Szijjártó se bránil, že na svůj oblíbený klub dostal pozvánku do VIP boxu.

(Szijjártó se také v listopadu během státní návštěvy Kambodže nakazil covidem, nákaza mu byla zjištěna testem na letišti v Thajsku, kam přijel š̶í̶ř̶i̶t̶ ̶v̶i̶r̶u̶s na další státní návštěvu. Následně bylo v Kambodži otestováno přes tisíc lidí, kteří přišli do kontaktu s ministrem nebo s lidmi, kteří se s ním setkali, ale například i uklízečky, které po maďarské delegaci uklízely pokoje a toalety, a jejich rodiny. Výsledkem maďarské návštěvy bylo dokonce dvoutýdenní uzavření škol, muzeí, kin, zábavních podniků, tělocvičen a pivních zahrádek v celém hlavním městě Phnompenhu. V důsledku tohoto striktního přístupu je v chudičké Kambodži od začátku března pouze 476 případů nákazy a 0 úmrtí. Zvládání koronaviru zkrátka nekopíruje žádné žebříčky ekonomické vyspělosti ani demokracie.)

O případu Józsefa Szájera nemá cenu mluvit, i když někteří vládní politici se také pokoušeli tvrdit, že hlavním problémem byly ruce roušky rozestupy.

Opatření 

Opatření v Maďarsku v jistém ohledu nebyla tak přísná jako v Česku. Nikdy se nemusely nosit roušky i venku (mimo vymezené prostory), po celou dobu pandemie funguje (byť nyní s omezenou otevírací dobou do 19:00) maloobchod, kadeřnictví a další drobné služby. Nejhůře pandemie dopadla na pohostinství a cestovní ruch.

Když Česko zasáhla šicí mánie, v Maďarsku ještě na lidi s rouškou pohlíželi jako na nakažené. Cecília a spol. se odvolávali na tehdejší stanovisko WHO, že roušky patří lékařům, nakaženým a jejich pečovatelům. Při interpelacích ale Orbán na otázku opozičního poslance připustil, že „je nemáme, tak je nemůžeme nařídit”.

Každopádně když byly, vláda je přece jen nařídila. Rozvolnění probíhalo v dubnu a květnu podle regionů, vůbec poslední otevírala nejnakaženější Budapešť a okolní Pešťská župa. Roušky v MHD a obchodech zůstaly ale i přes léto na celém území. V pohostinství je musela nosit obsluha. Mezi 3. a 7. červnem se mohly konat všechny vzpomínkové akce u příležitosti výročí Trianonu, ty velké však vláda sama odvolala. V dubnu a květnu se také pootevíraly hranice. Maďarsko však nikdy nemělo zákaz vycestování.

Hranice byly uzavřeny (s politickou výjimkou pro turisty ze zemí V4 se zaplaceným pobytem) 31. srpna, a to poměrně nečekaně. S dalším zpřísňováním však vláda nespěchala. V srpnu si uspořádala další národní konzultaci, v níž si obvykle návodnými otázkami potvrzuje své záměry. Vyplněných dotazníků se vrátilo 1.8 milionu a Maďaři v nich odmítli další lockdown nebo uzavření škol. V září Orbán řekl, že lidé mají nosit roušky a země musí fungovat. Ještě na konci října se konalo velké fotbalové derby s desetitisíci fanoušky a několikatisícová demonstrace studentů a příznivců umělecké školy SZFE.

Ale to už se začínalo hodně smrákat. Nakažených rychle přibývalo a především se začaly plnit nemocnice. Maďarští vězni už v dubnu postavili za dva a půl týdne mobilní epidemiologickou nemocnici v Kiskunhalasi pro případ, že by ostatní nemocnice nápor nezvládaly. Už v říjnu tu bylo 110 pacientů ze 150 lůžek. V první polovině listopadu proto vláda nařídila současný lockdown. Na rozdíl od jara zůstaly však v provozu základní školy (SŠ a VŠ se učí distančně). Maloobchod a drobné služby smí mít otevřeno do 19:00.

Kromě toho platí zákaz vycházení v době od 20:00 do 05:00, restaurace mohou fungovat jen v režimu take-away, zákaz jakýchkoliv shromáždění, maximálně 10 osob na soukromých a rodinných akcích, uzavření volnočasových objektů, sportovní akce bez diváků a zákaz i amatérského masového sportu. Momentálně tedy v Maďarsku platí nejpřísnější opatření od začátku pandemie. Obecně lze opatření rozdělit do tří fází:

1) březen – duben/květen

2) květen – listopad

3) listopad – minimálně do 1. března

Opatření se za tu dobu prakticky nemění. Jest chujowo, ale stabilnie, jak by řekli Poláci. O Štědrém dnu se mělo rozhodnout 21. prosince. Na jednu noc se zrušil zákaz vycházení po osmé hodině a do deseti osob na rodinné oslavě se nepočítaly děti mladší 14 let.

Možná Maďaři opatření dodržují, možná měli dosud jen štěstí, že k nim nikdo nezavlekl nakažlivější mutace, ale z nejhoršího, kdy denně umíralo přes 200 lidí a v nemocnicích bylo přes 8 tisíc covidových pacientů, se země prozatím dostala na současné 3 000 v nemocnicích a denně přibývá kolem 1 500 nakažených na 15-20 tisíc testů.

Debata s covidem / na covid v zemi neproběhla, vláda v březnu zřídila stránku koronavirus.gov.hu/elhunytak, kam umisťuje základní údaje o zemřelých (věk, pohlaví, ostatní choroby). Ve většině případů jde o staré lidi, ale mnoho lidí jsou šedesátníci sedmdesátníci, kteří měli vysoký krevní tlak nebo cukrovku.

Za současného stavu by otevírání mělo začít 1. března a pokračovat po Velikonocích. Vláda si chce ještě předtím uspořádat svoje konzultace o otevření, přestože jejich výsledky jsou už nyní jasné. Slíbila, že mezi prvními se budou otevírat pohostinství.

