Moje poznámky k volbám

Je po volbách. Konečně. Co z toho? 

Babiš nezměnil režim. Balvan AB odvalen, vcelku bezbolestně (porážku uznal, nepomůže mu ani Zeman, kterému snad pomohou v nemocnici). Co leží pod ním? Nějaké dotace a vyměnění lidé kvůli rozdávání dotací. Pár personálních čistek kvůli trestním kauzám kolem dotací. Dále EET s cílem likvidace menší konkurence. A dál? Samozřejmě, mohli bychom říct rekordní dluh, třicet tisíc mrtvol, zmršené kachličky v Thermalu a tak dále. Ale řeč je o tom, jak Babiš změnil stát. Pramálo. Babiš šel do politiky ochránit své podnikání. Ohýbal jen tam, kde se to jeho podnikání týkalo, zbytek ho nezajímal.

Je to one trick pony. A babišismus je politický styl, ne ideologie. Žádné zásadní ideologické spory se tu za jeho éry nevedly, ani o tu migraci ne; Babiš to tlačil jen proto, aby zakryl totální ideologickou rozplizlost těchto voleb, které byly ve skutečnosti jen o něm. Vedl se spor o Babiše jako o osobu a antibabiš bylo to jediné, čeho se bál. Nechtěl, aby se hlasovalo o něm. Varování před polskou a maďarskou cestou byla vždy směšná. Kaczyński a Orbán mohou být aberace z liberální demokracie, Babiš je ovšem aberace ze samotné politiky. 

Dopadli jak Piráti u voleb. Myslím, že je to objektivně největší příběh letošních voleb. Babišova prohra je v jistém smyslu nepříliš zajímavá, protože on sám nic moc neztratil, procentuálně málo, mandátů pár, pouze několik desetin štěstí chybělo jeho potenciálním koaličním partnerům, o nichž celou dobu tvrdí, jací jsou to idioti (a voliči ho poslechli). Navíc to, že o vládě rozhodne výsledek malých stran, se vědělo dlouho před volbami.

To Piráti, kteří měli na jaře v průzkumech přes 30 procent a jejich předseda se jako budoucí premiér jezdil představovat do Bruselu, skončili jak sedláci u Chlumce. Namísto 22 poslanců v minulém období budou mít 4, vejdou se do jedné Fábie. Měli obrovsky posílit, ale obrovsky oslabili. Dokonce je nová vláda ani nepotřebuje. Zorganizovali a v neposlední řadě zaplatili Starostům, dosud malé, ideologicky rozkročené straně, nebývalý úspěch. Z dat, která jsou k dispozici, je zřejmé, že u kroužkování zafungovalo vše: a) část voličů PirStan se Pirátů bála a vyřešila to kroužkem STAN, když ne rovnou přeběhnutím ke SPOLU, b) starostové jsou lokálně oblíbení a lidé volí spíše je, než celou stranu, c) matematicky jsou kroužky výhodnější pro ty, kteří mají na kandidátce méně kandiátů. 

Je bizarní, že strana matematiků a informatiků, která propašuje spojení data-based policy i do receptu na rýžový nákyp, nebyla připravená ani na c). Piráti si samozřejmě vymysleli alternativní historii o tom, že se na ně zaměřily všechny dezinformace, a tak se vlastně obětovali, když chránili hřbet SPOLU. Těžko říct, kde by SPOLU vzalo velmi reálné výroky Profanta, Peksy, Šípové, Ferjenčíka, Navrkala, Zábranského, Kopřivy, Gregorové a mnoha dalších výtečníků, po nichž je člověk ochoten uvěřit lecčemu, pokud to jde tím směrem, který řečník naznačil. Tak například tvrzení Babiše o migrantech zabírajících chaty je samozřejmě donebevolající pitomost, nicméně když si předtím poslechnete, že podle Mikuláše Peksy je řešením migrační krize vést s migranty dialog o jejich životní situaci, najednou vám Babišova pitomost připadá jen jako zveličování, kterého je politická kultura v každé zemi plná. U SPOLU byl takto omílán pouze výrok Petra Fialy, že Green Deal je politická realita. Což je dost slabé v porovnání s otevřeným útokem na „bílé heterosexuální fašisty“ v zemi, kde je bílých dle běžných měřítek cca 99.5 procent populace, či s horováním pro nepřeoperované biologické muže v dámské převlékárně.

Bylo to až neuvěřitelné, a dokonce i mně bylo disciplinovaného a rozumně vystupujícího Ivana Bartoše líto. Když se všemi řetězovými maily šířilo, že Piráti chtějí lidem brát byty (případně do nich stěhovat migranty), poslance Kopřivu nenapadlo nic lepšího, než označit vyvlastňování bytů v Berlíně za západní hodnotu (SPOLU mu svým prázdným „patříme na Západ“ přihrálo balon, ale on ho vzal a trefil jím Ivana do koulí).

Pirátská kampaň byla mizerná a reaktivní. Když si Babiš pozval do Česka Viktora Orbána, aby mu pomohl s kampaní (Babišovi marketéři to samozřejmě měli dobře propočítané; Orbán v Česku znamená „boj proti migraci“ a je to třetí nejoblíbenější politik), SPOLU to ignorovalo a jelo si vlastní kampaň (jistě i proto, že názory na Orbána se v koalici liší).

Piráti si pozvali v Česku zcela neznámého starostu Budapešti (který se na ně navíc vykašlal a nepřijel) a rozjeli masivní spamování svých příznivců tím, co je v Maďarsku podle nich špatně, takže to chvílemi vypadalo, že kandidují u malých chlupatých koníků, nikoliv u nás. Zřejmě to měl v gesci Mikuláš Peksa, který bez Polska, Maďarska a Slovinska nedá ani ránu a už se pomalu chystá na ozařování mussoliniovsko-meloniovské Itálie. 

V Praze, kde se výsledek PirStanu nepříjemně blížil výsledku ANO, pak jistě sehrálo roli „vydařené“ primátorování Zdeňka Hřiba a vystupování různých zástupců tamní vládnoucí koalice na sociálních sítích, kde nasrděným občanům v nekonečných kolonách radili velice přijemným tónem („haha, ty idiote“), aby jezdili metrem. A to je to nejhorší, co může politik udělat. Radit. O bizarních vizuálech a heslech, které spojily všechny od radikální levice až po radikální pravici do jednoho halasného proudu smějících se bestií (kdo říká, že nestrávil na generátoru aspoň dvě hodiny, ten si s ním hraje dodnes), raději nemluvě.

Mimochodem, propad Pirátů byl tak dramatický, že se neřeší nic jiného, ale kdyby k němu bylo nedošlo, kdyby se křesla PirStanu rozdělila podle očekávání, pak by se zřejmě mnohem více řešilo, že 15 procent je žalostně málo. A to ještě odhaduju, že takových 5 procent zachránil Vít Rakušan svými výstupy (nejen v TV debatách; třeba i StandaShow, Insider). Nicméně odpuzení voliči se přesunuli ke SPOLU, které se uchytilo jako značka, vnitřním konfliktům se disciplinovaně vyhýbalo (možná je řešili INTERNĚ) a nabídlo voliči k letu pravé i levé křídlo a pevný trup. Babiš si krachem Pirátů nepomohl. 

Co s Piráty dál?

Nyní je to paradoxně právě dvojice Peksa-Gregorová, kdo má pravdu, když říká, že Piráti se musejí vrátit ke své podstatě, protože nemají na to být třicetiprocentní stranou. Nebo společnost na to nemá, to je nakonec jedno. Jen těžko říct, jaká podstata to je. Etablovaná menší strana pro městské liberální voliče? Může být, ale ti jsou v Česku ekonomicky docela pravicoví. Levicově progresivní strana typu Zelení, nebo rebelská strana pro mládež, co hlásá hulení a svobodu internetu, v jistém smyslu návrat před rok 2017?

Osobně bych Pirátům radila do vlády nejít a se STAN se na tom nějak elegantně domluvit, aby nevypadali jako ti, co porušili dohodu. Jejich možnost se čtyřmi poslanci ovlivnit směřování vlády je takřka nulová, navíc nemají v současné konstelaci ani žádný vydírací potenciál. Mohli by být beneficienty deziluze pro voliče, kteří odmítají ANO a SPD. A tak se vnitřně obrodit a zformovat. Ale nemyslím si, že k tomu dojde, ministerstva jsou lákavá, kritika bývalého koaličního partnera z opozice ne. Navíc je to docela risk.

Pokud se však zbaví Bartoše, vsadím si, že do parlamentu se už nepodívají. 

Vítězství proti většině. Kolik já přečetla v liberálních médií nářků nad tím, že Viktoru Orbánovi stačí 49 procent hlasů k vítězství s ústavní většinou… Tak však nefunguje jen maďarský volební systém s výraznými většinovými prvky, podobné paradoxy generují i mnohem poměrnější systémy. Třeba pětiprocentním prahem, který v některých zemích vůbec neznají (Nizozemsko), jinde je zase nižší (Izrael). Tím, že letos propadly hlasy téměř 20 procent aktivních občanů, kteří reálně zvedli zadek a šli do volební místnosti (co si myslí ti, kteří tak neučinili, nevíme, ale zpravidla se o liberální voliče nejedná), došlo k paradoxu, že strany protibabišovské koalice SPOLU a PirStan zvítězily velmi suverénně s nižším počtem hlasů (2.3 milionu hlasů; zaokrouhleno na bližší desetitisíce), než kolik posbíral takzvaný „temnoblok“ (ANO, SPD, KSČM, ČSSD, Přísaha, TSS a Volný blok měly dohromady skoro 2.9 milionu). Pro novou vládu to je ožehavá situace. Propadly totiž hlasy určitého segmentu, od levicových voličů z nižší střední třídy a důchodců přes antisystém a příznivce konspiračních teorií až po lidi mnohdy i dobře sociálně adjustované a zajištěné, označované však pohrdavou nálepkou „flastenci“, kteří neskousli koalici SPOLU. 

Co z toho vyplývá?

Vláda se nesmí nechat ukolébat svým suverénním vítězstvím „na mandáty“ a musí si uvědomit, že společenská většina je apriori proti ní. Dokonce většina aktivních občanů je proti ní. Plus podpora řady voličů je vachrlatá; chtěli se především zbavit Babiše a jejich požadavky na novou vládu se výrazně liší. Ve vystoupení lídrů SPOLU lze ocenit moment, kdy poděkovali všem voličům a zavázali se, že všechny budou také zastupovat. Jsou to jen fráze, protože samozřejmě nelze skloubit různé zcela protichůdné zájmy a všem vyhovět, ale je to to nejlepší, co můžete na úvod říct. V praxi to znamená, že sociální politika této vlády nesmí být podobná té před rokem 2013. Nižší střední třída a důchodci nesmějí zůstat stranou. Mladé opravdu trápí bydlení, a ne, nejde o byty na Vinohradech.

Když jsem si hledala byt v Bruselu, překvapilo mě, že ceny jsou srovnatelné s Prahou, v řadě případů i nižší. Když jsem při brouzdání světem realitek objevila pronájem 2+1 v novostavbě v centru Dubaje v objektu s vlastní posilovnou, bazénem a výhledem na moře, za stejnou cenu jako 2+1 v paneláku s odporným komunistickým jádrem na Jižním Městě, chtělo se mi plakat. Bydlení je u nás v poměru k platům nejméně dostupné v EU a mladí lidé si opravdu nestěžují na to, že nemohou hned po škole bydlet v loftu na Václavském náměstí, ale že pro nákup psí boudy v Běchovicích aby prodali orgány celé rodiny. 

Přečtěte si Sdílejte, než to zakážou. Proč právě tento bestseller? Andrej Babiš neprohrál kvůli sobě. Prohrál kvůli několika desetinkám procent, které získal na úkor svých potenciálních koaličních partnerů. On, i přes otřesný dojem z posledního roku, zůstal zhruba na svém. Všichni vědí, že jeho marketingový tým je tuzemskou špičkou. Ale za zády Marka Prchala, který to tak trochu slízl za všechny, je spousta chytrých a schopných lidí, kteří systematicky pracují s daty. To oni, nikoliv ODS, Babiše zplodili. V tom smyslu, že mu dodávali ideový obsah podle toho, po čem byla ve společnosti poptávka. 

Babiš je politik vytvořený interními průzkumy veřejného mínění. A marketingovo-analytické zázemí, jaké má on, nemá žádná jiná česká politická strana. Ve svém bestselleru, jakož i v kampani, akcentoval zase jen témata pro společnost palčivá, v nichž se jednoduše postavil na stranu společenské většiny. Témata řadí podle toho, nakolik lidi vydráždí. Migrace, demografie, exekuce. Je tam všechno. Oprostěte se od toho, že je to Babiš, vypusťte fotky a kapitoly o tom, jak mu maminka říkala Andarinko mandarinko, protože jako batole v Etiopii neustále jedl mandarinky, a máte manuál k české společnosti

Neznamená to vždy jednat podle průzkumů, ale je dobré to aspoň vědět a reflektovat v praktické politice. V Economii se mohou stokrát křižovat nad demografickými summity s Orbánem a v Alarmu psát, že zase bílí muži rozhodovali, kolik mají mít ženy dětí, ale vstřícná rodinná politika, o niž se Babiš mimochodem zase tolik nezasazoval (ostatně proč by to dělal, když jde momentálně zřejmě o jedinou ryze „důchodcovskou“ stranu v Evropě), je fundamentem úspěchu konzervativních stran v sousedních státech. 

A tím se dostáváme k dalšímu bodu, který jsem si pracovně pojmenovala cesta českých konzervativců od thatcherismu. Až donedávna to v anglosaském světě, který je tak úspěšný při expanzi svých myšlenek nikoliv už do světa, ale do střední a východní Evropy, vypadalo, že podstatou konzervativismu je malý stát a nízké výdaje. Je to blud, podstatou konzervativismu je zachování společenské koheze, osvědčeného řádu a prospěšných tradic. Mohou v rámci něj existovat různé přístupy k ekonomice, důležité však je, že mají být podřízeny těmto cílům. Ekonomika je zde pouze prostředkem. My jsme se však se Západem opětovně prolnuli v době, kdy tam triumfoval „pravicový fuzionismus“ Ronalda Reagana. Šlo o volnou politickou koalici sociálních konzervativců, ekonomických liberálů a jestřábů, kteří prosazovali tvrdý kurz proti Sovětskému svazu (po jeho rozpadu si tuto potřebu saturovali tak, že požadovali vojenské intervence všude možně po světě). 

Dnes se tento konsenzus (z hlediska konzervativismu spíše exces) hroutí i v anglosaském světě, jak se do popředí dostává konflikt mezi sociálními konzervativci a levicovými liberály. Někde ve vzduchoprázdnu levitují pravicoví liberálové a staří ekonomičtí levičáci, které stupňující se tlak woke hnutí cpe do konzervativního stanu (neplést se STAN).

Nízkopříjmové skupiny zatím nacházejí obránce svých kulturních a identitárních zájmů v tradičních konzervativcích, kteří tomu postupně přizpůsobují ekonomickou politiku. Jde o proces velmi pozvolný a s regresemi a korporátní sponzoři, pro jistotu rozdělující peníze na obě hromádky, jej stále brzdí, nicméně nelze si nevšimnout, že tu probíhá; ochota konzervativních politiků snižovat daně bohatým, aby tito hned vzápětí ušetřené peníze nasypali do BLM a podobných kauz, klesá. Pokud jde o nové (populistické) konzervativce, ti mají zpravidla ekonomické programy pro své voliče, tedy spíše doleva, už od začátku. 

Zajímavá je situace v už zmíněném Polsku a Maďarsku, k nimž bychom měli mít přece jen blíž než k Anglosasům. Ve skutečnosti je to ale naopak, my máme blíže k anglosaskému vývoji, a to právě díky devadesátkám. Podstatu osvětluje ve svých pracích třeba Ivan Krastev. Jeho vysvětlení neliberálního zvratu v obou zemích je pro Česko naprosto nepoužitelné. Vůbec to na nás nesedí. Komunistické politické špičky v obou zemích včas pochopily, že se jejich životnost chýlí ke konci. Velmi chytře natáhly ruku k demontáži systému jako první s tím, že si zachovají svá ekonomická a intelektuální centra.

Vzápětí vytvořili na rozvalinách státostrany nové „moderní levicové strany“, jejichž hlavním programem se stala nápodoba západních vzorů. Tyto strany nejenže byly poměrně společensky progresivní a ostentativně proevropské, ale se zohledněním zájmů svých neformálních klientel provedly značnou část privatizace, jejich ekonomická politika byla v zásadě neoliberální a velmi vstřícná vůči zahraničním investorům. Konzervativcům tak nikdo nevnucoval názor, že malý, oškubaný stát je jejich hlavním životním zájmem, naopak se u nich rychle adaptoval ekonomický nacionalismus a snaha o „soudržnou pořádkumilnou společnost“, k čemuž jsou nezbytné příslušné ekonomické transfery.

V Polsku tak vláda PiS zavedla největší přerozdělovací program od konce totality, v Maďarsku Orbán před migrační krizí vítězil s rétorikou, že ekonomickou situaci země musejí odnést banky, nikoliv Maďaři, jeho hlavním nepřítelem byl Mezinárodní měnový fond a vláda vyhrála volby v roce 2014 poté, co za peníze ze „znárodněného“ penzijního fondu nakoupila zpět podíly v energetických podnicích, které přinutila snížit ceny. 

To nás přivádí k další otázce…

Co se stane s levicí?

Babiš jako stará levice. Andrej Babiš už tuto funkci v zásadě plnil. Jeho klientelou byli důchodci a státní zaměstnanci. Nyní, když oznámil, že nikam neodchází, otevírá se pro ANO možnost vytvořit něco, co kdysi v roce 2002 po prohře ve volbách Viktor Orbán pojmenoval „egy a tábor, egy a zászló“, čili „jeden tábor, jedna vlajka“ (on chtěl sjednotit konzervativce, což se mu podařilo). Pokud Babiš zůstane neomezeným vládcem ANO a zároveň má prezidentské ambice, dává podobný postup smysl i u něj. Akorát nebude sjednocovat konzervativce, ale voliče populistické levice, jejichž subjekty skončily pod čarou. Může po vzoru dvojice Fico-Pellegrini zachycovat i nespokojence z řad voličů koalic (ano, KONEC FICA byl před rokem a půl prioritou většiny Slováků, dnes je pro mnoho z nich prioritou KONEC BORDELU, klidně i s Ficem). Nicméně Babiš není Orbán ani Fico, politici z povolání. Nemá na to ustrojení. Babiš vstupoval do politiky proto, aby ochránil své podnikatelské zájmy, žádné názory nezastává, v opozici nikdy nebyl a donedávna dával okázale najevo, že nějaké sezení ve Sněmovně ho nezajímá, protože má na práci lepší věci. Také mnozí poslanci ANO zřejmě neočekávali, že budou opozičními poslanci, byť tento lidský materiál bude patrně za plat sto tisíc měsíčně dělat cokoliv. Je to tedy na Babišovi.

A orgánech činných v trestním řízení.

Ale momentálně je to nejpravděpodobnější podoba ekonomické levice v blízké době. Čímž se dostáváme k tématu…

Co s levicovými stranami?

Komunisti přestanou hrát roli strašáka. Vypadnutí komunistů mi udělalo radost hlavně proto, jak laciné bylo se do nich trefovat. A to říkám s plným vědomím všech zločinů, za něž se nikdy zcela neomluvili, a jako člověk, jemuž komunisté vadí i tehdy, když začnou najednou zpívat proevropskou písničku o demokracii. Vážně, když si občas čtu články českých liberálních komentátorů z doby, kdy v Polsku kandidoval na prezidenta někdejší aktivní komunista Kwaśniewski a v Maďarsku na premiéra někdejší agent komunistické rozvědky Medgyessy a po něm někdejší „maďarský Mohorita“ Gyurcsány, říkám si, kam náhle zmizel jejich antikomunismus? Například u komentátora L. P. to vypadalo, že se do Medgyessyho zamiloval, připomínal mu prý francouzské elegány z filmů… Tak je pravda, že to Babiš nepřipomíná, byť francouzsky umí a v Paříži v dětství dokonce žil.

Nevadilo jim spíše to, že čeští komunisté zůstali „rezervací“ a odmítali „návrat na Západ“? 

Řekla bych, že asi jo. 

Každopádně to bylo laciné. Kampaň s celebritami a banány jsem dlouho považovala za nějaký fór levičáků z Twitteru, než jsem to video náhodou uviděla. Ještě se žinantně trefila do doby, kdy nedostatek nějakého typu zboží zasáhl v Evropě kvůli covidu většinu zemí. 

Čeští komunisté byli nejhloupější mezi soudruhy široko daleko už před pádem totality, kdy do poslední chvíle neregistrovali probíhající změny. Díky tomu se jim však vynořila možnost stát se reziduem pro nostalgiky a frustrované lidi, kteří jim jejich 10 až 15 procent vždycky naházeli. Nikdy nemuseli o voliče bojovat, vládní odpovědnost jim nehrozila. 

Paradoxně je o všechno připravil jeden z jejich někdejších členů, potomek nomenklatury. Vojtěch Filip byl předsedou pro komunisty bez ambic, komunisty odevzdané osudu. Na tváři hluboký žal z toho hnusného kapitalismu, ale v srdci lehký smích, že jsou tu další čtyři roky na náklady státu. To o víkendu skončilo. 

Vidím dvě možné cesty. 

Soudruh Skála. Soudruh Skála není žádný hlupák. On má jen ohavné názory. Někteří lidé neumí tyto dvě kategorie odlišit. Skála je dobrý rétor, je inteligentní a sečtělý. V USA by prý volil Sanderse, známému, který s ním dělal rozhovor, si zase stěžoval, že existenci Zelených a Pirátů považuje za „naši chybu“, protože „tito mladí lidé mají být u nás“. Dost pochybuji, že by je právě Skála přilákal, nicméně s radikální rétorikou by mohl oslovit část frustrovaných, například i některé nevoliče. Pochopil, že komunisté mají na Babiše útočit, ne se s ním kamarádit. S „pravicovou vládou“ by mu to mohlo jít ještě líp.

Kateřina Konečná. Katka Konečná, milá holka… Mohla by se pokusit spojit nostalgiky s mladou radikální levicí (nakonec je to ŽENA), obklopit se lidmi jako Arťom Korjagin, verbálně se distancovat od zločinů a mluvit o sociálních otázkách. Jako jediná z komunistů se teď může prezentovat nějakou reálnou politickou aktivitou na vyšší úrovni (je europoslankyně). Snaží se. Bude to stačit? Nemyslím si, ale zkusit to můžou. 

Hlavně už žádný Hamáček. Přes všechen výsměch, kterého se dostalo „husté dvojce“, osud ČSSD byl zpečetěn dávno předtím, a myslím, že bez dvojice Maláčová-Stropnický by ani nesahala k pěti procentům. To jen díky nim dvěma se člověk občas doslechl, že ČSSD ještě existuje. Zvlášť Stropnický je bezpochyby nadaný rétor, dobře čte situaci a hovoří jazykem, který souzní s tím, co si myslí většina levicového elektorátu v České republice. Problémy jsou dva. Ten první je ČSSD. Po odchodu Paroubka, nenáviděného médii a vysmívaného celebritami, ale politika, s nímž se ztotožnila třetina národa a 20 % považoval za svůj neúspěch, nastoupila ČSSD na cestu k postupné extinkci. Sobotka a Hamáček jsou si v něčem podobní, oba želé, jen Sobotka je o něco sympatičtější. Ani jeden nedokázal chytit Babiše za koule, oba se vmanévrovali do pozice, kdy cokoliv udělali ke spokojenosti všech, byla to zásluha Babiše, kdykoliv se povedl průser, šlo to za nimi. A oni za to (téměř) vždy uctivě poděkovali a uklonili se. Kromě toho nikdo nevěděl, čí ta strana je. Haška? Petříčka? I v české politice začínají hrát větší a větší roli spory na ose konzervativci x liberálové. Kde ČSSD stojí v nich? Asi zkuste lampárnu. Babišovi aspoň pokaždé vybrali stranu marketéři. 

Ten druhý možný problém je Stropnický. Lidé si ho stále asociují se Zelenými a jakýmsi třídním pokrytectvím, kdy by jim zakazoval létat jednou ročně na dovolenou a sám si koupil zámek (lidé nechápou, že to spolu nesouvisí; obojí je pro ně statusová věc). Jisté je, že ať se ČSSD ujme kdokoliv, nebudou to politici typu Sobotka a Hamáček. Ti totiž vždy vstupují do etablovaných parlamentních stran, kde zahříváním sekretariátů pomalu postupují nahoru, až jsou úplně na vrcholu. A to je pro ČSSD jedině dobře.

Tak až za čtyři roky. Snad. Hodně štěstí!

30 let nového Polska. Pokus o stručný portrét

Pro polský přechod k demokracii je stejně jako v případě Maďarska charakteristická absence revolučního prvku. Chybí konkrétní událost, k níž by se masy mohly vztahovat coby k okamžiku zlomu. Pád starého režimu měl patrné strukturální příčiny, srozumitelné obyčejným lidem, kteří na rozdíl od Maďarska pociťovali stav hospodářství na vlastní kůži. Po potlačení solidaritního hnutí panovala v zemi po většinu 80. let zvláštní apatie, špatná ekonomická situace a další zdražování ale vedly v roce 1988 k vlně stávek, které opětovně zatlačily režim do úzkých a přiměly jej k vyjednávání s dosud ilegální opozicí. Režim byl již vnitřně vykotlaný, jeho domácí legitimita byla otřesená (voleb do národních rad se v roce 1988 zúčastnilo jen 56 procent oprávněných voličů), s ekonomickou či vojenskou intervencí Moskvy zase mohl počítat stále méně. V této situaci jeho představitelé seznali, že stranický monopol dále udržovat nelze a vědomě započali jeho demontáž.

Ve východním bloku to byl do té doby precedens, na svobodné volby si naopak Poláci počkali déle než ostatní. Komunistické špičky ještě na jaře 1989 přechovávaly naději na vznik polodemokratického systému, v němž by i nadále udržovaly značný vliv. Ale události nabraly rychlý spád a červnové částečně soutěživé volby skončily drtivou porážkou režimu. Opozice získala 160 ze 161 kompetitivních mandátů v Sejmu, v nově zavedeném Senátu, 99 ze 100. Sejm a Senát nakonec dle dohody „náš premiér, váš prezident“ zvolili prezidentem Wojciecha Jaruzelského, ale potupně většinou jednoho hlasu. Ve vládě Tadeusze Mazowieckého komunisté drželi silové rezorty obrany a vnitra, ale celkově již byli v menšině, čímž se na přelomu srpna a září zrodila vůbec první nekomunistická vláda regionu. Mazowiecki byl zvolen i hlasy satelitních stran státostrany, které dříve v rámci režimu simulovaly politickou pluralitu. Dva roky do prvních demokratických voleb byly obdobím řady překotných až chaotických změn, kterým komunisté nebránili, naopak ještě komunistická vláda již v létě 1989 nasměrovala zemi k tržnímu hospodářství, když liberalizovala ceny potravin. Model „sociálně-tržní“ ekonomiky byl opuštěn záhy a nenašel významnější obránce ani v komunistech.

Společenské otřesy, které to vyvolalo, a masy frustrovaných se poprvé výrazněji zhmotnily v prezidentských volbách v roce 1990, když po zkrácení mandátu Jaruzelského proti sobě kandidovali Mazowiecki a Lech Wałęsa. K obrovskému překvapení Mazowiecki ani nepostoupil do druhého kola, v němž se Wałęsovi postavil polsko-kanadský milionář Stanisław Tymiński, dnešní politologickou terminologií populistický a antisystémový kandidát. Bylo to také období utváření nových politických formací, zatím volně rozdělených na postsolidaritní a postkomunistický tábor. Od počátku bylo jasné, že Solidarita nezůstane pohromadě, v hnutí bylo příliš velké množství názorových proudů.

Opozici vůči kulatému stolu reprezentovali radikálové, kteří odmítali dohodu s komunisty výjimkou za beztrestnost a podíl na moci, umírněnějším vadil příliš pozvolný rozchod s režimem v porovnání se sousedy. Kolem Tadeusze Mazowieckého vznikla středová Demokratická unie (UD), kombinující liberální názory na ekonomiku s křesťanskou demokracií, reprezentující dominantní proud polské transformace. Příznivci tvrdšího postupu vůči režimu se sdružili do Porozumění středu (PC), kde od počátku udával tón Jarosław Kaczyński. PC se už v té době také stavěla kriticky k reformám tzv. šokové terapie, jakou ztělesňoval Balcerowiczův plán tehdejšího ministra financí Leszka Balcerowicze.

V postkomunistickém táboře byla situace jednodušší. Na troskách rozpuštěné státostrany vznikla sociální demokracie (SdRP) v čele s charismatickým Aleksandrem Kwaśniewským. Pro její členy byl charakteristický pragmatismus, neboť do strany už nevstoupili zastánci tvrdé linie a zároveň ji brzy opustili stoupenci levicových myšlenek kriticky nastavení vůči bývalému režimu. Výhodou SdRP bylo velkorysé majetkové zázemí i zkušenosti a určitá profesionalita až technokracie, kterou se prezentovali její představitelé. Satelity státostrany se emancipovaly a přeskupily, případně i fúzovaly se solidaritními silami; životaschopnost v tom vykazovali hlavně lidovci (PSL), kteří obsadili levý střed. Protože Mazowiecki po neúspěchu v prezidentském klání podal demisi, zemi k volbám dovedla úřednická vláda.

Volební účast byla nízká (43 procent), bez uzavírací klauzule do Sejmu proniklo 29 subjektů, z nichž 11 mělo jen jednoho poslance. Zvítězila UD s 12 procenty, na záda jí ale dýchali postkomunisté kandidující v koalici Svazu demokratické levice (SLD). Už z tohoto hlediska se jednalo o velkou porážku postsolidaritního tábora, zvlášť když uvážíme ještě devítiprocentní zisk PSL. Fragmentace politické scény výrazně zkomplikovala vznik první vlády, protože ostatní uskupení se snažila izolovat dvě silnější strany, SLD a UD. 

Z hlediska budoucího vývoje je důležité, že se už tehdy etablovaly postavy určující tón polské politiky dodnes. Za Liberálně-demokratický kongres, který se později sloučil s Mazowieckého UD v Unii Svobody (UW), se poprvé do Sejmu dostal mladý Donald Tusk. Role Jarosława Kaczyńského jako předsedy PC, které se stane nejsilnější formací nové vlády, už byla zmíněna. Na výsledcích UD a PC se také zřetelně projevilo ono historické dělení Polska, které se bude v dalších letech znovu a znovu replikovat, jak budou v poměrech bouřlivého multipartismu 90. let zanikat a povstávat nové politické síly.

V roce 2005 se pak politická scéna pročistí a vykrystalizuje do současné podoby.  

Obrázek 1. Čím větší podpora UD, tím „červenější“
Obrázek 2. Čím více hlasů pro PC, tím více „modře“

Byla by však chyba ztotožňovat frustrované masy s pravicovými voliči. Od 90. let sledujeme paralelní příběh angažované části pravicového elektorátu, který dodnes tvoří jádro voličů PiS. Je relativně početný, strana ani ve volbách, které v letech 2007 a 2011 prohrála, neměla méně než 30 procent hlasů. Pro tento elektorát jsou významné milníky nového Polska politického rázu: „Noční změna“ (1992), prohra Wałęsy (1995), Rywinova aféra (2003) a Smolenská tragédie (2010). Milníky frustrace leží jinde a jsou definovány více sociálně: nezaměstnanost po roce 1989, velká emigrace po vstupu do EU v roce 2004 a podobně. Nejvýznamnějším faktorem úspěchu PiS je, že na svůj základní elektorát definovaný ideologií dokázalo tyto frustrované lidi alespoň částečně nabalit.

Noční změna ukončila vládu Jana Olszewského s účastí bratří Kaczyńských. Pád půlroční vlády, která se zasazovala za razantní lustrace a očištění politického života od představitelů komunistické moci, iniciovali postkomunisté a liberálové s pomocí prezidenta Wałęsy, který rozdrobenost politické scény využíval k posilování vlastní dominance. Ta přerostla ve víceméně otevřenou snahu ustavit v Polsku prezidentský systém. Pro národní konzervativce se jedná o bolestivý milník ve smyslu zmaření snahy o morální legitimitu třetí republiky. Nový premiér Waldemar Pawlak z PSL nebyl schopen vytvořit vládu a po 33 dnech rezignoval. Jeho nástupkyní se stala Hanna Suchocká z UD. Právě za vlády první ženy – premiérky, byla přijata současná podoba polského potratového zákona, výrazně restriktivnější oproti komunistické úpravě. Nicméně opět zaúřadoval destabilizující prvek v podobě Wałęsy, který vyhlásil předčasné volby, v nichž doufal v posílení vlastních pozic. To se nenaplnilo a volby navíc znamenaly naprostou katastrofu pro postsolidaritní tábor.

Čtyři roky po započetí procesu politické transformace zvítězil Svaz demokratické levice (SLD), jehož páteří byla postkomunistická SdRP s mnoha činovníky bývalého režimu, následován další stranou s postkomunistickým rodokmenem PSL. Tato dvě uskupení spolu vytvořila vládu s pohodlnou většinou, jejímž premiérem byl zpočátku lidovec Pawlak, ale jeho nástupci už byli dva zástupci SLD: někdejší aktivní komunisté Józef Oleksy a Włodzimierz Cimoszewicz. Regresivní proces byl dokonán prezidentskými volbami v roce 1995, v nichž Wałęsu porazil už zmíněný postkomunista Kwaśniewski. Postkomunistická levice pokračovala v politice začleňování Polska do evropských struktur a se zohledněním zájmů svých neformálních klientel provedla zásadní část privatizace.

Korupce, politika škrtů a růst nezaměstnanosti vedly ke stupňujícím se protestům obyvatelstva, stávkám či blokádám zemědělců nebo horníků. Největším úspěchem vlády bylo (s pomocí opozičních liberálů) schválení nové ústavy (1997), která nakonec prošla i lidovým hlasováním a nahradila pět let starou prozatímní ústavu. Mimo jiné omezila pravomoci prezidenta, jemuž však zůstalo silné suspensivní veto a z něj vyplývající moc.

Šok z razantního nástupu postkomunistů umožnil sjednocení postsolidaritního tábora a nově vzniklá Volební akce Solidarita (AWS) vyhrála volby v roce 1997. Koaličního partnera si nemohla vybírat, jediným přijatelným byli díky nekomunistickému rodokmenu liberálové z UW. Vládě chyběla vnější jednota, svou roli sehrál i opozičně naladěný prezident. Strádajícímu obyvatelstvu předváděla chaos a personální spory, přesto byl Jerzy Buzek prvním premiérem od roku 1989, který úřadoval po celé čtyřleté období.

Zleva Orbán, Dzurinda, Buzek, Zeman

Pokud jde o vyrovnání s minulostí, vládě se konečně podařilo schválit zákon o Institutu národní paměti – Komisi pro stíhání zločinů proti polskému národu a ratifikovat dlouho oddalovaný konkordát s Vatikánem. Kwaśniewski jako první a dodnes jediný prezident obhájil mandát již v prvním kole, když získal přes 50 procent hlasů, vládní koalici opustila liberální UW a proces rozpadu akceleroval i uvnitř AWS. Byl to nesmírně důležitý proces, protože z něj vzešla jak strana Právo a spravedlnost (PiS) v čele s ministrem spravedlnosti v Buzkově vládě Lechem Kaczyńským, tak její pozdější koaliční partner, radikálně katolická Liga polských rodin, a též Občanská platforma, již vytvořila část umírněných politiků AWS s některými členy UW, mimo jiné ambiciózním Donaldem Tuskem.

Zbytky AWS šly do voleb v roce 2001 pod názvem Volební akce Solidarita pravice (AWSP) a nedostaly se do Sejmu, stejně jako UW. Naopak nástupnické PiS, LPR a PO uspěly, což ovšem nezabránilo velkému návratu postkomunistické levice, která obnovila spojenectví s PSL a do vlády pod vedením Leszka Millera přibrala ještě levicovou Unii práce (UP). Do Sejmu se dostala i Sebeobrana, agrárně-nacionalistické populistické hnutí známé od počátku 90. let svými protestními akcemi, které nesly znaky narušování veřejného pořádku. Voliči Sebeobrany nebyli nejčastěji lidé z venkova, ale neúspěšní drobní podnikatelé a nezaměstnaní z menších měst, největší oběti polské transformace.

Nezaměstnanost představovala enormní problém prvních dvou dekád nové epochy, prvního vrcholu dosáhla v roce 1993 a opětovně kulminovala za Millerovy vlády, kdy byl těsně před vstupem do EU nezaměstnaný každý pátý Polák. V kombinaci s chatrným systémem sociálního zabezpečení se lidé dostávali do velmi tíživé situace. Na ústupu nezaměstnanosti se kromě hospodářského růstu podílela masivní emigrace, kdy po vstupu do EU v rychlém sledu odešly zhruba dva miliony Poláků pracovat na Západ.

Nezaměstnanost 1990-2010 (podle údajů GUS)

Pokud část voličů spatřovala v levici naději na stabilitu, pak se Millerova vláda ukázala velkým zklamáním. Po sedmnácti měsících z vlády odešla PSL a nová menšinová koalice se musela spoléhat na ad hoc podporu, většinou ze strany Sebeobrany a „planktonu“, tvořeného hlavně odejitými poslanci SLD a Sebeobrany, které k podpoře vlády motivoval strach z předčasných voleb. V těchto podmínkách vláda připravovala vstup do Evropské unie. Stíhaly ji korupční skandály, z nichž nejvýbušnějším byla Rywinova aféra.

Ve zkratce šlo o to, že filmový producent s vazbami na SLD Lew Rywin s odvoláním na Millera nabízel šéfredaktorovi deníku Gazeta Wyborcza Adamu Michnikovi, že zajistí, aby spolek Agora výhodně odkoupil komerční televizi Polsat. Výměnou požadoval finance pro stranu, pro sebe post ředitele Polsatu a pro Millera pozitivní pokrytí. Odhalení spojená s Rywinovou aférou vedla k dramatickému poklesu popularity vlády a samotného Millera, jehož na poslední rok nahradil prezidentův loajalista Marek Belka. Další skandály se týkaly propojení samospráv pod vedením SLD s lokálními mafiemi nebo PKN Orlen a v Polsku tolik citlivého vlivu ruských lobbistů. Polská společnost prožívala hlubokou deziluzi z politiky a státu. Nejen politické strany, ale i soudnictví a státní instituce se potýkaly s mizivou důvěrou veřejnosti. Vznikala živná půda pro čtvrtou republiku.

Konsolidace nového bojiště

Nezastavitelný úpadek levice odsunul do pozadí do té doby určující dělení na postkomunistický a postsolidaritní a přenesl těžiště konfliktu na půdu pravice. Zrodil se nový dominantní konflikt vyvěrající z praskliny uvnitř pravicového tábora, který přetrval až do dnešních dní. Jak se později ukázalo, není o nic méně zarputilý, postupně graduje a svou logikou připomíná povodeň, když vtahuje a dál unáší relikty starých bitev.

Překvapivým rysem tohoto procesu byla jeho překotnost. Ještě zkraje roku 2005 totiž nic nenasvědčovalo tak dramatickému vývoji. Dvě dominující síly na pravici – Právo a Spravedlnost a Občanská platforma – spojoval vedle solidaritní minulosti odpor k SLD, v zásadě přívětivý názor na EU či konzervativní pohled na společenské otázky. Protože se strany nemohly tak jednoduše konfrontovat po kulturní a historické linii, dostala se ke slovu témata ekonomicko-distributivní. Občanská platforma obhajovala klasicky liberální postoje, prosazovala otevřenou ekonomiku, nízké a rovné daně, deregulace a podobně.