Odpor 

Politická opozice vládu kritizovala za nedostatečně rychlou reakci na druhou vlnu a upřednostnění ekonomických zájmů před veřejným zdravím, za všemožné nedostatky v testování, hospodářské pomoci, za ožebračování samospráv a podobně, případně za zneužívání situace k tomu či onomu, odpůrcem samotných opatření však vesměs nebyla.

Hnutí za otevření je v Maďarsku obecně slabší než v jiných evropských zemích. Maďarští lékaři a farmaceuti sdružení v příslušných komorách se od počátku pandemie do médií až na výjimky nesmějí vyjadřovat (a tyto výjimky zase drží jednotnou linii), a tak Maďarsko postrádá své „rebelské“ lékaře a zubaře. Není to v žádném případě ideální postup, protože věda je spíš tápání v tmavém pokoji než co jiného, avšak nelze popřít, že změť zcela protichůdných názorů lékařů v médiích prostě zavařila nejednu hlavu.

Jednou z mála postav výrazných postav maďarského hnutí proti restrikcím je György Gődény. Podobně jako Attila Hildmann v Německu je i on barvitou postavou. Vystudoval farmacii, ale neživí se jí. Je fitness trenér, bodybuilder, někdejší hráč amerického fotbalu, hrál také v několika filmech a má sledovaný youtube kanál, kde se prezentuje titulem Dr. Je ortodoxní žid, dříve se hlásil k politicky konzervativním názorům, ale s počátkem pandemie začal zpochybňovat účinnost roušek či dalších opatření a maďarští farmaceuté jej označili za konspiračního teoretika. Bojuje také proti 5G sítím. Pro šíření konspirací mu Facebook smazal stránku s více než 100 tisíci fanoušky, ale už ji má zpět.

Masové otevírání podniků, které mělo proběhnout 1. února, dosáhlo spíše skromných úspěchů, otevřelo několik desítek míst. Ať už kvůli strachu z represí, nebo náhlému vyplacení mzdových dotací, které dorazily na účty podnikatelů právě během minulého víkendu, restaurace, které dříve uvedly, že otevřou prvního února, vesměs změnily názor.

V Budapešti se také minulý týden sešla menší demonstrace asi tří stovek lidí, mezi nimiž byli jak bratři Ecsényiové a členové jejich libertariánského hnutí bojujícího původně proti daním, tak frustrovací pracovníci kaváren, restaurací a jejich zaměstnavatelé. Áron Ecsényi a jeho bratr Szilárd teď čelí za organizaci protestů a porušování opatření velmi vysoké pokutě, přesto plánují další demonstrace a mají údajně i politické ambice.

Otázky z Parleru

Odpovědi na dotazy z Parleru, než byl vylikvidován.

Čím sis přála být jako dítě? 

Tuším, že astronautem. Žrala jsem knihy o vesmíru. Obecně mám ale spíš míň než víc vzpomínek z dětství, takže je možné, že jsem na něco zapomněla.

Co považuješ za nejnebezpečnější myšlenku současnosti? 

Že může existovat něco jako hodnotově neutrální veřejný prostor. Hodnotové vakuum vždycky zaplní obsahem ten nejsilnější (a v řadě případů nejhorší, nejvíce bezohledný, ale zkrátka houževnatý a silný) pes. Jde podle mě o fatální omyl klasického liberalismu. Ten vznikl v podmínkách společnosti, kterou silně formovaly nepolitické instituce – církev, rodina, armáda. To byli tvůrci soudobých konvencí, ne nějaký panovník či politik, ten byl také jejich subjektem. A pouze v této konstelaci mohl klasický liberalismus fungovat v podobě, k níž dnes hrstka zbývajících klasických liberálů vzhlíží. Americká ústava je pro zbožné lidi, pro všechny ostatní je zcela nevhodná, jak zní známý výrok jednoho z otců zakladatelů. Woke ideologie je podle mě svým způsobem mutací klasického liberalismu, toho extrémního individualismu a upřednostnění práv jednotlivce před jakýmikoliv kumulativními dopady na celek. Prapůvodní klasičtí liberálové věřili na osvobozeného jedince a tradiční společenské formy. Jenže osvobozený jedinec nedokáže v těch tradičních společenských formách fungovat a rozleptává je. Progresivní liberalismus to jenom dotahuje, když vede útok přímo na to již notně oslabené společenské vazivo. Ale v zásadě jde podle mého o dvě fáze téhož, přičemž to druhé je bohužel logickým vyvrcholením toho prvního. Většina sebedefinovaných konzervativců, které znám a mám ráda, jsou dnes klasičtí liberálové. Jde velmi často o lidi milé a inteligentní, s nimiž je radost spolupracovat na společných kauzách, ale v tomto se myslím fatálně mýlí. Konzervativci by podle mě měli přestat předstírat, že jim jde o hodnotově neutrální prostor a přiznat se k tomu, z čeho je progresivní liberálové obviňují – ano, my máme nějakou představu o tom, jak má dobrá společnost vypadat, stejně jako vy. Není to nic zahanbujícího.

Je něco, v čem dáš za pravdu levici? 

Té progresivní pochybuju, některé ty dekonstrukce tradičních forem jsou zajímavým mentálním cvičením a nabízejí hodně intelektuálního vyžití, proto také disproporčně přitahují intelektuály, nicméně převedeny do praxe a do masivního společenského měřítka jsou podle mě fatální. Ale klasické levici určitě. A vracím se k předchozí otázce. Konzervativismus není spojen s konkrétním ekonomickým programem. Konzervativci mohou zastávat různé názory na ekonomické uspořádání, ale jedno by měli mít společné: pro konzervativce ekonomika není nejdůležitější. Ekonomika je tu od toho, aby sloužila společenskému dobru, neboli hodnotám. Hodnotou je soudržná společnost s fungujícími rodinami, schopná vlastní reprodukce. Nemyslím si, že stačí robustní sociální systém k tomu, aby se nějak závratně začaly rodit děti, to ovlivňují primárně neekonomické faktory. To ale neznamená, že by stát neměl do žádoucí společenské vize investovat i za cenu usměrnění tržních mechanismů. (Nejpalčivější je najít hranici mezi pozvedáváním z chudoby a podporou nezodpovědného chování. Jsem však zastáncem toho, aby stát pomohl dětem, které nemají na obědy proto, že jejich rodiče peníze raději prokouří.) Stejně tak je podle mě legitimní omezit působení zahraničního kapitálu mimo strategické oblasti, vynucovat po něm dodržování pravidel (ve vztahu k zaměstnancům, přírodě apod.), v krajním případě jej i vytlačovat, pokud jeho působení škodí. V tomto ohledu mám mnohem blíž k levičákům než ke klasickým liberálům, libertariánům apod.