V programatice PO tehdejší ideologická východiska strany nejstručněji vyjadřuje věta z dokumentu Państwo dla obywateli: „Společenský řád by měl být chráněn silou rodiny, náboženských a politických institucí (…) ekonomice ale svědčí svoboda a konkurence.“ Malý stát se v ideologii strany odrážel i jinými způsoby, např. požadavky na větší míru občanské participace prostřednictvím nástrojů přímé demokracie, snížení počtu poslanců, omezení jejich imunity, zrušení státního financování politických stran či likvidace Senátu.

Donald Tusk s rodinou v době, kdy PO usilovala o konzervativní voliče

PiS naopak rozvinulo svoji vizi „solidárního Polska“, kde z hospodářského růstu „neprofituje jen malá skupina nejbohatších, ale celý národ“, otevřeně se postavilo za zájmy poražených transformace, přijalo za svůj názor, že „tržní mechanismy nejsou dokonalé a k prosazování společenské vize mohou být zásahy do ekonomiky nezbytné“. Neútočilo tolik na „starou politiku“ skrze samotnou formu politicko-partijního uspořádání, nýbrž na její obsah – podle PiS układ, slovo opisující modelový čtyřúhelník tvořený částí tajných služeb, postkomunistických a liberálních politiků či novinářů, vlivových byznysmenů a kriminálních skupin. Rywinova aféra zde představovala geniální ilustraci, protože se v ní vyskytovaly všechny zmíněné „živly“. Výraz układ pak v tomto smyslu poprvé použil Kaczyński ve své knize Czas na zmiany z roku 1993. Na tuto chorobu chtělo PiS ordinovat léčbu formou přísných a dalekosáhlých lustrací, ty však neměly být samy o sobě řešením, nýbrž jen článkem o 15 let opožděného dovršení procesu tranzice. Pojem čtvrté republiky nebyl Kaczyńského autorským výtvorem, zde se PiS ztotožnilo s tím, jak jej v roce 1998 definoval v jedné eseji konzervativní publicista Rafał Matyja. Podle Matyji měla čtvrtou republiku charakterizovat „hluboká vnitřní proměna zahrnující reformu tajných služeb, finančního a daňového systému, přísný antikomunismus a konečně očista politiky a soudnictví od osob spojených s minulým režimem“. Projekt čtvrté republiky oproštěné od resentimentů byl ve své době vnímán pozitivně a nebyl spojen výhradně s PiS.

Tehdy se také o PO a PiS uvažovalo jednoznačně jako o budoucích koaličních partnerech, přičemž PO měla být dominantní silou nové vlády a její kandidát Jan Rokita premiérem, naopak PiS se mělo smířit s rolí menší vládní strany. Zatímco se pozornost veřejnosti upínala k prezidentské volbě, kde se vykrystalizovali dva výrazní kandidáti, předseda PO Donald Tusk a varšavský primátor a čestný předseda PiS Lech Kaczyński, zvítězilo v parlamentních volbách v roce 2005 za nejnižší účasti od pádu režimu PiS.

Výsledek voleb byl šokem především pro PO, která si až těsně před volbami uvědomila, že opravdu může prohrát a zasednout k povolebnímu vyjednávání jako slabší partner. Že se z plánované koalice POPiS najednou mělo stát PiSPO, a také způsob vedení kampaně v dvoutýdenní pauze před prezidentskými volbami, kdy se kvůli absenci historického narativu a využití ekonomických témat již v předešlé kampani začalo sahat k osobním útokům, dodávalo jednáním o koalici značnou pachuť. Když pak PiS představil jako kandidáta na premiéra umírněného pragmatika Kazimierze Marcinkiewicze, nebylo to ze strany PO vnímáno jako podaná ruka, ale jako zákeřný úskok, jak nepoškodit šance Lecha Kaczyńského stát se prezidentem, pokud by premiérem měl být jeho bratr. Tady se zřejmě také zrodil model „loutky [Jarosława] Kaczyńského“, za niž byl považován jednak Marcinkiewicz (jeho pozdější rezignace ve prospěch Kaczyńského jako by to zpětně potvrzovala), ale i submisivnější bratr Lech, a za něž budou po roce 2015 považováni prezident Andrzej Duda a oba premiéři Beata Szydłová a Mateusz Morawiecki.

V prvním kole Tusk sice ještě těsně zvítězil, ale ve druhém jej Kaczyński s podporou většiny stran porazil slušným poměrem 54:46. Protože Kaczyńskému v souboji o hlasy konzervativně-nacionalistického tábora nemohl dost dobře konkurovat, musel se Tusk ucházet o přízeň voličů kandidáta SLD Marka Borowského, který mu také před druhým kolem udělil podporu. To však vyžadovalo zmírnění antikomunistické a obecně protilevicové rétoriky, které protistrana kvapně interpretovala jako ústup PO doleva, později pak jako kapitulaci před układem. Situaci neuklidnil ani návrh rozdělení ministerstev pro budoucí koalici, který byl sice paritní, ale klíčová ministerstva dával do rukou PiS, a když poté PiS při obsazování čela Sejmu a Senátu upřednostnilo hlasování s LPR, Sebeobranou a PSL, aby prosadilo své kandidáty, bylo rozhodnuto. Přestože koalice PiSPO měla většinovou podporu obyvatelstva, skutečností se stal vznik menšinového Marcinkiewiczova kabinetu, za nějž vedle poslanců PiS hlasovali dále zástupci LRP, Sebeobrany, PSL a pět nezávislých poslanců. PO se definitivně odebrala do opozice.

Marcinkiewiczova vláda byla křehká, závislá na podpoře jiných stran, které si mohly dávat vyděračské podmínky, a o dalekosáhlých projektech realizace čtvrté republiky, jako byla například nová ústava, si PiS mohlo nechat zdát. Kaczyński se snažil o integraci formou vytváření paktů stability, ale už v únoru 2006 byly ve hře předčasné volby. Nakonec v květnu došlo k podepsání koaliční dohody mezi PiS, LPR a Sebeobranou, v červnu pak Marcinkiewicz po sporech s bratry Kaczyńskými odstoupil a byl nahrazen Jarosławem. Koalice byla od počátku problematická, více než radikálové z LPR ji ohrožovala antisystémová a – jak brzy vyšlo najevo – zkorumpovaná Sebeobrana. V mediálním enviromentu, který jí viditelně nepřál, vláda po bouřlivých patnácti měsících skončila.

Následná osmiletá koaliční vláda PO a PSL znamenala několik „poprvé“. Donald Tusk byl prvním premiérem, který vydržel v úřadě déle než jedno volební období. Poprvé jedna strana zopakovala své vítězství ve dvou po sobě jdoucích volbách. Jednalo se o období konstantního ekonomického růstu a překotného rozvoje infrastruktury. Polsko se rychle stalo unijním premiantem ve využívání eurofondů, a to i v oblasti efektivity. Na druhou stranu pokračovala ekonomická emigrace na Západ. Zahraničněpoliticky se země úzce orientovala na Německo a především první Tuskova vláda zahájila i oteplování vztahů s Ruskem, což se setkávalo s jistou nelibostí prezidenta i nelevicové opozice.

Bezprecedentní události ve Smolensku v dubnu 2010 znamenaly pro polskou společnost nový polarizační šok. Fakt, že k tak nepravděpodobné tragédii došlo v okamžiku, kdy delegace v čele s prezidentským párem mířila na pietní akci k výročí Katyňského masakru, vyvolával od počátku mnoho pochybností a po překlenutí prvotního otřesu se kolem tématu vytvořila celá svébytná subkultura. Angažovaná pravice rozvinula kromě teorie politického atentátu vlastní pietistický kult, který nabýval někdy až iracionální podoby a především PiS vzdaloval pasivním masám. Liberální síly zaujaly opačně vyhrocený postoj a kromě útoků na Kaczyńského, které se ve světle jeho osobní tragédie (starý mládenec, v krátkém úseku ztratil dvojče, snachu a matku) jevily jako zbytečně kruté, pasovaly „smolenský lid“ na zaostalý, nevzdělaný a paranoidní, zkrátka „temný“.

Dvojčata v dětství na filmovém konkurzu

Vládu PO poznamenaly různé skandály, z nichž nejvýraznější byla Amber Gold v roce 2012 a odposlechová aféra o dva roky později. Vládní špičky na nahrávkách z varšavských podniků mluví jako sprosťáci, své zemi neprojevují zrovna velkou úctu a domlouvají se na zákulisních kšeftech (například ministr vnitra s guvernérem formálně nezávislé národní banky na ekonomické pomoci výměnou za odvolání ministra financí). Navzdory celkové ekonomické prosperitě vláda přistoupila k některým úsporným opatřením, jako bylo zvýšení věku pro odchod do důchodu, což její rovněž popularitě nepřispělo.

Rok plný vítězství

Podobně jako v roce 2005 byly i o deset let později určující momentem prezidentské volby. A to nejen kvůli stále poměrně silným pravomocím prezidenta, jehož veto mohou přehlasovat jen tři pětiny poslanců, což v případě stranického nesouladu hlavy státu s předsedou vlády dělá jejich kohabitaci značně problematickou. Především proto, že dramaticky předurčily další vývoj. Volby se měly konat v květnu a velmi dlouho bylo hlavní otázkou to, zda Komorowski vyhraje v prvním kole. V lednu liberální komerční televize TVN na základě průzkumu Millward Brown predikovala vítězství Komorowského v prvním kole se 65 procenty. Do paměti Poláků se zapsal výrok Adama Michnika, že o vítězství by Komorowského mohlo připravit jedině to, kdyby v opilosti srazil na přechodu těhotnou jeptišku. Na jednu stranu to byl projev arogance Michnikově projevu vlastní, na druhou stranu se mu příliš nedalo divit. Polsko mělo pověst růstové země, „zeleného ostrova” Evropy, a s protikandidáty to vypadalo všelijak. Hlavní opoziční síla do voleb vysílala málo známého a snad i trochu koženého Andrzeje Dudu, právníka s nikterak oslnivým politickým CV, který byl od roku 2014 europoslancem. Zatímco Komorowski se patrně také zabýval hlavně otázkou, jestli jeho zisk v prvním kole bude činit 60 nebo snad 65 procent, Duda objížděl celou zemi. Jeho kampaň vedla budoucí premiérka Beata Szydłová a právě schopnosti projevené v této kampani ji zřejmě předurčily k vzestupu.

A podobně jako v roce 2005 si PO zjevně nepřipouštěla variantu prohry. Komorowski se neúčastnil debat a jeho kampani vévodila stará dichotomie v novém hávu, tentokrát mezi Polskem „racionálním“ a „radikálním“. Racionální v tomto případě znamenalo obhajobu statu quo. Protože Komorowski nebyl o nic méně vládní „propiskou”, než se jí posléze stal Duda, volby mohly být vnímány i jako nevyslovené referendum o ní. Duda v prvním kole těsně vyhrál s 34,8 procenty, Komorowski měl o procento méně. Antisystémového kandidáta Pawła Kukize dlouho ani nezařazovali do průzkumů, právě na jeho výsledku (získal přes 20 procent hlasů) se ale odrazila únava či přímo frustrace z osmileté vlády PO.

Kukizův jediný postulát, zavedení jednomandátových volebních obvodů, v tom sehrál pramalou roli. Nikdo z ostatních kandidátů nepřekročil 5 procent. I přes snahy Komorowského naklonit si Kukizovy voliče příslibem referenda o jednomandátových obvodech, ve druhém kole vyhrál Duda. Bylo to v řadě ohledů přelomové vítězství, kandidát PiS zvítězil poměrem 60:40 ve věkové skupině 18 až 29 let, což bouralo dosavadní představy o voličích PiS jako „mohérových baretech“. S Kaczyńským před volbami ustoupilo i téma Smolensku, nedá se však říct, že by se strana zřekla všeho kontroverzního. V debatách mezi Dudou a Komorowským před druhým kolem se řešilo například téma umělého oplodnění, k němuž má strana v souladu s naukou katolické církve negativní postoj, ačkoliv v polské společnosti převažuje opačný názor.

Taktický přístup, že na nejvyšší ústavní funkce nekandiduje sám Kaczyński, se ukázal jako funkční, nebylo proto divu, že se jej strana rozhodla využít znovu v parlamentních volbách na podzim. Jako kandidátku na premiérku představila už zmíněnou etnografku Szydłovou, lokálně oblíbenou, ale celostátně nepříliš výraznou političku, která projevila svou šikovnost v Dudově kampani. Je však nezbytné si uvědomit, že kandidátkou PO byla předsedkyně a stávající premiérka Ewa Kopaczová, která mohla být stejně tak vnímána jako „loutka“ Tuska. Jeho odchod do Bruselu PO paralyzoval, protože technokracie a vágní ideologie mohla fungovat pouze s charismatickým lídrem, který zosobňoval sebevědomí, kompetence a dokázal pružně reagovat na dění. Kopaczová dostala Tuskovo požehnání, ale plnohodnotnou náhradou nebyla. Nijakost přestala být zastřešující pro různé názorové proudy, naopak se stala slabostí. V Evropě kulminovala migrační krize a postoj Kopaczové to věrně odreprezentoval. Polsko podle ní mělo přijmout malé množství migrantů v rámci kvót (při hlasování ministrů vnitra na Radě EU v září 2015 se trhlo od zbytku V4) nikoliv z humanitárních důvodů, ale aby se nedostalo do konfliktu s Bruselem. PiS se naopak otevřeně přihlásilo k tradicím toho Polska, jemuž „nebude nikdo poroučet“.

Tématem voleb 2015 ale nebyla migrace ani kulturní války a oblíbené téma dotažení dekomunizace se v rétorice strany objevovalo spíše podprahově. Strana již v roce 2014 zveřejnila program o 160 stranách, který obsahoval vše, o co se PiS po volbách pokusilo, včetně návrhů na rozsáhlou reformu soudnictví, zahrnoval i kulturně-etická témata (odpor ke genderové ideologii, ochrana života od početí, role církve ve veřejném prostoru), či konstantní pohled strany na komunistický režim a (ne)vypořádání se s ním.

Dominantní linkou prostupující celým programovým dokumentem však byla kritika nespravedlivého ekonomického uspořádání. Pozdější ministr financí a premiér Mateusz Morawiecki, jinak muž impresivní kariéry v bankovním sektoru, si při stanovení diagnózy pomáhal levicovým ekonomem Thomasem Pikettym. Obecně lze říct, že programem PiS, vystupujícím tentokrát s pozitivním heslem Dobrá změna, byla větší redistribuce bohatství ve společnosti (program 500+, zvýšení minimální mzdy, snížení věku pro odchod do důchodu), ekonomický nacionalismus (zdanění zahraničních korporací) a repolonizace (například bankovního sektoru), v kombinaci s narativem silného a hrdého Polska s vlastními kulturními a náboženskými hodnotami a na primátu národních zájmů založeným přístupem. Vztah k EU měl být asertivní, spojenectví s USA nerozdělné.

Úspěch PiS v parlamentních volbách se tou dobou již předpokládal, na finálním rozdělení mandátů se však významně podílel ještě jeden faktor, o nějž se přičinila levice. SLD se z obtížně pochopitelných důvodů rozhodla pro koalici se stranou Tvé hnutí Janusze Palikota (dříve Palikotovo hnutí), která už v té době neměla šanci na překročení pětiprocentní hranice, a několika dalšími málo významnými subjekty. Tím však sama na sebe uvalila uzavírací klauzuli 8 procent, kterou o půl procenta nepřekročila. O pár desetin procenta se do Sejmu nedostala ani strana KORWiN libertariánského excentrika Janusze Korwina-Mikkeho a tři a půl procenta získalo radikálně levicové uskupení Spolu (Razem). Propadlo tak přes 15 procent hlasů a výsledek necelých 38 procent PiS stačil k jednobarevné vládě. Získalo i 61 ze 100 křesel v Senátu. Nebyl to úplně triumf „orbánovského“ rázu, ale byla to bezprecedentní moc v Polsku po roce 1989. S ad hoc podporou mohla vláda počítat od Kukizova hnutí a v některých tématech i od PSL. Dominantní silou opozice zůstala oslabená PO a její ideový bratr, neoliberální strana Moderní ekonoma Ryszarda Petru. 

Obrácená perspektiva „dobré změny“

Přineslo vítězství PiS Polsku onu avizovanou „dobrou změnu“? Primární demokratickou evaluaci představují volby a nejlepší srovnání poskytují volby stejného typu, v tomto případě parlamentní. Výsledek PiS v říjnu 2019 představoval nepochybně úspěch. Po PO se stala teprve druhou vládní stranou od roku 1991, která obhájila mandát v následujících volbách. PiS kandidující v koalici „Sjednocená pravice“ s několika malými konzervativními subjekty získalo 43,6 procent, přičemž volební účast vzrostla o 11 procent a v reálných číslech PiS tak přibylo přes dva miliony voličů. V některých ohledech mělo tentokrát vítězství „orbánovské“ paramenty; podařilo se překlenout staré geografické dělení (PiS vyhrálo 14 z 16 vojvodství), zvítězilo ve všech věkových skupinách, mezi muži i ženami.

Nepřestalo přitom platit, že podpora PiS narůstá s věkem, ani to, že je vyšší v některých socioekonomických skupinách, mezi nízkopříjmovými, praktikujícími věřícími či na venkově. Zatímco PiS volby vynesly posílenou lidovou legitimitu, s volební matematikou to bylo mnohem komplikovanější. Především v porovnání s volbami o čtyři roky dříve propadlo sotva procento hlasů. V důsledku toho konzervativci nezískali ani o sejmový mandát více a ještě zaznamenali ztráty v Senátu, kam se volí systémem prvního v cíli a kde přišli o dosavadní většinu. V praxi to znamená jen prodloužení legislativního procesu, protože Senát má třicetidenní lhůtu na projednání. Obvykle tak návrh zamítne v poslední možný den, nicméně Sejm jej může vždy přehlasovat prostou většinou.

Nejsilnější opoziční formací se stala Občanská koalice, jejíž dominantu tvořila PO, již pouze formálně existující strana Moderní a v Polsku dosud málo úspěšná Strana zelených. Koalice na čele s Grzegorzem Schetynou představovala završení pochodu PO do levého středu (z hlediska polského, kulturně podmíněného pravolevého dělení). Získala přes 27 procent hlasů. Levice pod vedením Włodzimierze Czarzastyho úspěšně integrovala postkomunistickou SLD, progresivistické Jaro i radikálně levicové Spolu a dosáhla uspokojivého výsledku necelých 13 procent, následována omlazenou středovou PSL s necelými 9 procenty. A konečně, s takřka 7 procenty do Sejmu pronikla Konfederace, v níž se spojili radikálové národní pravice s radikálními libertariány pod vedením už zmíněného „všechpolského klauna“ Janusze Korwina-Mikkeho. Konfederace měla jednoznačně nejmladší elektorát, její voličské jádro tvoří hlavně velmi mladí muži.

PiS nejenže obhájilo primát z roku 2015, ale ještě – na rozdíl od PO v roce 2011 – svůj zisk oproti posledním volbám znatelně vylepšilo, byť se to nepromítlo přímo do rozložení sil v Sejmu. To vše navíc v podmínkách tvrdé kritiky doma i ze zahraničí, včetně do té doby bezprecedentního řízení podle článku 7, navzdory několika početným demonstracím či s obměnou osoby premiéra v polovině mandátu. Vládě se přitom nevyhýbaly ani „běžné“ skandály a polarizující kulturně-historická témata, která v kampani před čtyřmi lety ustoupila sociální rétorice, se vracela s různou intenzitou po celé čtyři roky.  

Co je tedy klíčem úspěchu PiS? Jako první se nabízí její poměrně rázné kroky v ekonomicko-distributivní oblasti. Své sliby v sociální oblasti začala strana realizovat záhy po volbách. Jako první přišel na řadu stěžejní program Rodina 500+. O tom, jak přelomová politika to byla, nejlépe svědčí rozsah sociálního zabezpečení rodin v Polsku v porovnání s Českou republikou. Do roku 2013 byla jedinou dětskou dávkou mateřská dovolená v délce půl roku. Až druhá Tuskova vláda zavedla navíc možnost prodloužit placené období o další půlrok rodičovské, celkově tedy na jeden rok. Když od dubna 2016 začaly všechny rodiny pobírat nezdaněnou dávku ve výši 500 zlotých (v přepočtu asi 3 tisíce korun) na každé druhé a další dítě, v případě nejchudších rodin také na první, byl to nejrozsáhlejší sociální program od konce totality. Přestože postkomunistická levice a její satelity patřily k dominantním silám polské politiky posledních třech dekád, o nic podobného se nepokusily. Od liberální PO se podobný nepodmíněný zaopatřovací program očekávat nedal, avšak právě PO měla stejnou výhodu ekonomické konjuktury jako PiS.

Polská ekonomika rostla řadu let, ale růst produktivity práce za předchozích osm dvojnásobně převyšoval růst mezd. Program PiS nízkou cenu práce nevyřešil a mezi jeho negativní dopady levicové a feministické kruhy počítají i stažení zhruba sto tisíc žen z pracovního trhu. Na druhou stranu i to něco svědčí o výši ohodnocení a podmínkách této práce. Jak již bylo řečeno, PiS před volbami 500+ výrazně artikulovalo, a tak každý věděl, že po volbách splnilo svůj hlavní, velmi konkrétní slib. Opozice nedokázala vždy odlišit odpor vůči programu a lidem, jimž finančně ulevil. Program nezpůsobil obávanou spoušť veřejných financí, naopak kalendářní rok 2020 byl vládou prezentován jako první bez rozpočtového deficitu (tuto vizi záhy zabil koronavirus). Od července 2019 byl program rozšířen i na prvorozené děti. Mezi dalšími programy můžeme vypíchnout Dobrý start 300+, tj. 300 zlotých jako jednorázový příspěvek na školní výbavu pro žáky a studenty do 20 let (u hendikepovaných až do 24 let). V roce 2017 vláda splnila další slib, skrze nějž útočila na PO, a snížila věk pro odchod do důchodu na 60 let pro ženy a 65 let pro muže.

Ze sociálního hlediska se strana také pokusila uchopit palčivý problém takzvané „divoké reprivatizace“. Ve zkratce se jedná o proces navracení budov znárodněných po druhé světové válce potomkům předválečných majitelů, při němž se objevilo mnoho pochybných až otevřeně korupčních machinací ze strany politiků a vysokých státních úředníků, někdy přímo soudců. Protestní hnutí, které vzniklo zejména ve Varšavě, bylo levicového charakteru, ale opět to musela být konzervativní pravice, kdo se tématu politicky ujal a začal alespoň „předstírat činnost“ ve prospěch poškozených nájemníků, kteří museli domy opustit nebo si nabrat půjčky na prudce zvýšené nájmy. Komisi, která přezkoumávala soudní rozhodnutí o reprivatizaci, založil tehdejší náměstek ministra spravedlnosti, dnes europoslanec Patryk Jaki, a Kaczyński se vůči reprivatizaci veřejně vymezil. Tím, že parlamentní komise měla za úkol přezkoumávat právě rozhodnutí soudů, se dostáváme k další otázce, proč ani voličům vládní strany mimo její tvrdé jádro zřejmě nijak zásadně nepřekáží to, co PiS podniká pod rouškou reformy soudnictví, a že tento postup přivedl Polsko do vleklých sporů s EU a stavu faktického justičního chaosu.

Je to oblast, kde opět ožilo téma vypořádávání se s údajně neblahým „dědictvím třetí republiky“, ačkoliv pojem její nástupkyně se zcela zprofanoval a přestal se (minimálně ve vládních kruzích) používat. Podle mnoha Poláků jednoduše žádný právní stát hodný obrany před PiS v Polsku po pádu totality nevznikl. V průzkumu z roku 2013 v nezávislost soudců přinejmenším „v rozhodné většině případů“ nevěřilo 66 procent respondentů. Uzavřený systém soudcovské samosprávy, v němž soudci jmenují a povyšují jiné soudce, byl ještě vylepšen o ustanovení kritiky rozsudků jako trestného činu znevažování soudce.

Soudcovská nedotknutelnost v rámci systému „kasty“ se v důsledku podepsala na řadě skandálních, silně medializovaných rozsudků. Spor o soudnictví se táhne od počátku vlády konzervativců. Často se zapomíná, že ataku PiS předcházelo značně diskutabilní jednání dosluhující vlády PO, která v předtuše porážky změnila zákon tak, aby starý Sejm ještě narychlo stihl zvolit dva ústavní soudce, a to i po prohraných volbách (ale před ustavující schůzí nového Sejmu). Toho využil Andrzej Duda a kromě těchto dvou odmítl jmenovat další tři, kteří byli vybráni taktéž nedlouho před volbami, ale řádně. Ještě v roce 2015 bylo přijato několik novel se zřejmým cílem paralyzace ÚS do doby, než se jej podaří obměnit přirozeně (zvýšení rozhodovacích většin, rozšíření nutnosti pléna), následovalo snížení limitu pro odchod do důchodu soudců Nejvyššího soudu nebo změna pravidel pro obsazování Zemské soudní rady (KRS), která byla dříve samosprávná a dnes podléhá Sejmu. Pnutí mezi „starými strukturami“ a soudci poplatnými nové garnituře zplodilo „náhubkový zákon“, který zakazuje soudcům zpochybňovat legitimitu svých kolegů.

Pokud jde o klasická témata kulturních válek, bývá PiS obvykle vykreslováno jako reakcionářské. Vezměme si dvě nejvýraznější témata spojovaná s Polskem v zahraničních médiích, tedy potraty a sexuální menšiny. Samo PiS nikdy nejevilo výrazný zájem na zpřísňování „potratového kompromisu“, který se v průběhu let stal zlatým teletem polské politiky. Manželka Lecha Kaczyńského si za podporu kompromisu kdysi od ředitele Radia Maryja kněze Tadeusze Rydzyka vysloužila přízvisko „čarodějnice“ a ze stejného důvodu stranu svého času opustila skupina ultrakonzervativních poslanců kolem někdejšího maršálka Sejmu Marka Jurka. Aktivní katolíci však tvoří část tvrdého jádra PiS, stejně tak byla pro stranu vždy důležitá neformální podpora katolické církve. Tomu odpovídá i opatrné zacházení s občanskými iniciativami jako „Stop potratům“, respektive „Zastav potraty“, které v pravidelných krátkých intervalech vybírají vyšší stovky tisíc podpisů (v případě „Zastav potraty“ 830 tisíc) a jsou podporovány biskupy. V Polsku skupina více než sto tisíc občanů má zákonodárnou iniciativu, kterou se Sejm musí zabývat.

Pro PiS nejmenší škodu představuje postoupení iniciativy výborům. „Černé protesty“ stoupenců potratů fungovaly v bipolaritě kulturní války výhodně pro obě strany. Často obscénní protestující na jednu stranu obviňovali PiS z něčeho, co pravděpodobně udělat nechce (a tak jej legitimizovali v očích katolické pravice i přes neaktivitu), a na druhé straně mobilizovaly ty odpůrce vlády, pro něž je justiční reforma příliš vzdálená a nepřehledná, zatímco na základní otázky bioetiky má většinou názor každý. Stoupenci protestů se navíc mohli cítit jako vítězové, jejichž tlak vládu vystrašil, ačkoliv je to pochybné, neboť jindy i vstříc mohutnějším demonstracím projevila daleko větší zaťatost. Spíše i PiS si uvědomuje, že většině voličů kompromis vyhovuje a určitou část rezervního elektorátu by si přílišnou radikalitou mohlo dokonce znepřátelit. (Stav k srpnu 2020.)

Téma sexuálních menšin se v programatice strany a v její rétorice před volbami 2015 objevuje sporadicky, totéž platí pro první roky „dobré změny“. PiS i v této otázce vsadil na udržování statu quo, které v případě Polska znamená, že homosexuální svazky nejsou uznávány v žádné podobě, ale společenská akceptace má rostoucí tendence.

Spor propukl poté, co byl starostou Varšavy v říjnu 2018 zvolen pozdější prezidentský kandidát Rafał Trzaskowski. Na poměry PO, která se ještě jako vládní strana bránila schválení nějaké formy registrovaného partnerství, byl Trzaskowski výrazně nalevo, což zvlášť vynikalo v porovnání s jeho předchůdkyní na postu varšavské primátorky a stranickou kolegyní, Hannou Gronkiewicz-Waltzovou, aktivní členkou hnutí katolické charismatické obnovy. Jako jeden z prvních kroků v úřadě Trzaskowski podepsal „Chartu práv LGBT“, v níž se vedle některých praktických opatření pro gay a lesbickou komunitu (např. vybudování hostelu pro LGBT mládež) město zavazuje i k zavedení sexuální výchovy podle standardů Světové zdravotnické organizace na varšavských školách.

To, a nikoliv otázka homosexuality jako takové, představovalo hlavní kámen úrazu. Postmoderní pojetí sexuality podle WHO v podstatě stanoví jediné mravní kritérium, a to dobrovolnost jednání. Pro konzervativnější lidi však existují i další kritéria morálních hodnocení, například odsouzení promiskuity. Rámcová doporučení pro jednotlivé věkové skupiny se mohou jevit jako předčasná a poučování dětí o masturbaci na půdě vzdělávací instituce také může vyvolávat pochybnosti i u lidí s liberálnějším postojem k sexualitě.

Schylovalo se k volbám do Evropského parlamentu a PiS neomylně vycítilo, že Trzaskowského krok lze velmi dobře využít ve vlastní předvolební kampani. K varšavské „bezpečné zóně pro LGBT“ začaly místní samosprávy pod vedením PiS v různých částech východního a jihovýchodního Polska přijímat kontra-deklarace, v nichž se zavazovaly k podpoře „přirozených rodin a tradičních hodnot“ (nejednalo se nicméně o žádné zóny, kam by byl LGBT lidem omezen přístup). Téma je od té doby živé, objevilo se znovu před parlamentními i prezidentskými volbami, řešilo se opakovaně na půdě Evropského parlamentu a některá západoevropská města vypověděla partnerské smlouvy s těmi polskými, která přijala příslušné deklarace. Zahraniční kritika zapadá do narativu, že se v případě „LGBT ideologie“ jedná o zahraniční import a nové náboženství odkřesťanštělé Evropy. Z krátkodobé perspektivy je eskalace konfliktu výhodná pro obě strany, ve střednědobém horizontu nemusí – to je i jeden z argumentů konzervativních zastánců „potratového kompromisu“, že v případě naprostého zákazu dojde po prvních prohraných volbách naopak k liberalizaci. Vyklidnění konfliktu je však nyní už pro vládní stranu možná nad její síly – na provokace levicových aktivistů reaguje pravicová subkultura požadavky represe, a rovněž Konfederace na PiS útočí zprava jako na málo radikální.

Existence subkultury propojující konzervativní intelektuály s někým tak nepravděpodobným, jako jsou fotbaloví fanoušci nebo rapoví zpěváci, je dalším, českému čtenáři neznámým jevem, který se podílí na úspěchu PiS. Základem je společný pohled na historická témata a vnímání každého sociálního tření na základě historizujícího štěpení komunistický x antikomunistický, a to až do dnešních dní (o proponetech LGBT se zde hovoří hlavně jako o následovnících „rudých“). V poválečné éře se klade důraz na úlohu takzvaných prokletých vojáků (Zołnierze Wykleci), partyzánů, kteří již v roce 1944 plynule přešli z protinacistického odboje do války proti komunistům a Sovětskému svazu. Poslední z nich byl dopaden a zabit až v 60. letech. Oslava nesmiřitelného a beznadějného) boje, do nějž bylo zapojeno maximálně několik desítek tisíc osob, se v liberálních kruzích nikdy nesetkávala s pozitivním přijetím, liberální novináři a historici se soustředili i na některé problematické činy, jichž se partyzáni dopouštěli například na ukrajinském či běloruském civilním obyvatelstvu. Přesto, anebo možná také proto, vznikl spontánně a zdola „kult prokletých“, kteří v oněch poválečných letech zastupovali již neexistující Polsko proti nové okupační moci a jejím polským „posluhovačům“. Vyzdvihování role těchto partyzánů tak představuje konečnou delegitimaci komunismu jako nepolského, zvenčí vnuceného. Za vlády PiS se někteří padlí partyzáni dočkali pohřbů se státními poctami.

Mohutného uznání se „psancům“ dostává každý rok v centru Varšavy na „pochodu nezávislosti“, který organizují nacionalistické kruhy a účastní se jej nižší stovky tisíc sympatizantů. V roce 2016 se na pochodu poprvé četl pozdrav od prezidenta, o dva roky později se vláda Mateusze Morawieckého s organizátory dohodla na společné akci poté, co se město Varšava původní pochod pokusilo zakázat. Největší ohrožení přátelského vztahu PiS se subkulturou představuje úspěch Konfederace, která se neštítí ani antisemitismu („komunistický“ je zde navíc synonymem pro „židovský“), na PiS tvrdě útočí kvůli jeho proizraelské a proamerické politice a pracuje s otevřeným euroskepticismem, který v polské politice naposledy reprezentovala Liga polských rodin, s níž má personální překryv například v osobě prezidentského kandidáta z roku 2020 Krzysztofa Bosaka. Konfederace vládu napadá „zprava“ jak ekonomicky (kritika sociální politiky), tak kulturně (málo razantní postup vůči postmoderním tlakům, vyplývající z podřízenosti PiS vůči Bruselu a Washingtonu), čímž tlačí PiS více do pomyslného středu.

srpnu 2020 čekají PiS tři roky do příštích parlamentních voleb. Nedávné vítězství Dudy nad Trzaskowským zabezpečilo vládě klidné spaní; v opačném případě by hrozila naprostá paralýza vlády i předčasné volby. Největší výzvou pro ni zůstává zisk mladších voličů, kteří se oproti roku 2015 přiklonili na stranu kandidáta liberálů, rostoucí potenciál Konfederace a ukočírování vlastní koalice. Parlamentní opozice se nadále potýká s nedostatkem programu i leadershipu, prezidentské volby ale ukázaly cestu, kterou se může ubírat. Primátor Trzaskowski hodlá kapitál z voleb zúročit v novém liberálním hnutí a vlastní politický projekt chystá i další kandidát, televizní hvězda Szymon Hołownia.

Budapešť na Visle?

Na závěr zrekapitulujme styčné body polského a maďarského vývoje. Přechod k demokracii byl v obou zemích iniciován technokratickými elitami starého režimu ve světle narůstajících ekonomických problémů a překotných geopolitických změn. Ačkoliv je zvykem hovořit o konsenzuálním modelu tranzice, neboť režim v určitém okamžiku přizval opozici k  vyjednávání, nelze nebrat do úvahy rozlišné poměry sil.

Pokojný charakter přechodu zajistil komunistickým elitám zachování privilegovaného postavení, když svůj dosavadní kapitál (majetek, know-how, známosti) použily k etablování se v novém společenském uspořádání, jehož spolutvůrci se staly. „Tito lidé disponovali mnohem lepším vzděláním, lepšími kontakty a znali Západ mnohem lépe než kdokoli z jejich spoluobčanů, včetně těch opozičních vůdců, kteří byli do Západu zamilováni,“ píší autoři Stephen Holmes a Ivan Krastev ve své knize Světlo, které pohaslo.

Dlouholetý europoslanec Fideszu György Schöpflin s liberálními autory souhlasí. Schöpflin, ročník 1939, sledoval maďarskou tranzici z Británie, kam v dětství s rodiči emigroval a v dospělosti pracoval pro BBC či učil na prestižních univerzitách. „Západ se na tom podílel, umožňoval transfery peněz a spokojeně přijímal rebranding komunistů na demokratické socialisty a liberály. Za komunistickou minulost neměla být žádná odpovědnost. Není tedy divu, že oběti komunismu byly a jsou rozčilené,“ myslí si.

Předpřipravená „revoluce shora“ Maďary a Poláky nejen ukrátila o mentální a historický milník, jakým byly pro Čechy a Slováky listopadové události nebo pro Němce pád berlínské zdi, ale svým způsobem jim vzala i to, k čemu se mohli vztahovat z minulosti. Oběma národům byl přitom komunismus vnucený a oba mu za cenu velkých obětí vzdorovaly. Výčitky, které zaznívají vůči tamním liberálům, se netýkají samotných jednání u kulatého stolu, jichž se tak či onak účastnili i Orbán a Kaczyńští, nýbrž toho, že kompromis „s nimi“ šel pak daleko za hranice počátečních strategických ústupků.

„Racionální Polsko“ udělalo za minulostí tak tlustou čáru, že když v roce 2014 zemřel Wojciech Jaruzelski, jeho pohřeb byl přehlídkou nejvýznamnějších představitelů politického a mediálního života třetí republiky. Vůdčí sila maďarské antikomunistické opozice šla čtyři roky po prvních svobodných volbách do vlády s postkomunisty a sloužila pod bývalým komunistickým ministrem zahraničí Gyulou Hornem, jenž se v mládí podílel na potlačování revoluce 1956. V Česku, kde se komunisté po roce 1989 zapouzdřili jako strana pro nostalgiky bez ambicí vládnout, ve většině oblastí se vytvořily nové elity a antikomunismus se stal dominantním směrem veřejné debaty, je to nepředstavitelné.

V obou zemích první demokratické vlády nesly prapor bojovníků proti totalitě, ale pro vnější i vnitřní okolnosti byly předurčeny k neúspěchu. Úhlavním vnějším faktorem byla ekonomická situace, v níž se obě země nacházely, vnitřním pak názorová roztříštěnost a nepřipravenost vládnout, které v konečném důsledku vedly k brzkému comebacku postkomunistických sil s dobrým zázemím, na něž nečekal žádný sanitární koridor.

Postkomunisté vsadili na otevřenou ekonomiku, kosmopolitní liberalismus a „léčbu z národních vad“ a politická scéna se uspořádala dle této logiky. Zde si můžeme opětovně vypůjčit Krasteva s Holmesem a ilustrovat, že právě toto Západ očekával, a proto byli postkomunisté přijímáni vlídně jako vzorní žáci. Polarizujícím prvkem se stali „odmítači“ nového konsenzu v politice i v ekonomice, stoupenci národa a obhájci jeho zvláštností, protistranou uznávaných za vady stojící v cestě plnému a hladkému návratu do Evropy. Konzervativní pravice monopolizovala opuštěné, ba opovržené symboly národní identity, a v kombinaci s historizujícím antikomunismem a nacionálně rámovaným ekonomickým paternalismem vytvořila mix přitažlivý různým společenským třídám a skupinám.

Maďarská a polská levice vypadly z duopolu především pro vlastní neschopnost a nestoudnost. Jistě k tomu přispěla i atmosféra všudypřítomné korupce, mimo jiné také přímo spojená s politikou normalizace podle západních standardů. Jak si všímají Krastev s Holmesem, transplantace modelu privatizace, který ve Velké Británii aplikovala Margaret Thatcherová, do země bez soukromého kapitálu, jakou bylo Maďarsko, „z Maďarska vůbec neudělala normální západní zemi, ale umožnila komunistickým řídícím pracovníkům využít majetku podniků, které ovládali, a přisvojit si (či prodat) veřejný majetek své země“. Nic na tom nezmění ani fakt, že Orbánova vláda v tom přiznaně pokračuje, jen statky distribuuje vlastním lidem pod záminkou vytváření takzvané „národní buržoazie“.

Je příslovečné, že největší skandály postkomunistického Maďarska a Polska neodhalily ani tak korupci, jako spíše naprostou mravní otrlost vládnoucích. Gyurcsányova slavná řeč v Balatonőszöd je dodnes některými obhajována coby „konečně pravdivý projev“ o stavu země, aniž by se bral do úvahy neskutečný cynismus, který uniklá nahrávka odhalila. Polská Rywinova aféra zapojením konkrétních složek (politici, média, tajné služby) legitimizovala narativ pravice o existenci propojení starých komunistických a nových liberálních elit (což byl jev v Polsku výrazně méně vypouklý než v Maďarsku) a jejich společném ovládnutí politické, mediální, ekonomické a právně-bezpečnostní sféry. 