Názor, na který by tě většina lidí netipovala. 

Když pominu ty ekonomické postoje, které na pravolevé ose jsou spíš v levém středu, pak mě toho mnoho nenapadá. Přece jen komentátor své názory sděluje pořád. Jsem pro domácí porody. Ne nijak radikálně, ale ve světle české zmilitarizované debaty zastávám názor, že jde o morálně neutrální věc. Spadá to do kategorie mých menšinových názorů, podobně jako třeba můj absolutní odpor k potratům. Většina lidí v Česku to má opačně: potraty nějak akceptuje, matky domorodičky by všemožně popotahovala. Tohle je mimochodem zajímavá věc, jak někteří lidé nejsou schopní prorazit svůj krunýř. Mám například spoustu známých amerických pravičáků, kteří žijí v absolutním přesvědčení, že proticovidové restrikce jsou liberální věc. Jen proto, že se toho v Americe chopili demokraté, aby se vymezili vůči Trumpovi. Například Viktor Orbán bere covid velmi vážně a v Maďarsku je od listopadu nepřetržitý lockdown, od jara nonstop roušky v uzavřených prostorách. Podobně je to v Česku s domácími porody, ačkoliv jednou z nejznámějších domorodiček je Markéta Šichtařová, většinová společnost má zafixováno jako nějaké levicové téma, podobně jako třeba rušení kojeneckých ústavů a podporu pěstounství. Přitom nikde jinde v Evropě už kojeňáky neexistují a porod doma je ve většině zemí státem nabízená alternativa pro nízkorizikové rodičky. Kdybych nicméně měla dítě teď, porodila bych ho v nemocnici nebo porodním domě v Belgii. Přestože jindy vždy upřednostním české zdravotnictví i za cenu toho, že jsem samoplátce, tak pro fyziologický porod bych preferovala tamní přístup: rodí žena, v poloze, kterou si zvolí, s medikací, kterou si přeje, s mužem a asistentkou. Lékaři jsou pouze v roli servisních pomocníků pro případ, že by se něco stalo. Dítě není nezbytné hned měřit a vážit, ty dvě nejbdělejší hodiny by mělo strávit s matkou. V Česku je toto bohužel stále o důkladném výběru porodnice a následném štěstí na směnu. Nejsou peníze, jimiž by se to dalo zaplatit, přestože bezzásahový porod s asistentkou je samozřejmě levnější než „klasika“.

Co aktuálně čteš?

Po delší době čtu román, Nedokonaný čas od Bronisława Wildsteina. Je to sága polského rodu, která začíná pogromem vůči pobožné židovské rodině, pokračuje přilnutím přeživších potomků ke komunismu a nevydařeným manželstvím komunisty a disidentky ze Solidarity. Příběh spoluvypráví jejich syn, který bral rozum už v postkomunistickém Polsku a několik let se živí jako broker na burze v New Yorku. V době světové hospodářské krize v roce 2008 přijíždí do Polska rozloučit se s umírajícím otcem. Kniha je docela náročná a pro lepší zážitek vyžaduje nějakou znalost polských reálií.

Kolik chceš mít dětí? 

Tři syny, ale spokojím se s tím, co bude.

Hlasovala bys pro brexit? Máš výčitky, že pracuješ v europarlamentu?

Nejsem hardline euroskeptik. Jako Britka bych pro brexit nejspíš hlasovala, jako Češce mi radost neudělal. Británie byla velmi důležitá pro balanc, pro státy střední Evropy to byl často cenný spojenec proti francouzsko-německé hegemonii. Pro nás by bylo lepší, kdyby Británie zůstala. Nejsem pro czexit. Myslím, že v Unii se dá mnoho prosadit, musíte ale počítat s tím, že budete označován za renegáta lidmi s koloniálním myšlením. Vyslechnete si svoje především od domácích liberálů, pro něž je vždy dobré to, co je aktuálním zájmem Německa či Francie, a pokud se zájmy těch dvou velmocí zrovna nepotkávají, případně se nám nelíbí (jako třeba ustavičná snaha Francie o rehabilitaci Ruska), nepíšou o tom. Myslím, že Visegrád je k nezaplacení v tom, že je dost neformální. Nehlasujeme jako blok, ale dokážeme jako blok vytvářet tlak směrem k lepšímu kompromisu, o němž si pak každý hlasuje podle svého. Visegrád nás neváže. Jenže někteří lidé s koloniální mentalitou už samotné politické vyjednávání našich zemí považují za projev neúcty, měli bychom jen sedět, tleskat a občerstvovat pány švestičkami z naší zahrádky. Na Západě je tento narativ mnohem slabší, i když ho „domácí kontakty“ tamních médií mohutně přiživují. Výčitky nemám. Je pravda, že europarlament je ze všech tří institucí nejhorší, ve smyslu nejradikálnější v každé představitelné agendě, s níž mají konzervativci problém. Realitu Unie nejlépe odráží Rada, kde zasedají premiéři jednotlivých členských států a rozhodují obvykle konsenzem, což mimochodem leží parlamentu pořádně v žaludku. V parlamentu mají progresivisté většinu hlavně díky kapitulaci větší části lidovecké frakce. Ale já jsem zvyklá být v menšině, takže mi nevadí pracovat pro ty, kteří z každého hlasování odejdou poražení. Zase se dostáváme k tomu, že podle jistých lidí by v institucích neměl pracovat nikdo kritický. Ale za pět minut vám budou tvrdit, že Unie je pro všechny a nechápat, odkud se bere český euroskeptismus, zvlášť třeba v kontrastu s Poláky.

Zveřejněno v

Hello Darkness

Nikdy jsem nevlastnila televizi. Tedy v mém bruselském bytě je, zůstala tam po Italce, ale nikdy jsem ji neměla zapnutou. Ani nevím, jestli funguje. Ne, nebojte se, nezačíná žádná lekce z intelektuálního snobismu, žádné koblihy versus hodnoty a podobné čichání k vlastním prdům, tak oblíbené v jistých mediálních domech. Co jsem doma, koukám občas na zprávy, jako dítě mě to velice bavilo a žádné jsem nevynechala. Teď je to spíše nahodilé, někdy je zastihnu před fotbalem, jindy slýchám u prarodičů. Tak se mi to jeví, že evergreenem poslední doby jsou pocity dětí, které nemohou chodit do školy.

Většinou si vyberou nějakou archetypální rodinku, vyzpovídají rodiče, kteří řeknou, jak jim už z přítomnosti dětí doma hrabe a učitelé si neustále vymýšlejí nějaké blbosti, a pak dají slovo dětem, ty jsou už celé nešťastné z toho, že nenaklušou každej den v osm do školní budovy. Občas přihodí i nějakou tu zoufalou učitelku, kterou děti s lepším technologickým know-how šikanují tím, že ji vyhazují z videokonferenční místnosti.

A já si vždycky vzpomenu na děti, jako jsem byla já. Vím, že někde jsou. Mám o nich zprávy. Děti, které se vůbec vracet nechtějí. Kterým pandemie konečně ulevila od žaludečních potíží. Silní introverti, děti se sociální fobií, různě nezapadající děti. Nemusí být zřejmí na první pohled. Překvapivě mnoho introvertů či úzkostných dětí, které znám, fungovalo (nejen) ve školních kolektivech jako „třídní šašci“ (a mnohdy s úspěchem). Je to zvláštní, ale i z mé vlastní zkušenosti je tato poloha jednodušší než být… normální.

Je logické, že se jim ve zprávách nevěnují. Jejich pocity nesouvisí s pandemií. Dítě, co se těší za kamarády, je normální. Fňukání, že společnost kóduje většinové chování jako normální, s radostí přenechám levicovým aktivistům. Nejsem si totiž jistá, jestli bych chtěla, aby to bylo jinak, ačkoliv jsem dnes víceméně vyrovnaná, těžko bych někomu stejné rozpoložení proaktivně přála. Protože se s ním váže ohromné nepochopení.

Takovým dětem se odmala říká, že jejich stav objektivně neexistuje. Že je důsledkem nějaké chyby v nich nebo v okolí, ale nejčastěji v nich. Že je to důsledek rozmazlenosti. Že jsou nějak poškození. Že si to jenom namlouvají. Že jsou záštiplní. Divní. Nemocní. Chtějí být zajímaví. S tímhle přístupem už budou vždy sami. Nemají kamarády, protože za nic nestojí. Mohou si za to sami, protože nikam nechodí. Proč se nechtějí jít postavit do toho hloučku? Jenom se málo snaží. Go make yourself some friends or you’ll be lonely!

Psychické problémy, které obvykle nejsou důsledkem samotné introverze, ale až toho nechápavého, odmítavého přístupu okolí, se pak často setkávají s výsměchem nebo alespoň bagatelizací. Takové dítě se s duševními problémy obvykle nesvěří rodičům, protože jejich podpůrná reakce je vzácnost. Mnohem častější je všetečné dorážení (tak mi řekni, co ti vlastně je?!), a to od rodičů, kteří neudělali nic proto, aby si se svým dítětem vybudovali natolik důvěrný vztah, aby se jim svěřit chtělo. Patronizace. Mně to neřekneš a cizím lidem to řekneš?! zareagovali rodiče mé kamarádky, když je ve svých čtrnácti letech požádala o psychologa, protože měla nutkavé myšlenky na sebevraždu. V nejhorším případě je pak dítě zesměšňováno jako blázen hned na místě, nebo jeho přiznání je proti němu obráceno při nejbližším malicherném konfliktu. Been there, done that. 

Dneska je můj život docela fajn, zlepšilo se to po odchodu na vejšku, kdy se ze spousty „musíš“ stalo „můžeš“ (ale nemusíš) a konečně jsem pocítila něco jako vládu nad svým vlastním životem, se kterou přišla i větší odvaha pouštět se do vztahů a sociálních interakcí obecně, ale když si na ty děti vzpomenu, žaludek mi zase opíše elipsu.

Kdyby se moje dítě narodilo takové, pak bych především:

1) Snažila se mu vštípit myšlenku, že tak to prostě může být. Není to lepra, je to menšinový stav mysli. Ano, je nás menšina, ale to je slovo zcela nezabarvené, ty nánosy na něm („znevýhodněný“) jsou umělé. V žebříčku Forbesu je taky menšina.

2) Sebeúcta musí vyrůstat zevnitř, je nemožné ji odvodit nebo vyzískat zvenčí, od jiných lidí. Honba za sebeúctou, kterou mají člověku dodat jiní, končí patologickými vztahy a závislostmi a ve finále pak ještě podkopanější sebeúctou (když zdroj vyschne). Jestliže introvertní dítě brečí, že mu spolužáci nezvedají telefony a že za nic nestojí, je to semeno budoucí nezdravé závislosti na dospělých (partnerech, kumpánech). Nezmizí to zázračně s věkem, je třeba na tom pracovat. Dítěti je nutné pomoci, aby hodnotu vidělo samo v sobě. Největšími zabijáky zárodků sebeúcty jsou dementní rodičovské zkazky viz výše.

3) Život je bohužel o sociálních interakcích a ty si v našem případě vyžadují trénink. I když je dítěti nejlépe v jeho pokoji, nemůže tam zase strávit celý život. Není nutné po dítěti požadovat, aby plnilo úkoly, jejichž smysl mu uniká (škola v přírodě, majgad), spíše jej přimět, aby si sociální cíle stanovovalo samo a mělo dobrý pocit z jejich plnění. Je-li dítě přemýšlivé, zcela jistě má nějaké zájmy, s nimiž se váže řada sociálních překážek. Dítěti je třeba nastavit mindset tak, aby se dokázalo radovat z jejich překonání, aby to vnímalo jako svůj úspěch. Pokud bez větších potíží prožilo několik hodin v kroužku stejně zaměřených lidí, absolvovalo školní výlet do země, která jej zajímá, fungovalo tam v neznámém prostředí s cizími lidmi, nebo třeba jen zvládlo rodinnou oslavu svých vlastních narozenin s větším množstvím příbuzných, jde o důležité mezníky, které by mu měly dodat odvahu k méně příjemným záležitostem. Je třeba jít od nejmenšího odporu po největší.