Zatímco v Polsku došlo rychle k utvoření nového duopolu a celkové konsolidaci politické scény, v Maďarsku s úpadkem socialistů a fragmentací opozice vznikl monopol. Je zvláště důležité, že Fidesz nikdy po roce 1998 nezískal ve volbách méně než 40 procent hlasů. I přesto skončil dvakrát v opozici, protože spojenectví levice a liberálů zaznamenalo mírně lepší výsledek. Zhroucení socialistů a zánik jejich koaličního partnera, spolu s posilováním otevřeně neofašistického Jobbiku a antiglobalistické LMP, vedly k bezprecedentnímu mocenskému bezpečí Fideszu. Jobbik i LMP vyrostly sice na jiných ideových základech, nýbrž obě jako radikální politická alternativa vůči Gyurcsányově vládě; jejich spojování se „starou levicí“ tak dlouhá léta nepřicházelo v úvahu i z tohoto důvodu.

Naproti tomu v Polsku se postupně rozevíraly nůžky mezi stranami, které byly původně považovány za přirozené spojence. PiS po svém prvním vládním nezdaru z velké části absorboval elektorát svých radikálnějších koaličních partnerů Sebeobrany a Ligy polských rodin, PO mezitím obsadila pozice (zprvu geograficky a pozvolna i politicky) hájené levicí. Ta se stala málo relevantní, protože levicový ekonomický program byl realizován PiS a v kulturních otázkách se jako sekulární a liberální alternativa etablovala PO.

Z odlišných silových poměrů vyplývají rozdíly mezi Maďarskem a Polskem, které nebývají správně reflektovány (pokud vůbec): vliv polské vlády se omezuje na státní instituce a média, vůči nimž stojí silný privátní sektor, často v otevřené opozici vůči vládě; většina polských médií je protivládní. Navzdory běžné korupci nedochází k systematickému budování klientelisticko-korporátního impéria; v Kaczyńského světě jsou zkorumpovaní „komunisté, liberálové a obchodníci“. V zahraniční politice Polsko klade značný důraz na plnění svých atlantických závazků, a to i nad rámec vlastních partikulárních zájmů nebo dokonce proti nim; na oplátku polská vláda očekává od spojenců respekt a spolupráci. Dlouhodobě se potýká s tím, že její postoje vůči Rusku nejsou v EU podporovány klíčovými státy jako Německo či Francie, které zastávají kompromisnější přístup.

Politický systém je mnohem otevřenější než maďarský, Polsko disponuje dvoukomorovým parlamentem a přímo volenou hlavou státu se silným mandátem. Ztráta prezidenta by pro PiS znamenala možná předčasné volby, v každém případě by mohl zcela zablokovat jakýkoliv vládní návrh. Opozice je dostatečně silná na to, aby v každých volbách mohla pomýšlet na triumf, nikoliv pouze na ukrojení moci vládní strany. V případě vítězství opozice jsou všechna opatření předchozí vlády jednoduše vratná, a to prostou většinou. V neposlední řadě je samotná osobnost Kaczyńského příliš polská, těžištěm jeho zájmu je Polsko, v praktické rovině se pak stará především o soudržnost strany dovnitř.

Role Orbána je úplně jiná. Jeho ambice jsou evropské, je v pravém smyslu reakční, proto je mu také věnováno o mnoho více pozornosti než Kaczyńskému, který je mimo Polsko nesrozumitelný: Orbán se stále vztahuje ke globálnímu vývoji, dokáže ostatní politiky inspirovat i rozčílit, úspěšně hrát hru na vícero světových (i politických) stran. Je sečtělý, dynamický a vypočítavý; umí vytvářet ad hoc spojenectví a vždy zohlednit především vlastní zájem. S odchodem jeho největší evropské ochránkyně Angely Merkelové, která se vůči Maďarsku chovala ryze pragmaticky, a dvou „západních“ spojenců (Donald Trump a Benjamin Netanjahu) lze očekávat, že se bude stále více geopoliticky orientovat mimo Západ, především do Asie, kde nachází obdobné silné postavy s neliberální vizí.

V Maďarsku buduje systém, který sám nazval neliberálním, v němž prim hraje loajalita vůči jeho straně. Snaží se přitom dominovat i v mediálním a podnikatelském sektoru, to bylo ponaučení, které si vzal už z nezdaru vlády Józsefa Antalla. Není v područí byznysu ani církve, jeho konzervativismus osciluje okolo jeho pojetí normálnosti; normální je obrana hranic nebo zájem na demografickém růstu národa, namísto podpory ilegálního přistěhovalectví či propagace „duhových“ rodin. Jeho vláda se přitom nikdy nepokusila omezit liberální potratový zákon nebo registrované partnerství, umělé oplodnění zdarma si přímo vetkla do čela své prorodinné politiky, i když názor církve (zejména té katolické) byl jiný. Ústavní většina mu umožnila dalekosáhlé změny, řada osob ve veřejných funkcích má více než čtyřleté mandáty (v některých případech devítileté), soudní reformy nemusely probíhat zbrkle, na výměnu klíčových soudců stačilo počkat.

Na druhou stranu si maďarské soudnictví udržuje jistou nezávislost, jeho efektivita bývá dobře hodnocena i v každoročním žebříčku Evropské komise a poměrně pravidelně rozhoduje v rozporu se zájmy vlády (provládní tisk například prohrává valnou většinu žalob týkajících se ochrany osobnosti). Volební systém je pro Fidesz výhodný, dokud se opozice není schopná dohodnout na společných kandidátech do jednomandátových obvodů. Komunální volby na podzim 2019 ukázaly, že jedině pak může hrát s Fideszem vyrovnanou hru. S případnou vládou to však nebude mít vzhledem k vlastním hlubokým animozitám i „nepřátelskému“ personálnímu obsazení státní správy jednoduché.


Železná logika Viktora Orbána I. 

„Viktorův hlavní povahový rys je takový: vždy zarputile věří tomu, co je pro něj mocensky výhodné.“

Viktor Orbán mi způsobuje četná utrpení. Vždy, když něco provede, protože to podle svých chladných propočtů považuje za mocensky výhodné, křivka článků o Maďarsku v českých médiích opíše oblouk. A s tím přichází i množství nevhodných přirovnání, vycházejících z neznalosti a nepochopení kontextu. Maďarsko je skutečně velmi odlišná země, s výrazně odlišnou historickou zkušeností a společenskou strukturou.

Paralel na politické scéně je rovněž relativně málo, pomineme-li některé technokracie a rétorické figury. Fenomén Viktora Orbána pak žije z něčeho zcela jiného než ten Andreje Babiše, a není to migrace. Fidesz má stabilní volební podporu přes 40 procent nepřetržitě od roku 1998. Mnohem větší podíl na jeho dominanci po roce 2010 mělo zhroucení druhého největšího mocenského bloku maďarského bipartismu, tedy socialistů, kteří Fidesz dokázali navzdory jeho podpoře v letech 2002 i 2006 porazit a zahnat do opozice. 

Problém českých článků o Maďarsku není ani tak to, že by čerpaly pouze z maďarských opozičních médií. Problém je, že nečerpají ani z nich. Maďarská liberální média přinášejí množství skvělých analýz a vycházejí z porozumění domácímu dění. Jenže s těmi se nikdo nepřekládá. Obvyklý postup je, že Reuters napíše zprávu o jevu X, častým zdrojem přitom bývají anglické tvíty spřátelených maďarských novinářů nebo vykastrované zpravodajské články, z nichž vyberou holé obrysy a zasadí je do své předem připravené skládačky (v této skládačce je například Andrej Babiš nacionalistou, protože kdo by se s tím rozlišoval). Tyto jalové články se pak ještě procedí dalším zjednodušováním a výsledkem je český text. 

Jen výjimečně lze v českých médiích potkat text, který vychází z hlubšího pochopení situace. V případě tzv. anti-LGBT zákona je jím například tento rozhovor s maďarskou politoložkou Eszter Kovátsovou pro Český rozhlas (přepis pod audiem). Kovátsová zde osvětluje, co maďarskou vládu k přijetí zákona ryze deklarativní povahy (součástí nejsou žádné sankce) motivovalo, co od toho očekává, jaké jsou reakce a rozdělení maďarské společnosti, jaký je reálný základ jevů, vůči nimž se vláda takto vymezila apod. 

Je to bohužel naprostá výjimka. Nebo bohužel jak pro koho. 

Pravděpodobně neexistuje v Maďarsku zpravodajský web s podobným zásahem, který by Viktora Orbána nenáviděl a každý jeho počin kritizoval urputněji než 444. No a právě tento web, který bychom mohli opět s jistou dávkou zjednodušení přirovnat k Foru24, si už na začátku roku 2019 postěžoval na rozhovor ministra zahraničí Pétera Szijjártóa v CNN s tím, že „to je už několikátý rozhovor, v němž ministr od samého počátku velice úspěšně odráží útočné otázky plné polopravd (…) plynoucí z nedostatečné informovanosti novináře o situaci v Maďarsku a komunikačních technikách maďarské vlády.“

Tehdy šlo o maďarský zákon o přesčasech, který se jako otrocký dostal na titulku největších světových médií… což je samo o sobě divné, v mnoha zemích světa byla přijata různá, často výrazně kontroverznější opatření v oblasti sociálních a zaměstnaneckých práv, která vyvolala i větší protesty a ráznou reakci bezpečnostních složek, nikomu se ale nedostalo takové pozornosti jako malému Maďarsku. Orbánovo Maďarsko zkrátka působí na západní liberální kruhy jako krvavý steak v knihovně, neuvěřitelně je dráždí a popuzuje, pročež mu věnují zcela neúměrnou pozornost. Schválně, kolik jste toho přečetli o obrovských a několik měsíců trvajících protestech vůči bulharskému premiérovi Bojku Borisovovi, mafiánovi staré školy? Borisov na rozdíl od Poláků a Maďarů nedráždí ideologicky.

Od té doby se ale situace ještě několikrát opakovala. Před přijetím současného zákona to byl hlavně nouzový stav, co postavilo na nohy všechny bojovníky za maďarskou liberální demokracii. Jejich přemrštěná reakce plná polopravd (například o tom, že v Maďarsku nefunguje parlament), kterou se příliš neobtěžovali konzultovat s Maďary, vedla v důsledku k tomu, že se Fidesz v létě 2020 dostal na rekordní úroveň podpory. I po kulminaci pandemie na jaře 2021 většina Maďarů hodnotí výkon vlády v pandemii jako vcelku dobrý a vládní strana během ní prakticky neztrácela (viz průzkum GLOBSEC). Většina maďarských investigativců si je jistá, že Fidesz to tehdy udělal schválně. Jeho mocenská pozice je taková, že se vůbec nepotřebuje zbavovat parlamentu, v němž má dvoutřetinovou většinu zcela loajálních poslanců a prosadí si naprosto cokoliv. 

Na Szijjártóa v CNN k nouzovému stavu se můžete podívat zde, na vystoupení k pedofilnímu zákonu zde. Na jednu stranu lze ocenit, že si zvou i vládní úředníky a dávají tak prostor oběma stranám. Na druhou stranu zvláště základní neznalost jinak výborné Christiane Amanpourové je ilustrativní. To se opravdu nenajde nikdo, kdo by jim sehnal kvalitní podklady? trhají si vlasy nejen maďarští liberálové. Jednodušší odpovědí je, že je Maďarsko vůbec nezajímá, zajímá je Orbán, respektive jeho kritika. Jenže ta funguje oboustranně, Maďaři si všímají koloniální nadřazenosti, s níž se novináři západních médií ani neobtěžují opatřit si fakta a vlastní neinformovanost vyvažují verbální agresí. Zachování klidu a zabrušování do větších detailů, které jsou jim zcela neznámé, na ně úplně postačují. Tyto rozhovory maďarská vláda vždy rychle přeloží a rozšíří. 

Vlastně se z toho časem stal systém, opírající se o maďarská národní traumata a přirozené politické dělení. Ani při jeho popisu se nelze vyhnout značné dávce zjednodušování, protože v opačném případě by délka tohoto textu překročila hranice šílenství.

Trpitelé 

Poslední století bylo k Maďarům kruté. Lze říct – a ke komu nebylo? Ale málokterý národ měl možnost sledovat tak prudký a setrvalý pád, za který navíc mohl (ze své perspektivy) vinit výhradně ostatní. Trianonská smlouva představovala pro Maďary v jejich sebechápání naprostou katastrofu. Slovíčko sebechápání je důležité; některé teorie, jako například ta, že díky Trianonu dostali vlastní homogenní stát a co si vůbec stěžují, působí na běžného Maďara jako červený hadr na býka dodnes. Do poslední chvíle věřili, že fatální výsledek zvrátí. O jejich mentálním rozpoložení svědčí fakt, že argumentační linka starého hraběte Aponnyie se točila mimo jiné okolo toho, že Maďaři jsou ostatním národům v oblasti kulturně nadřazení. Politiku kulturní nadřazenosti ostatně Budapešť už delší dobu praktikovala na přináležících národech, které tvrdě převychovávala. V posledním sčítání lidu staré monarchie se objevily narychlo maďarizované (obvykle jen otrocky přeložené) názvy obcí, kde žádní Maďaři nežili – a pokud ano, pak to byla hrstka Židů. Ve snaze získat co největší podíl na obyvatelstvu byli Židé prostě Maďaři izraelitského vyznání. Hodil se každý Maďar a národnost či etnická kategorie „Žid“ se stala přebytečnou.

Mohu na toto téma vyprávět spoustu anekdot, ale možná postačí ta, že židovský komunista Béla Kun je dodnes pro mnohé pravicové a nacionalistické Maďary výrazně přijatelnější než šlechtic a první premiér i prezident Mihály Károlyi; toho považují za ostudného zbabělce, zatímco Kun jisté plusové body získal napadením Československa. Byl to zoufalý pokus s krátkodobým úspěchem (Maďarsko na chvíli ovládlo značnou část jihovýchodního Slovenska), ale snaha se mu upřít nedala. Kunův vnuk Miklós je mimochodem vynikající historik specializující se na dějiny Sovětského svazu a je blízký současné vládě.

Všeobecná shoda, že se Maďarsku stala strašná zrůdnost, panovala na politické scéně tehdy a panuje na ní víceméně dodnes. Asi vůbec nejbolestivější byla ztráta Sedmihradska, považovaného za srdce národa. Maďarská komunita v Sedmihradsku je také dodnes politicky i kulturně nejživější a nejvytrvaleji odolává snahám o asimilaci. A pokud jde o kulturní nadřazenost, i běžný Maďar vám mnohdy řekne, že ony barbarské národy v nástupnických státech opravdu všechno zničily – památky, stavby, pláže, promenády, idylickou uherskou romanci. Platí hlavně pro Rumuny a Chorvaty. Lze se důvodně domnívat, že většina Maďarů stále nepochopila, co bylo hnacím motorem emancipačních snah a jak k tomu oni sami přispěli. Je to banální věc, ale mnoho lidí si neuvědomuje ani to, že maďarština nezná rozdíl mezi Maďarskem a Uherskem. Maďarsko, které je dnes, je v očích mnoha Maďarů okrouhaný, zbídačený a ponížený kus Maďarska, které bylo včera. 

Maďarské paradoxy. Rabín v Sedmihradsku na oslavách znovuzískání tohoto území Maďarskem.

Tak či onak, pokusy byly neúspěšné a dvě třetiny území a několik milionů Maďarů zůstávalo ztraceno zdánlivě v nenávratnu. Maďaři utrpěli paralyzující šok, z něhož se následující dvě desetiletí ani tak nesnažili posbírat, jako udržet národ v permanentní mobilizaci a hledat cestičky k opětovnému získání alespoň některých území. Každý den ve všech školách začínal modlitbou za vzkříšení Velkého Maďarska. Veškeré snahy zahraniční politiky se upíraly tímto směrem. Nebylo to jednoduché, Maďarsko se ocitlo v těsném sevření států, jejichž území si nárokovalo, tyto státy uzavíraly pakty o vzájemné obraně podporované velmocemi. Mělo navíc slabou armádu, to byl také jeden z důsledků vyplývajících z Trianonu, jako kdyby ztráta území nebyl postačující trest.

Muselo by se stát něco… My víme, že „něco“ se stalo a Maďarsko ze svého pohledu postupovalo logicky, když se přidalo na stranu těch, kteří „ponižující“ uspořádání po první světové válce nenáviděli úplně stejně. Spojenci byli viníci Trianonu, Osa slibovala návrat území. Dílčí úspěchy přišly a byly vykoupeny krví nevinných. Od dosazení Szálasiho kolaboranstské vlády Maďarsko ztrácí i svou okleštěnou suverenitu. Na životech Maďarů nezáleželo Němcům ani Sovětům, Szálasi byl před popravou vyveden s okovy na rukou do ulic, aby se podíval na zdevastovanou Budapešť s půl milionem tlejících mrtvol. 

Následovala opětovná ztráta území a Maďarsko se dostalo do sovětské sféry vlivu (což nebylo spojeno ani s chvilkovým entuziasmem známým z poválečného Československa), přischla mu původně jedna z nejšílenějších stalinistických vlád v regionu a pokus o suverénnější politiku skončil novým krvavým divadlem. Při vší úctě ke všem lidem zasaženým okupací v Československu 1968 včetně lidí zastřelených sovětskými vojáky, parametry jsou nesrovnatelné. V Maďarsku se v mnohém opakovaly neskutečně brutální scény z krvácení Budapešti z roku 1945, nakonec sovětská vojska potlačila odpor vojenskou silou, kterou Hitler dobyl celou Francii a Benelux. Fakt, že jim to přece jen nějakou dobu trvalo, byl vyvážen neuvěřitelnou statečností a ochotou Maďarů umírat v beznadějném boji. Země, které Maďarsko na přelomu první a druhé dekády 20. století rozporcovaly a ve čtvrté ho s lehkým srdcem nechaly napospas Sovětům, nepřišly na pomoc ani v páté. 

Proměna Maďarska v konsolidovaný režim, který se spokojoval s občanskou pasivitou lidí, tedy cesta k onomu gulášovému socialismu s koncerty Queenů, soft pornem v trafice a nakonec i tím McDonaldem, byla pozvolná. Mezi jedno z tabu témat patřilo vedle povstání trianonské trauma a postavení maďarských menšin v okolních zemích. Jenže ono přežívalo jako hnisavá rána, jen se předávalo jinak než skrze oficiální kanály. Nové generace vychovávali lidé, kteří se celé dětství modlili za vzkříšení Velkého Maďarska, někdy za něj i bojovali a „osvobozovali“ ho, jejich příbuzní za hranicemi byli po první či druhé válce (či po obou) postiženi perzekucí nebo vyhnáním. Přidejte k tomu maďarský sklon k hlubokému sebeprožívání a odvěký pocit opuštěnosti. Dokonce i muž, o němž bude zbytek článku, chodil už v roce 1990, tedy jako mladý liberál, do parlamentu s aktovkou, se kterou její původní majitel v roce 1946 přeplaval řeku Ipeľ.

Halo pane 

Viktor Orbán se narodil sedm let po povstání (1963) do rodiny, která byla… která se stala typickým produktem kádárovského Maďarska. Těžko říct, čím byla v době jeho narození. Mladí rodiče chtěli studovat, nikoliv mít dítě. Když se dozvěděli o dítěti, postarali se o ně otcovi rodiče, tedy Viktorovi prarodiče, u nichž také prvních deset let synova života bydleli. Prarodiče byli venkovští lidé žijící ve skromných podmínkách domku, který dědeček Mihály Orbán postavil vlastníma rukama za výdělky z panské služby.

Malý Viktor byl podle vlastních slov i podle snad všech svých životopisců naprosto nesnesitelné dítě. Jako kdyby v něm byla nějaká tajemná síla, co ho neustále nutila rebelovat, přít se a bít se. Sám to popsal jako nenávist k dospělým. Dnešní psychiatři by tu tajemnou sílu možná označkovali jako ADHD, také paní Orbánová šla touto cestou, jak přiznala v ojedinělém rozhovoru za synovy první vlády, koupila si knížku o zlobivých dětech, aby pochopila, co se děje. Ambiciózní a cholerický Győző Orbán měl na věc poněkud jiný názor a vzpurného synátora tvrdě trestal. Mimochodem, Győző znamená maďarsky vítěz, je to maďarský ekvivalent Viktora a jmenuje se tak i Viktorův bratr. 

Malý a zarputilý Viktor Orbán

Vztah otce a syna byl až nenávistný, Viktor později (ve svých 25 letech, takže už s jistým odstupem) v jednom dokumentu přiznal, že otce nenáviděl a označil jej za násilníka. Jeho jedinou dětskou oporou byl dědeček Mihály. Spojoval je zájem o fotbal, který Viktor začal díky dědovi hrát, fotbal spolu sledovali v televizi, měli rádi i westerny nebo polský seriál Kapitán Kloss (když jeho hlavní hrdina přijel do Budapešti, děda ho vzal na stadion). Děda byl drsný, přitom laskavý a tolerantní, s problémovým chlapcem to uměl. 

Viktorovy patálie se samozřejmě přelily i do školy, kde patřil k problémovým žákům a celkem vystřídal tři. Výborně se učil, kázeňsky byl ale velice obtížně zvladatelný, navíc díky své průbojnosti míval vždy vliv na kolektiv, který učitelé a vychovatelé považovali za zhoubný. V jeho deseti letech se rodina po narůstajících neshodách odstěhovala od prarodičů z obce Alcsútdoboz do nedaleké vsi Felcsút, kde koupili starý domek. Viktor tak přišel o každodenní kontakt s dědečkem. Ve čtrnácti letech úspěšně složil přijímací zkoušky do anglické třídy gymnázia v Székesfeherváru, nejprestižnější školy v okolí. Začal bydlet na školním internátu, kde se ovšem necítil dobře. Vesnice přece jen dávala jistou volnost v porovnání s internátem, a brzy byl odtud pro neustálé narušování řádu koleje vyhozen. Krátce na to však dostal novou práci i služební byt v Székesfeherváru jeho otec, a tak se Viktor opět nastěhoval k rodičům a poprvé bydlel v bytě s tekoucí vodou. 

Orbán dnes s oblibou popisuje, že na elitním gymnáziu coby venkovský hoch působil dojmem otloukánka, ale jeho spolužáci si to pamatují zcela jinak. Podle svého spolužáka se Orbán jen stylizuje do této role, na svůj věk byl intelektuálně vyspělý, hodně četl, měl všeobecný rozhled a přirozenou autoritu (spolužáci si jej opakovaně volili za předsedu), rád ho měl i jeho třídní učitel. Společně s několika dalšími spolužáky (mj. studentem matematické třídy Lajosem Simicskou, pozdějším oligarchou) se scházeli i mimo školu a rozumovali o společenskopolitických otázkách. Tito Orbánovi spolužáci byli výrazně více protirežimně uvědomělí než on. Pocházel z rodiny, v níž politika nehrála roli, otec byl z kariérních důvodů členem státostrany, ale o politice se doma mluvilo jen v té rovině, že je to něco, o co se běžný člověk starat nemá. Orbán později své rodinné zázemí označil za intelektuálně ubohé, což také působí zvláštně, neboť oba jeho rodiče nakonec přece jen dokončili vysokoškolské vzdělání. Svůj tehdejší postoj k systému popsal jako naivní. 

Během gymnázia Orbán dosáhl svého fotbalového vrcholu, hrával za U18 tým tehdy prvoligového MÁV Előre SC na pozici útočníka. Tehdy však také dospěl k názoru, že není dostatečně talentovaný na to, aby mohl patřit ke špičce, a po maturitě se přihlásil na budapešťská práva. Ještě předtím však musel absolvovat roční vojenskou službu. Pro silně nepřizpůsobivého Orbána to byl nejhorší rok jeho života, byl často kázeňsky trestán (a tresty na něj měly odjakživa zcela opačný účinek), tou dobou se navíc děly věci v Polsku a oni už otevřeně sympatizovali s Poláky a báli se, že je tam pošlou dělat pořádky.

Na vojně Orbán potkal svého pozdějšího nejlepšího přítele, spojence i protivníka Gábora Fodora. Fodor mu imponoval jako intelektuál, on si Orbána vážil za jeho odvahu a statečnost; měli se opravdu rádi. Byli frustrovaní tupostí velitelů i starších vojínů, kteří nad nimi měli moc. Maďarské vojsko bylo většině společnosti na posměch, byla to nejhůř organizovaná armáda v sovětské vlivové sféře, Orbán vzpomíná, že jediné, co se tam dalo dělat, bylo číst knihy z vojenské knihovny, kde z nějakého důvodu bylo množství francouzských existencialistů. Z vojny se vracel jako přesvědčený antikomunista. 

A nebyl by to Orbán, kdyby si ten nový pocit dokázal nechat pro sebe. 

Co změnit? Všechno 

Práva byly pro Orbána negativní volbou, k níž došel vyřazovací metodou, měl ale štěstí. Krátce po nástupu na univerzitu se stěhoval do nově vznikajícího společenskovědního kolegia (od roku 1985 až dodnes Kolegium Istvána Bibóa) určeného především talentovaným studentům právnické fakulty ELTE. Orbánova spolužačka a pozdější manželka zdejší atmosféru popsala jako „osmdesátkovou hru na demokracii“. 

Studenti a učitelé žili spolu a společně se také podíleli na řízení kolegia, probíhaly zde demokratické volby, studenti i učitelé měli velkou svobodu ve výběru témat a učebních metod, mohli si zvát různé hosty, i z prostředí méně vstřícného vůči režimu, a narušovat zavedená tabu. Měli seminář politologie, sociologie, kriminálních věd, věnovali se ekologii nebo chudobě, menšinovým tématům i Trianonu a zahraničním Maďarům. 

Orbán se zde nadchl pro politologii a jeho plánem do budoucna bylo vyučovat ji na univerzitě. Jako student práv nebyl příliš pilný, jeho zájmem byla společnost a politické myšlení. O tom, co ho primárně lákalo, svědčí i téma, které si vybral pro svou diplomovou práci (promoval roku 1987). Popisoval v ní problematiku polské Solidarity jako příkladu občanské společnosti a angažovanosti v socialistických zemích. Za práci byl chválen, také redigoval politologický časopis Századvég a byl voleným zástupcem studentů.

Ne všichni jím ale byli nadšeni. Podle některých spolužáků se Orbánova parta „od svého vpádu do kolegia chovala jako skupina pračlověků“ a proslula hlavně svým bezohledným flámováním, jiní už tehdy pozorovali jisté „problematické“ rysy u samotného Orbána. „Od prvního okamžiku bylo zřejmé, že Viktor dominuje nad ostatními, že jim dokáže vnutit svou vůli, že je velmi přesvědčivý. Nemohl jsem ho vystát,“ řekl jejich vyučující, známý politolog a sociolog László Kéri Orbánově polskému životopisci Igoru Jankemu.

Na absolventy kolegia z let 1983-1988 se vzpomíná – někdy trochu sarkasticky – jako na „éru hrdinů“, protože mnozí se posléze zapojili do politiky a část z nich je stále ve vysokých funkcích, včetně samotného Orbána. Dá se říct, že celou svou kariéru je obklopen svými spolužáky z vysoké školy. Tehdy musel po dokončení studií naklusat do práce, ovšem právem se, na rozdíl od své manželky, nezabýval. Odstěhovali se do jejího rodného Szolnoku, kde ona pracovala jako advokátka, Orbán dojížděl do Budapešti, kde pracoval jako sociolog v expertní skupině při ministerstvu polnohospodářství a výživy.

Kolegium zůstávalo jejich domácím zázemím a tady se s velkým přispěním Orbána zrodil Fidesz. Ten okamžik nastal 30. března 1988, kdy mladí antikomunističtí intelektuálové schůzovali společně se svými lektory převážně z řad reformních komunistů (ti zde plnili funkci odrazovačů, někteří též špehů). Ze šedesáti přítomných nakonec zakládající deklaraci podepsalo 37, z nichž se stali zakladatelé Fideszu. Na fotografiích z onoho večera je vidět, jak Orbán sedí v čele na obrácené židli a něco zaníceně vykládá.

MTI Fotó: Rózsahegyi Tibor

Fidesz byl založen jako nezávislá mládežnická organizace, alternativa ke komunistickému mládežnickému svazu. Orbán skeptikům argumentoval, že i komunistická ústava zajišťuje právo sdružování. Především ale věřil, že režim je v poločasu rozpadu a do odvetné akce se nepustí. Byl to jeden z prvních případů, kdy se prokázal větší schopností číst realitu než jeho odpůrci. Proti některým zakladatelům bylo následně zahájeno trestní řízení, ale vyznělo do prázdna. Režim už o to nestál. Když v srpnu 1989 během demonstrací u příležitosti výročí okupace zatkli v Praze dva aktivisty Fideszu, Tamáse Deutsche a Györgye Kerényie, kteří se přijeli omluvit za maďarský podíl na okupaci Československa, v Maďarsku si ťukal na čelo každý a jejich přílet po vyhoštění přenášela státní televize.

Jejich činnost byla v té době aktivistická a spočívala v obraně občanských práv, propojování se s podobnými hnutími v okolních zemích, podíleli se také na demonstracích a manifestacích (při jedné z nich si Orbán odbyl pro budoucího úspěšného politika patrně nezbytné zatčení). Nutno dodat, že maďarští komunisté chápali, že není cesty zpět a to nejlepší, co pro sebe mohou udělat, je začít organizovat transformační proces. V červnu 1989 pronesl Orbán svůj klíčový projev, kterým odstartoval svou politickou kariéru. Na symbolickém pohřbu Imreho Nagye porušil předchozí dohody s představiteli režimu a vyzval ke skoncování s komunismem, odchodu sovětských vojsk a uspořádání svobodných voleb. Statisíce diváků tleskaly, ale Orbánův vzor Adam Michnik nad ním toho večera poprvé ohrnul nos jako nad nebezpečným radikálem. 

V létě 1989 se Orbán za Fidesz účastnil jednání u kulatého stolu s představiteli režimu, v září téhož roku vyjel na studijní pobyt na Oxfordské univerzitě. Jako většina představitelů Fideszu dostal stipendium od miliardáře George Sorose, který si Fidesz oblíbil a všemožně jej finančně podporoval. V té době ještě Orbán neprojevoval politické ambice, do Anglie vyjel i s manželkou a novorozenou dcerou Ráchel. Předmětem jeho studia byly dějiny britského liberalismu. Pomáhal mu profesor Norman Stone, který se kvůli němu jednou dokonce do Budapešti odstěhuje, aby mohl dožít v orbánovském Maďarsku. 

Stipendium bylo na rok, ale v lednu 1990 se do Maďarska předčasně vrátil, aby kandidoval v prvních svobodných volbách. Fidesz získal 21 mandátů z celkových 386 a Orbán byl oficiálně katapultován do vysoké politiky, kde setrvá nejméně dalších 32 let.

Orbán a Deutsch v parlamentu (1990)

1. Posterboys for democracy (1990-1994) 

Je třeba si uvědomit, že Maďarsko vstupovalo do nové éry ve výrazně jiné pozici než Československo. V Maďarsku byla vůdčí silou přechodu sama vládnoucí komunistická strana, respektive její tzv. reformní křídlo, které už delší dobu provádělo reformy s jasným transformačním záměrem. Transformace se dotkla i komunistické státostrany, která se sama rozpustila a reformisté na jejích základech vytvořili Maďarskou socialistickou stranu (MSZP). Personální či ekonomická kontinuita byla naprostá, ideologická už nikoliv. Maďarským komunistům, alespoň jejich podstatné části, zkrátka nestačilo zapouzdření a postupná proměna v národní rezervaci jako jejich českým soudruhům. Měli větší cíle.

Díky volnější povaze režimu také Maďarsko už mělo svoje demokratické strany s přiznanými ideovými rozdíly, zatímco v Česku nebo i v Polsku šlo o proces postupné dezintegrace většího nekomunistického bloku. Maďarsko již mělo národně-konzervativní MDF (1987), libertariánský Fidesz (1988) i liberálně-levicový SZDSZ (1988). Činnost obnovily i některé meziválečné politické strany. Dále Maďarsko bylo nejzadluženějším státem východního bloku a tento problém stále více vyhřezával na povrch. 

V prvních svobodných volbách zvítězilo MDF v čele s Józsefem Antallem a utvořilo koalici se dvěma tradičními stranami, malorolníky a křesťanskými demokraty. Vůdčí silou opozice se stal SZDSZ, dále do opozice zamířili postkomunisté a Fidesz. Vznikla tedy národně-konzervativní vláda a v opozici se ocitly strany levicové a liberální orientace.

Kulatý stůl: zleva József Antall, György Szabad a Viktor Orbán

Ani ve starém světě před kulturními válkami o transgender záchodky neexistovala ze strany Západu neutralita při hodnocení vývoje ve středoevropských zemích. MDF si pro své národně-konzervativní postoje a neochotu otevřít se zcela globálním ekonomickým vlivům brzy získalo množství vlivných nepřátel. Patřil k nim i George Soros, který se v letech 1990 až 1994 opakovaně pokusil přimět zástupce Fideszu k utužení spojenectví s SZDSZ a posléze i ke vstupu do koalice s postkomunisty. Motivace liberálů vstoupit do této koalice byla jednoznačná: vzdouvající se nacionalismus vnímali jako větší hrozbu.

Ten příběh obšírně popisuje ve svých knihách bulharský liberální politolog Ivan Krastev. Postkomunisté se rychle etablovali jako v zásadě vzorní imitátoři západoevropských modelů v kulturních otázkách a zároveň si osvojili neoliberální praxi v ekonomice (někdy v přímém protikladu k rétorice). Kromě obsluhy svých neformálních klientel doma poslušně privatizovali hospodářství zahraničnímu kapitálu. Přes všechny výtky, které zaznívají vůči české transformaci hlavně v levicovějších kruzích, se tyto dvě cesty přechodu prakticky nedají porovnávat. Již na konci roku 1995 bylo v Maďarsku 40 procent hodnoty původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, zatímco v České republice 5 procent. Učebnicovost, s níž postkomunisté dělali vše, co se kapitálu hodilo, byla splacena tím, že se přivřelo oko nad jejich minulostí a ze strany západních medií i trhu (burza na jejich vítězství ve volbách vždy reagovala pozitivně a mezinárodní instituce si oddechly) byli naráz vnímáni jako hodní hoši, zatímco domácí mediální sektor s nimi sympatizoval už z té podstaty, že v něm nepřestala existovat personální kontinuita. 

Nedá se říct, že by jim to pravice neulehčovala. Při retrospektivním pohledu je zřejmé, že zatímco levice se plně realizovala v napodobování západních vzorů, pravice mohla navazovat jen na resentimenty vůči Velkému Maďarsku a meziválečnému horthyovskému Maďarsku. József Antall byl mimořádně slušný člověk (mnozí by řekli, že až příliš), ale to není jediná a ani nejsilnější kvalifikace pro dobrého, tedy ve smyslu úspěšného, politika. Antall, později navíc sužovaný těžkou onkologickou chorobou, nedokázal v koalici a dokonce ve své vlastní straně nastolit řád a disciplínu. Křídlo kolem úspěšného dramatika a literáta Istvána Csurky se netajilo sympatiemi k předválečnému uspořádání ani méně či více maskovaným antisemitismem. Téma zahraničních Maďarů a Trianonu zase vyvolávalo odpor sousedů a znepokojení evropských a atlantických institucí. 

Odbočka: Postava Csurky nám umožňuje nahlédnout další významný rozdíl mezi českou a maďarskou realitou. Csurka se později osamostatnil (byl odejit) a založil si svou vlastní stranu, s níž v letech 1998 až 2002 zasedal v parlamentu. Jeho voliči však nebyli primárně nebo převážně fotbaloví chuligáni a podobné ztracené existence, jak jsme zvyklí u nás. Csurka se těšil velké podpoře mezi vysokoškoláky, zejména muži, jeho obvyklým voličem byl spíše student historie na VŠ či otec středostavovské rodiny oddaný spolkaření a folklóru. Jak ve svém článku pro Respekt uvedl v prosinci 2001 slovensko-maďarský novinář Petr Morvay: „Typický poslanec Csurkovy partaje vlastní univerzitní diplom, ovládá cizí jazyky a jeho parlamentní projev bývá jazykově vytříbený. Také mezi voliči a sympatizanty strany je vysoké procento studentů a lidí s vysokoškolským vzděláním.“

Velká studie z let 2015 až 2018, kterou vydalo v několika svazcích Výzkumné centrum pro sociální vědy, konkrétně jeho oddělení zabývající se sociální mobilitou obyvatelstva, zase odhalila, že nejdůležitější skupinou je pro Fidesz elita maloměst. „Místně integrovaní lidé z malých měst a vesnic hrají zcela klíčovou roli pro Orbánovu vládu. Jedná se o lokálně známé lidi, někdy starosty či zastupitele, ale nemusejí být nutně spojeni s politikou. Řada z nich se zabývá místní historií a zachováváním tradic, jsou to organizátoři různých komunitních akcí, církevní představitelé a podnikatelé. Prostřednictvím této skupiny je Fidesz schopen proniknout do tkání malých sídel jemnějším způsobem než skrze média. Jsou nejaktivnějšími postavami místního veřejného života, organizují programy a oslavy – často společně s místní politickou samosprávou – kde se oživují místní dějiny a zvyky. To jsou velmi důležité prvky identity Fideszu, i když jsou zdánlivě prosté politických podtextů.“ Úplně jiný svět, a českou optikou nesrozumitelný. Konec odbočky. 

Je nezpochybnitelné, že vše podléhá ideologizované interpretaci; zatímco liberální analytik postoj Antallovy vlády vůči Bruselu a NATO může označit jako arogantní a mít pro to dobré argumenty, člověk z opačného břehu jej označí za asertivní a má pro to dobré argumenty. Důležité je, že se tu kromě zlomu národně-konzervativní / levicově-liberální objevilo i jeho další rozšíření; národní konzervativci zdůrazňovali směrem ven suverenitu a svébytnost, zatímco levicoví liberálové konformitu a poslušnost. Tato polarita trvá dodnes a bez toho nelze pochopit, proč Viktor Orbán konflikty s Evropskou unií vyhledává a záměrně je provokuje tam, kde si je jistý většinovou podporou. 

Jak se znovuobjevovaly přirozené příkopy mezi velkoměstskými liberály a národními konzervativci, vznikalo napětí i mezi jednotlivými frakcemi Fideszu, který se na první pohled – ovšem pouze na první pohled – snažil do konfliktu nezabředávat a přebít ho frikulínstvím, milými úsměvy a důrazem na konstruktivní debatu. Ve skutečnosti to ale uvnitř vřelo a pozice „ani ryba, ani rak“ nebyla dlouhodobě udržitelná. Maďarská politika si nikdy nepotrpěla na třetí síly – ani dnes ne. Má ráda ostré dichotomie.

V čele křídla, jehož preferencí byl boj proti postkomunistům, stál Orbán. Nebyl ještě konzervativcem, nakonec ještě nedávno hlásal poměrně antiklerikální názory a leckoho z vládní koalice v parlamentu pozurážel, především křesťanské demokraty. Byla to hra na efekt, v soukromí se s Józsefem Antallem docela sblížili. Orbán obecně vždy rozlišuje personální a politickou rovinu, v osobním styku si umí získat sympatie i od svých politických nepřátel, protože je milý a přátelský (extrémním příkladem propadnutí Orbánovu kouzlu je slovenský expremiér Matovič, kterému na obrat o 180 stupňů stačila jedna schůzka). V žádném případě ale nechtěl dopustit, aby Fidesz splynul s SZDSZ a stal se součástí rýsujícího se spojenectví s postkomunisty. Byl si jistý, že se musí odlišit, že musí být stranou s vlastní identitou, která nebude rušivá pro běžné Maďary. Středovou až středopravicovou stranou velkorysou vůči pochroumané maďarské duši. Nechtěl být součástí vítězného týmu, chtěl být vítězem. Tak jako nechtěl být průměrným fotbalistou.