4) Dítě je dobré vést k dospělým sociálním dovednostem. Někdy tyto děti mají problém existovat v kolektivu, ale dokáží například velmi dobře komunikovat s dospělými lidmi. To je totiž věc, která se dá docela jednoduše naučit, jen se infantilizovaná společnost o nic takového nesnaží. U dítěte posílí pocit, že mu alespoň něco jde. Nechat jej od útlého věku vyřizovat si svoje věci, jednat s paní u přepážky, vracet knihy v knihovně, nakupovat, telefonovat (to je kámen úrazu i u dospělých introvertů), vést dospělé rozhovory, zkrátka jej systematicky učit věci, které dítěti dodají sebedůvěru a usnadí i přechod do dospělosti.

5) Dítě by si mělo najít parťáka. Introvert více ocení 1-2 skutečné přátele než jakkoliv zdařilý kolektiv. A naopak aspoň jeden přítel v kolektivu pomáhá unést celou jeho tíži. Důležité je, aby si alespoň trochu rozuměli a aby nezneužíval duševní křehkosti dítěte a z ní plynoucí vyšší míru závislosti. Závislosti dítěte na parťákovi se úplně zabránit nedá, posilováním vědomí jeho vnitřní hodnoty lze alespoň trochu eliminovat důsledky případného rozvratu. Pokud se to stane, pro introvertní dítě to není o nic méně dramatické než pro dospělého například rozvod. Dospělému, který má psychické problémy z rozvodu, nejspíš taky nikdo normální neřekne, že svět je plný mužů/žen, tak ať si z toho nic nedělá. Introvert má vždycky vážné a nenahraditelné vztahy.

6) Je skvělé mít s dítětem důvěrný vztah a každý rodič by se o to měl snažit. Bohužel se to ale málokomu povede. Někdy je to důsledek selhání, někdy ne, v každém případě je nezbytné s tím počítat jako s nejběžnější variantou. I pak ale dítě potřebuje někoho, komu se může svěřovat a rozebírat s ním svoje bolístky. Přemýšlivé děti se rády rýpou v sobě a je dobré, pokud můžou svoje poznatky s někým konzultovat a dostat vnější zpětnou vazbu, už proto, že člověku (a zvlášť dítěti) se některé věci jeví větší než jsou, řada strachů je iracionální, ale pokud si na ně člověk neposvítí lampičkou, jeví se jako velké hrozivé stíny. Psycholog je dobrá volba, i pokud se dítě zrovna nepočurává a nekřičí ze sna.

7) Dítě by mělo vědět, jak se chovat, když je mu opravdu zle. Mělo by mít nějaké safe space. Můžou to být knížky, filmy, dlouhé procházky. Někomu vyhovují antistresové cviky, někdo leží hodiny ve tmě, někdo si maluje… Někomu pomáhá vyprávět nebo psát. Je to příliš individuální, ale řekla bych, že klidná manuální či kreativní činnost nebo sport jsou vyjma skutečné depresivní stavy (na něž je medikace) často velmi nápomocné.

No a v neposlední řadě, it gets better. V naprosté většině případů.

Zveřejněno v

Případ JS a poradník pro všechny průseráře

JS (uprostřed) a Viktor Orbán (vpravo) na začátku 90. let

Pravděpodobně se už všichni zasmáli příběhu našeho parlamentního kolegy JS. Ještě pár dní memů a kauza skončí tam, kde skončily všechny před ní a nahradí ji nějaká šťavnější, nahatější, krvavější a především čerstvá. Příběh JS se mě dotýká osobně, musím tedy být osobní. Když jsme se o odchodu JS v neděli dozvěděli, všichni maďarští kolegové, s nimiž jsem komunikovala, mluvili o coming outu. Mysleli jsme si, že JS provede konečně veřejný coming out, představí svého partnera a bude se věnovat té intelektuální činnosti, k níž už beztak dlouhodobě tíhl víc než k hádkám a mačkání čudlíků na plénu. Dokonce jsme se dohadovali, jaký vzdělávací, kulturní nebo historický institut mu připadne.

O orientaci JS se všeobecně vědělo, on sám se jí nijak netajil (a asi by se mu to stejně nepovedlo, zkuste YouTube). Vědělo se také to, že JS se svou ženou, se kterou se kdysi po rodinné tragédii velmi mlád oženil (stal se tehdy poručníkem svých dvou malých bratrů poté, co jejich rodiče zemřeli při autonehodě) již řadu let nežije, že si žijí své životy každý někde jinde, neboť JS byl jedním z mála poslanců, co se do Bruselu skutečně přestěhovali.

JS také nebyl žádným homofobem v prapůvodním smyslu toho slova: tedy ostentativního ohrnování nosu nad homosexuály. Jediný jeho názor k tomuto tématu lze odvodit ze (spolu)autorství maďarské ústavy z roku 2011, která stejně jako mnoho dalších evropských ústav označuje manželství za svazek muže a ženy. Nejednalo se o žádnou změnu vůči statu quo; v Maďarsku od roku 2008 platí zákon o registrovaném partnerství, stejnopohlavní manželství zde nikdy nebylo zavedeno. Když pomineme, že JS samozřejmě tzv. základní zákon nepsal sám ze své libovůle, ale jako právník na základě ideových představ své strany, pak se především dostáváme k otázce, jestli (homosexuálně žijící) gay může být proti stejnopohlavnímu manželství. Moje odpověď je: samozřejmě, že může.

Co víc, když v roce 1989 konzervativní americký gay publicista Andy Sullivan (v současné době vystupující proti progresivismu i rozšiřování abecedy sexuálních menšin) poprvé napsal článek o tom, že by gayové měli svou sexualitu normalizovat v rámci manželského svazku (což byla tehdy nepředstavitelná a politicky neprůchozí myšlenka), dostalo se mu zášti překvapivě ne od konzervativců, ale od dalších gay aktivistů, kteří jej obvinili, že se snaží jejich sexuální chování nacpat do heteronormativních škatulek.

Doba se změnila, požadavky aktivistů rovněž, to ale stále neznamená, že neexistuje (sice) menšina gayů, kteří žijí v souladu se svou přirozeností, ale uznávají hodnotu manželství jako různopohlavního svazku určeného především k plození a výchově dětí. Při schvalování zákona o stejnopohlavním manželství ve Francii, při českými médii převážně ignorovaných Protestech pro všechny, se organizátorům podařilo dát dohromady otevřené gaye, kteří protesty podporovali. Mluvčím byl otevřený a v partnerství žijící gay Xavier Bongibault, jiný aktivní gay Jean-Pierre Delaume-Myard na to téma napsal i knihu.

A když jsme už u francouzských gayů, průzkumy dlouhodobě ukazují, že gay a bisexuální muže (sebeidentifikované, nikoliv latentní) ve zvýšené míře vůči zbytku populace najdeme mezi sympatizanty strany Marine Le Penové. Ta sice vůči homosexuálům nijak aktivně nevystupuje a jsou zastoupeni i v čele strany, ale ani její strana stejnopohlavní manželství nepodporovala a nepodporuje. Je tedy zřejmé, že gay voličům Le Penové, ať už je jejich názor na manželství jakýkoliv, přijdou podstatnější jiné věci: například migrace, díky níž (jak popisuje v knize Podivná smrt Evropy gay konzervativec Douglas Murray) například dochází k paradoxu, že v Londýně jakožto velkoměstě shledává homosexualitu za morálně problematickou více lidí než na anglickém venkově. Co je jiné, když obvykle gayové z venkova najdou bezpečí a přijetí právě v metropolích? Skladba obyvatelstva.

A to jsme stále jen u LG(B). Ačkoliv progresivní aktivisté rádi označují jakýkoliv jev (dokonce biologicky determinovaný) za sociální konstrukt, právě jejich LGBTQ+ komunita je tím největším sociálním konstruktem. Ve skutečnosti se v jednotlivých písmenech tísní (třeba jako ve skupině „blondýni“) politicky naprosto různorodí lidé od anarchokapitalistů po komunisty, nemluvě o tom, že gayové nemají nic společného s transsexuály a transsexuálové s nějakými nebinárními lidmi. Současné hádky mezi tzv. „TERF lesbami“, které odmítají do svých lesbických klubů pouštět nepřeoperované muže identifikující se jako lesbické ženy, jsou jen začátek toho, co se bude mezi písmeny ještě dít.

Ale zpátky k nešťastníkovi JS. Ten se dlouhá léta potýkal s tím, že jej „outovali“ ve vzácné symbióze maďarští neonacisté z webu Kuruc založeného někdejšími představiteli strany Jobbik, kde měl svou vysoce atraktivní přezdívku buziszájer z Zsideszu (narážka na židovskou národnost členů strany), tak někteří maďarští LGBT aktivisté, mezi nimi rovněž bývalá členka Fideszu a později politička liberální SZDSZ Klára Ungárová, která o JS a jeho stranickém kolegovi Máté Kocsisovi napsala, že jsou to „Orbánovi oblíbení homosexuálové“, protože jsou teplí, ale nedělají problémy (reagovala tak na jeho vyjádření ke Dni boje proti homofobii, do té doby vlastně jediné Orbánovo vyjádření k tématu homosexuality za 30 let v aktivní politice; tehdy řekl, že „Maďarsko je tolerantní země“ a ocenil, že se tamní homosexuálové „nezapojují do provokativních forem chování známých ze Západu; lidé, kteří vedou způsob života odlišný od tradičního, jsou zde v bezpečí“). Ungárové post by asi nikdo víc neřešil, ale čerstvý ženáč Máté Kocsis se pustil s vervou do boje za svou pověst, hnal věc k soudu a dostavil se tzv. Barbřin efekt. (Soud mu dal v obou instancích za pravdu, ale druhá instance rozhodla, že jeho osobnostní práva nebyla nikterak narušena.) Nutno uznat, že post Ungárové kritizovali i někteří lidé z levice.

Máte-li upřímnou potřebu přečíst si něco z Kuruce, prožeňte anglickým překladačem třeba tento článek k eurovolbám v roce 2009. Číst s kyblíkem.

Část o JS: „Buzerant, Žid a v mládí se podobal na Trockého. Unijní tvář Žideszu (…) se po vzniku Orbánovy vlády (první, 1998-2002, pozn. překl.) ponořila do kontinentální politiky, ale podle tvrzení zlých jazyků se rád noří i do mužských zadků. Nebo má v oblibě, když se noří oni do něj? Čert ví a ve skutečnosti to ani není zajímavé, o to více pozornosti si však zasluhuje, že Jocika (tato přezdívka je v maďarštině posměšná, pozn. překl.) už nesčetněkrát sliboval, že nebudou hlasovat za vstup Rumunska do EU, pokud Rumuni neudělí autonomii Sikulům. Ovšem pak hlasovali za vstup Rumunska do EU a na oplátku nepožadovali nic. Jinak je tenhle Szájer zajímavé dítě. Burácivě odsuzoval Židesz doma hochštaplerství zuschlagovského typu, ale tiše vzal na vědomí, že Jocika zaměstnal jako svého tajemníka Krisztiána Kállaiho stíhaného za padělání veřejné listiny. Tento Krisztián Kállai, který se ke svému buzerantství otevřeně hlásí, býval kdysi Zuschlagovým tajemníkem. Tak se setkávají chapadla dvou velkých stran – pardon, penis jednoho se zadkem druhého. Pokud i vy chcete, aby nejdůležitější otázka maďarské domácí politiky tkvěla v tom, kdo (ze dvou stran, pozn. překl.) má sedět na příznivějším konci ptáka, hlasujte pro buznu JS!“

Skoro bych řekla, že takhle vypadá skutečná homofobní šikana.