Láska s Fodorem dlouho netrvala

Orbánovým hlavním protivníkem byl v tomto jeho někdejší nejlepší přítel Gábor Fodor. Mnohem později přizná, že ač s Orbánem nesouhlasí a většinu politické kariéry strávil bojem proti němu, „v těch důležitých věcech měl on vždy pravdu a já se mýlil“. Řeč není o ideologických nebo filosofických otázkách, ale o strategii mocenského boje. V něm Orbánovi 10/10 dávají i jeho nejzavilejší nepřátelé. Fodor tehdy hlásal, že proměnu v pravicovou stranu jim nikdo neuvěří. Poté, co se Orbán stal v roce 1993 prvním předsedou strany (nahradil kolektivní vedení) a na místopředsedu si prosadil loajalistu Szájera namísto Fodora, poroučelo se celé fodorovské křídlo. V tom okamžiku se Fidesz přiblížil MDF (v té době již dosti nepopulární) a přestal být miláčkem mediálního mainstreamu, kterému se brzy naskytla velká příležitost si z Orbána utahovat a ponižovat jej.

Strana totiž v důsledku ideových třenic a odchodu části poslanců nebyla pro běžného voliče srozumitelná, její kampaň před volbami 1994 tomu také nepomohla (působila více jako reklama na ovoce) a preference letěly strmě dolů. Triumf ve volbách 1994 slavila levice. Postkomunisté s liberály dosáhli dokonce na ústavní většinu. Fidesz získal 7 procent a stal se nejmenší stranou rozložené a zkompromitované pravicové opozice. 

Orbán měl však něco, co nikdo jiný: jasnou vizi, jak dál.

Předvolební spektákl i neodvratný konflikt

O maďarském antipedofilním zákoně, který směšuje pedofilii s homosexualitou a transsexualitou, když (vedle samoúčelné sexuality a pornografie) zakazuje, aby byly „propagovány“ ve školách; vymezuje, které organizace mohou provádět mezi dětmi osvětu; požaduje vysílání reklam nebo filmů s tímto obsahem po 22. hodině, se u nás i ve světě napsalo docela dost. Hodně lidí se mě ptalo, jestli je to pravda, a co si o tom myslím jako někdo, kdo trochu umí maďarsky, a zároveň má konzervativní postoje. 

Nic dobrého, aby bylo jasno, a potřebu vyjadřovat se k tomu moc nevidím, maximálně k věcem okolo. Že orbánisti hrají cynické hry, když například neohraničí nouzový stav pevným datem (ne, aby si uzurpovali moc, ale právě proto, aby ho po pár měsících zrušili a vytvořili dojem, že jim a/ opozice házela akorát klacky pod nohy, b/ na Západě se o nich šířily lži), je naprosto běžné, Viktor Orbán si pro své kampaně nevybral nebohého Arthura Finkelsteina náhodou. Mám potřebu reagovat, když se skutečně šíří lži a nesmysly, jako například, že v Maďarsku nefunguje parlament. Z úcty k pravdě a (bývalému) řemeslu.

Teď tedy k „věcem okolo“. 

Před maďarským velvyslanectvím v Praze se také konala demonstrace Duhové vlajky pro Maďarsko, jejímž svolavatelem je probuzený bojovník českého Twitteru Kryštof Stupka. Stupka je veřejně známý hlavně svým podílem na odstartování kauzy Feri (kterou já považuju za legitimní a nevěřím, že by u desítek vážných svědectví šlo o nějaký politický komplot), pak také kauzou „rasistické polštáře v Bille“, které tato korporace po virválu Stupky a jeho pěti kamarádů okamžitě stáhla (konfederační vlajku obeznámený člověk nepoužívá, ale ta metoda známá ze zahraničí mě děsí víc), což Stupka oslavil kuriózním statusem, že „po odstranění rasistických polštářů odstraníme i rasistického premiéra“. 

Tedy kuriózním z českého hlediska, kdo více sleduje anglosaskou scénu, tomu je to naopak až příliš povědomé. Stupka je absolventem prestižní pařížské Science Po, a zároveň nositelem těch nejhorších manýrů woke aktivismu. Udělat virvál a dosáhnout odstranění nějaké banality, které by si normální člověk nikdy nevšiml (povlaky na polštáře počínaje, oslovením „dámy a pánové“ v metru konče), je pro tyto lidi něco jako droga. Je to asi mocenská záležitost; jde o to vidět, jak se před vámi mocné korporace nebo slavné celebrity plazí a prosí za odpuštění (taky Stupkovi nestačilo pouhé stažení polštářů, požadoval VEŘEJNOU OMLUVU, což je obvykle na Západě spojeno s požadavkem dát peníze nějaké organizaci bojující proti rasistickým povlakům nebo „stereotypním“ oslovením; v podstatě je to racketeering). A everything is racist, takže i Babiš, samozřejmě.

Co kuriózní nesporně je, že Stupka nějaký čas působil jako stážista u europoslankyně Radky Maxové, nedávno ještě z hnutí „rasisty“ Babiše. Jak je u woke lidí zvykem, Stupkova útlocitnost se nevztahuje na ideové oponenty. Když se v Evropském parlamentu konal jeden polský pro-life event (uzavřený a se zcela dobrovolnou účastí), Stupka na svém Instagramu předstíral, jak souloží s „pro-life“ nafukovačkou v budově ECR, kam ho taky nikdo nezval. Na rozdíl od zmatených středových nebo dokonce pravicových voličů, kteří obhajují prosakující nápady Pirátů slovy, že to „nemají v programu“, Stupka měl jasno hned a namířil si to od Maxové naprosto neomylně do Mladého pirátstva.

To ale samozřejmě neznamená, že je s maďarským zákonem všechno v pořádku.

Hra kocoura s myškami

Nemýlí se ti, kteří říkají, že jde hlavně o předvolební spektákl s cílem rozdělit opozici. Už původní antipedofilní zákon obsahoval různá kontroverzní opatření, jako například vytváření registru sexuálních násilníků. I v této podobě byl tak kritizován některými liberálními komentátory. Jenže opozice se do téhle pasti tentokrát chytit nenechala.

Chtěla za zákon hlasovat, a nejen to. Anticírkevní koalice kolem postkomunisty Gyurcsánye, zvaná jinak Demokratická koalice, a strana Dialog, která má sice v průzkumech asi procento, ale pochází z ní budapešťský starosta a pravděpodobný kandidát na premiéra Gergely Karácsony, navrhla, aby se ohlašovací povinnost vztahovala i na zpovědní tajemství. To je obecně kontroverzní téma ve vícero zemích, protože trestem za vyzrazení zpovědního tajemství je pro kněze exkomunikace. I kdyby k němu přišel Ted Bundy. Kněz nemusí dát rozhřešení, pokud se hříšník například odmítne dojít udat na policii, což mu lze uložit jako pokání, ale vyzradit obsah zpovědi nesmí.

Fidesz se rozhodl pro svou oblíbenou strategii „rozděluj a panuj“. Využil toho, že i lidé tolerantní k homosexualitě a konkrétním homosexuálům či transsexuálům ve svém okolí, mají jak v Maďarsku, tak si dovoluju tvrdit, že i v Česku, intuitivní pocit, že jde o téma, které do dětského světa zase tak úplně nepatří. Samozřejmě, když dvě ženy vychovávají děti, musí jim to nějak vysvětlit; když se dítě zeptá, proč strejda Ríša jde za ruku se strejdou Ivanem, normální rodič mu řekne, že se mají rádi, že to tak může být, objasní mu, že většina lidí to má ovšem jinak a dál to nepitvá. (Nábožensky založený rodič mu možná řekne, že je to hřích, ale v podmínkách současného světa dítě na každém kroku vidí a slyší, že nejde o většinový postoj, stejně jako třeba u sexu před svatbou.) 

Ale pokud jde o „toleranční programy“ organizované školami, respektive příslušnými neziskovými organizacemi ve školách, o pohádky se dvěma princi a transgender Popelku v rámci školního kurikula, tam už si tou většinovou akceptací člověk není jistý ani v českém případě. Tím spíše, že nikdo nežije ve vzduchoprázdnu a doléhají k nám skrze média články o tříletých dětech, které se prý svobodně rozhodly, že jsou opačného pohlaví, o dvanáctiletých chlapcích na ženských hormonech, o čtrnáctiletých dívkách, kterým vzali prsa. O nekonečném počtu genderů, z nichž některé vymysleli trollové na tumbrlu, ale mládež se s nimi zcela vážně identifikuje. O jakési nebinaritě, která na rozdíl od transsexuality není vůbec medicínským pojmem. Lidé čtou, za jaké výroky se lidé na Západě vyhazují z práce, slyší, že v oblasti pohlaví prý neexistuje žádná jistota.

Fidesz tedy patrně usoudil, že na jeho straně je společenská většina. Sekeru zasekl také svým typickým způsobem, nové pozměňovací návrhy do zákona přibyly těsně před hlasováním. A s potěšením sledoval narůstající odpor a tenze v rámci sjednocené opozice. Ta příští rok plánuje kandidovat coby „jedna strana“ s jednou kandidátkou a jedním kandidátem na premiéra. Od Jobbiku až po levicové progresivisty, to je jediná šance, jak mohou Fidesz s jeho stabilní podporou ohrozit. Jobbik si tu situaci vyhodnotil jinak než ostatní, rozhodl se pro zákon hlasovat. Což bylo trochu překvapivé, protože pod vedením Pétera Jakaba (stejně jako většina současných poslanců strany je Jakab členem Jobbiku od jeho nejdivočejších časů) strana ztratila jakoukoliv zřejmou ideologickou linku kromě antiorbánismu a antikorupční rétoriky tak trochu matovičovského stylu. Stranu kvůli tomu opustili někteří poslanci, kteří si přece jen uchovávají i jiné ideje.

S hlasy Fideszu, jobbikovců, postjobbikovců a jednoho zástupce německé menšiny zákon prošel velkou většinou 157 hlasů (maďarský parlament má 199 poslanců). Politici ostatních opozičních stran hlasování bojkotovali a zúčastnili se protestu před parlamentem.

Zatím to asi Fideszu vyšlo, pod palbu se dostal Jobbik, rétorická cvičení ze západní ciziny Fideszu když ne přímo pomáhala, tak jej nikdy neohrožovala. Samozřejmě záleží, nakolik zůstane u cvičení. Orbán je teď nejspíš rád, že se jako starý antikomunista rozhodl pěstovat spojenectví všude možně (nemyslím jen Rusko a Čínu; největším investorem v Maďarsku je dnes Jižní Korea, která vystrnadila z prvního místa Německo), protože v západním světě přišel v krátkém čase o tři cenné spojence: o Trumpa, o Netanjahua, o Evropskou lidovou stranu. Odchází mu Merkelová, se kterou se vždy dohodl tak, aby každý měl svůj kus preclíku. Pokud by CDU prohrála volby na podzim, bylo by to vysloveně špatné.

Orbán je nesmírně talentovaný politik a stratég, politiku miluje a politické hry hraje úspěšně už přes 30 let. Je svého druhu možná jediným v Evropě, po odchodu Merkelové určitě. Jejich soužití napomáhalo i to, že jsou takové dva politické inventáře. Orbán ale také rád provokuje a chodí na hranu. Dělá to bez emocí a chladně, nejde o nějaké ústřely. Většinou se stihne vrátit, ale ne vždycky. Kampaň se Sorosem by mu u lidovců prošla, kampaň se Sorosem a Junckerem už ne. Jedna historka, která se traduje z jeho dětství: když jednou celý den ve škole provokoval a zlobil, učitelka mu zakázala na obědě makovou buchtu. Řekl kamarádovi, aby si sám došel pro „nášup“ a dal mu ho, učitelka si toho však všimla a chtěla zákusek zpátky. Nečekala, že ho jejím směrem malý Viktor hodí i s talířem. Od té doby se naučil talíře neházet, ale rád balancuje na té hranici pár sekund před.

V tomto případě to znamená, že Maďarsko schvaluje zákony typu Stop Soros (měl ošetřit financování lidskoprávních neziskovek), ale pak je bez většího odporu zruší nebo upraví, když je k tomu přiměje soud EU. Tak dopadly i tranzitní zóny na hranicích (ale Maďarsko si jimi vytvořilo takovou pověst, že tam nikdo nechodí; o to se teď snaží Dánsko).

Džihádisti

Mediální pokrytí, kterého se zákonu dostalo v samotném Maďarsku, bylo docela široké a pestré, asi přesně tak, jak si to předkladatelé zákona představovali a přáli. S tou výjimkou, že chytřejší liberální komentátoři situaci přečetli dobře (ono to není zase tak těžké, Fidesz to dělá stejně již 11 let) a dokonce nabádali k tomu, aby Jobbiku bylo „odpuštěno“, protože „právě to Fidesz nechce“. László Mérő z pokrokově levicového Magyar Narancs doslova napsal, že „skutečnou obětí je tady Jobbik“, protože byl těmi cyniky „donucený za zákon hlasovat“; samotný zákon podle něj nebude mít reálné dopady na cokoliv.

Někteří liberálové, kteří to myslí tzv. dobře, ale zase správně i pod Mérőovým postem podotýkali, že se stejnou logikou lze přece hájit i samotného Orbána: Očividně není homofob, homosexuálové ho nikdy nezajímali, vedou ho k tomu jeho mocenské ambice, pojďme litovat chudáka Viktorka, že k tomu byl dostrkán!

Mezi ty zajímavější reakce patřil i článek z druhého břehu, od Mátyáse Kohána v konzervativním Mandineru, který lze označit za blízký vládě. Zpravodajský web na rozdíl od stejnojmenného týdeníku publikuje i levicové nebo liberální názory, ale jeho čtenářstvo je vesměs pravicové a provládní, komentariát taky. V tomto případě nejde o počin žádného oligarchy, Mandiner měl různé majitele, ale jeho prapůvodcem je blog mládežnického sdružení Fidelitas, který mladí konzervativci psali zadarmo v době, kdy byl Fidesz v opozici odříznutý od státního financování. Dá se říct, že vyrostl organicky. Ale zpátky ke Kohánově článku s expresivním titulkem O zákazu trávení studní

Mladý Maďar, toho času student ve Vídni, v něm vzpomíná na svůj středoškolský pobyt v Kalifornii před pár lety (uvádí rok 2017), kde se podle svých slov přesvědčil o tom, „jak desetiletí LGBTQ ‚osvěty‘ dělají z dětí džihádisty postmodernismu“. Jde o kultivovanou obhajobu zákona, ačkoliv je hodně osobní a pomíjí jeho politický kontext. „Nedokážu o tom mluvit bez emocí,“ uznává autor, „protože v Kalifornii jsem náhodou viděl, co LGBTQ ‚osvěta‘ dělá s dětmi, jaké informace a podporu poskytuje a jak zaručuje inkluzivnější a bezpečnější prostředí pro všechny,“ píše s neskrývanou hořkostí.

Kohán byl stipendistou na prestižní benediktinské střední škole na okraji Silicon Valley. Tam se zamiloval do černošské dívky, se kterou si posílali tisíce zamilovaných zpráv. Kromě toho si vyměnili i pár zpráv o hodnotových otázkách. Maďar své dívce napsal, že jako křesťan nesouhlasí s manželstvím stejnopohlavních párů. „Samozřejmě jsem věděl, že to zde není většinový názor, ale usoudil jsem, že ve výspě svobody lze mít na všechno nejméně dva názory. Mýlil jsem se,“ připouští a popisuje, jak ho následně na koleji čekal „šestičlenný výbor, který pokřikoval, jak mě něco takového mohlo napadnout“. 

„Opakuji, na benediktinském gymnáziu. Opakuji, že kvůli soukromé zprávě, kterou jsem neposlal gay lobby, ale své tehdejší přítelkyni. Odvedli mě do ředitelny, kde jsme se hodinu a půl hádali, šest proti jednomu, s neutuchající zuřivostí.“ Zda ho „udala“ právě jeho tehdejší přítelkyně nepíše, ale z kontextu je to pravděpodobné, neboť popisovaný výslech začal na dívčích kolejích. O dívčiných dalších osudech píše, že je momentálně aktivistkou Black Lives Matter a Extinction Rebellion v New Yorku; nejhlasitější mužský oponent se mezitím identifikoval jako transgender a přesunul se na dívčí koleje.

„A nenechte se mýlit: senzibilizace dětí prostřednictvím nevládních organizací ve školách by z vašeho dítěte udělala džihádistu. Kdyby mu chtěli vštípit do hlavy jedinou správnou myšlenku, že homosexuálové tu s námi žijí a ubližují jim jen opravdu velcí kreténi, nikoliv normální lidé, nechtěli by organizovat osvětovou kampaň jako celek. Ne, oni chtějí do hlavy vašeho dítěte vložit celý ten balíček, homosexuální manželství, změnu pohlaví, genderismus, pan-, trans- a intersexualitu a všechnu postmoderní prázdnotu, kulturní marxismus a antiživot, které k tomu patří. To je ideologická kontinuita, proces vzdělávání, který před našima očima stahuje nejúspěšnější zemi světa do bahna; to je bahno, které rozbíjí rodiny a přátelství na kusy kvůli společensky nepodstatným otázkám LGBTQ; a to je ideologická otrava studny, která činí generace neschopnými vyrůst, založit rodiny, budovat užitečný život pro zemi a svět. Novela pedofilního zákona nikoho neutlačuje.“

„Na vzdělávání o alternativních sexuálních identitách existuje vhodná doba. Když je dítě schopno pochopit filozofické souvislosti ideologie LGBTQ. Když dokáže samostatně kriticky interpretovat Michela Foucaulta a Jacquese Derridu. Když si dokáže uvědomit prázdnotu postmoderních filozofických směrů a rozpoznat, že kritické teorie rasy apod. jsou jen kamufláží, a když se dozví, že všechny vyrostly z marxismu, z marxismu, který poslal jeho pradědečka do pracovního tábora, držel jeho zemi čtyřicet let v řetězech a pak ji prodal cizímu kapitálu. Z dítěte, které ještě nebylo vystaveno postmodernismu a marxismu, se stane na základě dlouhodobě vštěpované ideologie džihádista.“

Přes expresivitu použitého jazyka (Maďaři jsou na rozdíl od Čechů národ vzletných frází), stačí jediný pohled na americké univerzitní kampusy a jejich absolventy, aby nejen přesvědčený konzervativec uznal, že na tom asi něco je. Otázkou samozřejmě je, jak se s tím vypořádat, kde a jestli vůbec kreslit čáru, aby mladí homosexuálové věděli, že to není konec světa, že můžou mít hezký a naplněný život a nikdo jim nesmí ubližovat, a zároveň džihádisti neindoktrinovali děti holčičkami s pindíky nebo tím, že preference autíček nad panenkami znamená, že se dítě cítí jako opačné pohlaví. Říkám to jako někdo, kdo ve třech letech přesvědčoval celý svět, že se jmenuje Lukáš, mluvil v mužském rodě a nedal z ruky fotbalový míč. Jak jsem ráda, že to bylo Česko 1999 a ne San Francisco 2019.

Konzervativci malého a velkého státu

Ten spor se omílá v mnoha podobách, polemikách, diskusích. Únos pojmu liberál levicovými progresivisty způsobil, že řada klasických liberálů, libertariánů, minarchistů apod. se začala identifikovat jako konzervativci. V Americe typicky volili republikánskou stranu a stali se součástí „reaganovské“ koalice sociálních konzervativců, geopolitických jestřábů a stoupenců volného trhu. Tato koalice byla charakteristická svou těžkopádností, jisté problémy měla už od konce Studené války, neuspokojovala své členy rovnoměrně (sociální konzervativci od té doby prohráli snad každý boj; volnotržní skoro každý vyhráli; jestřábové jak kdy) a vždy existovali významní zástupci všech tří směrů, kteří se proti ní ohrazovali. Ale větší praskliny zaznamenala až s nástupem trumpismu. 

Spor mezi Sohrabem Ahmarim a Davidem Frenchem je celkem nedávný a celý konflikt dobře ilustruje. Ahmari se narodil v Íránu, jeho rodiče byli socialisté, kteří bojovali proti šáhovi a mimoděk tak pomáhali ajatolláhům k moci. To ostatně celá široká koalice íránských levičáků a liberálů, kteří pak často prchli na Západ, kde se bez jakýchkoliv integračních programů okamžitě začlenili a stali se vesměs loajálními občany. Také Ahmariovi se rozhodli vydat za svobodou do Spojených států. Sohrab tam chodil na univerzitu, kde se utvrdil v marxismu a ateismu. Ale od té doby ušel dlouhou cestu ke konzervativismu, kterou dokonce završil katolickou konverzí. French je právník, jeho cesta životem byla mnohem typičtější, vždy byl součástí oné reaganovské koalice, jako voják sloužil v Iráku, jako advokát hájil hlavně konzervativní a nábožné lidi proti perzekuci ze strany různých institucí. Také French je nábožný člověk, evangelikální křesťan. 

Ahmariho postoj je jasný, konzervativci se mají chovat právě tak jako progresivisti, kteří k prosazování své agendy využívají stát. V podobném případě si například britský Ofsted vyšlápl proti tamním ortodoxním židovským školám, protože ve svém kurikulu mají pojetí morálky neslučitelné s postmoderním. Podle Ahmariho si konzervativci nemohou dovolit být liberální. French je podle Ahmariho slušný člověk, ale je typickým příkladem ustupujícího konzervativismu; dokonce je příčinou, proč jsme na tom tak špatně (podobná obvinění vznáší v našem kontextu třeba Vladimír Palko vůči evropským lidovcům, kteří podle něj za poslední půlstoletí ustoupili ve všem, zatímco jejich odpůrci v ničem). 

Podle Ahmariho by konzervativci měli začít tvořit aktivně politiku s cílem změnit společnost a potlačit progresivní tendence. Neměli by se bát využít k tomu prostředky státu, pokud jsou zrovna u moci. „Musíme bojovat v kulturní válce s cílem porazit nepřítele a užívat si kořisti ve formě veřejného prostoru přeuspořádaného k společnému dobru a nakonec k dobru nejvyššímu,“ napsal Ahmari kromě jiného. French reagoval svou obhajobou klasického liberalismu, jeho hodnoty svobody vyznání, svobody projevu, nezávislé justice a minimálního státu považuje k obraně konzervativních pozic za dostatečné. Dopustil se také výroku „blessings of freedom“ o věcech, které se jemu samotnému nepozdávají, třeba je i považuje za zvrácené, ale nezakazoval by je.

Když několikrát odsouzený pedofil v přestrojení za ženu četl dětem queer-friendly pohádky v městské knihovně v rámci „výchovy k toleranci“, Ahmari Frenche parodoval a označil to za „požehnání svobody“. A pak ještě mnohokrát, příležitosti se koneckonců ahmariovcům naskýtají prakticky každý den. Frenchovi zastánci zase poukázali na to, jak daleko je až Ahmari schopen zajít, když ve svém statusu velebil Čínu; respektive řekl, že pokud by se více přihlásila ke svým (východním) náboženským tradicím a kořenům, představovala by pro něj mnohem udržitelnější a pozitivnější model než současná Amerika. 

S kulturní válkou to nesouvisí, ale konzervativci Ahmariho typu nebývají intervencionalističtí ani volnotržní. Dá se říct, že mají klasicky konzervativní uspořádání, v němž je nejvýš společnost a její hodnoty. Ekonomika nebo zahraniční politika jsou těmto hodnotám podřízeny v jasné hierarchii. Je tak mezi nimi nemálo ekonomických levičáků, ať už to myslí upřímně a jsou přesvědčeni, že zásahy státu do ekonomiky slouží onomu společnému dobru, nebo jen chtějí přistřihnout křídla woke korporacím. 

Kde v tom sporu stojí Viktor Orbán víme s jistotou. Dovolím si i tipnout, kam se s vyostřováním kulturních válek posune (posunula?) většina konzervativců v Americe, byť výchozí pozice je jiná než v Maďarsku. Ale kam se postaví česká pravice, odkojená reaganovským konsenzem a thatcherismem, to bude ještě zajímavé.

Emiráty v době covidu (a Ramadánu)

Nemocniční čekárna

Emiráty, to je takový arabský Singapur. To, co vás v Dubaji okamžitě praští do očí kromě mrakodrapů, je především neuvěřitelná čistota až sterilita. Všechno je nesmírně moderní, čisté a udržované, nikde nic nesmrdí, neteče a neválí se, nikdo si nedovolí nic počmárat nebo poplít. Nemusíte se bát položit na ulici tašku a odejít za roh. Lidé ve službách se k vám budou chovat maximálně respektujícím způsobem, nikdy vám neopomenou říct „sir“ nebo „madame“, nikdo si nedovolí po vás žebrat peníze navíc. Taxíky jsou levné a taxikáři nekradou, ani ti letištní. Mezi běžným městským taxíkem a Uberem není cenový rozdíl.

Čisto je v městské hromadné dopravě, v metru byste se mohli najíst ze země, čisté jsou pláže a promenády, veřejné toalety a záchody v institucích. Pravidla, ceny, pokuty jsou jasně dané a máte je vždy na očích, například na tramvajové zastávce je vyčísleno, co se stane, když si nekoupíte lístek, když přesáhnete jeho časovou působnost, nebo nedejbože budete svým vozem blokovat zastávku. Lavičky na zastávkách taky nikdo neblokuje. Když udeřil covid, bylo hodně gastarbeiterů propuštěno, byli vyhozeni z bytů a někteří neměli peníze na cestu domů (k tomu se ještě vrátím). Několik (!) lidí tak bylo přistiženo, jak přespávají na ulici. Úřady je raději urychleně deportovaly na své náklady.

S bezdomovci se tedy nesetkáte, protože cizinci jsou v takovém případě hned deportováni a pokud by se na ulici rozhodl dobrovolně žít Emiráťan, bude jistě umístěn svou rodinou či úřady do nějakého ústavu pro duševně choré. Zkrátka: Emiráťané jsou bohatí a cizinec, který vybočí z dodržování norem, brzy letí domů na Filipíny nebo do Pákistánu.  

Autentické staré čtvrti existují, ale jedna po druhé mizí tempem, proti němuž výstavba v Praze představuje rozdupané šneky v závodu se sporťákem. Je to velká škoda, na druhou stranu asi právě díky tomu můžete za stejnou cenu koupit panelákový 2+kk s ohavným jádrem na Jižáku nebo 2+kk v centru Dubaje v nově postaveném domě v areálu s bazénem, tělocvičnou a vířivkami. (Mediánová mzda Dubaje je přitom 21,5 tisíce dirhamů, čili krát šest.) Ani ty nové čtvrti ale kupodivu nepůsobí vyloženě odpudivě, a to jsem zatvrzelý odpůrce moderní architektury. Je tu stále vidět snaha o estetiku, dbá se na vnější úpravu, ne (pouze) na to, aby dílo šokovalo. A když už, pak tím, že je největší, nejvyšší, nejzlatější apod., nikoliv nejohavnější či nejpodivnější. Sklo doplňují domy v místních populárních (a jediných povolených) barvách: bílé a špinavě bílé, pískové a ještě pískovější. 

Pro lidi, co mají rádi mumraj, to působí nepřirozeně sterilně, a i ti ostatní po pár týdnech (podle tvrzení některých expatů) odhalí pod pozlátkem jakési prázdno po dávných místech a lidech. Pokud ale máte OCD, jsou alespoň ty první dny velice příjemné.

Povídání s místními 

Popovídat si s Emiráťany je vzácné a při kratší návštěvě prakticky nereálné. Emiráťanů je asi milion z desetimilionové populace SAE, teoreticky každý desátý, ale Emiráťané mají také jiné návyky než zbylá populace. Jsou silně privilegovaní, v podstatě představují aristokratickou vrstvu společnosti. Existují chudší a bohatší Emiráťané z méně a více významných rodin, ale neexistuje Emiráťan, kterému by stát nezajišťoval vysoký životní standard. Potkáte je občas v shopping mallech, kde nakupují třeba drahé střevíce ke svým tradičním oděvům, při vstupu do SAE na celní a pasové kontrole a ve státní správě na vyšších pozicích obecně, bývají to například policejní a vojenští důstojníci nebo soudci. V silových složkách funguje dvoutřídní systém, cizinci mohou sloužit v mužstvu, ale mají kariérní strop, kterým jsou důstojnické pozice. Také v soukromých firmách stát usiluje o „emirátizaci“ – aby vysoké funkce obsazovali místní, kteří jsou menšinou ve vlastní zemi.

Na Emiráťany, asi jako na nejbonitnější klientelu, také směřuje většina reklamy, kterou uvidíte na ulici, v shopping mallech nebo na internetu. IKEA a další západní korporátní pokrytci, kteří evropské populace terorizují skrze svá oddělení společenské odpovědnosti a diverzity duhami, tlustou pozitivitou a hnutím BLM, najednou sklapnou podpatky a zobrazují výhradně tradiční emirátské rodiny s krásnou štíhlou do černé zahalenou maminkou, tatínkem v bílé, kluky rošťáky a poslušnými holčičkami. Reklamy vždy odrážejí dominantní ideologii v tom kterém místě. Korporát nikdy nestojí za slabými.

Typická emirátská reklama

Zbylá populace tedy sestává z přistěhovalců, obvykle z Asie a Afriky. Většinu populace Emirátů (59.5 procent) tvoří lidé z Jižní Asie, především z Indie, Bangladéše a Pákistánu, to jsou tři největší skupiny. Následují Filipíny, Írán, Egypt, Nepál, Srí Lanka a Čína, na zbylé národnosti připadá 18 procent imigrantské populace. Množství cizinců především v nižší části sociálního žebříčku zde žije samo, domů posílá peníze a za rodinami dojíždí v lepším případě jednou ročně. Z podstaty věci se jedná hlavně o muže, z toho důvodu má SAE neuvěřitelný nepoměr mezi pohlavími. Muži tvoří celých 72 procent populace. Mimo neturistické čtvrti vás to okamžitě praští do očí. Mediánový věk je 33.5 roku, což je opět důsledek nepřirozeného podílu migrantské populace, 65.9 procenta lidí je mezi 25 až 54 lety. Lidé nad 65 tvoří pouze 1.5 procenta populace a jedná se především o domácí. Získat občanství Emirátů je prakticky nemožné. Teoreticky lze žádat až po 30 letech života v SAE, pokud máte vynikající pověst, znalost arabštiny a jste muslim. Ostatní si musí pravidelně obnovovat povolení k pobytu, na což samozřejmě neexistuje nárok.

Asi není potřeba říkat, že SAE nemá se svými migranty žádné problémy známé z Evropy. Je to fungující multikultura s klackem, který neustále ční nad hlavami všech, kteří mohou být v každý okamžik deportováni, pokud o práci přijdou (což je jednoduché úměrně vaší nahraditelnosti), natož pokud spáchají přestupek nebo trestný čin. SAE je absolutistická monarchie, neexistuje tu žádná politická opce, tedy ani opozice, žádné lidskoprávní organizace, neexistuje právo protestovat, neexistují odbory ani právo stávky.

Trpí-li někdo pocitem, v Česku obecně dost rozšířeným, že některé národnosti umí „jen vysávat sociální dávky a páchat kriminalitu“, v SAE se přesvědčí o opaku. Na žádné sociální dávky tu samozřejmě cizinci nárok nemají a kriminalitu si každý dobře rozmyslí. Vedle klacku pak možná má vliv i to, co popsal můj přítel slovy: „Když máš dvě možné destinace, v jedné se neplatí daň z výdělku a v druhé dávají dávky zadarmo, ale mzdy zdaňují tvrdě, tak v té první ti zákonitě skončí víc pracovitých lidí a v té druhé holt méně.“

Odhlučněné chlazené auto je příjemné místo na povídání. Náš první řidič byl Ind, v SAE žil už 35 let, měl tu i rodinu. Své působiště si nemohl vynachválit. Není to příliš populární, ale mám za to, že základní osobnostní rysy jsou z velké části vrozené a výchovou lze dosáhnout spíše jen nějakých zlepšení nebo zhoršení projevů, což ovšem není málo. Když jsem byla v sirotčinci v Tanzanii, všímala jsem si mezi předškolními dětmi takových, které nápadně vyžadovaly pořádek nebo byly samotářské (a naopak). Šlo přitom o děti, které v sirotčinci skončily bezprostředně po narození (jejich matky zemřely při porodu) a byly vystavovány stejné kolektivní výchově. Narodíte-li se jako člověk s hlubokým smyslem pro law and order v Indii, musí vám země, proti níž je Evropa velký bordel na kolečkách, připadat jako hotový ráj na zemi. Právě jako tomuto našemu řidiči, který se nás opakovaně ptal, jestli v naší zemi můžeme taky jít v noci úplně samotné po ulici a ničeho se nebát. On sám se zřejmě ani po třech dekádách života v SAE tohoto faktu zcela nenabažil.

Noční Dubaj

Práce taxikáře je asi vůbec z těch uspokojivých, pokud nepovažujeme za neuspokojivý fakt, že ojebávat turisty je přísně zakázáno. Sedíte v klimatizovaném bouráku (většinu českého vozového parku by tu zřejmě vůbec nepustili na silnice) a co klient, to jiná národnost. George, křesťan z Ugandy, si tak například pochvaloval, že může „zadarmo cestovat a poslouchat příběhy lidí z celého světa“. V Dubaji žije dva roky a je tu větší vedro než v Ugandě. Po rodné hroudě se mu stýská, ale je tam podle něj špatná politická situace.

Lidé z Afriky tím podle mých zkušeností nemyslí ani tak nějaké konkrétní panáky, jako všudypřítomnou korupci, právní nejistotu a státní zvůli. A last but not least to, že stát vás neochrání před těmi, co vám chtějí váš kus žvance vzít. Než spoléhat na policii, je lepší si najít muže s velkou mačetou a platit si ho jako hlídače. Takoví guardians jsou třeba v té Ugandě všude. Mohou sice vykonat spravedlnost na místě, ale mimo to vám nepomůžou, co peklo jednou schvátí, to už nenavrátí. To všechno samozřejmě oslabuje vaši snahu dělat cokoliv. Splněný sen defund the police hnutí, až na to, že v západních zemích si guardians ze soukromých bezpečnostních agentur mohou dovolit samozřejmě jen ti nejbohatší čtenáři Guardianu. Taky to kromě profesionálních antirasistů nikdo nechce

Povídáním s lidmi z jiných kultur si člověk rozšiřuje obzory a někdy se dozví i věci, kterým skoro nemůže uvěřit. Tak například jeden pákistánský řidič se takhle dozvěděl o případu nějakého Srba, který mu vyprávěl, že se s ním jeho manželka dává rozvést. Pořád mu to šrotovalo v hlavě a nějak ten fakt, že to byla žena, kdo požádal o rozvod, nemohl schroustat. Bylo to pro něj bizarní až humorné. Mé kolegyni rovněž ocenil její krásné dlouhé šaty a vyjevil své názory na ženy v kalhotách nebo dokonce šortkách. Pevná ruka zákona a stav, že všichni jsou zde jaksi pod podmínkou a domů nechtějí, ale zabraňují i verbálnímu, natož fyzickému obtěžování. Můžete se tu cítit opravdu bezpečně, nezažijete žádné pořvávání ani nic podobného. Nebo alespoň na takových 99.9 procent. Věřte mi, byla jsem bez podprsenky (ovšem v šatech) v noci v místním mekáči spolu s asi třiceti bangladéšskými a pákistánskými rozvozci aplikace Careem, kteří čekali na objednávky.

Jiný Pákistánec byl muž ve středním věku, v SAE trávil vždy část roku a na dva měsíce se vracel domů. I on oceňoval, jak je v SAE čisto a bezpečno, že se vláda o lidi stará, a to i pokud jde o covid. „Zařídili nám testy zdarma i očkování. Naše vláda není tak schopná,“ konstatoval. Pochvaloval si i přísné sankce za nedodržování covidových opatření („nemáš masku a tři stovky dirhamů, ale to je správně“), v Pákistánu se podle něj virus šíří a je o tom málo informací. Jeho příbuzní mu nechtějí věřit, že je to nebezpečné a říkají, že je to boží vůle. Byl očkován Sputnikem a myslel si, že Česko je jedním z federativních států Ruska. „Ostatní lidi si mohou vybrat, ale nám to zařídila firma,“ říkal s tím, že by si stejně nevybíral, protože to „schvalují chytřejší lidé než já, se školami“ (zjevně ještě nenahlédl do maminkovských skupin na Facebooku). V Pákistánu měl manželku, o níž pochvalně říkal, že je velice tlustá (ale nemohl si vzpomenout na její věk, prý je třicátnice, brali se, když jí bylo 15), a tři děti, nebo dvě. Co se stalo třetímu dítěti, jestli umřelo nebo „pro něj umřelo“, nevím. Ptal se, jestli jsem už vdaná, a říkal, že holky na Západě se vdávají pozdě a že to není dobře. O podmínkách stavebních dělníků se vyjadřoval, že jsou „rather poor“, ale že správný muž to vydrží pro svou rodinu. Sám žije na sídlišti „dále od centra Dubaje“ se spolubydlícími Pákistáncem a Keňanem, kuchařem v hotelu a svářečem.

Covid 

Do Dubaje turisty lákají otevřené hranice, restaurace, hotely a pláže. Počty nakažených se nyní pohybují mezi 1-2 tisíci denně, ovšem denně se obvykle provede okolo 200 tisíc testů, takže pozitivita je velice nízká. Dosud bylo v Dubaji 507 tisíc případů, mortalita je v důsledku kvalitního zdravotnictví nízká – 1 567 k dnešku, denně nyní umírá do pěti lidí. Naočkováno je asi 65 procent populace, používají se vakcíny Sinopharm, Pfizer, Sputnik a AstraZeneca. Všechno je srozumitelně vysvětleno ve všech frekventovaných jazycích, apolitické a digitalizované. Chytré apky jsou základem všeho a musí je mít všichni – turisté, rezidenti a občané. Pokuta za nestažení apky je velmi vysoká, nezkoušejte to. 

Emiráty jsou federativní absolutistická monarchie, jednotlivé emiráty se v některých oblastech mohou chovat odlišně, což je právě případ covidu. Je to logické, Dubaj je zdaleka nejnavštěvovanější turisty a šejkové se snaží diverzifikovat zdroje tak, aby byla země méně závislá na zlevňující ropě. Například v sousedním Abú Zabí musí Čech podstoupit karanténu a na nohu dostane elektronický náramek, který sleduje jeho pohyb.

Není to špatné

Naše zkušenost s Dubají: maximálně 72 hodin před cestou je potřeba podstoupit v Česku PCR test, ukazujete ho na letišti v Praze. Další PCR test následuje na letišti v Dubaji, je zdarma. Nečekali jsme vůbec, byl připraven dostatek zdravotníků a procedura pěkně odsejpala. Zdravotník, byl to Nigerijec, si oskenoval náš pas a nechal nás nacvakat do systému telefonní číslo. Již před příletem je potřeba mít staženou příslušnou aplikaci a vypsané dva formuláře. Zdravotník byl velmi citlivý a test proběhl rychle a v mém případě (varovala jsem ho, že mám předešlé špatné zkušenosti) zcela bezbolestně. 