Nejlepší kámoška

JS neříkal nic. Nikdy nic. Občas to o něm řekl někdo jemněji, třeba jiná bývalá členka Fideszu od 80. let, na něj v rozhovoru vzpomínala slovy: byl jak holčička, ta nejlepší kámoška! Když jsme u kamarádů, malé historické opáčko: stranu Fidesz, tehdy mládežnické antikomunistické hnutí, založili v roce 1988 kamarádi z koleje pojmenované po politickém mysliteli Istvánu Bibó, při právnické fakultě univerzity ELTE v Budapešti.

K old boys patří Viktor Orbán, JS a současný šéf skupiny maďarských europoslanců v Bruselu Tamás Deutsch (výrazný mladík ze židovské rodiny, o pár měsíců později ho čeští komunisti zavřeli v Praze do vězení za to, že se přišel se svými druhy omluvit za maďarskou účast v okupaci Československa), současný prezident János Áder, současný předseda parlamentu László Kövér, současný ministr financí Mihály Varga a další, dosud významní politici a diplomati. Ano, Maďarsku vládne parta kamarádů z vejšky!

O počátcích Fideszu a obecně Maďarsku před Orbánem se tu nic neví kromě toho, že to bývala liberální strana, což se s oblibou opakuje pořád dokolečka. Tak jen rychlá rekapitulace: v roce 1990 byli všichni jmenovaní poprvé zvoleni do parlamentu jako poslanci a byli v opozici k národně-konzervativní vládě prvního demokratického premiéra Józsefa Antalla. Šlechtic Antall byl účastníkem povstání 1956, jeho vláda byla v zahraničí mírně řečeno neoblíbená, rutinně obviňovaná z nacionalismu a antisemitismu (i přesto, že druhý nejvyšší státní činitel, předseda parlamentu György Szabad, byl Žid). Maďarští komunisté, kteří se v říjnu 1989 sami rozpustili, z názvu strany vymazali písmenko a pokračovali jako socialistická, ale ve skutečnosti neoliberální MSZP, nacházeli v opozici řeč s městskými liberály z původně protirežimní SZDSZ. Ve Fideszu bylo křídlo, které toto spojenectví také lákalo, mimo jiné jej podporoval jistý známý americký finančník.

Sám Orbán, v té době dosti nesnesitelný, tedy z konzervativního hlediska, se s Antallem v posledním roce jeho života sblížil. Po Antallově smrti (byl od začátku vážně nemocný) došlo ve Fideszu v roce 1993 konečně k rozvratu. Ti, u nichž převážila liberální orientace (jako už zmíněná Klára Ungárová) nad antikomunistickou, odešli buď jen ze strany, nebo přímo do SZDSZ. Další zůstali a přijali Orbánovo vůdcovství (do té doby byla tato parta zhulenců řízena kolektivně). V roce 1994 vzniká vláda MSZP s SZDSZ, v jejímž čele stojí premiér Gyula Horn, někdejší poslední komunistický ministr zahraničí, také účastník povstání – jako dobrovolník bojoval po boku sovětských vojsk proti revolucionářům. Tehdy se Fidesz vydal na svou úspěšnou pouť na pravici, postupně přitom zhltal všechny politické drobečky, které se tam nacházely. Od roku 1998 nikdy nezískal méně než 40 procent hlasů, podobné penzum hlasů měla jistých také MSZP, a o vzniku pravicové či levicové vlády rozhodovaly malé strany: SZDSZ a MDF. Až do roku 2010.

Ale zpátky k JS. Levicový publicista András Hont napsal včera velmi lidský status, kde na JS vzpomíná jako na „jednoho z nejchytřejších, nejpřipravenějších, nejvytrvalejších a a nejvtipnějších zástupců nejstarší politické generace Fideszu“. Právě takový JS byl a kdo je u lidovců trochu upřímný, ten to musí uznat. JS byl pracovitý, odpovědný, byl tím pověstný. Mluvil několika jazyky, psal knihy o politické filozofii, byl distingovaný a talentovaný. Na veřejnosti moc nevystupoval, byl intelektuál a hrál dovnitř, u lidovců měl na starost frakční disciplínu (a dokázal u toho být hodný a milý), řadu let byl místopředsedou skupiny. Kdo dnes z JS dělá nějakého ukřičeného hlupce a veřejného homofoba, sprostě lže. JS byl naopak předmětem mnoha homofobních a antisemitských útoků. Žil posledních 16 let v Bruselu a staral se čistě o evropskou agendu strany a o lidovce.

Co měla strana dělat

Zakrvácený JS lezl po okapu v noci ze soboty na neděli. V neděli ráno oznámil svou rezignaci. Odvolal se na svoje (skutečné) psychické problémy i (skutečnou) únavu z politiky. Lidé, kteří ho znali, věděli, že se dlouhodobě snažil odejít. Problémy Fideszu u lidovců a jejich reakce, kdy se od strany pod tlakem médií i jiných frakcí začali aspoň na oko odtahovat a nakonec ji suspendovali, na něj působily demotivujícím způsobem. Možná měl pocit nevděku, údajně se i stalo (tu informaci mám ale jen z tisku), že na něj někdo zapískal. Pro citlivého JS to muselo být těžké. A tak tam poslední rok moc nechodil, na plénu nemluvil, zatím psal traktáty o politické filosofii a dělal přednášky pro studenty.

Pravděpodobně ještě té noci JS informoval své nejbližší přátele, mezi nimi Viktora Orbána, o tom, co se stalo. Hned ráno pak rezignoval na své funkce. V úterý příběh unikl do tisku. A tady se dostáváme podle mého k velké chybě, které se vedení strany, tvořené nešťastníkovými kamarády, dopustilo, a ve výsledku uškodila jim i nešťastníkovi.

Měli ho přimět, aby se napráskal.