Výsledek testu přijde do 24 hodin, do té doby je třeba samoizolace na hotelu nebo v ubytování. Apka sleduje váš pohyb a personál hotelu si to také hlídá. Na pokoj či do bytu si lze objednat jídlo z hotelové restaurace nebo přes aplikaci Careem (skvělá aplikace, používali jsme i nadále; Uber, Dáme Jídlo a Rohlík dohromady). Město je plné zelených mužíků, obvykle Bangladéšanů, který ve firemních oděvech pro Careem rozvážejí na motorkách jídlo. V době Ramadánu vás aplikace upozorňuje, v jaké fázi dne se právě nacházíte a nabízí vám koupit knížku a přispět tak na děti v chudých muslimských zemích. Tutéž sbírku dělá například ten mekáč, takže jsem si jednu knížku s názvem Jak ovládat vztek? koupila a doufám, že za to dají nějakému chudému muslimovi najíst.

Izolace končí negativním výsledkem. Na aplikaci vám také přicházejí novinky, co se týče vývoje pandemie a restrikcí (poslední změna je k 1. únoru), můžete si prohlížet statistiky nebo číst nejdůležitější covid zprávy z celého světa. Po obdržení negativního výsledku se vám QR kód zbarví dozelena a v aplikaci najdete své záznamy o všech testech. Návratový test pak absolvujete v některé z místních nemocnic či zdravotních středisek. 

Většina nemocnic nevyžaduje appointment, ale funguje v režimu walk-in. Přijdete do nejbližšího zdravotního střediska, vyplníte papíry, zaplatíte poplatek 150 dirhamů a jdete se testovat. Náš testující byl Filipínec, opět bylo vše rychlé, když tedy nepočítám problémy, které jsem způsobovala já se svým panickým strachem z testování (chování zdravotníka bylo naprosto profesionální, dával najevo, že nikam nespěcháme, odběr víceméně bezbolestný, díky chlape). Certifikát přijde do 24 hodin na mail i do apky. Na letišti je možné rapid PCR testování s výsledkem do 4 hodin, ale ceny jsou pochopitelně vyšší. Za docela přijatelnou cenu si lze objednat testování domů nebo na hotelový pokoj.

V nemocnicích, jakož i jinde ve městě, jsou samozřejmě portréty vládců. Každý ze sedmi Emirátů má svého vlastního vládce, emíra. Společně těchto sedm lidí tvoří Federální nejvyšší radu a ze svých řad vybírají jednoho, který pak slouží jako prezident SAE. 

Ve vnitřních prostorách se nosí roušky, většina lidí je má i venku, na ulici. Lidé pravidla dodržují, takže pokud si roušku nenasadíte, budete se vyjímat a dříve nebo později vás někdo upozorní. I přesto turistický ruch způsobil v Dubaji mezi listopadem až únorem čtyřnásobný nárůst infekcí. Dubaj se stal jedním z mála míst na světě, kam bylo možné cestovat. Místní šejkové ale věří, že dělají nejlépe, jak mohou, a podařilo se jim najít křehký balanc mezi pandemií a normálem. Uzavření Dubaje bylo na začátku pandemie jedno z nejtvrdších na světě. Lidé směli domov opustit jen s povolením z aplikace, maximálně na dobu tří hodin a jen za účelem práce, do nejbližšího obchodu či lékárny. „Uzavřeli jsme se, když jsme potřebovali. Od otevření sledujeme data. Pokud vidíme dodržování předpisů, nemusíme zpřísňovat. Sledujeme jednotlivá odvětví a podle toho reagujeme,“ uvedl v únoru dubajský ministr cestovního ruchu Hilál Saíf al-Marrí. Na nárůst počtu případů reagovala vláda právě v únoru snížením kapacity plážových klubů, hotelů a nákupních středisek na 70 procent a kin na 50 procent. Bary dočasně úplně odstavila. Tato pravidla platí stále a dodržují se. V restauracích bývá obsazená polovina kapacity. 

Vláda (vůdci sedmi emirátů a radové) nyní sází hlavně na očkování. Pohrozila lidem, kteří se očkovat nenechají. „Zvažujeme přísná omezení – neočkovaným může být omezen pohyb. A můžeme také zavést preventivní opatření jako zakázat jim vstup na určitá místa a omezit přístup k určitým službám. Protože vaše dnešní váhání představuje překážku k dosažení našich cílů,“ uvedl minulý týden Saíf Záhirí ze státního úřadu pro krizové a katastrofické události. Očkovaní už mají výhody v některých emirátech. Tato pravidla platná pro jednotlivé emiráty upravují místní vládci formou vyhlášek. Law and order v Emirátech zkrátka platí i u covidu. V Česku praktikujeme spíše law and bordel. 

Tresty

Pojďme si povědět víc o SAE. Na tomto blogu je rubrika věnovaná krimi případům a trestu smrti, který v SAE patří ke stále využívaným trestům. Oficiálně se uděluje za dlouhý seznam trestných činů: velezrada, špionáž, vražda, podněcování k sebevraždě u osob se sníženým ovládáním nebo zcela postrádajících duševní schopnosti, žhářství a ublížení na zdraví s následkem smrti, loupež s přitěžujícími okolnostmi, terorismus, obchod s drogami, znásilnění, odpadnutí od víry, homosexualita a široce definovaná sodomie a připojení se k Islámskému státu v Iráku a Levantě. Popravováni jsou občané i cizinci. 

Tresty, které jsou v SAE aktuálně uplatňovány (ale v zemi je velmi nízká kriminalita):

  • Smrt (trest smrti) 
  • Doživotí (minimálně 15 let) 
  • Odnětí svobody (3 až 15 let)
  • Věznění (1 až 3 roky) 
  • Zadržování (až 1 rok) 
  • Bičování (do 200 ran bičem) 
  • Pokuty

Na rozdíl od sousední Saúdské Arábie, kde počet poprav každým rokem roste, v celé zemi je několik oficiálních popravčích a někteří z nich chodí do televizních show vyprávět o létajících hlavách, se ale s trestem smrti v Emirátech šetří a uděluje se za ty nejtěžší zločiny. Musejí se na něm shodnout tři soudci a rozsudek odobřuje i prezident SAE. Na rozdíl od Saúdské Arábie se také nepopravují nezletilí a osoby stižené „naprostou ztrátou rozumu“. V případě vraždy ale stejně jako v Saúdské Arábii rozhodují pozůstalí, zda bude trest smrti vykonán. Existují rovněž tzv. krvavé peníze (diyya), tedy možnost finančního vykoupení se. Používá se i v nedbalostních případech, například když nepozorný řidič způsobí smrtelnou nehodu. Diyya je federálně omezena na 200 000 dirhamů.

V roce 2017 byl popraven osmačtyřicetiletý Jordánec Nidal Eisa Abdullah, který sexuálně zneužil a zavraždil osmiletého chlapce Obaidu Sedqiho, rovněž jordánské národnosti. Abdullah chlapce unesl od autoopravny jeho otce v emirátu Šardžá pod záminkou, že mu koupí koloběžku. Namísto toho Obaidu na zadním sedadle svého automobilu znásilnil, uškrtil a jeho tělo pohodil pod strom u silnice v Dubaji. V době činu byl opilý, respektive doznal konzumaci alkoholu. Podívejme se časovou osu zveřejněnou místním tiskem:

  • 20. května 2016 rodina nahlásila, že Obaida zmizel od domu svých rodičů v emirátu Šardžá, když šel do dílny svého otce. Otec se vrátil domů 21:30, s chlapcem se nesetkal.
  • 22. května dubajská policie našla tělo Obaidy v oblasti Al Varqa’a v emirátu Dubaj. Zatčen podezřelý Nidal Eisa Abdullah. 
  • 23. května byl Obaida pohřben v Šardžá. 
  • 24. května se obviněný přiznal k únosu, znásilnění a vraždě. 
  • 25. května dubajská policie delegovala důstojníka na pomoc Obaidově rodině.
  • 29. května Jeho Výsost Dr. Sultan Bin Mohammad Al Kasímí, šejk Sultan III., člen Nejvyšší rady a vládce Šardžá, osobně vyjádřil soustrast rodině chlapce.
  • 1. června se zastupování rodiny zesnulého ujmul Dr. Obaid Al Mazini. 
  • 15. května žalobce požádal o trest smrti. 
  • 11. července byl Dr. Omran Darwiš pověřen obhajobou Abdullaha.
  • 8. srpna obviněný před soudem řekl, že se pokusil o sebevraždu. Tvrdí, že si nepamatuje, co se stalo 20. května. 
  • 15. srpna soud prvního stupně vynesl rozsudek smrti nad Abdullahem. 
    25. září odsouzený u odvolacího soudu popírá únos a znásilnění, přiznává usmrcení. 
  • 9. října obhájce Abdullaha žádá, aby byl zbaven jeho obhajoby. Změna advokáta.
  • 23. října odvolací soud žádá o psychiatrické dovyšetření odsouzeného.
  • 22. prosince zvláštní komise psychiatrů potvrzuje, že Abdullah byl v době činu příčetný, ačkoliv trpí poruchou osobnosti a sexuální deviací.
  • 22. ledna 2017 odvolací soud potvrzuje trest smrti.
  • 27. února rozsudek potvrzuje Nejvyšší soud.
  • 23. listopadu je odsouzený Nidal Eisa Abdullah popraven za přítomnosti vysoce postavených důstojníků, státního zástupce, zástupce ministerstva vnitra, klerika, lékaře a dalších zapojených orgánů. Přítomen byl i Obaidův otec a dva strýcové. 

Rodina Obaidy od začátku požadovala trest smrti, bylo tedy zřejmé, že na jejich odpuštění nemůže Abdullah spoléhat. Emirátská média, která samozřejmě procházejí přísnou cenzurou, o případu informovala velmi obšírně. Zapojení vládců svědčí o tom, že případ Emiráty silně otřásl. Vyšlo najevo, že Abdullah před třemi týdny navštívil autoopravnu Obaidova otce a už tehdy lákal chlapce k sobě, aby se u něj v autě podíval na kreslený film. Též několikrát zmínil, že by rád Obaidovi koupil koloběžku, což otec odmítl. Rodina jej od začátku podezřívala. Chlapce chtěl sexuálně zneužít, ale ten se bránil, načež ho uškrtil. 

Obaida's father refuses to pardon son's killer | Crime – Gulf News
Vrah Abdullah a jeho oběť Obaida

V únoru 2011 byl popraven emirátský občan Rašíd al-Rašídí, který znásilnil a zavraždil čtyřletého pákistánského chlapce Mousu Ahmeda přímo v mešitě. Pod příslibem dárku Mousu nalákal na toalety, kde ho análně znásilnil („násilně sodomizoval“), seděl mu na zádech, mačkal krk a bouchal hlavou o podlahu, až nastala chlapcova smrt. Al-Rašídí byl dříve kapitánem lodi, narodil se v Bahrainu, matka zemřela při jeho porodu a v dětství byl fyzicky i duševně zneužíván indickou macechou. Tak jej alespoň hájil jeho již několikátý právník. Stejně jako v případě Obaidy se hned několik přidělených advokátů obhajoby vzdalo a odsoudilo svého klienta jako „ostudu lidstva“. Vrah se k činu doznal. 

„Když stál tváří v tvář popravčí četě, nezbylo mu, než prosit Boha o odpuštění,“ psal tisk. Před smrtí se vrah postil, posledního jídla, které si předtím objednal, se ani nedotkl, a modlil se. Navštívili jej jeho dva bratři. Byl od počátku držen na samotce, protože ostatní trestanci mu vyhrožovali. Dále čteme, že al-Rašídímu byla nasazena kápě, měl černé šaty a ruce mu svázali za zády. Tak byl odveden na pozemek, který policisté využívají ke střelbám. Tam jej vedle devítičlenné popravčí čety čekal dubajský generální prokurátor, dubajský Velký Muftí, další soudní a policejní úředníci, soudní lékař, vybraní novináři, oba rodiče zavražděného Mousy a dva jeho strýcové. Otec Mousy, povoláním řidič, si přál přistoupit na nejbližší možnou vzdálenost, když odsouzeného přivazovali ke kůlu. Ještě předtím al-Rašídí vykonal modlitbu, žádal o odpuštění Boha a rodiče zavražděného („Nikdy mu neodpustím,“ odpověděl otec muftímu) a jako poslední slova nechal zaprotokolovat, že „neexistuje žádný Bůh kromě Alláha a Mohamed je jeho posel“. Po palbě bylo opět umožněno otci Mousy jít se podívat, načež lékař konstatoval smrt. 

Mimochodem otci Mousy byla jako společenský „revanš“ nabídnuta práce řidiče přímo pro dubajskou policii, kterou přijal. Přístup úřadů si pochvaloval. „Úřady včetně policie a soudů byly maximálně vstřícné a chápavé,“ řekl otec místním médiím. „Jsem jen chudák. Ale to, že jsem se dočkal spravedlnosti a tak rychle, je chvályhodné. Způsob, jakým jsme zde dosáhli spravedlnosti, toho bychom se pravděpodobně nedočkali ani v mé vlastní zemi (Pákistánu),“ pokračoval pan Ahmed s tím, že „krvavé peníze“ by si od pachatele nikdy nevzal. „Až zemřu a potkám svého syna v nebi, co bych pak mohl říct?“

V roce 2015 byla pak popravena třicetiletá emirátská občanka Ala’a Badr Abdullah al-Hašemí za vraždu maďarsko-americké občanky Ibolye Balazsi-Ryan v Abú Zabí. Balazsi se narodila v rumunském Aradu v maďarské rodině. Když vláda Viktora Orbána v roce 2010 umožnila zahraničním Maďarům získat jednoduše maďarské občanství, Balazsi o něj také požádala. Zároveň měla i americké občanství, v USA nějakou dobu žila, její exmanžel byl Američan. V SAE pracovala jako učitelka, měla tři děti a byla rozvedená. Al-Hašemí oblečená v nikábu se zcela zakrytou tváří a v černých rukavicích Ryanovou ubodala na toaletě obchodního domu, nikdy předtím se neviděly. Na toaletu, ovšem pánskou, šla i jedenáctiletá dvojčata Ryanové, měli se setkat před kavárnou. Když se spustil poplach, chlapci utíkali společně s davem, ale nevěděli, že napadená byla jejich matka.

Matka šesti dětí se prý radikalizovala přes internet a hledala cizince, kterého by mohla náhodně zabít. Podle svých slov byla rozzlobena nedávným zadržením svého manžela bezpečnostními službami a chtěla rozšířit strach mezi západními expaty. Policie se původně domnívala, že v nikábu mohl být muž, SPZ svého vozu navíc vražedkyně zakryla emirátskou vlajkou. Vražedkyně se následně pokusila nastražit primitivní výbušné zařízení před byt egyptsko-amerického lékaře, to ale bylo včas zneškodněno. Na internetu vyzývala k podpoře teroristických organizací. Al-Hašemí byla prvním člověkem odsouzeným k smrti na základě nového protiteroristického zákona a popravena do půl roku od činu. Rok po popravě al-Hašemí byl na doživotí odsouzen i její manžel za plánování útoků.

Psanci této země

Ve formuláři, který vyplňujete v nemocnici před testem na covid, vás možná zaskočí otázka, jestli pobýváte v pracovním táboře a kdo je váš poručník. Tento u nás terminus technicus tu ale znamená buňky, kde žijí stavební dělníci. A právě v těchto „pracovních táborech“ se jeden čas covid šířil. O podmínkách, v nichž tito migranti v Perském zálivu žijí, se napsalo dost a dost. Dělníci pracují v ukrutných vedrech, jejich plat je nic moc a žijí v přeplněných nevyhovujících ubytovnách, kde je často jedna palanda vedle druhé, v horších ubytovnách se dokonce dělníci na palandách střídají po směnách. 

Co s takovým políčkem?

Někteří dělníci hlásili nefungující klimatizace, nedostatečný počet toalet a sprch a podobně. Část dělníků k tomu nepochybně přistupuje způsobem, který popsal náš řidič, že „správný chlap to vydrží pro svou rodinu“ (to je asi to mužské privilegium, o němž tak rády hovoří západní feministky, které se vždy srovnávají zásadně s pracovníky korporátů a s politickými funkcionáři, nikdy s nekvalifikovanými dělníky), někteří se ale raději rozhodnou ze života dobrovolně odejít. Nebo i nedobrovolně, vyčerpáním. 

V extrémních případech je jim zadržována mzda nebo pas. Konfiskace pasů je nelegální, ale systém kafala, který v zemích Perského zálivu většinou dosud platí, a také fakt, že nekvalifikovaní dělníci bývají mnohdy sotva gramotní, toto v praxi umožňují. Systém vyžaduje, aby nekvalifikovaní dělníci měli v zemi sponzora, obvykle zaměstnavatele, který zodpovídá za jejich vízum a právní status. To jim výrazně ztěžuje například změnu zaměstnavatele, případně i návrat do země původu, je-li zaměstnavatel proti. V poslední době existují v SAE snahy postavení dělníků zlepšovat, podle zákona z roku 2017 by například měli mít denně alespoň 12 hodin volno a nárok na placenou dovolenou.

V rámci zlepšování životních podmínek přistěhovalců v zemi přibývá křesťanských svatostánků, kam chodí křesťanští Indové, Filipínci nebo Afričané. V zemi, kde je islám státním náboženstvím, to samozřejmě má své podmínky ohledně vnější úpravy kostelů. Roku 2005 bylo křesťanských bohoslužebných míst v SAE 24, o deset let později už okolo 40. Muslimové mají pochopitelně vstup zakázán a za konverzi jim nadále hrozí smrt (viz kapitola o trestu smrti). Populace SAE je v naprosté většině složená z národů, u nichž je nenormální náboženství nepraktikovat, je mnohem přijatelnější být křesťan, žid nebo i hinduista než ateista. Ateismus nemůže být jakkoliv propagován a s výjimkou komunity západních expatů budete považováni za minimálně hodně divné lidi. Mimochodem, když už jsme u židů, po normalizaci vztahů s Izraelem je SAE oblíbeným místem izraelských turistů. Asi se tu cítí dobře, zaznamenáno veřejné nošení jarmulek. Jewish Community Center of UAE spravuje ortodoxní židovské hnutí Chabad, první synagoga by měla otevřít v roce 2022 a nedávno byla velká událost, byl tu rituálně obřezán chlapec.

The Russian Orthodox Church in the Emirates has reopened its doors for  believers
Pravoslavný kostel v Šardžá
St. Anthony's Coptic Orthodox Church, Abu Dhabi
Koptský kostel v Abú Zabí

Ale zpátky k dělníkům…

Dělníci se nemají jak legálně vzepřít, přesto (proto) při stavbě nejvyšší budovy světa Burdž Chalífa, kde najdete kromě obchodů, hotelů a bytů třeba ledové kluziště nebo akvária se žraloky, došlo k zaznamenáníhodné události. V březnu 2006 se 2 500 stavebních dělníků na staveništi Burdž Chalífa vzbouřilo kvůli platům a podmínkám při práci a způsobili škody odhadované na půl milionu liber. Jiskrou, která vznítila požár, bylo opoždění autobusů, které měly dělníky unavené celodenní prací odvézt zpátky do pracovních táborů. Dělníci pak pronásledovali policisty, vloupali se do kanceláří, rozbíjeli kladivy počítače a zničili asi dvě desítky aut a stavebních strojů. Chtěli zvýšení mezd – někteří dělníci měli denní příjem nižší než 10 dolarů. Druhý den se do solidární stávky připojili dělníci stavící nové mezinárodní letiště. Stávka skončila závazkem šéfa dubajské policie, že bude stíhat všechny zaměstnavatele, kteří nedodržují zdravotní a bezpečnostní normy.

Na podzim 2007 vstoupili dělníci na Burdž Chalífě opět do stávky. Protestovali proti svému zaměstnavateli, společnosti Arabtec, požadovali lepší platy a bydlení, někteří si stěžovali, že nedostávají žádný plat. Stávka se rozšířila na další tři staveniště ve městě. Brzy však policie demonstrující zpacifikovala a rozvezla zpět do pracovních táborů. Den na to asi 2000 dělníků zablokovalo hlavní dopravní tepnu v Abú Zabí. Mezi demonstrujícími a policisty propukl otevřený boj a trvalo údajně docela dlouho, než se podařilo dělníky přemoci. Údaje o zraněných nebo zabitých na obou stranách nejsou k dispozici.

Už během následujících dvou dní bylo deportováno několik stovek dělníků do svých domovin, celkově čelilo deportaci na 4000 osob. Stávky se ale mezitím rozšířily do všech 36 pracovních táborů Arabtecu v zemi. Společnost slíbila navýšení platů o 100 dirhamů, což velká část dělníků odmítla. Stávka byla ukončena dohodou po bezprecedentních 14 dnech a některé zprávy naznačují, že se do ní zapojilo až 40 000 stavebních dělníků. 

Od té doby se pokusy o stávku občas objevují, většinou končí deportací dělníků. 

Inside The Dubai Mall - The World's Best Shopping Experience
Dubai Mall

V roce 2013 Al-Džazíra vyslechla některé stávkující dělníky a změnila jim jména:

Syed, Bangladéš, pracovník u míchačky, v Arabtecu 9 let 
Za posledních devět let mi ani jednou nezvýšili mzdu. Stávka skončila kvůli tlaku vyššího vedení a policie. Lidé se bojí. Je ale možné, že se to stane znovu, protože podmínky v této firmě jsou tak špatné. V posledních třech letech mi nebylo dovoleno vzít si dovolenou za celý kalendářní rok, protože je tu příliš mnoho práce, kterou je třeba udělat. [Pracovní právo SAE zaručuje pracovníkům 30 dní dovolené za kalendářní rok] Třicet pracovníků dostalo výpověď v denní směně a 53 v noční směně [po stávce]. Žijeme s pěti muži na pokoji a 40 nebo 50 mužů sdílí jednu koupelnu. Ráno před prací je velká fronta na koupelnu. Společnost je velmi krutá, takže stávka je dobrý nápad. V současné době vydělávám 8 000 bangladéšských taka ($ 102) měsíčně. V Bangladéši za tuto práci mohu snadno vydělat 10,000-15,000 taka ($ 128 – $ 192) měsíčně, ale práce je daleko od mého domova a není stabilní, třeba je práce jeden měsíc a žádná práce po dobu dvou měsíců.

Srikrišna, Indie, vedoucí pracovního tábora Arabtecu s 500 pracovníky 
Tenhle tábor je dobrý a nejsou tu žádné problémy. Společnost poskytuje platy včas. Společnost plánovala poskytovat jídlo na staveniště každý den a pracovníci řekli, že jídlo nechtějí; místo toho chtěli 350 dirhamů (95 USD) měsíčně navíc. Předtím společnost neposkytovala žádné jídlo. Tento měsíc už dělníci dostávali platy. Možná příští měsíc dostanou dalších 50 dirhamů. Neslyšel jsem o žádných deportacích a nemluvil jsem s policií. Jiné tábory mají víc lidí než tenhle. Jsem tu už devět let. [Stávka] už tu jednou byla, před pěti lety, a někteří lidé byli deportováni.

Mohamed, Bangladéš, pracovník lešení, 7 let v Arabtecu
Dostal jsem výpověď [po stávce]. Nevím, co bude dál. Lidé v našem táboře čekali, jestli zprávy o protestech přijdou i z jiných pracovních táborů, jestli také povstanou. Vůdci stávky jsou v bezpečí, ale my máme výpověď bez konkrétního důvodu. Al Habtoor platí svým pracovníkům mnohem lépe. Přesčasy jsem vydělal až 1200 dirhamů za měsíc (325 USD). Můžeme posílat domů 700 dirhamů za dobrý měsíc. V této společnosti je základní plat 700 dirhamů [bez přesčasů] Nikdo nedostává jídlo, které bylo slíbeno. Kdybychom vytvořili odbory a měli vůdce, šel by s našimi problémy k vedení a oni by ho deportovali. Tady by to nefungovalo. Mezi 20-25 lidmi právě dostalo [deportační] dopis. V našem táboře žije asi 2500 lidí. Když jsme se dozvěděli o [prvních] deportacích, všichni šli dolů a křičeli. Když přišla policie, vrátili jsme se do svých pokojů. (…) Nemyslím si, že se situace zlepší.

Aršad, Bangladéš, pracovník lešení, 6 let v Arabtecu
Předákův plat roste, ale náš ne. Předákovi každý rok zvýší plat o 500 dirhamů (136 dolarů). Kdybychom dostali takhle přidáno, nebyly by žádné stávky. Moje vízum bude zrušeno. Ostatní lidé v pokoji také dostali výpověď. Od té doby, co jsem sem přišel, mi ani jednou nezvýšili plat. Tenhle měsíc jsme nedostali zaplaceno. Potíme se, tvrdě pracujeme na horkém slunci a nedostáváme žádné benefity. Pracujeme 12 hodin denně. Kluci z kanceláří dostávají benefity a jejich platy jsou vyšší. Předáci jsou z Indie, Pákistánu a Nepálu, ne z Bangladéše. Nemluví s námi zdvořile. Společnost buduje velké projekty. Pořád jsem svobodný mládenec. Tady jen jím, pracuju a spím. V životě není nic jiného.

Mahmoud, Bangladéš, pracovník lešení v Arabtecu 
Když jsem šel na staveniště, poslali mě zpátky do ubytování. Ochranka mi řekla, abych šel do svého pokoje a že mi řeknou, co se se mnou stane. Podpořil jsem stávku, ale nezúčastnil jsem se kvůli problémům s obnovením víza. Jsme rádi, že tu jsme. Tohle není naše země. Můžeme odejít kdykoliv. Jsme ochotni pracovat. Chceme tu jen zůstat. Nechceme se vrátit.

Pražský kat, jeho syn a „klienti“ III.

Předchozí díl (proklik)

Plných 18 let prožil kat Wohlschlager, aniž by musel vykonat svou povinnost. Jak víme, po první světové válce, v níž padl jeho syn Rudolf, se vůči monarchii zatvrdil. Jeho vlastními slovy: „V srpnu 1914 vypukla válka, podnícená závistí a falešnou ctižádostí panujících a nezodpovědných monarchů, ona válka, která si vyžádala miliony lidských obětí a stála milionové statky. Byl jsem tehdy 59 let stár, tedy již tak stár, že nemusel jsem nastoupiti aktivní službu. Říkalo se mi všude: ‚Pane Wohlschlager, v této válečné době budete míti práce.‘ Bohu díky, nedošlo k ní. Po celou dobu války nevykonal jsem žádnou popravu. Na žádném z oněch hrůzných činů, které Rakušané vykonávali ve jménu zákona na cizích přináležejících národech, nebyl jsem zúčastněn. Nikoliv snad proto, že nebyl jsem jako ‚politicky nespolehlivý Čech‘ povolán na frontu, ale jednoduše proto, že tam každý kaprál měl právo býti popravčím takzvaným podezřelým individuím, nejčastěji chudým polským sedlákům. Rakušané provedli s takovým ubožákem ‚krátký proces‘, správněji žádný proces, a pověsili jej na nejbližší strom. Takové ‚exekuce‘ na lidech, kteří nerozuměli ani řeči, jakou k nim mluvili, bylo viděti po válce v každém druhém knihkupectví.“

Po několika měsících od vzniku samostatného státu byli všichni někdejší rakouští státní úředníci vyzváni, aby se buď přihlásili do služeb novému státu, anebo se vzdali míst ve státní správě. Wohlschlager se přihlásil, ačkoliv se v té době diskutovalo o tom, zda nebude trest smrti v mladé republice zrušen, protože prezident Masaryk byl jeho celoživotním odpůrcem. Ale nestalo se; Wohlschlagerovi bylo sděleno, že ve svém úřadě může zůstat. Složil novou přísahu a obdržel dekret československého mistra popravčího. Jeho plat byl stanoven na 15 tisíc korun ročně s příplatkem 500 korun za každou exekuci. V nastalém zmatku se o jmenování kata ani nepsalo. Poprvé se Wohlschlagerovo jméno objevilo za republiky v novinách až roku 1920, když byl odvolán do Berehova na Podkarpatské Rusi, kde bylo vyhlášeno stanné právo. Žádnou popravu tam však nevykonal.

Premiéra zbabělého vraha 

Kolem šesté hodiny ranní 15. února 1922 objevili obchodníci Karel Hazuka a Josef Sviták s výměnkářem Františkem Kostrounem cestou na jarmark do Deštné dvě mrtvoly. Těla dvou soukromých řezníků Josefa Řeřichy a Václava Birnbauma ležela kus od sebe za obcí Pohoří. Z ohledání místa činu bylo zřejmé, že jako první byl napaden Řeřicha, který byl silnější postavy a ještě po první ráně se bránil, o čemž svědčil zdupaný sníh a množství krvavých skvrn. Zemřel až po druhé ráně. Birnbaum se dal na útěk přes pole, pachatel po něm střílel, ale dvě rány nebyly smrtelné, až třetí rána do hlavy z blízké vzdálenosti ano.

Řezníci měli utrhané knoflíky na kabátech a vestách a zmizely jejich náprsní tašky. Lup byl na svou dobu velkolepý, dohromady asi 41 tisíc korun. Na místě se našly náboje 7,65 mm Browning. Ještě téhož dne byl zadržen šestatřicetiletý recidivista Ludvík Novák z Malých Bednárců (dnes Bednáreček u Jindřichova Hradce). Podezřelý muž měl na různých místech zakrvácené šaty, byl mokrý, jak se snažil skvrny sněhem očistit, a u sebe větší obnos peněz (necelou tisícikorunu, zbytek peněz ukryl), než byl schopen vysvětlit.

Krajským soudem v Táboře jakožto soudem porotním byl Ludvík Novák všemi 12 hlasy uznán vinným ze zločinu dvojnásobné loupežné vraždy a odsouzen ke ztrátě volebního práva a trestu smrti provazem. Měl také státu uhradit náklady trestního řízení a vdovám Anně Řeřichové a Boženě Birnbaumové a jejich nezaopatřeným dětem každé po 20 tisících korunách za ztrátu živitele (zda byly tyto sumy následně vymáhány po Novákově rodině není známo). Zmateční stížnost v Novákův prospěch byla Nejvyšším soudem v Brně jednomyslně zamítnuta. To ale stále neznamenalo, že bude popraven.

Stejně jako pozdní císař František Josef i prezident Masaryk s tresty smrti šetřil a naprosté většině odsouzených uděloval milost. Podle statistiky, kterou zveřejnilo Právo lidu v den popravy 9. ledna 1923, bylo roku 1919 odsouzeno k trestu smrti 15 osob, v roce 1920 již 26 osob, v roce 1921 dokonce 36 a jen za první polovinu roku 1922 dalších 22 osob. Části byl trest zmírněn po odvolání, ale většině prezident udělil milost. Proto i Novák očekával dobré zprávy a když mu bylo oznámeno, že žádosti o milost nebylo vyhověno a bude následujícího dne popraven, vykřikl: „Dle kterých zákonů smíte mne usmrtiti?“ – „Dle platných zákonů,“ zněla odpověď. Těžko říct, proč byla právě Novákovi milost odepřena. Možná kvůli dvojnásobné loupežné vraždě, kdy na oběti zaútočil zezadu, možná kvůli bohaté trestní minulosti, kdy předchozí výkony trestu na něj zřejmě neměly nápravný efekt, nebo Masaryka vyděsila ona stále stoupající křivka těžkých zločinů.

Ludvík Novák (Muzeum policie ČR)

Se smrtí Novák vůbec nepočítal a to, že rozsudek má být vykonán neprodleně, ho zaskočilo ještě víc. Toho důkazem je i dopis, který psal své rodině, kde přiznal, že spoléhal na udělení milosti a dokonce počítal s tím, že si část kořisti ještě na svobodě užije. Slohová, pravopisná a obsahová podoba dopisu také podle Práva lidu svědčí o tom, že Novák není mdlého rozumu a zanedbané výchovy, jak se pokoušel předstírat. Bylo mu nabídnuto, aby si vybral jídlo a pití dle svého přání, ale Novák byl tak nervózní, že si objednal jen párky k zahnání nejhoršího hladu. Rozloučit se s ním přišel otec a sestra, večer pak do jeho cely vstoupil kněz. Díky jeho přítomnosti v noci dokonce spal, jen hlasitě mluvil ze spaní.

Poprava se konala na nádvoří věznice v Táboře, samotný Novák Wohlschlagera nikterak nezaujal. Jednalo se podle něj o tuctového kriminálníka, který svou činnost vystupňoval až ke dvěma loupežným vraždám. Své oběti napadl zezadu a se střelnou zbraní, což nesvědčí o zvláštní odvaze. Trestu se Novák bál, byl bledý, chvěly se mu rty. Těsně před smrtí se ještě obrátil na kněze, který stál dole pod šibenicí, se slovy „Modlete se za mne“.

S komunistickou legitimací v kapse 

„Jak hodinář z Bráníku přišel k svému zániku“. Tak se jmenoval kuplet, který vyšel v edici jarmarečních písní s názvem Veselost (!) v roce 1922. Ve skutečnosti to ale taková legrace nebyla. Zakrvácené mrtvoly hodináře Josefa Ledeckého, jeho manželky Viktorie Ledecké a dcery Viktorie Ledecké mladší byly nalezeny v jejich bytě v Braníku 12. března 1922.

Josef Ledecký ležel v dílně, Viktorie Ledecká v kuchyni a Viktorie ml. v předsíni. Pachateli brutální trojnásobné vraždy byli bratři Josef a Jan Kolínští. Vražedné nástroje: montérské železné kladivo a přes 30 cm dlouhá ocelová roura. Na rodinu Ledeckých se Kolínští připravovali skoro týden. Hodináři Ledeckému pracujícímu ve své dílně zasadil Josef Kolínský ránu ocelovou rourou do temene hlavy. Poté pachatelé běželi do kuchyně, kde mnoha ranami oběma vražednými nástroji zavraždili Viktorii Ledeckou. Při prohledávání bytu byli vyrušeni příchodem dcery Viktorie, na kterou se Josef Kolínský vrhl hned v přesíni a také ji usmrtil. Následně vyvražděné rodině Ledeckých z bytu odcizili mnoho cenností a více než 26 tisíc korun v hotovosti. Zemský soud v Praze jako soud porotní odsoudil oba bratry k trestu smrti, Janu Kolínskému však prezident udělil milost.

Josef Kolínský, narozený roku 1896, povoláním elektromontérský dělník, měl být popraven pouhých 15 dní po Novákovi na dvoře pražského zemského soudu. Protože se jednalo o popravu v Praze, ve středu všeho dění, zájem tisku byl jako vždy živější než u poprav mimopražských. Navíc šlo o první pražskou popravu od bratrů Slaničkových v roce 1901. Proti popravě Kolínského k tomu ostře brojilo Rudé právo. Správně čtete.

Kromě celkem neutrálního zpravodajského článku zde vyšlo hned několik textů, kde byl kritizován trest smrti a Masaryk, mimo jiné texty Kat zachráncem republiky První popravy v ČSR a statistika. První text kritizuje trest smrti jako nehumánní, zvláště pozoruhodný je ale druhý text, protože v něm Rudé právo argumentuje, že v bolševickém Rusku je k trestu smrti v přepočtu na počet obyvatel odsouzeno méně lidí než v Československu.

Inu, komunistické pojetí reality… A proč se vlastně Rudé právo pustilo do boje proti trestu smrti tentokrát s takovou vervou? Možnosti jsou dvě. Zaprvé bylo těsně po atentátu na ministra Rašína, který spáchal anarchokomunista Josef Šoupal (bylo mu 19 let a jako mladistvý nemohl dostat trest smrti). A zadruhé, jak trochu zlomyslně upozornily Národní listy v textu Vrah Kolínský – komunista, Josef Kolínský byl organizovaným příslušníkem KSČ a v jeho kabátě byla nalezena komunistická legitimace. Postoj Rudého práva k trestu smrti kritizovaly i další noviny, buď jen polemickou obhajobou trestu smrti, nebo také s poukazem na fakt, že komunisté brojí proti trestu smrti u svého soudruha. 

To si Rudé právo nemohlo nechat líbit a reagovalo sáhodlouhým uraženým článkem, kde opět horuje proti trestu smrti („my jsme bezvýhradně proti trestu smrti“, „chorobné útvary společnosti nedají se vyléčiti katem Wohlschlagerem“), kritizuje zastaralost justice obecně, bagatelizuje bolševická zvěrstva v Rusku, útočí na ostatní noviny a politiky, a slibuje, že až se dostanou komunisté k moci, jejich političtí nepřátelé nebudou popravováni, nýbrž „budou moci vystupovat v kabaretu na Václavském náměstí“. Na to reagovalo ještě několik komentátorů jiných novin. Veřejnost těmto politickým půtkám tehdy asi nevěnovala velkou pozornost, některá slova uzrají časem, a tato uzrála až po roce 1948.

Josef Kolínský (Muzeum policie ČR)

Kolínský přijal zamítnutí žádosti o milost celkem klidně. Rozloučil se s předvedeným bratrem a matkou, vězeňského inspektora požádal, aby mu ustřihl pramínek vlasů a předal ho matce. K jídlu chtěl jen salám, pivo a cigarety. Měl návštěvu duchovního a po jeho odchodu si četl v Bibli. Pozdě do noci hrál karty se svými žalářníky (ti v poslední den odsouzence nejen hlídali, ale také obsluhovali, a měli jeho přáním vyhovět, pokud to šlo). Podle Wohlschlagera ještě těsně před popravou vzkázal poděkování Masarykovi za milost, kterou udělil jeho bratrovi. Jeho poslední slova byla: „Pozdravujte všechny!“

Kolínský odmítl katolického kněze a požádal o českobratrského duchovního, v čemž mu bylo vyhověno. Dále k popravě nebylo připuštěno obecenstvo na vstupenky, účastnit se mohli jen soudní úředníci, popravčí s pomocníky, policejní asistence, advokáti, žurnalisté, předseda správní komise Velké Prahy dr. Baxa a pražští obecní starší. „Když se roznesla po Praze zpráva, že Kolínský bude popraven, shromáždil se před presidiem zemského trestního soudu dav senzacechtivých individuí, který se domáhal, aby mu byl povolen vstup na popravu. Byli ovšem odmítáni a vykazováni ze soudní budovy. Pro současné poměry je příznačné, že musil býti vydán přísný zákaz fotografování a dokonce filmování popravy. Našli se totiž lidé, kteří o povolení k tomu žádali,“ informuje Rudé právo.

Už po popravě vyšla také v Národních listech zpráva, že se zaměstnanec německé univerzity pokusil přímo z pitevny patologického ústavu ukrást kus Kolínského oprátky a že se v Praze opět čile obchoduje s kousky provazu či třískami ze šibenice.

Světák z Pardubic

Další popravený Jindřich Bažant byl důkazem, že zločinnost ani vymýcením chudoby nezmizí, jak se domnívalo Rudé právo. Bažant se narodil roku 1893 v Pardubicích do bohaté a všeobecně oblíbené rodiny, rodiče jej měli rádi, netrestali ho. Pracoval u svého otce obchodníka, ale většinu času mu zabíraly jeho milostné aféry. Současně udržoval tři poměry a všechny ženy na něj nějak tlačily: dvě se jej snažily přimět k sňatku, třetí po něm chtěla peníze za nakažení pohlavní chorobou. Bažant se to rozhodl řešit rezolutně.

Marie Šafaříková byla Bažantovou sestřenicí, nějaký čas pobývala u Bažantů a s Jindřichem měli milostný poměr. Rodiče z obou stran o tom věděli, ale svazku nepřáli. Údajně pod záminkou společné sebevraždy (protože rodiče nechtěli dát „Jindrovi a Máně“ povolení k sňatku) vylákal Šafaříkovou na Slovensko, odkud zaslali rodičům pohlednici a kde nejprve podnikali v okolí Štrby výlety. Když se utábořili u Zeleného plesa a Šafaříková usnula, zastřelil ji Bažant revolverem. Mrtvolu polil lihem a postavil kolem ní dřevěnou hranici. Na místě čekal, až jeho milenka zuhelnatěla. Pak její ostatky zatížil kameny.

Josefa Pavelková pracovala jako prodavačka v obchodě Bažantova otce a v době vraždy byla těhotná. Původně Bažant udržoval poměr s její sestrou Marií, ta se mu za rozchod pomstila krádeží zboží. Aby ji nežaloval, nabídla mu dluh splatit svou sestrou Josefou, kterou na to připravila, a tak mu Josefa byla po vůli. Po nějaké době Pavelková otěhotněla a chtěla se vdávat. Bažant ji po vraždě Šafaříkové pozval, aby za ním přijela na Slovensko, setkali se na nádraží v Trenčianskej Teplej. Ubytovali se v Trenčíně v hotelu jako „Jindřich Bažant s manželkou“. Po dvou dnech ji Bažant zastřelil při procházce k Váhu. Použil tentokrát jiný revolver než u Marie Šafaříkové, a také jí zohavil obličej, aby nebyla k poznání. Mrtvolu pak hodil do Váhu, odkud ji až po roce vylovili rybáři.

Božena Říhová sloužila v domácnosti Bažantových mezi podzimem 1923 a létem 1924. Také ona s Bažantem brzy navázala intimní poměr, načež zjistila, že je nakažena pohlavní nemocí. Žádala po něm odškodnění 5 tisíc korun, Bažant jí dal 1 500 a ve stycích ještě nějaký čas pokračoval. Pak se však rozkmotřili definitivně, Říhová si najala pardubického advokáta dr. Vítka a zvýšila svůj nárok na 7 500, přičemž prostřednictvím právníka podala na Bažanta žalobu ke krajskému soudu v Chrudimi. Bažant se od svého advokáta dozvěděl, že spor pravděpodobně prohraje. A tak už cestou ze Slovenska napsal ještě ve vlaku v první třídě jakési plakáty, v nichž upozorňoval mládence z Hulic a okolí, aby se „chránili Boženy Říhové jako prašivého psa, že je nakažena, že to je vlastně zvíře v podobě ženy“.

S Říhovou se umluvil na večerní schůzku u její rodné vsi, kde ji střelil zezadu do hlavy a do stehna, pak jí zasadil kladivem několik ran do hlavy, až přerazil topůrko, načež polil těžce zraněnou Boženu benzinem a sirkou zapálil. Říhová ale zázrakem přežila, byť s popáleninami či „se zbytky náboje v dásni“ pak musela žít celý zbytek života.

Dobový článek

Bažant po zatčení tvrdil, že se jmenuje Heger a je z Moravské Ostravy, přestože důkazy proti němu byly více než přesvědčivé – byly u něj nalezeny věci zemřelých dívek, revolver, kterým zavraždil Pavelkovou a střílel po Říhové, a lístek ze šatny na Wilsonově nádraží, kde se našlo množství zakrváceného prádla. Jednoho dne, když Bažant ještě spal, vešel do jeho cely policejní inspektor a vykřikl: Bažant! „Heger z Ostravy“ hned vyskočil a šel úředníku vstříc. Přesto i dál zapíral, výpovědi často měnil a po nějaké době navíc začal simulovat duševní chorobu, pro kterou ho opakovaně vyšetřovali lékaři a byl dokonce poslán do Prahy na psychiatrii. Všichni lékaři však vydali posudky, že je příčetný a duševní chorobu předstírá. Bažant se pořád stavěl hluchoněmým, nechtěl mluvit ani se svým obhájcem, význačným židovským advokátem dr. Rosenfeldem. Také odmítal přijímat potravu, neodolal jen „pečeným buřtíčkům“, jichž snědl tři čtvrtě kila. Vzhledem k chování svého mandanta tvrdil dr. Rosenfeld, že Bažant patří do blázince, ne na šibenici.

Porota kutnohorského soudu ve složení 10 mužů a 2 ženy odsoudila Jindřicha Bažanta za dvě dokonané a jednu nedokonanou vraždu ke ztrátě volebního práva a trestu smrti oběšením. Zmateční stížnost v jeho prospěch byla při hojně navštíveném veřejném líčení před Nejvyšším soudem v Brně zamítnuta dne 27. ledna 1927. K prezidentské milosti doporučen nebyl, avšak pro případ jejího udělení byl navržen doživotní trest. Masaryk nicméně rozsudek smrti 24. června 1927 potvrdil a 28. června měl být vykonán.

Wohlschlager přijel do Kutné Hory, kde byl naposledy pracovně v roce 1888. Tehdy tu se svým otčímem Pipergerem těsně před jeho vlastní smrtí popravili vrahy Přenosila a Augusta. Wohlschlager píše, že kromě dvou pomocníků jej doprovázel i jeho zeť, který jej „chtěl cestou podpořiti“. Stejně jako v roce 1888 se ubytovali v „Poště“, tentokrát se ale vyskytl problém. Chtěli po nich legitimace, a protože se nikdo neměl o příjezdu kata dozvědět, musel poněkud vykolejený hoteliér slíbit, že nic neřekne. Poprvé se také Wohlschlagerovi stalo, že první truhlář nechtěl šibenici zhotovit, uspěl až u druhého.

Bažantovi přišli sdělit zamítnutí žádosti o milost a ještě naposledy ho vyšetřil lékař. „Jest duševně zcela normální,“ zněl poslední verdikt. Když už nebylo cesty zpět a za Bažantem přijel na návštěvu bratr, zanechal Bažant simulování, hlasitě se rozplakal a skočil bratrovi kolem krku. Po odchodu bratra se Bažant rozmluvil před dr. Rosenfeldem a žalářníky. Tvrdil, že je tu vlastně obětí, že je citově založen, že oplakával i smrt svého psa a myslel si, že „smrt bude pro ně spánkem, vykoupením“. Vraha z něj udělal podle jeho slov osud.

Kněze si Bažant, který z církve vystoupil, nepřál, nechtěl ani nic speciálního k jídlu. Zato si vymýšlel, pokud šlo o oblečení. Tvrdil, že to nejsou jeho šaty, že mu nesedí, že mu je ukradli na separaci a požadoval nové. Žalářníci se mu omlouvali a sháněli nové kusy, když však Bažant žádal i nový límeček, rozhostilo se trapné ticho. Vězeňskému lékaři Bažant sdělil, aby vyřídil do novin, že Šafaříkovou opravdu miloval, což ten mu slíbil a jedné žurnalistce prý vzkaz předal. Pak Bažanta hladil po vlasech se slovy: „No tak, pane Bažante, já myslím, že vina je usmířena.“ Bažant si stěžoval, že je v cele zima, a tak žalářníci hned topili a donesli mu teplou přikrývku. Zbytek dne trávil korespondencí, psal úhledným písmem dopisy rodičům a dalším příbuzným, pil kávu a přikusoval rohlíky.

Ráno drobně pršelo, už v šest hodin stála před krajským soudem vojenská stráž, která vytlačovala dav od budovy. Na přání Bažanta držel jeho obhájce dr. Rosenfeld v rukou fotografie Marie Šafaříkové a Bažantovy matky. Bažanta nedoprovázel kněz, po přečtení rozsudku ještě požádal, zda by mohl políbit fotografii Šafaříkové. Bylo mu to dovoleno, Wohlschlager mu ji od dr. Rosenfelda podal. Popravě přihlíželo asi 40 osob.

Synovo tělo si vyžádali rodiče, kteří nechali zhotovit drahou šedozelenou rakev, pro kterou poslali furgon, na němž byl Bažant odvezen ke kremaci do Pardubic. Strangulační rýhu na přání rodičů zakryli hedvábným šátkem. Paní Bažantová syna nemohla přijet před smrtí navštívit, protože prý ze šoku nad tím, co provedl, těžce onemocněla.

„Tak skončil se život člověka, jehož výchova byla dobrou, jehož však cynická povaha na šikmou dráhu zločinu uvedla,“ zapsal si Wohlschlager.

Ztracený případ 

Mord, k němuž došlo v noci na 10. dubna roku 1926 na samotě Doyscherhof nedaleko Mariánských Lázní, se svou krutostí naprosto vymykal všemu v té době známému. Loupežný vrah v tomto případě útočil i na malé děti. Jedenáctiletý syn statkáře Kašpar Döllner té noci probudil patnáctiletého čeledína Wilibalda Weidla s tím, že někdo napadl sekerou jeho rodinu. Spolu šli do nedalekého stavení k dědečkovi říct mu, co se stalo. Když starý Döllner vstoupil do místnosti a rozsvítil lampu, naskytl se mu strašný obraz.

Ve společné ložnici, kde spolu spali členové rodiny a služka pečující o sedmiměsíční Mariechen (Marii), našel několik zakrvácených těl. S výjimkou miminka Marie a právě Kašpara, na nějž se v posteli převalil otec a zakryl jej svým tělem, vrah neušetřil nikoho. Někteří byli ještě živí, proto stařec poslal Weidla do obce Rockendorf (česky Žitná) pro pomoc. Weidl však nejprve odešel bez lampy, pak mu ve větru zhasla a v lese se ztratil.

Protože se jednalo o samotu, čas hrál v neprospěch zraněných i vyšetřovatelů. Lékař přišel pozdě, stopy ještě v noci zdupali lidé z okolí. Celková bilance: zemřel statkář Rudolf Döllner (40), jeho žena Žofie (37), jejich dvouletá dcera Anna, devítiletý syn Theodor (někdy uváděn Isidor) a služebná Anna Hoffmannová (30). S těžkým poraněním hlavy přežil šestiletý Josef, jehož zachránila služebná svým tělem, bez zranění Kašpar a Marie. Jediný svědek byl Kašpar. Vypověděl, že muž měl vojenský oděv, a přestože si zakryl obličej, v jeden okamžik se zakousl do perníkového koně na stole a petrolejová lampa mu osvítila tvář. Mluvil německy, ptal se, kde jsou peníze. Matka mu odvětila, že nemají už žádné peníze. Když odešel, Kašpar vyskočil oknem ven a šel zburcovat Weidla.

Na základě výpovědi Kašpara byl vytipován vojín Franz Sandtner (jindy Sandner), několikrát trestaný, mimo jiné pro ozbrojenou loupež na sousedním statku Fichtenhof, který před šesti lety u Döllnerů pracoval jako čeledín, ale byl ze služby propuštěn už po třech měsících. Byl tou dobou vojínem v Prešově, kde měl zrovna dovolenou, a odpovídal popisu vojáka se zrzavými vlasy (když byl ještě ve službě, říkali mu Rotkopf). V lese byla nalezena sekera, kterou poznal jako svůj majetek velkostatkář z blízkého Schönbachu, a látka, kterou si vrah zakrýval tvář. Sandtner podle své pozdější výpovědi očekával, že na statku najde aspoň 50 tisíc korun, ale našel jen několik stovek v hotovosti. Zaplatil si z nich prostitutku, koupil si nějaké jídlo, holení, kuřivo, a také vojínovi Molnárovi dal 10 kč na soulož. Krátce na to byl v Prešově zatčen, byly u něj nalezeny věci patřící Döllnerům.

O Sandtnerově případu víme mnoho, protože tisk se doslova předháněl ve zjišťování nových podrobností. Sandtner se narodil své matce ve vězení, kde si odpykávala roční trest za krádeže. Za další dva roky matka spáchala sebevraždu, otrávila se fosforem. Otec tulák a pijan o batole zájem neměl, a tak byl malý František předán obci. V Kadani ho vychovávaly sestry františkánky v místním klášteře sv. Anny. Ve třinácti letech se Sandtner pokusil jednu z jeptišek zavraždit. Ve škole se učil průměrně, byl však povahy líné a násilnické, už v té době rozhlašoval, že „klidně zabije člověka pro cigaretu“.

Franz Sandtner

Učit se ničím nechtěl, a tak mu po jeho čtrnáctém roce obec zadávala drobné práce, byl metařem, razítkoval chlebenky apod. Sandtnerovi se to nelíbilo a vydal se do světa. Měl různé práce, obvykle v nich dlouho nevydržel; někdy ho našli, jak prohledává cizí kapsy, jindy pro vyvolávání rozbrojů s nadřízenými, konflikty s kolegy, agresivitu či surovost vůči zvířatům. Ve 23 letech byl šestkrát soudně trestán, posledně ve výkonu trestu na Borech.

Osobní vlak, v němž byl Sandtner transportován z Prešova, musel některými stanicemi projíždět bez zastavení, protože se na nádražích vytvářely lynčovací davy. V tomto vlaku se také Sandtner k činu přiznal poté, co zjistil, že jede na konfrontaci s Kašparem Döllnerem, kterého si v ložnici nevšiml a o jehož přežití nevěděl. Vojenský soud v Plzni jej odsoudil k vyloučení z československé armády, ztrátě volebního práva a trestu smrti provazem.

Profesně vzato, Sandtnerův advokát dr. Riedl odváděl skvělou práci a za svého mandanta bojoval jako lev. Zkoušel každou možnou kličku. Poukazoval na dědičné zatížení, na traumata z dětství, na údajné spáchání činu v afektu. Zařídil navíc několik psychiatrických vyšetření. I po zamítnutí zmateční stížnosti a nevyhovění žádosti o milost ze strany prezidenta, telegrafoval ještě večer před popravou do Lán prezidentu Masarykovi:

Nezabiješ – i duše zločinců jsou nesmrtelné.

Provolávaje takto Vaše vlastní slova k Vám, pane prezidente republiky, prosím snažně, udělte milost Františku Sandtnerovi, jehož poprava se má konati zítra o 6. hodině ranní.

JUDr. Riedl 

V Čechách zase zavládla popravní nálada. Vycházela zvláštní vydání, noviny se snažily zachytit každou drobnost, každý detail ze života Sandtnera a rodiny Döllnerových, ze soudního procesu a následné exekuce. Přetiskovaly ustanovení trestního zákona o popravách, přinášely rozhovory s každým, kdo se kolem případu jen mihl. A Českému deníku se podařila věc nevídaná: pohovořil s ním kat Wohlschlager osobně.

Wohlschlager v té době již žádal o odchod do penze, a tak si zřejmě myslel, že půjde o poslední rozhovor v jeho kariéře. S redaktorem Deníku se sešli U Myslíků v Kroftově ulici a novinář byl překvapen jeho mírným výrazem. Řekl, že je až na bolesti v nohou zdráv, že jeho „maminka“ (manželka Josefa) popravy nemá ráda a hlavně ona naléhá na odchod do penze. Také on je rád, že to bude jeho poslední. Mluvili i o katu Mydláři a Wohlschlager řekl, že by mečem popravovat nemohl, protože nesnese pohled na krev.

Leopold Wohlschlager ve druhé polovině 20. let

Zatím se Sandtner v cele číslo 1 chystal na smrt. Žádné příbuzné vidět nechtěl, známky pohnutí nebo lítosti stále nejevil. Chtěl jen pořádné jídlo, pití a kuřivo. Zpíval si chebským dialektem morbidní písně („is scha wieder ana gstorm, gstorm, gstorm“ – „už zase jeden umřel, umřel, umřel“) a dělal oplzlé vtipy. Z blízké restaurace mu přinesli k obědu telecí s knedlíkem, hlávkový salát s vajíčkem, láhev 14stupňového piva a 50 cigaret sportek.

K odpolední svačině z kavárny kávu a čtyři dorty, další pivo, k večeři dva kotlety s bramborem, okurkový salát a pivo. Kněze si přál na 22. hodinu a stále si objednával jídlo, především dorty. Polnímu kurátovi Forstovi se vyzpovídal a chvíli plakal, že jemu ani Bůh odpustit nemůže. Na půlnoc mu přinesli další chod: zase kotlety, chléb, okurkový salát a tři vejce. Poslední přání měl v pět hodin ráno, chtěl černou kávu, kterou dostal. Na popravišti se choval klidně, i když byl nápadně bledý. Drobně protestoval proti svázání rukou, ale po poučení od duchovního přikývl, že rozumí. V 6:10 ráno byl Sandtner mrtev.

Samota Doyscherhof i sousední obec Rockendorf po vyhnání sudetských Němců, k nimž patřili všichni aktéři oné krvavé noci, zanikla. Statečný a bystrý Kašpar Döllner zemřel jako voják Wehrmachtu na východní frontě. O osudu Josefa a Marie není nic známo.

Legenda na konec 

Wohlschlager věřil, že Sandtnerova poprava bude jeho poslední, ale úřady s jeho penzionováním otálely, a tak jeho kariéru ukončil až muž, jehož jméno mělo „zvuk“ jako to Grasselovo či Babinského. Případ Martina Leciána byl pro noviny požehnáním. I Wohlschlager o něm píše s jistým respektem, přestože kritizuje kult, který se kolem něj rozvinul, kdy se k němu část společnosti nechovala jako ke zločinci, nýbrž k celebritě.

Martin Lecián se narodil roku 1900 jako sedmé z deseti dětí v Uherském Ostrohu. Matka zemřela v ústavu pro choromyslné, otec opilec posílal děti krást. Martina snad jednou prohrál v kartách a ten musel pak jezdit s cirkusem. S jednou dcerou měl otec údajně dítě, další dcery se živily prostitucí. Martin skončil v polepšovně, ale v osmnácti ho museli pustit. Hned se dal na dráhu zločinu, při vojenské službě čtyřikrát zběhl a byl pětkrát trestán. Podle Wohlschlagera se nejvíc podobal Janečkovi a Köglerovi. Shromažďoval okolo sebe dezertéry a zločince a spolu kradli a loupili. Protože se jim mnohdy podařilo ukořistit opravdu slušné částky – vykrádali pokladny, takže i sto, dvě stě tisíc tehdejších korun – získali pověst novodobých Jánošíků a část společnosti jim nepokrytě fandila.

Martin Lecián

Po delším pátrání byl spolu se svou milenkou Marií Křenovskou Lecián v Prostějově zatčen a vzhledem k těžké tuberkulóze hrtanu umístěn do vězeňského oddělení vojenské nemocnice. Odtamtud však uprchl s jiným nebezpečným zločincem, Maďarem Bélou Székelym z Podkarpatské Rusi. Společně mimo jiné vykradli obchod se zbraněmi a opatřili si slušnou výzbroj. V té době byl už Lecián paranoidní, a tak střílel na kdekoho, o kom si myslel, že „po něm jde“. Později byl souzen za tři dokonané a sedm nedokonaných vražd (pokusů o vraždu, které ale oběť přežila). Jeho řádění nepřežili strážník Rudolf Hanák ze Slavkova u Brna a hlídač podniku Grafona František Marčík. Oba se mu pokusili zabránit v loupeži. Třetí obětí byl strážmistr Antonín Stuchlý, který se krátce předtím oženil a očekával narození dítěte. Po dalších lidech Lecián střílel, ale rány nebyly smrtelné. Lecián nežil žádným životem štvance, nadále jezdil vlakem a chodil do restauračních zařízení. Po jedné přestřelce v hostinci byl konečně zadržen i s kumpánem Dědkem.

Lecián si byl u soudu vědom své popularity. Nechme mluvit Wohlschlagera, který své paměti psal jen pár měsíců poté: „O přestávkách se novináři předháněli, aby slyšeli něco z Leciánova života a o jeho milostných dobrodružstvích. Uděloval tudíž interwiewy a dával též různé své názory k lepšímu, tak svoji theorii, že ženy milují zlo aj. Samozřejmě otiskly téměř všechny listy tyto filosofické výlevy pana Leciána, zní téměř neuvěřitelně, že jedna zpravodajka moravského listu zapomněla se dokonce tak daleko, že prosila vraha a lupiče o podpis, který dal Lecián nejen jí, ale pak za pár cigaret každému, kdo přišel.“

Protože byl Lecián silně tuberkulózní, objevovaly se v novinách názory, že jeho poprava je zbytečná, protože stejně brzy zemře. A prezident Masaryk opravdu zamýšlel milost Leciánovi udělit. Ten však o svém osudu rozhodl sám. Vojínovi Tomicovi slíbil 50 tisíc korun, když jemu a dalšímu zločinci Ladislavu Kašpaříkovi pomůže k útěku a dá jim svou zbraň. Pak měli Tomicu spoutat v cele, aby na něm neutkvěl stín podezření. To i provedli, jenže oběma prchajícím zločincům se postavil do cesty jiný vojín Ferenc Kiss, kterého Lecián zastřelil. Při následné přestřelce mezi dvěma ozbrojenými zločinci a vězeňskou ostrahou padlo více než 50 výstřelů. Nakonec už převaha byla neúnosná, a tak se nechali spoutat a odvést do cely. Mimochodem, vojín Tomica byl při přestřelce raněn a přišel pak o nohu. Vojín Kiss měl doma na jižním Slovensku velkolepý pohřeb s vojenskými poctami, který platil továrník Baťa. Řeč štábního kapitána Weinsteina byla překládána do maďarštiny, kterou celá rodina Kissova i všichni lidé v jeho rodné obci hovořili.

Vojín Ferenc Kiss

Pak už o trestu smrti nemohlo být pochyb. Do Olomouce přicestoval Wohlschlager, což byl jasný signál, co se bude dít. Lecián byl tou dobou již apatický, nechal si vyholit hlavu a krk, s nikým z rodiny mluvit nechtěl. Přál si k jídlu hovězí polévku, vídeňský řízek s bramborovým salátem, kompot a cigarety. Na ráno si ještě objednal bílou kávu. Kněze původně nechtěl, ale jak se blížil čas popravy, přijal vojenského kuráta Vymětala a vyzpovídal se mu ze svých hříchů. Modlil se s knězem i ráno a choval se smířeně.

Před šestou hodinou ranní na dvůr olomoucké vojenské věznice, kde už čekalo množství vojáků, úředníků a novinářů (jen jeden novinář za jeden list), vyšel malý průvod. Leciána obklopovali čtyři strážní, vedle něj šel ve fialové štóle kaplan Vymětal a držel v ruce kříž. Lecián byl tělesně zchátralý, měl propadlé bledé tváře, jeho rty šeptaly modlitby. Stařičký revmatický Wohlschlager si ale počínal obratně. V 6:01 začali Leciána poutat, v 6:04 už unaveným hlasem oznámil vykonání exekuce. V 6:10 lékař konstatoval smrt. Bylo 6. října 1927. Novináři se hned začali vyptávat Wohlschlagera. Ten, vědom si, že je to opravdu jeho poslední poprava, jim ochotně odpovídal a novináři mu přáli k nové životní etapě.

Už v 8:14 se vrátil rychlíkem do Prahy a započal svůj „život civila“. I když oficiálně odešel do penze až 31. prosince 1928. Prezident zemského soudu v Praze mu poděkoval za dlouholetou službu a popřál hodně štěstí do dalšího života. Jak víme, penze si Leopold Wohlschlager moc neužil. Krátce po dokončení svých pamětí v srpnu 1929 ve svém bytě v dnešní Kamenické ulici na Letné zemřel. Bylo mu 74 let, zanechal po sobě manželku Josefu, děti a vnoučata. Před smrtí jej ještě navštívil slavný reportér Egon Erwin Kisch; věnoval mu pak kapitolu ve svém „Pitavalovi“. Je pohřbený na Olšanských hřbitovech.

Wohlschlager (1928)

Prameny:
Wohlschlager, Leopold: Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky
Devecseri, J. L.: Memoiren des prager Scharfrichters J. P.
Do dnešní češtiny převyprávěné paměti obou katů a dobové články v nich; vydáno pod názvy „Paměti pražského kata“ a „Syn pražského kata“, autor Vladimír Šindelář
Archiv Milana Pipergera
Archiv Justina Pipergera
Další osobní archivy
Archiv hlavního města Prahy
Digitální knihovna Kramerius
archivy.olomouc.eu

Pražský kat, jeho syn a „klienti“ II.

První díl (proklik)

Jak se předpokládalo, novým popravčím pro české země byl v červnu 1888 jmenován Leopold Wohlschlager. Po lékařské prohlídce složil přísahu do rukou prezidenta pražského trestního soudu. Měl dostávat plat 800 zlatých ročně s příplatkem 25 zlatých za každou exekuci. Na rozdíl od otčíma Pipergera si Wohlschlager hned zkraje obstaral dva pomocníky, s nimiž pak spolupracoval trvale. Platil je ze své mzdy, na rozdíl od něj to nebyli zaměstnanci státu. Jmenování nového kata zaregistroval všechen dobový tisk.

Ve zlatnické dílně se objevili novináři a chtěli, aby se Wohlschlager nechal fotografovat v černém oděvu a se služebním kufříkem v ruce, což razantně odmítl. Dal však novinářům „několik stručných odpovědí“ v domnění, že je to odradí. To se ale nestalo, naopak v bulvárním Pražském ilustrovaném kurýru vyšla dalšího dne jak fotografie, tak smyšlený rozhovor s jedním z novinářů. „Ovšem byly při této příležitosti vyprávěny všechny možné nesmysly z mého soukromého života, ani nechyběla poznámka, že moje oči mají prý kovový lesk. Velmi jsem se rozčilil, protože každý druhý známý, či neznámý přišel s novinami v rukou ke mně, zdali jsem to již četl. Tehdy jsem se zapřísáhl, že již nikdy neposkytnu nikomu interwiuw – také jsem dodržel tento slib,“ vyprávěl kat.

V roce 1891 se Wohlschlager podruhé oženil. Vzal si o 16 let mladší Josefu Hacklovou (Haklovou), měli syna Ludvíka (nar. 1892) a dceru Růženu (nar. 1894). Brali se u sv. Ducha 12. července, oddával je místní kněz Jakub Duffek, za svědky jim šli Wohlschlagerovi kolegové, zlatníci František Sláma a Jaroslav Kalina. Žili v Kaprové ulici na Starém Městě, později v činžáku na Letné. Ačkoliv se každý rok konalo 10-12 procesů s kandidáty šibenice, dostali buď dlouholetý žalář nebo jim císař udělil milost. Až přišel říjen 1895.

Smrt ve stínu politiky

Šlo o velkou událost, první popravu v Praze po bezmála třiceti letech. Poslední byla ještě veřejná exekuce číšníka Fialy v roce 1866, kterou vykonal otčím Piperger, Wohlschlagerovi bylo tehdy teprve 11 let. A kromě toho to byl politicky a sociálně ožehavý případ. Dvaadvacetiletý Antonín Hoffmann pracoval od svých čtrnácti let jako horník v Březových Horách u Příbrami, pracoval zde i jeho otec. Místní doly byly hlavním producentem stříbra v Evropě, produkovaly 97 procent veškeré těžby tohoto kovu v Rakousku-Uhersku. Horníci ale žili v bídě a někteří se začínali organizovat v levicovém dělnickém hnutí. Hoffmann byl navíc Čech, uměl jen několik slov německy.

Hutní inspektor Karel Rejtka se navzdory českému jménu považoval za Němce, vůči českým horníkům se prý choval přezíravě a zvláště si zasedl na vzpurného Hoffmanna mladšího. Nejprve vyhodil z práce otce a poté i syna. Jako jiný důvod vyhazovu byla u syna udávána účast na dělnickém 1. máji. Hoffmann zašel do obchodu, kde si koupil revolver, a vydal se zpět do dolů za Rejtkou. Nejprve střílel na Rejtku, pak na naddůlního Kajetána Čermáka, který na něj údajně u Rejtky žaloval. Rejtka podlehl zraněním míchy, Čermák přežil, Hoffmann byl souzen za dvě úkladné vraždy, dokonanou a nedokonanou.

Interpretace obžaloby byla samozřejmě jiná. Hoffmann už jako školák „byl pro násilnictví a rozpustilost policejně trestán“, byl pijan, v práci „líný a nedbaný, na napomínání reagoval hrubě a surově a všichni si na něj stěžovali“. V důsledku „nedbalosti a lenivosti“ měl v práci neomluvené absence, za něž byl vyhozen se čtrnáctidenní výpovědní lhůtou. Naopak Karl Reytt (někdy Roytt) byl líčen jako „všestranně dobrosrdečný a humánní muž“.

Těžko říct, která ze dvou naprosto rozdílných verzí byla pravdě blíže, ani Wohlschlager tu není nestranným pozorovatelem, protože jak přiznává „případ Hoffmanův mě přece jen dojímal. Byl to proces, při němž rakouský soud přísně hleděl na to, zkonstruovati žalobu tak, aby z ní byla patrná úmyslná dvojnásobná vražda, nikoli z rozčilení“.

Jisté je, že Hoffmann ani před soudem nebyl ochoten litovat, a tak řeč jeho obhájce dr. Ročka, že střílel v částečném pomatení smyslů poté, co se ocitl v zoufalé životní situaci bez práce, a zároveň pod vlivem „zhoubných socialistických myšlenek“, neměla příliš velký efekt. Porota rozhodla v hlavních bodech jednomyslně. Tisk vše bedlivě sledoval, byť kvůli cenzuře nemohl psát vše, co se šířilo mezi lidmi, zvláště v dělnických čtvrtích Prahy. K popravě dokonce vycházela zvláštní vydání, která byla okamžitě rozebrána.

Hoffmann byl přesvědčen, že to, co udělal, bylo správné. Knězi se jej nepovedlo přesvědčit ke zpovědi, „aby páni neřekli, že jsem se kál“. K obědu chtěl guláš, láhev vína a hrozno, k večeři si objednal nakládaného úhoře, telecí pečeni a plzeňské pivo. Kromě toho bez ustání kouřil cigarety Sultan. Ještě ráno těsně před popravou si nechal přinést kávu a zákusek. Rozhodl se, že si obleče vlastní civilní šaty, v nichž vraždil. Byl viditelně nervózní, ale snažil se působit silácky, a to i při návštěvě své matky, bratra a tety. „V příbramských dolech přišlo při katastrofě o život kolik set horníků,“ řekl podle Národních listů dr. Ročkovi. Nechal si přinést noviny a s dozorci si povídal o vraždění Arménů v Osmanské říši, o němž se právě psalo. Na soudním dvoře se zatím stavěla jeho šibenice.

Na popravu se vydalo asi padesát vstupenek pro hosty (tradičně agilní ženy měly tentokrát vstup zakázán), dále dorazilo velké množství soudních a policejních úředníků, policejní a soudní radové, vrchní rada, prezident trestního soudu a věznice, žalobci, obhájci, porotci, lékaři, desítky novinářů, asi 30 policejních strážníků s revolvery a bodáky, vojáci i s bubny a vězenští dozorci. Další úředníci obsypali okna v přilehlé soudní budově.

„Je to on?“ zeptal se Hoffmann, když ho Wohlschlager přišel spoutat. Stále přítomný kněz P. Baťha přikývl, načež se Hoffmanna zmocnil neklid a vykřikl „Dejte mi všichni pokoj“. Dozorce ho napomenul, ať se chová slušně. Nechal se bez odporu spoutat a odvést, kněz ho doprovázel a šeptal modlitby. Na soudním dvoře se rozezněl umíráček. Formálně odsouzence Wohlschlagerovi předal vrchní rada dr. Viktor Wokaun (Vokoun).

Ještě před smrtí dal Hoffmann průchod svému světonázoru. Když už byl vyzdvižen do výše, asi dvakrát vykřikl „Zabte císaře! Smrt císaři!“ (To tehdejší tisk samozřejmě nemohl takto napsat, a tak to buď zamlčel, nebo se zmínil, že „odsouzencova slova naplňovala skutkovou podstatu trestného činu narušování veřejného pořádku“).

Vojáci začali hned bubnovat a v bubnování odsouzencova slova zanikla. Hoffmann zemřel ve zlobě a pocitu křivdy. Wohlschlager mu jako vždy podržel na tváři ruku, tak zůstal jazyk vevnitř a oči zavřené. Když lékaři prof. Reinsberg a dr. Lilienfeld konstatovali smrt, všichni smekli klobouky a kněz měl řeč o tom, jak mravní zpustlost a bezbožnost přivedly Hoffmanna na šibenici; následně vedl modlitbu za odsouzencovu duši.

Po popravě došlo k události, kterou zachytili novinoví kreslíři, zvláště se v tom vyžíval bulvární Pražský illustrovaný kurýr. Podle Wohlschlagera zhruba polovina vojínů opustila soudní dvůr už ve chvíli, kdy mrtvolu sňali a uložili do jednoduché černé rakve. V tu chvíli se obecenstvo vrhlo na šibenici a začalo z ní kapesními nožíky odřezávat třísky. Ani Wohlschlager nechápal, oč jde, ale dozorce mu vysvětlil, že to má podle pověsti přinášet štěstí. Kromě toho nějaký „velice pěkně oblečený pán“ začal nahlížet i do Wohlschlagerova kufříku. Hoffmannovo tělo bylo pak odvezeno k pitvě, o níž také psaly noviny včetně detailních popisů Hoffmannových smrtelných zranění (Národní listy při té příležitosti zmínily, že Hoffmannův mozek se jevil lékařům normální, ale on sám zcela odpovídal Lombrosovu popisu zločince). Večer jej pohřbili na Olšanských hřbitovech.

S nožíky u Hoffmannovy šibenice

Wohlschlager byl druhého dne „nejpopulárnější osobou v Praze“. Protože v novinách vyšel jeho podrobný životopis a fotografie dosud mladého muže s načesanými tmavými kučeravými vlasy a knírem, do dílny za ním chodili novináři z pražských listů i zvědavci z ulice. Nepomohlo, když si vzal třídenní dovolenou, protože domů zase přicházeli sousedé. (Adresu Wohlschlagerova bydliště v Kaprové navíc propálil reportér Karel L. Kukla do novin.) Z domu se tak odebral do kavárny, kde si v klidu přečetl všechny články o sobě. „Naštěstí nebyli ještě tehdejší Pražané tak podnikaví, neboť dnes bych byl jistě dostal nabídku pro film nebo do Alhambry,“ glosoval události s třicetiletým odstupem.

Rozesmátý vrah 

Rodák z Jablonce nad Nisou Josef Kögler byl popraven v březnu 1897 v Liberci, jeho případ nebyl o nic méně mediálně sledovaný než ten Hoffmannův a osobnost Köglera byla ještě mnohem barvitější. Kögler byl původně kamenický dělník, pak se nicméně začal potulovat po Čechách i po Dolních Rakousích, shromažďoval kolem sebe různá pochybná individua a společně kradli a loupili. Podle všeho také vraždili – Köglerovi se sice před soudem podařilo dokázat jen jednu vraždu, ale to především kvůli časovému odstupu. V novinách se v jeho případě psalo o šesti až třinácti vraždách, Wohlschlager uvádí sedm.

Z Köglera se postupně stala loupežnická legenda severu Čech, jeho fotografie byla vystavena na veřejných místech a do pátrání po něm se zapojilo i vojsko. Köglera tato štvanice přestala bavit, zanechal zbytek tlupy svému osudu a uprchl za hranice. Dostal se až do Francie, kde se nechal naverbovat do cizineckých legií. S nimi pak strávil dva roky v afrických koloniích. Náhoda tomu chtěla, že byl poznán a vydán přes několik zemí k potrestání do Liberce. Podle Wohlschlagera jej poznali čeští nováčci u legie.

Kögler se vrátil do Čech

Wohlschlager měl původně v Liberci bydlet v České Besedě, ale protože vlak z Prahy nabral několikahodinové zpoždění a do Liberce dojel až ve dvě ráno, musel se poohlédnout po něčem jiném. Do hotelu „Deutsches Haus“ nechtěl, v hotelu „Union“ měli obsazeno, a tak skončil v hotelu „Zur Eiche“. Když ale druhý den šel do České Besedy na oběd, shromáždilo se venku 50 až 70 lidí, kteří upřeně hleděli dovnitř. Hostinskému řekli, že u něj má sedět pražský popravčí. Hostinský se ale spletl, zaměřil se na jakéhosi pána s polovičním cylindrem, s nímž pak odešel i dav. Pánovi se nicméně omyl podařilo brzy vysvětlit a asi dvacet lidí, převážně „dítek školních“, našlo pravého Wohlschlagera, za nímž potom kráčeli ve špalíru. Wohlschlager si s tímto mlčenlivým zástupem došel k truhláři, k holiči i k uzenáři. Šibenice na káře směřující do budovy soudu přivábila další zvědavce. Večer přijelo mnoho novinářů z Prahy a ze Žitavy a zase hledali kata v Besedě. Ten pravý ale ležel v posteli na jiném hotelu, a tak pronásledovali nějakého cukráře z Lovosic.

Kata Kögler velmi zaujal, stejně jako už předtím porotu, soudní znalce i vězeňskou stráž. Neustále sršel vtipem a smál se na celé kolo, soudní proces pojímal jako divadelní jeviště. Wohlschlager i po desítkách let litoval, že ho nešel spoutat osobně, protože se tím připravil o pořádnou dávku šibeničního humoru, a Köglerův obrázek i ve stáří občas vytáhl ze šuplíku a vzpomínal na tohoto pozoruhodného muže. Při samotné popravě pak měl prý co dělat, aby se nerozesmál. Všichni přitom tvrdili, že Köglerova veselost nebyla hraná. Duchovní, který s pochmurným výrazem odříkával modlitby, vedle něj působil jako člověk, co si spletl dveře. Humor a odvaha zkrátka Köglera neopustily ani na šibenici. 

Den před popravou trávil Kögler družným rozhovorem s dozorci, svým obhájcem a knězem. Dával do placu samé morbidní žertíky a hlášky. V podvečer za ním přišla na návštěvu přišla jeho žena a desetiletý, podle speciální přílohy Libereckých novin (Reichenberg Zeitung) věnované Köglerově popravě, velmi hezký syn (sám Kögler byl popisován jako tmavý a hezký muž). S nimi se Kögler asi hodinu srdečně loučil, údajně se neubránil slzám. Pak se vyzpovídal páteru Moritzovi a dal si přinést večeři: řízek s bramborem a švestkový kompot. Vše s chutí snědl, vypil několik sklenic piva. Byl stále v dobré náladě, za noc vykouřil 15 doutníků nejrůznějších značek a vypil několik hrnků černé kávy. V noci chtěl další pivo, ale nedostal jej kvůli blížícímu se svatému přijímání. Ráno se ve vězeňské kapli zúčastnil mše a P. Moritz mu podal svaté přijímání.

Ten den v Liberci hustě pršelo, budovu soudu obléhala armáda deštníků a držitelé vstupenek, úřední osoby a novináři se tísnili v chodbičce na malý vězeňský dvůr. Wohlschlagerovi a jeho pomocníkům nicméně utvořili rozestup, hned za nimi šli vojáci, kteří zatlačovali dav dál od šibenice. Protože Wohlschlager připravoval šibenici, Köglera šli spoutat jeho pomocníci. Kögler jim vesele popřál dobrý den a nadále vtipkoval. Na popraviště šel pevným krokem, v tváři byl růžový, ne bledý, a stále se usmíval. Když prezident soudu přečetl rozsudek a formálně předal Köglera katovi, Kögler se drobně uklonil a řekl: „Děkuji vám, jsem rád, že to se mnou skončí.“ K Wohlschlagerovi se otočil se slovy: „Těší mne velice, pane Wohlschlagere, prosím, dělejte rychle, aby to dlouho netrvalo – jedna, dvě a hotovo!“ Wohlschlager vzpomínal, že mu zacukaly koutky.

Chtěl ještě něco říct, ale byl urychleně vyzdvižen a vydal jen udivené „aha“. Když už byl nahoře, z plna hrdla se stejnou bujarostí zakřičel: „Sbohem pánové, ať žije císař František Josef!“ Připravení bubeníci začali hned bubnovat, protože očekávali urážku. Ale Kögler nezamýšlel nikoho urážet ani v poslední chvíli. Wohlschlager Köglerovi zlomil vaz, ale vězeňský lékař po dvou minutách zjistil, že srdce ještě tluče. Po dalších dvou minutách byl veselý vrah mrtvý. Na tváři měl podle Wohlschlagera prázdný, ale nikterak nepřirozený výraz. Mrtvola visela na šibenici ještě dvě hodiny, přestože pršelo. Kapala z ní voda, když ji ukládali do rakve. Wohlschlagera Kögler natolik zaujal, že se na něj šel vyptávat žalářníka. Ten mu dal jeho fotografii a vyprávěl humorné historky, které s ním zažil během jeho čekání na smrt. Odsouzence jako byl Kögler Wohlschlager nepotkal nikdy předtím, ani potom. Uvažoval, jestli jeho odvaha neměla co dělat se službou v koloniích.