Říct to první znamená získat výhodu, mít kontrolu nad tím, kam se celá kauza bude ubírat. Mít možnost určit sám, co v té zprávě zdůraznit, a ostatní už ten prvotní narativ úplně nezmění. Nedělní stanovisko JS mohlo vypadat třeba takhle: „Byl jsem na nelegálním večírku / posezení s přáteli v uzavřené společnosti klubu / baru, přišla tam na udání policie a byli jsme pokutováni. Je zřejmé, že jsem v současné pandemické situaci udělal velkou chybu, a proto odcházím. Svůj odchod jsem však zvažoval déle, protože….“

Je zajímavé, že jde v případě Fideszu, který jinak obvykle čte geniálně nálady maďarské veřejnosti, už o několikátou chybu tohoto druhu. Tou nejvýraznější byl dosud starosta Győru Zsolt Borkai. Borkai je bývalý olympijský vítěz v legrační atletické disciplíně zvané skok na koni (to je taková ta větší koza, kterou jste při těláku nikdy nepřeskočili), a stalo se mu něco podobného jako JS, byť jde o dva velmi odlišné lidi. JS je učebnicový intelektuál, Borkai je lidový sportovec, JS pracoval a fungoval v Bruselu, Borkai v Győru, kde volby vyhraje i oranžový hadr na koštěti (oranžová je barvou Fideszu).

Borkai se v létě účastnil trachtace na lodi svého známého podnikatele v Chorvatsku. Detaily vás nebudu zatěžovat, hrálo tam příšerné osmdesátkové disco a několik mužů středního věku tam souložilo se ženami nevalné pověsti. Borkai byl posléze vydírán krátkou videonahrávkou. Ačkoliv informace o této skutečnosti straně poskytl, ta nevymyslela nic lepšího, než kontrovat nahrávkami jednoho opozičního starosty, který má také zálibu v prostitutkách. Tento preemptivní útok vůbec nevyšel, protože dotyčného vůbec nikdo na celostátní úrovni neznal a vůbec celá ta jeho intimní akce vzbuzovala spíš lítost. Borkaiovo video pak vylezlo těsně před municipálnímu volbami (jaké překvápko), narativ o korupční párty plné drog (nikdy se nepotvrdily) a sexu šířil anonym na blogu.

Borkai už musel zůstat, protože v opačném případě by kontumačně vyhrála protikandidátka, neboť Fidesz už nového kandidáta postavit nemohl (ze zákona). Nakonec přece jen těsně vyhrál (po volbách odstoupil, konaly se nové volby a pohodlně vyhrál nový kandidát Fideszu, ve městě vážený dětský kardiochirurg), ale strana utrpěla porážku na mnoha dalších místech, což bylo minimálně zčásti důsledkem Borkaiova skandálu.

Celá situace se přitom dala řešit jednoduše a strana ji naopak mohla obrátit ve svůj prospěch. Borkai mohl pár měsíců před volbami vystoupit s prohlášením, že ano, podváděl svou ženu, ano, teď ho kvůli tomu vydírají, ano, bylo to selhání, všem se omlouvá a už kandidovat nebude. Kardiochirurg by nepochybně vyhrál s prstem v nose a strana mohla ještě šířit narativ, jak je kandidát mravný, že uznal svou odpovědnost (nevídané!), udělal chybu, ale to je koneckonců lidské, kdo z vás někdy neulítnul, zatímco opozice jsou pěkní sviňáci, když používají takových nečistých metod.

Přesně skandál tohoto typu kdysi započal dlouhou a úspěšnou kariéru Orbánova přítele Benjamina Netanjahua. Byla to přitom pěkně prekérní situace. Netanjahu se kamarádil s jistou ženou z města Petah Tikva, manželkou očního lékaře. Jednoho dne jeho přívětivé choti Sáře zavolal neznámý člověk, který jí oznámil, že její choť hodně jezdí za manželkou očního lékaře a s ní souloží, z čehož existuje videozáznam (tehdy obligátní kazeta). Pokud pan manžel neodejde z politiky, tak to všichni uvidí. Paní Sára manželovi hned zabalila kufry, ale co je podstatné, tak BN proti vůli svých poradců rozhodl, že s tím půjde do televize. Zkontaktoval se se známým ve zpravodajství a spolu připravili večerní pořad na téma VYDÍRÁNÍ POLITIKA. Což uznejte zní mnohem lépe než ŽENATÝ BIBI PÍCHÁ MANŽELKU OČNÍHO LÉKAŘE. Tam se přiznal k udržování mimomanželského poměru (jistěže to už skončilo) a z vydírání obvinil politickou konkurenci ve straně. Nikdy se žádná kazeta neobjevila, možná ani neexistovala, ale jisté, že Bibi zkrátka svým oponentům vyškubl karty z ruky, a jakkoliv se mu chvíli smál celý Izrael, jeho kariéře to vůbec neuškodilo. A kde je dnes jeho stranický konkurent David Levy, kterého tehdy obvinil.

Kostlivci ve skříni

Také mě případ JS přiměl k úvaze nad vlastním životem. Ne, lesba nejsem, i když mám ráda fotbal a voním se zásadně pánskými parfémy. Ale mám svou třináctou komnatu. Když mi bylo 13, zastávala jsem hodně ošklivé krajně pravicové názory. Netrvalo to dlouho a něco mi to i dalo (myslím, že umím mluvit s radikály a korigovat jejich názory způsobem, jakým jsem zkorigovala ty vlastní), ale ačkoliv jsem byla dítě na základní škole a je to už více než deset let, dlouhá léta prožívám obrovskou úzkost, že se to někdo dozví. Trpím jednak tím, že jsem si kdy něco takového myslela (zvlášť bolestné bylo, když jsem odkryla příběh části své rodiny), jednak tím, že se jednoho dne probudím do pošmourného rána a uvidím na čele cejch. Vzhledem k úzkostné poruše mi tato zdánlivě malicherná věc léta způsobovala utrpení. A chtěla bych na tomto místě poděkovat prvnímu člověku, kterému jsem to před pár lety řekla a který mi neskutečně pomohl: Saše Uhlové. S ní jsem o tom mohla mluvit otevřeně, coming outu jsem se ale bránila, ačkoliv jsem tušila, že by mi ulevil nejvíc. Saša je skvělý člověk a dala bych za ni ruku do ohně. Pak jsem to řekla dalším asi dvěma lidem, občas se o tom zmínila v nějakém komentáři, ale decentně.

Tímto velice děkuji JS, že mě toho strachu zbavil, i když u toho lezl po okapu.