Příloha Hlasu národa dne 24. března 1897

„Snad by byla lepší milost“ 

Popravu Bernharda Kruscheho opět v Liberci už v dubnu 1897 pokládal Wohlschlager za nejrozporuplnější ve své kariéře. Trest smrti v jeho případě považoval za neadekvátně přísný. Krusche byl zloděj, vybral si prosperující obchod se střižním zbožím, o jehož majitelce Arnoštce Emlerové se vědělo, že je zámožná. Podle Kruscheho výpovědi namířil na Emlerovou zbraň, aby mu vydala peníze z pokladny, jenže ona se začala bránit, po zbrani chňapla a Krusche vystřelil. Rána byla smrtelná. Pak vypáčil pokladnu, vybral peníze a utekl. Po sdělení, že mu císař milost neudělil, Krusche propukl v usedavý pláč. Návštěva bratra, který mu pouze chladně vyčetl, co provedl, jeho náladu nezlepšila.

Krusche trávil poslední noc s knězem, chtěl jen kávu a cigarety. Soucit vůči němu měl i prezident soudu, který mu nechal poslat víno, aby si trochu otupil smysly. Wohlschlager své pomocníky speciálně instruoval, aby si počínali co nejrychleji a způsobili Kruschemu co nejméně utrpení. Za minutu a půl lékař konstatoval smrt. Popravě v soudním dvoře přihlíželo podle Wohlschlagera asi 150 osob: právníci, lékaři, důstojníci, vojenský oddíl a novináři. Kruscheho poslední slova byla: „Žijte všichni blaze“. „Nechci říci, že si nezasloužil svého trestu, ale jak pro něho, tak i pro veřejné svědomí byla by bývala spíše na místě milost, než provaz. Krusche byl by se jistě polepšil,“ napsal kat na sklonku života.

V prosinci 1897 bylo v Praze opět vyhlášeno stanné právo, tentokrát kvůli protiněmeckým výtržnostem. Wohlschlager, který se cítil Čechem, byl 31. prosince pozván k prezidentovi zemského soudu. Podle svých vzpomínek tehdy prožíval těžký duševní boj. „Měl z politických důvodů stihnout jednoho z našich, některého Čecha, týž osud, který stíhá sprostého vraha?“ Prezident soudu mu zakázal po dobu trvání výjimečného stavu opustit město, svou povinnost ale konat nemusel a stanné právo bylo po pár dnech odvoláno.

Obuvník z Klatov Josef Vacovský věru nebyl politický vězeň. Zavraždil vlastní matku, protože mu nechtěla dát více peněz na tancovačku. Paní Vacovská sama žila z almužen, protože Vacovský nechtěl pracovat. Když mu odmítla dát zlatku, začal na ni křičet a paní Vacovská se schovala v druhém pokoji. Nejprve ji udeřil do hlavy válečkem na nudle, když ale stále žila, dokončil dílo rukama a matku uškrtil. Paní Vacovská nelhala, synek opravdu v bytě žádné peníze nenašel, přesto odešel k muzice, kde se bavil až do rána. Poprava se konala v Plzni těsně před Štědrým dnem 1898 za obrovského zájmu místních, byla první od Jana Janečka v roce 1871. Vacovský měl velký strach, dokonce padl do mdlob a když ho Wohlschlager poprvé viděl na chodbě před kanceláří prezidenta soudu, byl bledý a chvěl se. Wohlschlager položil Vacovskému ruku na rameno a řekl mu: „Vzchopte se, mladý muži, nemějte strach.“ Prezident soudu mu pak vytkl, že se chová neprofesionálně.

Již v únoru 1899 byl v Chrudimi popraven František Novotný z Holic. Novotný už byl trestán, dostal dva roky vězení za týrání své manželky a 8 dní za rouhání proti Bohu (vyhotovil svému mrtvému psu kříž, na který napsal jeho jméno). Z vězení se vrátil k manželce a týrání pokračovalo. Nakonec ji stejně opustil a odstěhoval se k vdově Puvrlové, se kterou žil ve společné domácnosti. Narodil se jim nemanželský chlapeček, který brzy po porodu zemřel. K němu přivolaný lékař rozhodně odmítl podepsat úmrtní list znějící na přirozenou smrt a nařídil pitvu. Při té se zjistilo, že chlapeček byl otráven arzenikem. Poté došlo k exhumaci tělíček šesti dětí, které se narodily do Novotného manželského svazku. Všechny zemřely 2 až 18 dní po porodu. U tří bylo možné prokázat, že byly otráveny arzenikem a dalšími jedy, u zbylých tří se Novotný přiznal. Prý nesnášel děti.

Stejně jako Vacovský se Novotný sesypal, když mu bylo sděleno, že žádosti o milost císař nevyhověl. Měl strach ze smrti, kdykoliv uslyšel na chodbě kroky, roztřásl se, že už jde pro něj kat. Plakal a naříkal, tři kněží se u něj střídali celou noc. Jídlo nechtěl, vypil jen litr piva a občas si udloubl z koláče. Když ho ale kněz vyzval, aby všem odpustil, řekl: „Všem odpouštím, jen těm dvěma ženám (manželce a družce), které mne udaly, a těm třinácti muzikantům (dvanáct porotců a jeden náhradník) neodpouštím.“ Když v sedm ráno vstoupila do jeho cely soudní komise, zase se zhroutil a hned se ptal po katovi.

„Stojí za nimi,“ odpověděl někdo. Novotný udělal pár kroků k Wohlschlagerovi a vztáhl k němu ruce se slovy: „Dejte mně hubičku!“ Dozorce ho strhl zpátky, ale Wohlschlager k němu přistoupil, položil mu ruku na rameno a řekl: „Oddejte se Bohu.“ Novotný s očima plnýma slz odpověděl: „Ano, ano“ a políbil kříž, který mu kněz držel před očima. Poprava trvala podle Wohlschlagera trochu déle, ačkoliv došlo ke zlomení vazu a tělo se již nehýbalo. Novotný byl silnější postavy a srdce ještě nějakou minutu bilo.

Dalším popraveným byl v červnu 1899 vojín Rudolf Mlejnek, odsouzený předtím k trestu smrti c. k. vojenským soudem. Mlejnkův kamarád vojín Václavíček dostal doma od rodičů nějaké peníze a neprozřetelně se s tím pochlubil Mlejnkovi. Ten ho večer v hospodě opil a zavedl do posádkové zahrady, kde jej zavraždil a uloupil mu jeho peníze. Pak vykopal hlubokou jámu a Václavíčka do ní hlavou dolů pohřbil. Původně se myslelo, že Václavíček z vojny zběhl, ale brzy vzbudila pozornost nadřízených čerstvě vykopaná a zasypaná jáma. Mlejnek měl na starost posádkovou zahradu, a tak se nejprve dotazovali jeho. Po pár dnech se přiznal, že Václavíčka zavraždil kvůli penězům, a vojenský soud v Josefově ho odsoudil k smrti. Při popravě se podle Wohlschlagera choval zcela lhostejně. Nehroutil se, nic neříkal a na nikoho se nedíval. Smrt byla zjištěna už po několika vteřinách.

Poprava ženy a bratří

V roce 1899 zemřel vídeňský kat Sellinger. Wohlschlager po letech psal, že se jednalo o Seyfrieda, ale patrně se spletl. Bratři Alois, Josef a Rudi Seyfriedové opravdu jeden čas popravovali ve Vídni, byli příbuzní i s katovskou dynastií Willenbacherových. Nejslavnější z bratrů Alois byl roku 1897 jmenován katem pro Bosnu. Celá rodina byla velmi umělecky nadaná, Alois Seyfried hrál na citeru a skládal klasickou hudbu, specializoval se na dílo Chopina a Schuberta, jeho syn byl malíř. Alois také podle svých slov zaučoval nového vídeňského popravčího, kavárníka Langa. V roce 1899 nicméně zemřel kat Sellinger a až do jmenování Josefa Langa byl zastupujícím katem pro Dolní Rakousy Wohlschlager.

Vykonal v této funkci jen jednu popravu, zato hned v několika ohledech mimořádnou. Byla to první poprava ženy ve Vídni po 90 letech a jediná ve Wohlschlagerově „kariéře“. A také jediná, která se Wohlschlagerovi údajně vůbec nepovedla, ačkoliv on sám nebyl na detaily sdílný ani v knize. Julie Hummelová utýrala k smrti svou pětiletou dceru Annu. Dítě týrala těmi nejotřesnějšími způsoby, mimo jiné holčičce pálila ruce nad ohněm, házela s ní o nábytek, cpala jí do úst vlastní výkaly a podobně. Kromě toho dítěti nedávala jídlo, to tak zemřelo na podvýživu, těžká vnitřní zranění a otravu krve. Hummel, který nevlastní dceru také často bil až do bezvědomí, dostal rovněž trest smrti, ale byl doporučen císařské milosti. Hummelové byl nicméně rozsudek potvrzen.

Rozsudek c. k. zemského soudu pro věci trestní, Vídeň dne 2. února 1900

Julie Hummelová, narozena dne 30. prosince v Enzersfeldu v Dolních Rakousích, příslušná do Znojma, katolického vyznání, vdaná za Josefa Hummela, již dříve trestána pro zlé nakládání s vlastním dítětem, byla rozsudkem c. k. zemského soudu ve Vídni jakožto soudu porotního dne 14. listopadu 1899, o. z. ř. II. 1751/99, podle § 134 a 135/4 trestního zákona uznána vinnou zločinem dokonané vraždy a dle § 136 a 137 trestního zákona se odsuzuje k trestu smrti provazem.

Odsouzená měla už delší dobu a zejména počátkem roku 1899 v plánu spolu se svým manželem Josefem Hummelem usmrtit svou nemanželskou dceru Annu, narozenou dne 27. března 1894, kterážto se však po uzavření sňatku stala legitimní. Odpíráním stravy, bitím, kopáním a údery o tvrdé předměty s dítětem soustavně tak zle zacházela, že dcera Anna utrpěla mnohá poranění, zcela zhubla a následkem zánětu buněčné tkáně pokožky na hlavě a ve tváři, což způsobilo otravu krve, zemřela bez lékařské pomoci dne 9. března 1899 v bytě svých rodičů. 

C. k. zemský soud pro věci trestní, Vídeň dne 2. února 1900

(Překlad rozsudku převzat z knihy Vladimíra Šindeláře Syn pražského kata.)

Co se tehdy přesně stalo je dnes nezjistitelné, tím spíše, že ani tehdejší noviny nepsaly o dramatickém průběhu popravy. Je však možné, že by taková zpráva neprošla cenzurou. Údajně se ale Hummelové nezlomil vaz, začala se dusit a části přítomných se udělalo špatně. Rozhodně tuto informaci šířil nový vídeňský popravčí Lang, o němž bylo ale známo, že byl chvástavý a často si vymýšlel. Podle Pražského ilustrovaného kurýra alespoň případ utýraného děvčete vzbudil větší zájem o týrání dětí a vídeňské úřady instruovaly příslušné policejní orgány, aby napříště nepodávaly na rodiče jenom žaloby za porušení domácí kázně, ale rovnou za ublížení na zdraví s nepřátelským úmyslem.

Povedená rodinka Slaničkových z Nového Strašecí plnila stránky novin v roce 1901. Bratři Antonín, Václav a Emil Slaničkové zavraždili svého otce, krejčovského mistra Josefa Slaničku. O vraždě věděla i jejich matka. Na starého Slaničku se vrhli jednoho dne ráno, když ještě ležel v posteli. Škrtili jej a mlátili sekerou. Bezvládné tělo pak odnesli do kůlny v domnění, že je otec už mrtvý, jenže Slanička st. se probral a začal volat o pomoc. Tak se Antonín a Václav do kůlny vrátili a otce dobili sekerou. Pak odvlekli tělo na železniční koleje doufaje, že ho přejede vlak a zakryje tak rozsah zranění, která mu způsobili. Jenže měli smůlu, ještě než tudy projel první vlak, tělo objevil železniční dělník a zalarmoval četníky. Ti pak snadno po krvavých stopách došli do stavení Slaničkových a objevili v ložnici další nezvratné důkazy. Zatčeni byli všichni tři bratři i matka. Emilu Slaničkovi se nepodařilo prokázat nic víc, než že při činu hlídal, a matce, že syny naváděla a o všem věděla, a tak oba dostali několikaletý trest žaláře. Antonín a Václav však dostali provaz.

Poprava se zase konala v Praze, a přestože bylo rozdáno jen několik desítek vstupenek, dav zcela zaplnil přilehlé Karlovo náměstí a Vodičkovu ulici. Neviděli samozřejmě nic, protože do budovy trestního soudu nebyli bez vstupenek vpuštěni. Oba Slaničkové byli zkrušeni, noc trávili každý sám se svým knězem. Oba se vyzpovídali, při mši v kapli seděl jeden v ženské a druhý v mužské části, aby na sebe neviděli. (Mše se sloužila brzy ráno v den popravy pouze pro odsouzence, mohl tak přijmout svaté příjmání.) Slaničková byla předvedena z vězení, aby se se syny mohla rozloučit, a navštívila je také sestra. Synům dala matka v kapesníku kus svého copu. Antonín požádal kněze P. Baťhu, aby mu jej pak položil v rakvi na prsa. Antonín se hroutil a upadal do mdlob, Václav se choval docela zmužile.

Popravě přihlíželo asi dvě stě lidí, z toho většinu tvořili úředníci, četníci a vojáci, zbytek diváci se vstupenkami; někteří si přinesli divadelní kukátka. Odsouzence Wohlschlagerovi zase předával vrchní rada dr. Viktor Wokaun. Mezi šibenicemi stála zástěna, Václav byl přiveden až po Antonínově smrti. Wohlschlager si na Antonínovi vyzkoušel novinku. Namísto koženého šnerovacího pásu mu upevnil pouze provaz pod paže. Kazajka se podle Wohlschlagera musela dlouho připínat a odsouzenec tím protahováním zbytečně trpěl. Ukázalo se, že provaz je na vyzvednutí odsouzence úplně dostačující. Národní listy při té příležitosti ještě vypočítaly, co všechno Slaničkové v poslední den snědli, vypili a vykouřili, a kolik to daňové poplatníky stálo. Objednali si mnoho cigaret a doutníků různých značek, vepřové a telecí pečeně, šunku od kosti, švestky, sladké rohlíčky, černé a bílé kávy, plzeňské i obyčejné pivo a víno. Obsluhoval je žalářník Ferdinand Levý.

Vojín Jan Řehoř popravený téhož roku byl další případ, v němž Wohlschlager považoval trest smrti za zbytečně přísný. Řehoře soudil vojenský soud v Českých Budějovicích a přitížilo mu i to, že byl už předtím často kázeňsky kárán. Řehoř při cvičení neprovedl správně jeden úkon, za což byl desátníkem Emanuelem Blažkem – podle výpovědi všech svědků nijak ostře, Blažek byl obecně pokládán za kamarádského a Řehořovy prohřešky spíše kryl – zkritizován. Řehoř odpověděl, že mu ukáže, jak se správně natahuje, a před celou nastoupenou rotou ho zastřelil. Řehoř nesl trest úkorně, činu litoval, chtěl odprosit rodiče Blažka. Smrti se velmi bál a když ho Wohlschlager poutal, ještě prosil o milost.

„Bohužel nemohl jsem mu ji poskytnout, ačkoli jsem byl toho mínění, že by byl desetiletý žalář odčinil jeho zločin a Řehoře polepšil. S politováním jsem pokrčil rameny a pokračoval jsem dále v poutání. Když viděl, že doufal marně v milost, zvolal: ‚Rychle, rychle‘. Pospíšil jsem si, jak jsem jen mohl,“ zapsal si kat. Řehoř byl jinak nemanželský syn, otce neznal, před vstupem do vojska se toulal po Srbsku a Uhrách. Kde žije jeho matka nevěděl. Vychovávali ho teta a strýc ve Vídni, pocházel však od Jindřichova Hradce a rody Řehořových z okolí požádaly noviny, ať rozhodně zdůrazní, že to není jejich příbuzný.

Bukovina normálně spadala do pravomoci vídeňského popravčího, ale Lang byl v roce 1902 odvolán do Terstu, kde bylo vyhlášeno stanné právo. Popravu Ivana Chortinka v Černovicích, dnes Černivcy na Ukrajině, tak vykonal Wohlschlager. Šlo o vraha otce a nevlastní matky, zavraždit chtěl i sestru, ale ta mu utekla. Chortink litoval a choval se „docela statečně“, ze šibenice volal, ať mu lidé odpustí a smrt měl rychlou.

Roku 1902 byl popraven i Jan Jaroš v Hradci Králové. Tulák Jaroš potkal šestnáctiletou švadlenu Marii Suchánkovou z Lipí u Náchoda a „činil jí nemravné návrhy“. Děvče se „špinavému tulákovi“ vysmálo, což Jaroše rozzuřilo a udeřil ji několikrát do hlavy holí. Pak mrtvé tělo odtáhl do houštiny a rozsekal na malé kousky. „Abych to čisté srdce nezničil, tedy jsem ho vyřízl,“ objasnil Jaroš před soudem. Další ostatky děvčete spálil.

Brzy se prozradilo, že do Hradce už přijel kat a početné davy se sešly před hotelem „U Stromu“, kde byl ubytován i s pomocníky Dresslerem a Tomsou. Tvořily se sáhodlouhé fronty na vstupenky, ale bylo jich vydáno jen 60. Jaroš se ve vězení choval nepřizpůsobivě, stále klel a zuřil, zvláště když mu sdělili, že žádost o milost byla zamítnuta. Nakonec se však uklidnil, požádal o hovězí roštěnku s okurkovým salátem a víno a nechal přivolat kněze. P. Brabec s ním strávil celé odpoledne a noc. Na návštěvu si přál vidět svou milenku, ta nebyla k nalezení, tak jí psal dopis, svým dětem podepsal svaté obrázky.

Jak se blížila hodina popravy, Jaroš byl čím dál tím zkroušenější, vyzpovídal se a přijal při mši svaté přijímání. Nad ránem ještě žádal o uzenku, ale protože nebyla k sehnání, přinesli mu šunku. Cestou na popraviště ho podpíral kněz Brabec s alumnem z hradeckého knězského semináře. Lidé obsypali okna a střechy okolních domů. Mimochodem, ačkoliv nebyla umožněna účast ženám, matka Suchánkové měla výjimku. Smrt vraha svého dítěte tak sledovala „z příhodného místa“. Podle Wohlschlagera došlo k nepříjemnému incidentu, když jeden z diváků omdlel ve chvíli, kdy byl Jaroš vyzdvižen vzhůru. Dav nevěděl, co se stalo, a začal se tlačit dopředu. Po popravě se opět část lidí vydala odřezávat třísky ze šibenice. Mrtvola Jaroše byla pohřbena na Pouchově v oddělení sebevrahů.

Pro krádeže několikrát trestaný nezaměstnaný číšník Antonín Fischer byl Wohlschlagerovým posledním popraveným za staré monarchie. U Karlových Varů se se svým kumpánem vydali do lesní restaurace, která patřila manželům Honischovým. V restauraci obsluhovala jen paní Honischová, na kterou Fischer vytáhl revolver a žádal o vydání peněz. Vzápětí na ni vystřelil, ale rána nebyla smrtelná. Paní Honischová na Fischera skočila a začala hlasitě křičet, takže jí přiběhl na pomoc pan Honish i s hospodyní. Pana Honische Fischer smrtelně zranil. Odsouzen byl za jednu dokonanou a jednu nedokonanou vraždu a popraven v Chebu v květnu 1903. Fischer se třikrát vyzpovídal, napsal dopis své staré matce a snažil se chovat statečně. Řekl, že je mu milejší smrt než doživotí. Nejedl ani nepil, veškerý čas věnoval modlitbám. Zemřel za několik vteřin.

Na sklonku monarchie

A to byla poslední poprava, kterou Leopold Wohlschlager vykonal v rakouské monarchii. Dalších 11 let císař všem odsouzeným k smrti udělil milost. V českých zemích se proto proslýchalo, že už kvůli věku nechce žádné rozsudky smrti podepisovat, ale jak podotýká Wohlschlager, asi to nebylo přesné, protože vídeňský i pešťský kat měli práce dost. Na Wohlschlagera se v Praze mezitím téměř zapomnělo, což kvitoval s povděkem. Za první světové války popravovali popravčí čety složené z vojáků nebo dobrovolníci.

Pokud jde o další zaměstnání, Wohlschlager nejprve dlouhá léta pracoval v zlatnické dílně mistra Studeného, pak se zaměstnal u jednoho přítele, s nímž se u Studeného spolu učili. Vlastní živnost si nezřídil, protože byl spíše nectižádostivý člověk. V roce 1913 zanechal i práce v dílně a pracoval z domu na konkrétní objednávky. Měl tak více času na rodinu.

V první světové válce padl jeho syn, také zlatník Rudolf. Narukoval a od roku 1914 byl nezvěstný. Do války táhl i syn Ludvík, který byl jako hudebník zařazen k 16. pěšímu pluku a na ruské frontě padl do zajetí. Vrátil se do Prahy až dva roky po válce i s manželkou Jelizavetou, kterou si vzal v dnešním Uzbekistánu. Smrt syna Rudolfa Wohlschlagera hodně zasáhla a vůči staré monarchii zahořkl, jak je patrné z jeho vzpomínek.

Svůj kufřík s provazy zase vytáhl až za nové Československé republiky.

Poslední díl (proklik)

Pražský kat, jeho syn a „klienti“ I.

Podobizna J. P. v jeho knize

Po Janu Mydláři a možná Karlu Hussovi jsou Jan Křtitel Piperger a Leopold Wohlschlager nejznámější čeští kati, byť za Čecha by se označil jen jeden z nich. Oba žili v době, kdy se katovské řemeslo už nepojilo se společenským vyloučením a ještě nebylo tabuizováno jako za dob nacistické a komunistické totality, kdy jména popravčích, kteří nepopravovali jen vrahy, zůstávala státním tajemstvím. Piperger a Wohlschlager byli naopak populárními figurkami své doby, druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Jako celebrity svého druhu se jak Wohlschlager, tak i jeho otčím Piperger ještě za svého života podíleli na vydání knih o svých osudech. Jde o dvě rozdílné knihy, které vznikly za odlišných okolností.

Leopoldu Wohlschlagerovi bylo v roce 1928 přes sedmdesát, odešel právě do důchodu a finančně nestrádal. Dlouhá léta patřil k nejlépe placeným státním úředníkům, po odchodu z funkce mu náležela i slušná penze a k tomu si po většinu života vydělával jako zlatník. Žil s manželkou Josefou v hezkém bytě na Letné. Motivace Wohlschlagera sepsat svůj životní příběh byla bilanční povahy. Protože byl výrazně introvertní, o žádnou popularitu nestál a rozhovory dával zcela výjimečně (to však nebránilo některým soudobým žurnalistům si je vymýšlet), pravděpodobně cítil potřebu shrnout a možná i obhájit svoje životní dílo.

Kniha tak věrohodně popisuje jak katův život, tak jednotlivé popravy, také proto, že Wohlschlager pečlivě schraňoval výstřižky z dobových novin. Starý kat v knize i uvažuje nad trestem smrti, dotýká se tématu možného justičního omylu apod. Své vzpomínky a úvahy Wohlschlager nadiktoval známému, který zůstává anonymní. Útlá knížka Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky vyšla těsně před jeho smrtí v srpnu 1929.

Otčím Piperger byl nejenže extrovert, ale k sepsání knížky ho patrně pohnula špatná finanční situace. V roce 1872 byl v důsledku předsudků křivě obviněn z usmrcení své manželky a Leopoldovy matky Reginy a strávil několik dní ve vazbě. Ačkoliv byl po provedení pitvy propuštěn, jeho čalounické dílně se přestalo dařit a nový sňatek celkovou bídu ještě prohloubil. Julie Neradová, sousedka ze stejného domu, byla osoba hašteřivá, o čemž svědčí i množství soudních sporů, které vedla proti kdekomu, a navíc neměla ráda katovy děti. Ten macechu brzy vyhodil a k dětem mu nezbylo než pořídit chůvu. Aby to měl z čeho platit, dal se dohromady se spisovatelem J. L. Devecserim a v roce 1877 vyšla kniha Memoiren des prager Scharfrichters J. P. s Pipergerovým portrétem na poslední straně, o pár let později u Trachty český překlad. Kniha sice vychází z reálných událostí, ale v zájmu čtenosti ji autor všemožně dobarvoval, k jednotlivým skutečným případům vymýšlel různé fiktivní postavy a příběhy přesně v duchu dobového romantismu.

Kat si nechal namluvit, že se to bude lépe prodávat, asi mu na tom ani příliš nezáleželo, jeho původní motivace byla finanční. Kniha je tak rozsahem trochu obsáhlejší než ta Wohlschlagerova, ale literaturou faktu je méně. Nicméně Piperger stál u jejího vzniku a kniha většinou popisuje skutečné události, jen k nim nakládá dost romanopisecké omáčky. Každopádně jde v obou případech o svědectví doby, která se zdaleka nesoustředí jen na výkon poprav. Naopak, odhalují mnoho z „malých dějin“, života a vnímání tehdejších lidí, a samozřejmě přinášejí i specifickou sondu do sociálně patologických prostředí a jevů.

Osudové setkání 

Leopold Wohlschlager se narodil 1. listopadu 1855 v Osijeku ve Slavonii, na území dnešního Chorvatska. Jeho matka se jmenovala Regina rozená Trottlow a pocházela ze sedmihradského Sibiu, dnes v Rumunsku. Byla německé národnosti, nicméně hovořila i maďarsky a rumunsky. Otec Georg byl vojenský vysloužilec německé národnosti, v Osijeku provozoval hospodu. Leopold měl starší sestru Karolinu, mladšího bratra Antona (nar. 1860 v Osijeku) a mladší sestru Marii (nar. 1862 v Osijeku už po otcově smrti).

Když bylo Leopoldovi šest let, jeho otec ve svých 54 letech zemřel, pravděpodobně byl zavražděn. Vydal se nakoupit pro hostinec víno a jeho mrtvé tělo našli až po několika dnech na břehu řeky Drávy. Ve svých pamětech Wohlschlager píše, že přepadání a někdy i vraždy kvůli penězům či zboží byly v těchto končinách Uher docela běžné a přespolní pachatelé často unikli spravedlnosti. Lidé neměli příliš velkou důvěru v úřady. V Osijeku Leopold navštěvoval německou obecnou školu a celkově prožíval harmonické dětství.

Po otcově smrti se matka seznámila s mladým „čalounickým tovaryšem“ Janem Pipergerem, který si pronajal pokoj v domě, kde se v přízemí nacházel Wohlschlagerův hostinec. Podle Leopolda k nim „pan Berger“, jak mu děti říkaly, často chodíval, nejprve do hostince, pak i do bytu, a hrával s dětmi karty nebo na schovávanou.

Johann Baptist Piperger se narodil 24. června 1838 ve Štýrském Hradci jako syn tamního popravčího Friedricha Pipergera. Pipergerovi měli 18 dětí, šestnáct synů a dvě dcery, z nichž se skoro všichni dožili alespoň mladé dospělosti, neboť Piperger píše, že kromě jednoho bratra, který zemřel v dětství, se ostatní stihli stát dědici ponurého rodinného řemesla. O to více rodiče investovali do výchovy a vzdělání obou dívek. Manželka Friedricha Pipergera prý pocházela ze slavného pařížského katovského rodu Sansonů.

Pipergerovi synové pak vykonávali hrdelní tresty na různých místech v Evropě: ve Štýrském Hradci, v Záhřebu, v Osijeku, v Mantově, v Benátkách či v Praze. Podle Pipergerova líčení se část bratrů stala obětí různých revolučních událostí. Friedrich Piperger popravoval ještě setnutím hlavy, ale už za jeho života se v Rakousku prosadil humánnější způsob poprav, tedy věšení. Starý Piperger si prý na tuto novotu zvykal nerad.

Mladičký Johann se po absolvování nižší reálky vyučil čalouníkem, poté několik let cestoval po Evropě a nechával se zaměstnávat v čalounických dílnách. Ke katovské práci se poprvé dostal, když přijel do Osijeku zastoupit svého bratra, a tehdy se také jeho osudy protnuly s Wohlschlagerovými. V roce 1864 se s Reginou Wohlschlagerovou oženil v místním kostele, ještě v Osijeku se také narodili jejich dva synové Josef a Hans.

Piperger se nadále živil jako čalouník, ale vykonával tou dobou už i popravy jako zastupující kat v Osijeku a Záhřebu. Podle Leopoldových vzpomínek se mezi lidmi brzy rozšířilo, kdo je pan Berger ve skutečnosti, a jeho sňatek s matkou se do návštěvnosti hostince, kde rovněž nahradil zemřelého chotě za pípou, promítl spíše negativně.

V zaostalých částech Uher Piperger konstatuje poněkud „odlišný“ přístup ke kriminalitě. Řemeslným loupežníkům, a to i loupežným vrahům, se tu říká „szegény legények“ (ubozí mládenci) a postoj veřejnosti kolísá od soucitu k obdivu. Na hezké mladé vrahy házely ženy před popravou i květiny. Jde o zajímavé doplnění Wohlschlagerovy vzpomínky, že loupežná přepadení byla běžná a jeho otec se jako hospodský někdy dozvídal o skutcích, které kdyby nahlásil úřadům, dotyční by skončili na šibenici. Starý Wohlschlager to ale zřejmě bral s rezervou jako opilecké řeči, nic nikam nehlásil, až se stal obětí sám.

Jisté je, že v roce 1865 se Piperger rozhodl přihlásit do konkurzu o nejprestižnější a právě uvolněné katovské místo v monarchii. O Vídeň, kde zemřel místní kat Hofmann mladší. Jeho nástupcem byl ale jmenován dosavadní pražský popravčí. Poté se spíše z nouze přihlásil o uvolněné místo v Praze a stal se katem pro země Koruny české. Na rozdíl od svého nevlastního syna se ale nikdy česky nenaučil a do smrti byl uvědomělým Němcem.

Pražské časy

Rodina v Osijeku prodala hostinec a v prosinci 1865 s desetiletým Leopoldem a dalšími pěti dětmi přicestovala do Prahy. Při té příležitosti si Piperger postěžoval na své katovské služné, které dělalo 420 zlatých ročně a příplatek 84 zlatých na bydlení. Zaměstnal se proto v továrně na nábytek a později si obstaral vlastní dílnu, kde zaměstnával tovaryše a vedl učně. Do učení bylo třeba poslat i syna Poldíka, jak mu otec říkal. V jedenácti letech tak nastoupil do učení k zlatnickému mistru Studenému, který měl dílnu v Konviktské ulici na Starém Městě. Kdo se tehdy chtěl vyučit nějakému řemeslu, musel se učit pět let.

Leopold byl u mistra na byt a stravu společně s dalšími čtyřmi či pěti učni. Kromě práce v dílně chlapci sloužili jako pracovní síla pro mistrovu rodinu a největší problémy měli s tovaryši, kteří se nad ně vyvyšovali, dělali si z nich pochůzkáře a nešetřili pohlavky. Mistra Studeného měl Leopold rád, byl přísný, ale štědrý, při různých příležitostech brával učně a tovaryše do hospody a na kulečník na Břevnově. O nedělích se Leopold vracel domů.

Před Vánoci 1872 zemřela Leopoldova matka. Bylo to krátce poté, co doma udělali zabijačku a paní Pipergerová stihla sdělit přivolanému lékaři, že se jí snad udělalo špatně po zkažených jitrnicích. V reakci na to vzniklo podezření, že pražský kat svou ženu otrávil, a Piperger byl vzat do vazby, kde setrval několik dní a nemohl se zúčastnit manželčina pohřbu (bylo by mu to umožněno, kdyby šel v doprovodu strážníka, což odmítl; mohl se alespoň dívat z okna na průvod). Pražské noviny se v tomto „výjimečném případu v kriminalistice“ zálibně rochnily, zatímco s následnou opravou to nepřeháněly. Když se prokázalo, že paní Pipergerová zemřela přirozenou smrtí, byl Piperger propuštěn, ale nikdy se ze smrti své první manželky nevzpamatoval. Svazek a následná rozluka s Julií (Juliánou) Neradovou mu mnoho klidu do života také nepřinesly. Potřetí se kat oženil po Juliině smrti s pražskou herečkou Pavlínou Procházkovou, se kterou žil do své smrti.

V Praze byl Piperger známý tím, že navštěvoval hostince (byl pravidelným hostem v Černém pivovaru na Karlově náměstí), byl společenský a snad i zábavný. Vzhledem ke svému původu ani neměl mnoho problémů s tím, že lidé věděli o jeho povolání, a ze zvědavců si rád morbidně utahoval. Profesi popravčího měl dokonce na vizitce na dveřích. Jeho vůbec prvním popraveným byl v Chrudimi loupežný vrah Jan Haberhauer (březen 1866). Následně bylo v Praze vyhlášeno stanné právo kvůli protižidovským násilnostem, v takovém případě nesměl kat opustit město. V červnu téhož roku se hned konala veřejná poprava v Praze. Popraven byl mladistvý číšník Václav Fiala, který brutálně ubodal svou přítelkyni před zraky jejich nemanželského děcka. Fiala byl vyhlášený krasavec a lamač dívčích srdcí, ovšem k ženám se choval jako despota. Na popravu se sešly desítky tisíc Pražanů a většinu davu tvořily jako vždy ženy a městská spodina. Piperger byl složením davu a jeho chováním znechucen, dokonce konstatoval, že „je to horší než v Uhrách“.

(Z jeho popisu pruské okupace Prahy roku 1866 je patrné, jak nacionalistickým Němcem Piperger byl. O této skutečnosti se občas zmiňovaly i české noviny.)

Případ Janeček

O práci, kterou jeho nevlastní otec vykonává, začal Leopold uvažovat podle svých vzpomínek asi v době, kdy pochopil smrt. Protože se však s otcem styděl o jeho zaměstnání mluvit, četl knížky o katovském řemesle a vyptával se přátel. „Stále jsem pokládal otce za nejlepšího člověka na světě a nevěřil jsem, že by mohl spáchati něco špatného,“ vzpomíná. „A když jsem tak na něho myslil, zvláště za dlouhých zimních večerů, nikdy jsem nemohl uvěřiti, že by byl schopen věšeti lidi, nebo jak jsem se tehdy domníval, rdousiti je. Často jsem měl na jazyku jednu otázku, ale opět a opět jsem se přemohl, snad ze strachu, aby moje sny o jeho bezúhonnosti nebyly rozmetány. Také jsem mnoho přemýšlel o katovském řemesle, opatřoval jsem si o něm knihy, v nichž byli katové obyčejně líčení jako suroví a krvežízniví lidé. Žádný z nich neměl povahu mého otce.“

První příležitost asistovat u popravy se mu ale naskytla už v jeho patnácti letech, a to v září 1871. Popraven měl být v Plzni cikán Jan Janeček, vůdce loupežnické bandy a vrah, který o rok dříve zavraždil nejméně tři osoby. Shodou okolností se jednalo o poslední veřejnou popravu v českých zemích (až do veřejných poprav po druhé světové válce).

Jestli by s ním nechtěl „jet služebně do Plzně“ se Leopolda otčím zeptal v hospodě. Leopold nejprve rázně odmítl, posléze si to však hlavně ze zvědavosti rozmyslel a dovolil se u mistra, aby jej do Plzně pustil. Případ Janeček už dlouho plnil stránky novin. Janeček byl stejný ročník jako Piperger, nikdy v životě nechodil do školy a od útlého dětství se živil krádežemi. V roce 1869 se Janečkovi podařilo uprchnout z dnešních Valdic, kde si měl odsedět osmnáctiletý trest za loupeže a pokus o vraždu. V Poděbradech se jej a další dva členy tlupy pokusil velice naivně zadržet vojenský dovolenec Jan Martykán, kterého Janeček zastřelil. Při jedné loupeži u Podbořan na Žatecku (Janeček byl na svou dobu obdivuhodně mobilní a jeho akční rádius zahrnoval většinu Čech) ubil železným křížem panského čeledína Andreáše (Ondřeje) Rotta. Třetí obětí se stal nedaleko Chrástu u Plzně obchodní příručí Leopold Trávníček, který byl rovněž utlučen k smrti a oloupen.

Janečka se podařilo zadržet až na několikátý pokus a zraněného a i po zatčení se mu znovu téměř podařilo utéct, přestože byl spoután těžkými okovy. U soudu dostal trest smrti, zatímco jeho bratr (někdy bratranec) Josef doživotí. Další dopadení dostali mírnější tresty. Poprava byla několikrát odložena z bezpečnostních důvodů, neboť ne všichni členové tlupy byli pochytáni a panovaly obavy, že by se mohli pokusit vraha osvobodit.

Jan Janeček po zadržení

Ráno otec Leopoldovi představil veškeré náčiní v pracovním kufříku a poučil jej, co se od něj očekává. Do Plzně dojeli vlakem a ubytovali se v hotelu. Následovala rutina každé popravy: museli u místního tesaře objednat šibenici, což byla poměrně jednoduchá a dobře placená práce. Zároveň jeden z tesařských tovaryšů byl ochoten ujmout se role druhého pomocníka. Na popravu museli mít civilní černé šaty. Brzy ráno dorazili do budovy soudu, Leopolda překvapilo, jak srdečně se otec vítá s prezidentem soudu, zemskými rady a státním návladním. Ti se také ptali, jestli si už vychovává nástupce. Museli jít spoutat Janečka, ten se v cele právě modlil s knězem. Odsouzenec měl nárok na nepřetržitou přítomnost kněze den a noc před popravou, na návštěvy a na poslední jídlo a pití podle výběru. Janeček podle dobového tisku jen pil pivo a vykládal si karty. Janeček se domodlil, umyl, učesal, oblékl si nový trestanecký oděv bez límce. Podle Leopolda byl hezký a na cikána bledý. Když jej s otcem poutali, ještě se snažil zažertovat.

Popravě přihlíželo asi patnáct tisíc diváků, mnozí z nich čekali celou noc. Město bylo plné vojáků, Janečka přivezli na žebřiňáku obklopeném strážnými, kněz se s ním modlil a držel mu před očima kříž. Samotná poprava trvala jen několik minut. Pro katy té doby by bylo ostudou, když se odsouzenec na šibenici dusil. Cílem bylo zlomení vazu a co nejrychlejší smrt. Leopold se jednak podílel na přípravě šibenice, pak s druhým pomocníkem vytáhli tělo přes kladku vzhůru a potom zase tahali za dolní provaz. Ze zlověstného ticha, které se v davu rozhostilo, a z pohledu na mrtvolu se Leopoldovi udělalo špatně. Smekli klobouky, kněz krátce pohovořil o vině a trestu a všichni se pomodlili Otčenáš za odsouzencovu duši. Následně soudní zřízenci rozdávali odsouzencův životopis a parte zároveň.

Dav se začal rozcházet, ale Leopold s otcem zůstali na popravišti až do večera, tak dlouho muselo podle předpisů tělo viset „pro výstrahu“. Spolu s nimi strážil místo vojenský kordon. Seděli na schodech k šibenici zády k lidem a povídali si. Po setmění tělo sejmuli, uložili do jednoduché dřevěné rakve a ta byla následně zřízenci soudu zahrabána nedaleko popraviště. Poté se vrátili do hotelu. Otec byl se synovým výkonem spokojený, také mu řekl, že to byla poslední veřejná poprava v Rakousku, takže teď „už snad nebude tolik opovrhováno naším stavem“. Zatímco si otec se synem povídali o těžkém životě katů ve středověku, plzeňští představitelé se v noci rozhodli Janečkovy ostatky přemístit z obav, aby se jich nezmocnil zbytek tlupy. V neoznačeném hrobě spočívá Jan Janeček dodnes.

Protože Leopoldovo jméno bylo druhý den ve všech novinách, čekalo jej ve zlatnické dílně velkolepé přivítání. Tovaryši jej vyzdvihli na stůl, odkud musel všem vyprávět, co zažil. „Hochu, tys již v patnácti letech v novinách! Tys již slavným!“ řekl mistr Studený.

„Proklatě slavným,“ odpověděl Leopold.

Jak šly život a smrt

Krátce na to dostal Leopold „za vyučenou“. Jeho tovaryšským kusem byla zlatá jehlice a několik náušnic. O něco později v Praze vypukla epidemie černých neštovic, které byly omylem diagnostikovány i Leopoldovi. I po padesáti letech si na to vzpomněl, protože byl v nemocnici umístěn na pokoj s člověkem, který skutečně umíral na černé neštovice a kněz, který mu měl dát poslední pomazání, jen ode dveří udělal kříž.

Po Janečkovi další poprava v zemích Koruny české následovala až za pět let. Všem ostatním kandidátům oprátky císař udělil milost, což dělal ve většině případů. Popraven měl být Josef Wagner v Českých Budějovících. Čtyřiapadesátiletý Wagner se vloupal do bytu, kde zabil starší manžele a jejich služku. Když jej porota odsoudila k smrti, Wagner se rozesmál, že pověšen stejně nebude. Patrně také spoléhal na císařovu milost.

Otcova žádost, aby popravu tentokrát provedl sám, Leopolda zaskočila. Piperger, který v Leopoldovi viděl svého nástupce, se však už tou dobou necítil zdráv a obával se, že při tak malém množství poprav by se Leopold svého „mistrovského kousku“ nemusel dočkat. Věděl, že již provedená poprava je zárukou k získání místa při katovském konkurzu, který tou dobou přitahoval velké množství lidí se zájmem uchytit se ve státní službě.

Poprava se už konala na dvoře věznice, kde bylo přítomných jen několik desítek osob – představitelé soudu, zaměstnanci věznice, lékař, kněz, popravčí, jeho dva pomocníci a novináři. Wohlschlagera překvapilo, že tesařský tovaryš tentokrát nabídku stát se druhým pomocníkem odmítl. Našel si však jiného, řeznického tovaryše. Vše proběhlo „v souladu s předpisy“. Tentokrát vyšlo Wohlschlagerovo jméno v novinách jako jméno kata, který výkon provedl, a ten si všiml, že se k němu teď lidé chovají „vážněji, skoro až s úctou“.

Krátce po Wagnerově popravě musel Wohlschlager na vojnu. Sice se velmi toužil dostat k pražskému pluku, ale protože byl po svém biologickém otci příslušen do Uher, čekala jej služba u slovenského honvédského pěšího pluku posádkou ve Vinkovci. Služba u honvédů byla těžká, ale namísto tří let trvala jen rok. Také zjišťujeme, že Leopold se naučil česky, protože konstatuje, že slovensky „rozumí dobře a obstojně tím jazykem i hovoří“. Naopak „maďarsky zná asi jen deset slov“. Z vojny se vrátil k otci, který jej zahrnoval péčí, a také k práci v dílně mistra Studeného. Po čase si pronajal vlastní byt na Smíchově.

Další poprava se konala v roce 1878 v Hradci Králové, popraven byl Karel Zdobinský. Zatčen původně pro krádež, Zdobinský špatně snášel vězení, několikrát se pokusil utéct a byl potrestán zostřeným žalářem. To jej patrně pobouřilo, a tak si jednou po obědě schoval cínovou lžíci, kterou brousíval o zdi své cely, dokud nebyla ostrá. Během vizitace ředitele věznice Zdobinský lžíci vytáhl a vrazil ji řediteli do levého prsa. Pak se pokusil o útěk, ale byl dopaden. Ředitel Lev Klaudi zraněním podlehl. U popravy Leopold pouze asistoval. Hned po příjezdu do Hradce se k nim přidal člověk, z něhož se vyklubal novinář listu Prager Tagblatt. Podle Wohlschlagera byl neodbytný, chtěl s nimi strávit noc a sliboval, že sepíše podrobnou a pravdivou reportáž. Piperger nakonec souhlasil a Wohlschlager ve svých pamětech uznává, že článek byl až na několik detailů docela seriózní.

Krátce po Zdobinského popravě se Wohlschlager oženil. Vzal si svou první ženu Matildu Zaulovou (Zoulovou), s níž měl syna Rudolfa (1880) a dcery Marii (1878) a Aloisii (1883). Wohlschlager píše, že jeho žena byla s katovským řemeslem „vcelku smířená“, jen se o popravách nesmělo mluvit doma, a také protože ji chtěl co nejdéle uchránit pověsti katovy ženy, neúčastnil se dalších poprav až do roku 1885. O rok dříve ovdověl.

Leopold Wohlschlager na fotografii z novin asi v polovině 80. let

Trest smrti na dvojnásobném vrahovi Josefu Prokopovi byl vykonán 1. července 1885 v Mostě. Třicetiletý Prokop byl redicivista, vyšel z vězení po sedmi letech 10. prosince 1884 a s trestnou činností začal okamžitě znovu. Za jeden týden na svobodě spáchal dvě vraždy a tři krádeže. Před popravou nejprve předstíral duševní chorobu (přišel jej i vyšetřit lékař; v případě duševní choroby by nemohl být popraven), pak požádal o telecí pečeni a plzeňské pivo a psal dopis své rodině, kde vzpomínal, že už babička mu prorokovala, že jednou skončí na šibenici. I Prokop se snažil žertovat, požádal o nějaké fotografie, které by mohl do dopisů přiložit, ale když mu je přinesli, odmítl je s tím, že „tam vypadá, jako kdyby už tři dny visel na šibenici“. Poprava podle Wohlschlagera proběhla velmi rychle a klidně.

Případ Jana Hofreitera z Dolních Rakous u Wohlschlagera vyvolal pochybnosti, přestože se jednalo o jednoho z horších vrahů, s nimiž měl čest. Hofreiter už za sebou také měl trestnou činnost, zakládal požáry v lesích, které patřily velkostatkářům, u nichž pracoval. Důvodem bylo, že měl jakýsi malicherný spor s jiným čeledínem a chtěl žhářství svalit na něj, což se mu podařilo. Hofreiter se také předchozího roku oženil a narodilo se mu děcko, byl však rozhazovačný a peníze si rozhodl opatřit krádeží. V Bernardinu ve Welsu využil dobrosrdečnosti manželky místního obuvníka, která nabídla unavenému pocestnému pohostinství. Ze zmínky, že se jim vede dobře, Hofreiter vycítil peníze a ženě prořízl hrdlo zabijákem. Stejným způsobem zavraždil i jejího plačícího dvouletého syna. Následně dům prohledal, ale nenašel skoro nic. Pár bot, vestu, tereziánský tolar a hedvábný šátek. Protože měl pocit, že je pronásledován, poztrácel je cestou. Nezbylo mu tak nic víc než vědomí, že spáchal dvojnásobnou vraždu. Město Wels, dnes v Rakousku, spadalo do pravomoci vídeňského popravčího, ten však právě ležel nemocen, a tak byl povolán kat z Prahy.

Na Hofreitera ve vězení zřejmě dolehly výčitky svědomí. Hodiny se ve své cele modlíval, pravidelně si k sobě volal kněze. Psal omluvné dopisy lidem, jimž zapálil majetek. To na Wohlschlagera, který byl hluboce věřící katolík, udělalo dojem. S knězem se modlil i celou noc před popravou, ten jej utěšoval, že mu bude Bohem odpuštěno díky pokání a přijetí pozemského trestu. Pohled na Hofreitera, který podle něj připomínal „živou mrtvolu“, v rukou svíral růženec a upíral pohled na kříž, Wohlschlagera zviklal. I po letech psal v pamětech, že je přesvědčen, že Hofreiter by už nikdy žádnou vraždu nespáchal. S tou myšlenkou se při cestě zpátky do Prahy svěřil i otci, ten s ním ale nesouhlasil.

Tou dobou byl Piperger už hodně nemocný. Trpěl tuberkulózou, kromě toho byl náruživý kuřák. Postupně začal po několikaminutových záchvatech kašle vykašlávat krev. Svého nevlastního syna, který mu radil, ať jde do nějakého plicního sanatoria nebo alespoň nechá kouření, neposlouchal. Přesto se spolu s Leopoldem vydal na začátku roku 1888 do Kutné Hory, kde měla proběhnout hned dvojnásobná poprava. Karel Přenosil a Augustin August měli za sebou sice „jen“ jednu vraždu, ale vcelku brutální. Četnického závodčího Kašpara Melichara, který je u Větrného Jeníkova přistihl, jak nesou z lesa načerno poraženou jedli, ubodali a ještě mu rozdupali obličej, že vůbec nebyl k poznání. Třetí kumpán, který oběti zasadil méně ran, dostal původně také trest smrti, ale pak i císařskou milost. Piperger už nebyl schopen účastnit se stavby šibenice, ležel v posteli v hotelu „Na poště“. Mezi šibenicemi musela být postavena dřevěná zástěna, aby na sebe odsouzenci neviděli.

Po popravě poddajného Přenosila vyčerpaný Piperger požádal syna, aby druhou popravu vzal za něj. Ten mu to rozmluvil. Zmužilejšího Augusta Piperger ještě popravil, pak se však zhroutil na schůdky k šibenici. Wohlschlagerovi ale nezbylo, než obstarat svěšení obou těl a jejich uložení do rakví, až poté se mohl věnovat otci. Pomohl mu do kočáru a pak i do vlaku, do Pipergerova bytu na Újezdě je z nádraží odvezl fiakr. Wohlschlager přivolal k otci lékaře, který se tvářil povzbudivě, a tak otce zanechal v péči jeho manželky a odebral se domů. V noci pak Piperger zemřel. Bylo mu 50 let a vykonal přesně 50 poprav.

Pro Wohlschlagera se jednalo o těžkou ránu, ačkoliv nebyl jeho biologickým otcem a byli velmi odlišné povahy, měli spolu srdečný vztah. „Třebaže jsem byl jen jeho svěřencem a později jsem u něho ani nebydlil, přece jsem ho miloval a ctil, jako kdyby byl mým vlastním otcem. Proti všem předsudkům, které nevzdělaní lidé proti němu při každé příležitosti vyslovovali, pokládal jsem ho za nejhodnějšího a nejspravedlivějšího člověka na boží zemi. A on sám měl mne rád jako svoje vlastní dítě. Nyní mně ho vyrvala smrt,“ vzpomínal Wohlschlager. Smrt kata byla velkou zprávou i pro noviny a mnozí novináři se v nekrolozích dělili o historky, které s katem údajně zažili. Podle Wohlschlagera se však z valné většiny jednalo o „prázdné tlachy“. Pohřbu na Olšanských hřbitovech se vedle rodiny a přátel účastnilo i mnoho zvědavců z celé Prahy. Slovy Kutnohorských listů:

„Pražského obecenstva bylo na pohřbu tom ohromný dav, zejména mnohé ženské byly velmi zvědavé spatřiti pohřební průvod, domnívalyť se, že uvidí něco zvláštního. Když však viděly, že kat měl pohřeb právě takový, jako jiný obyčejný občan, rozešly se, mrzuty zklamáním.“

A Národní listy:

„Ke třetí hodině odpolední hrnuly se nepřehledné davy obecenstva k pathologickému ústavu, odkudž odbýval se pohřeb kata Pipergera. Tlačenice před pathologickým ústavem byla tak veliká, že jen stěží udrželi strážníci pořádek. Obecenstvo přivábeno bylo pohřbem katovým, mnozí chtěli viděti nevlastního syna Wohlschlagera, který má býti otčímovým nástupcem v povolání, i ostatní členy katovy rodiny. (…) Za rakví ubírali se synové zesnulého a pak obecenstvo, čítající několik tisíc lidí. Pohřební průvod ubíral se nejkratší cestou: Ječnou a Sokolskou ulicí na Vinohrady, na hřbitov Olšanský. Ve všech ulicích města tvořilo obyvatelstvo špalír. Úmrtí kata Pipergera využitkováno hojnou měrou ve prospěch loterie. Od neděle jsou loterní sběrny davy lidu takřka obklopeny. Málokdy se prosázelo tolik peněz v malé loterii, jako těchto dnů. Dnes jest loterní tah v Praze – kat zemřel v Praze a hráči tudíž mají vesměs „živá numera“. Sází se v nejrůznějších kombinacích, a sice den, hodina úmrtí, den sv. Jana Křtitele, číslo kata 39 a číslo hrozného muže 90 atd.“

Leopold Wohlschlager slib daný svému otci splnil a přihlásil se do konkurzu vypsaného krátce po Pipergerově smrti. Kromě něj se hlásilo dalších 27 zájemců, mezi nimiž byli například řemeslníci, řezníci, vojáci i zběhlí studenti medicíny. Provedenou samostatnou popravou Josefa Wagnera se však mohl prokázat pouze Wohlschlager.

Pokračování (proklik)

Kat zemřel ve svém bytě na Újezdě číslo popisné 43 dne 13. ledna 1888. Po zesnulém Pipergerovi zůstaly dvě vlastní děti (Josef a Hans Pipergerovi) a čtyři nevlastní (Leopold, Anton, Karolina a Marie Wohlschlagerovi). Jejich matka Regina (Piperger ji ve své knize nazýval Johanna, v české transkripci pak Jana), kterou nepochybně velmi miloval, zemřela v Praze 6. 12. 1872. Zatímco z Leopolda se stal kat, Anton se u nevlastního otce v dílně vyučil čalouníkem. Marie se provdala do Karlína za zámečníka Skružného. Karolina měla nemanželského syna Josefa (nar. 1868 v Praze).
Po smrti Reginy se oženil podruhé, a to u Panny Marie Vítězné na Malé Straně dne 18. 8. 1873. Jeho manželkou se stala ona hádavá a chamtivá Julie či Juliána (nar. 1829 jako Julie Buggik v Bezdánu v dnešním Srbsku), vdova po inženýru Neradovi. Brzy ji požádal, aby se ze společné domácnosti odstěhovala; zemřela 29. 6. 1875. Jeho třetí ženou byla mladá pražská herečka Paulina Proházková (Pavlína Procházková), kterou si vzal u sv. Františka na Starém Městě. Děti spolu neměli.
Katovi vlastní synové Josef a Hans v tradici nepokračovali. Hans se pár let po otcově smrti oženil s vlastní macechou, Pavlínou Procházkovou. Měli spolu dvě nemanželské děti, syna Jana (nar. 1892) a dceru Jindřišku (nar. 1895). Obě děti se po uzavření sňatku staly legitimními a užívaly příjmení Piperger. Hans se živil jako divadelní výtvarník, toto povolání po něm zdědil i jeho syn. Ten se oženil s Angličankou a měli spolu syna Heinricha Johanna (Henryho Johna), který po druhé světové válce odešel za matkou do Anglie. Nejmladší potomek slavného katovského rodu Justin Piperger je také vytvarník a umělecký fotograf. Žije v Londýně a svému prapředkovi je podobný. Umělecké nadání měl ostatně i sám kat, který jako čalouník vyhrál několik soutěží. A jeho dvě sestry, ano, ty rodiči zbožňované a opečovávané dvě sestry 15 bratrů-katů, se živily ve Vídni divadlem.

30 let nového Maďarska. Pokus o stručný portrét

Maďarsko si většina starších našinců pamatuje jako pověstný nejveselejší „barák“ východního bloku. Zemi, kam se jezdilo za dobrou hudbou, knihami, oblečením a dalším zbožím, kde existovalo drobné podnikání a režim nebyl tak zatuhlý jako v Československu. V době, kdy Maďaři již mohli vyjet relativně bez problémů za rekreací na Západ, u nás nastupoval Miloš Jakeš do funkce generálního tajemníka. Za touhu po svobodě Maďaři zaplatili krvavou daň v povstání v roce 1956, ale jak šla léta, politika represí ustupovala tiché společenské dohodě. Pozdní János Kádár uplatňoval heslo „kdo není proti nám, ten je s námi“ a výměnou za občanskou pasivitu se režim snažil lidem zabezpečit pohodlný život. Výsledkem bylo i vysoké zahraniční zadlužení, v přepočtu na obyvatele nejvyšší v sovětské sféře vlivu, a další časované bomby, které si režim nechtěl nechat explodovat pod rukama a veřejnost se o nich měla naplno dozvědět až v průběhu tranzice.

Posledním komunistickým předsedou vlády byl od listopadu 1988 do března 1990 Miklós Németh. Kariérní komunista s ekonomickým vzděláním se naplno zaměřil na reformy už s jednoznačným cílem transformace Maďarska v zemi s demokratickým zřízením a tržním hospodářstvím. Komunistické špičky se připravovaly na proměnu své státostrany v levici západoevropského typu, k čemuž došlo v říjnu 1989, kdy se Maďarská socialistická dělnická strana (MSZMP) rozpustila a vznikla Maďarská socialistická strana (MSZP).

U kulatého stolu zasedali zástupci již dříve vzniklých opozičních stran. Maďarské demokratické fórum (MDF) vzniklo v září 1987, sdružovalo konzervativní intelektuály a cítilo se reprezentantem věřícího, národního a buržoazního Maďarska. V březnu 1988 založilo 37 studentů z okruhu koleje Istvána Bibóa při Eötvösově univerzitě v Budapešti nezávislou, radikálně antikomunistickou, mládežnickou organizaci Fidesz. V listopadu 1988 pak vznikl Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) se zaměřením na liberální voliče. Samostatnou činnost obnovily i některé tradiční politické strany, například malorolníci (FKgP), vítězové prvních poválečných a nadlouho posledních svobodných voleb.

Když sami komunisté začali pro maďarskou revoluci používat výraz „lidové povstání“, bylo jasné, že je to konec, neboť veškerá ideologie Kádárova režimu sestávala z věty, že rok 1956 byl kontrarevolucí. Symbolický pohřeb Imreho Nagye v červnu 1989 byl už akcí v režii politické opozice, kde vládní politici přihlíželi jako diváci, a současně velkým dnem pro mladého právníka a spoluzakladatele Fideszu Viktora Orbána, který před stovkami tisíc diváků otevřeně vyzval ke skoncování s komunismem a odchodu sovětských vojsk.

Bolesti tranzice

První svobodné volby se konaly v březnu a dubnu 1990 (dvoukolový volební systém) a znamenaly velký triumf národně-konzervativního tábora. Vítězem voleb se stalo MDF, následováno bylo SZDSZ a FKgP, postkomunisté skončili s velkým odstupem čtvrtí a do parlamentu pronikl ještě Fidesz a křesťanští demokraté (KDNP). Vládu vytvořilo MDF s malorolníky a křesťanskými demokraty a premiérem se stal předseda MDF József Antall, humanitně vzdělaný intelektuál pocházející z nižší šlechtické rodiny, politicky aktivní jako mladík během maďarského povstání. Jeho odpůrci jej označovali za „panského člověka a muže minulého století“. Přihlásil se k tomu, že bude „premiérem 15 milionů Maďarů“, tedy i těch, kteří žili na území odloučených Trianonskou dohodou. Antall byl od počátku vážně onkologicky nemocný. Prezidentem byl po dohodě zvolen Árpád Göncz (SZDSZ).

Nové vládě dopadla na bedra zoufalá ekonomická situace země, zároveň Antall jako konzervativec upřednostňoval ideu takzvané sociálně tržní ekonomiky (u nás známá jako „třetí cesta“) v protikladu k Washingtonskému konsenzu liberalizace – privatizace – deregulace, jímž se řídila už Némethova vláda (sám Németh v roce 1991 odešel do Londýna, kde se stal viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj).

Postkomunisté se prakticky okamžitě stali stoupenci tvrdých neoliberálních reforem, zatímco vláda i pod vlivem rozporů v MDF přestávala být akceschopnou. Zahraniční dluh narostl do roku 1994 na 20 miliard dolarů. Za vlády MDF se také s novou intenzitou obnovil předválečný konflikt mezi velkoměstskými liberály a národními konzervativci. Protože Antall nedokázal v MDF nastolit pořádek a vnitřní disciplínu, získávalo na hlasitosti křídlo okolo krajně pravicového spisovatele s antisemitskými názory Istvána Csurky. Csurka později z MDF odešel a založil extremistickou Stranu maďarské spravedlnosti a života (MIÉP), která v letech 1998 až 2002 zasedala v parlamentu.

V liberálním táboře se nejvíce obávali růstu nacionalismu a SZDSZ v opozici nacházel společnou řeč s postkomunisty. Do té doby libertariánský a antiklerikální Fidesz byl rozpolcený; část poslanců kolem Gábora Fodora prosazovala úzké spojenectví s SZDSZ jako s nejbližšími ideovými partnery, k tomu se ale stavěla Orbánova skupina odmítavě.

V posledním roce Antallovy vlády se Orbán s premiérem sblížil a jeho politická orientace se pozvolna začala měnit. Dostával se do stále větších sporů s Fodorovým křídlem, a když byl v dubnu 1993 zvolen prvním předsedou strany a nahradil tak dosavadní kolektivní vedení, bylo jen otázkou času, kdy dojde k rozvratu. Fodor a jeho stoupenci opravdu nedlouho poté odešli do SZDSZ, někteří z nich opustili politiku úplně. V prosinci Antall zemřel a premiérem se stal ministr vnitra a podpředseda MDF Péter Boross. Premiérův důvěrník zemi hlavně dovedl k volbám, ale právě jeho vláda přijala dva zákony, které nejlépe ilustrují Antallův politický odkaz: zákon o agentech tajné služby a zákon o půdě, který zakazoval cizím fyzickým a právnickým osobám vlastnit ornou půdu v Maďarsku.

József Antall a liberální Viktor Orbán (1990)

Ve volbách 1994 slavili úspěch postkomunisté s liberály. MSZP mohla vládnout sama, ale přítomnost SZDSZ jí kromě ústavní většiny dodávala navenek jakousi morální legitimitu. Premiérem se stal Gyula Horn, dlouholetý komunistický diplomat a ministr zahraničí v Némethově vládě. Stejně jako Antall s Borossem byl i on aktivním účastníkem povstání, leč na opačné straně – proti povstalcům bojoval po boku sovětské intervenční armády. Cílem Hornovy vlády byla rychlá „normalizace“ Maďarska podle evropských standardů, související s přípravou vstupu do EU a NATO. Vláda přijala půjčku Mezinárodního měnového fondu (MMF) a podřídila se jeho podmínkám rozpočtové odpovědnosti.

Ministr financí Lajos Bokros (SZDSZ) přišel s balíkem reforem a prostřednictvím devalvace forintu, zkrácení státních výdajů, zmražení platů, odbourání sociálních dávek a důchodové reformy se pokusil stabilizovat ekonomiku a zabránit hrozbě bankrotu. Reálné mzdy mezi lety 1995 až 1996 klesly o 18 procent, zatímco ceny v podobném poměru stouply. Kabinet zahájil masivní privatizaci včetně bankovního či energetického sektoru, které byly pro Antallovu vládu tabu. Podíl zahraničního kapitálu prudce vzrostl, v roce 1995 už bylo v Maďarsku 40 procent původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, v České republice ve stejné době pouze 5 procent. V průměru byly státní firmy privatizovány za 28 procent své hodnoty a země přišla o třetinu pracovních míst.

Díky reformám se podařilo nastartovat ekonomiku, zatímco protesty různých sociálních skupin vláda převážně ignorovala a ani po překlenutí nejhoršího se nepokusila nejtvrdší dopady zmírnit. To se projevilo hlavně na popularitě SZDSZ, která se postupně propadla na 6 procent. Liberálové pak už zůstali malou stranou s voličskou základnou v Budapešti, byli však jazýčkem na vahách, který rozhodoval o vzniku socialistických vlád.

Na pravici po bolestné porážce probíhala konsolidace. Fidesz sice zaplatil za své vnitřní spory, slabou kampaň a nevyhraněnost, ale Orbán měl už jasnou vizi, kam bude stranu směřovat. Našel pro sebe roli sjednotitele pravice. Socialisticko-liberální spojenectví komentoval lakonicky slovy „srůstá, co k sobě patří“, a rozhodně odmítl vstup do koalice. Bylo před ním hodně práce, tři pravicové strany plus Fidesz získaly v roce 1994 od 7 do 12 procent. K Antallově odkazu měl na jednu stranu úctu, na druhou stranu mu vyčítal slabost a naivitu; údajně si „nechal před nosem ukrást“ kapitál a média. Protože odchodem Fodorova křídla skončily i mediální sympatie vůči Fideszu, shrnul Orbán v roce 1995 situaci pravice na mediálním trhu příměrem k holému zadku. Straně do názvu přibylo slovo „polgári“, které může mít vícero významů – občanský, buržoazní, měšťanský i úřední. V tomto případě vyjadřovalo všelidovou a pronárodní orientaci strany. Fidesz prosazoval dělení na mladé „polgári“ Maďarsko a staré Maďarsko postkomunistů.

Orbán chtěl dokázat, že jeho odpůrci ve straně, kteří tvrdili, že je nemožné „být více věřící než MDF, lépe zastupovat venkov než malorolníci“, že jedinou cestou k úspěchu je pakt s liberály, neměli pravdu. Kritizoval vládu, že realizuje v první řadě zájmy nadnárodních finančních skupin, že se Horn chová, jako kdyby byl vyslancem MMF spíše než premiérem Maďarů. Účelem privatizace by mělo být vytvoření maďarské střední třídy, zatímco zahraniční kapitál má vlastní zájmy a musí být přinucen sloužit národu, tvrdil. Strana vsadila na konzervativní a náboženské hodnoty i na práva Maďarů v okolních státech.

Orbán byl úspěšný, zatímco v roce 1994 byl Fidesz nejmenší z „pravicových“ stran, v roce 1998 už pravé spektrum opanoval – a nejen to, vyhrál volby. Vládní koalici utvořil s MDF a malorolníky a pod heslem „jeden tábor, jeden prapor“ pokračoval v integraci pravice do jediného subjektu. Vláda omezila dopady některých reforem, ale brala ohled i na rozpočet (zadlužení kleslo na nejnižší hodnotu 55 procent HDP v roce 2001), kladla důraz na mladé rodiny, důchodce a už zmíněné zahraniční Maďary, což vyvolávalo jistá napětí se sousedy. Dovedla Maďarsko do NATO a soustředila se na hájení „národních zájmů“ při vyjednávání o vstupu do EU (známý je Orbánův výrok z té doby, že život existuje i mimo EU).

Konzervativní Orbán (1998)

Fidesz v roce 2000 opustil Liberální internacionálu a získal afilaci do Evropské lidové strany. Vláda vykazovala některé autoritativnější způsoby řízení, především ve vztahu k parlamentu, a měla vleklý konflikt s liberálním primátorem hlavního města Gáborem Demszkym, ekonomicky ale byla spíše úspěšná, během čtyř let se snížila nezaměstnanost a vzrostla spotřeba obyvatelstva. S dědictvím komunismu se snažila aktivně vypořádat prostřednictvím vzniku nových institucí, jako bylo muzeum Dům teroru, a obecně prováděla politiku s historizujícími prvky. Pár týdnů před volbami Orbán vyzval své voliče, aby viditelně na oblečení nosili maďarské kokardy, které se tradičně připínají na státní svátek 15. března, což umožňovalo voliče pravice a levice odlišit na první pohled. Fidesz měl nakročeno k obhajobě a většina průzkumů mu přisuzovala vedení.

Jenže po do té doby nejvyhrocenější kampani v maďarských dějinách, která rozdělila společnost s nevídanou intenzitou, těsně prohrál. Koalice Fideszu a MDF měla 188 křesel, zatímco MSZP a SZDSZ 198. Pro Orbána se jednalo o těžký, paralyzující šok. V prvotním otřesu vyhlásil mobilizaci pravice a konaly se masové demonstrace pod heslem „Vlast nemůže být v opozici“. Na tu největší na Kossuthově náměstí přišlo půl milionu lidí.

Orbán ale brzy pochopil, že je to slepá ulička, příčiny porážky začal hledat jinde a našel dvě největší. Zaprvé to byla institucionální slabost Fideszu, křehké a málo početné stranické struktury, absence pevného zakořenění ve společnosti. Orbán měl pocit, že neexistoval dostatek aktivistů a místních organizací bylo málo, zatímco socialisté měli obrovskou základnu: ze zhruba 800 tisíc členů někdejší komunistické státostrany se členy MSZP stalo asi jen 50 tisíc lidí, ale i to bylo oproti Fideszu nesrovnatelně mnoho. Za druhou příčínu porážky pak považoval média, z nichž většina byla levicově liberální orientace, tudíž Fideszu spíše nepřejícná. A tak Orbán vytyčil dva cíle, které šly ruku v ruce: vybudování skutečné společenské báze a vlastních soukromých médií.

Socialisté se z porážky v roce 1998 poučili tak, že tentokrát vsadili na neoliberální kurz s výraznými sociálními prvky. V praxi pokračovala privatizace zbývajících odvětví a příjmy státu se snižovaly, ale výdaje začaly rychle růst. Vedle důchodů a sociálních podpor se o polovinu zvýšily platy od dob kádárismu robustnímu aparátu státních zaměstnanců.

Deficity vláda vykrývala půjčkami u zahraničních věřitelů a k témuž nabádala Maďary – kvůli nestabilitě forintu si měli brát hypotéky v zahraničních měnách: eurech, švýcarských francích či japonských jenech. V poměru k HDP bylo Maďarsko v roce 2006 už sedmou nejzadluženější zemí na světě. Ani ne měsíc po nástupu vlády se ukázalo, že premiér Péter Medgyessy byl v 70. a 80. letech agentem komunistické rozvědky. To se i v Maďarsku, kde existovala přiznaná personální kontinuita mezi komunisty a socialisty, zpočátku zdálo nepřijatelné. SZDSZ požadoval premiérovu okamžitou demisi, nestalo se však nic a liberálové své výhrůžky nesplnili. Medgyessyho kariéru ukončily o dva roky později personální spory v koalici a prohrané první volby do Evropského parlamentu.

Vládní strany se dokázaly shodnout na jediném kandidátovi – původně Medgyessyho poradci, později ministrovi sportu Ferenci Gyurcsányovi, živelném a výřečném muži. Gyurcsány býval vysokým představitelem Komunistického svazu mládeže (KISZ) a jeho žena pocházela z rodiny komunistického pohlavára padesátých let Antala Apró. Po pádu režimu se stal úspěšným podnikatelem, podle zlých jazyků především díky množství neformálních vazeb, které on a jeho vyženění příbuzní měli; v roce 2002 byl padesátým nejbohatším Maďarem. Zajímavostí může být, že právě Gyurcsánye mladičký Orbán v jednom dokumentu z roku 1988 označil za „jediného schopného KISZáka“.

Gyurcsány a Orbán v 80. letech

Fidesz mezitím „zapouštěl kořeny“. Krátce po volbách Orbán přišel s nápadem využít energii zmobilizovaného pravicového elektorátu a vytvořit po celé zemi síť neformálních „občanských kroužků“. Tam se měli pravicoví voliči scházet a diskutovat o problémech ve svém okolí. Změna struktury strany, rozšíření členské základny na masovou, se musela promítnout i do vedení – v roce 2003 Orbán znovuzískal předsednictví a svou moc vůči straně už jen upevňoval. Zároveň započal „přístupové“ rozhovory s řadou občanských iniciativ (např. romští poslanci Fideszu jsou pozůstatky jednoho sdružení, které se ve straně „utopilo“ – jako mnohá další) a středopravicových straniček. V roce 2002 měl Fidesz 5 tisíc členů, díky akci s občanskými kroužky jich brzy bylo třicet tisíc. Integrace takového množství členů v krátkém čase byla komplikovaná, ale z větší části se podařila.

Ve Fideszu dostali nápad, jak do dění vtáhnout i tu pasivnější či apolitickou část národa. Národní petice a pak i konzultace, tedy dotazníky na různá témata, kterými strana obesílala všechny maďarské domácnosti. Běžně se jich vracelo přes milion. Pokladník strany Lajos Simicska si vzal na starost média a postupně vznikly soukromé televize Hír TV a Echo TV, několik časopisů a jedno rádio. Pro pravici získal Simicska i tradiční deníky Magyar Nemzet a Magyar Hírlap, kde si pravicový volič mohl přečíst názory, s nimiž souzněl. V už zmíněných volbách do Evropského parlamentu Fidesz uspěl se 47 procenty hlasů a zdálo se, že za dva roky nemůže nevyhrát. Jenže tu byl ten schopný Gyurcsány.

Kampaň Fideszu před volbami v roce 2006 byla v porovnání s lety 1998 i 2002 špatná. Především zvolila nešťastné heslo. „Žije se hůř než před čtyřmi lety“ nebyla pravda a nemohl to s vážnou tváří tvrdit ani zarputilý volič pravice. Socialisté rozjeli pompézní život na dluh a Fidesz nebyl důvěryhodný, když to na jednu stranu kritizoval a na druhou se je snažil ještě přelicitovat. V předvolební debatě chtěl Orbán působit konsenzuálně vedle agresivního Gyurcsánye, ale vůbec to nevyšlo; Gyurcsány vypadal sebejistě, Orbán nervózně a schlíple. Byla to Orbánova nejhorší debata v životě, tak špatná, že se později bude spekulovat, jestli to nebyl záměr. Ačkoliv oba vynikající řečníci, Gyurcsány tentokrát Orbána na hlavu porazil. Sypal z rukávu čísla, kterým Orbán ani nemohl oponovat – ministr financí rozhodl, že reálnou bilanci státu před volbami nezveřejní.

Ránu Fideszu zasadilo i MDF, které se rozhodlo jít samostatně. Maďarský volební systém vždy zvýhodňoval silné strany, kdyby vytvořili jednu kandidátku, získala by bonus. MDF tak sice do parlamentu těsně proniklo, ale SZDSZ měl více hlasů. Před druhým kolem si MDF dalo podmínku, že premiérem nebude Orbán. Ten to přislíbil, což se ukázalo jako další chyba, voliči byli emocionálně spjati s jeho osobou. Fideszu už podruhé nestačilo k vítězství přes 40 procent hlasů. Vláda socialistů s liberály tak mohla pokračovat, naopak Fideszu hrozila dezintegrace a Orbánovi výměna. Všechny přesvědčil, že k úspěchu je nezbytný silný lídr s rozsáhlými pravomocemi, jenže neuspěl a porážka šla za ním. Ale nemělo to trvat dlouho, brzy po volbách si Gyurcsány vstřelil spektakulární vlastní gól.

Gyurcsányovi u voleb

Viktor Orbán se synem

Triumfální jízda

Nahrávka z květnového kongresu v Balatonőszöd se na veřejnost dostala 17. září 2006, kdy ji odvysílalo Magyar Rádió. Ve vulgárním projevu se Gyurcsány snažil poslance vybudit k reformám. Přiznal, že předešlé čtyři roky nedělali nic, všechno „zkurvili“ a volby vyhráli jen proto, že o situaci země „lhali ráno, večer i v noci“ a pouze „boží prozřetelnosti, penězům ze světového hospodářství a stovkám triků vděčíme za to, že jsme to přežili“.

Demonstrace vypukly okamžitě, záznam byl uveřejněn odpoledne a už navečer se sešlo několik tisíc demonstrantů. Druhý den bylo již přes 40 tisíc protestujících a někteří se pokusili dostat do budovy státní televize. Policie proti nim tvrdě zasáhla. Její zásah a následné vyjádření Gyurcsánye, že o rezignaci přemýšlel asi tři minuty, vedly ke krvavé noci na 19. září, kdy demonstranti opravdu pronikli do televize a přerušili vysílání. Policie musela povolat posily, aby se do zabarikádované budovy dostala. V ulicích hořely auta, sanitky rozvezly do nemocnic stovky zraněných demonstrantů i policistů.

Početné demonstrace vydržely ještě týden, pak jejich intenzita opadla, ale cyklicky se vracely až do konce volebního období. Velmi divoké byly demonstrace na padesáté výročí povstání, demonstranti u parlamentu prorazili kordony, sami zatarasili jinou přilehlou ulici ukradeným autobusem a házeli odtud na policisty lahve a kamení. Policie odpověděla vodními děly, z nichž na demonstranty stříkala modrou a zelenou tekutinu, slzný plyn a došlo i na gumové projektily. Proti návštěvníkům Orbánova projevu se rozjela na koních a některé lidi zde zbila obušky. V nemocnici skončil s rozbitou hlavou a zlomenou rukou i poslanec Fideszu Máriusz Révész. Demonstranti ukradli několik vozidel včetně obrněného a zprovoznili starý sovětský tank T-34, kterým se rozjeli proti těžkooděncům.

Zprovozněný tank

Oběti policejního násilí

Protesty v roce 2006 byly živnou půdou pro krajní pravici. Řeční maďarsko-turecký pravicový radikál György Ekrem-Kemál.

Gyurcsány nemínil vyvodit osobní odpovědnost a naopak přitvrzoval v aroganci, Fidesz se bál postavit do čela zvrhávajících se protestů a hrál roli tichého beneficienta lidového hněvu. Levice na to obviňovala Fidesz, že může za nepokoje a rozbité město, Fidesz po nevyplnění ultimáta na odstoupení, které bylo jen politickou hrou, začal premiéra zcela ignorovat – při jeho projevech poslanci odcházeli ze sálu. V komunálních volbách na podzim 2006 získal Fidesz už 53 procent hlasů, ale ani to Gyurcsánye nepřimělo odstoupit. Bylo to „venku“ a jeho vládě nezbylo než se pokusit o reformy.

Následující roky se proto nesly v duchu úsporných opatření a škrtů, zvyšování daní a zavádění poplatků. Fidesz vládě rozhodně nic neulehčil a v roce 2008 vyvolal úspěšné referendum o reformě zdravotnictví, která zaváděla platby u lékaře a v nemocnici. Socialisté se referendu snažili všemožně zabránit, ale výsledky byly drtivé: proti politice vlády se postavilo přes 80 procent hlasujících. Krátce poté kabinet opustili liberálové, rozhodli se pokusit o vlastní záchranu, vládu ale nadále podporovali jako menšinovou.

To už nastupovala světová hospodářská krize a pro Maďarsko nadcházel okamžik pravdy. Země byla na pokraji státního bankrotu, kvůli znehodnocujícímu se forintu desetitisíce rodin nebyly schopny platit úvěry v cizích měnách, stoupala nezaměstnanost, přibývalo bankovních loupeží i drobné kriminality, hlavně mezi nejchudšími Romy. Za ochranu majority se namísto nefunkční policie začaly brát bojůvky radikálů z Jobbiku, kterému se stále více dařilo v průzkumech. Došlo k několika rasově motivovaným vraždám Romů.

V této situaci v březnu 2009 Gyurcsány konečně rezignoval a byl nahrazen dosavadním ministrem rozvoje a hospodářství Gordonem Bajnaiem. Kromě Bajnaie žádný z kandidátů o funkci premiéra nestál. Bajnai uvedl, že funkci přijímá proto, že nemá žádné politické ambice, jeho jediným cílem je stabilizovat ekonomiku i za cenu značných bolestí a dovést zemi k volbám. Orbán, který byl po léta zvyklý objíždět celou zemi a každý den mít několik mítinků s voliči, nemusel dělat nic. Lidé byli mobilizováni dostatečně, stačilo vytvářet kanály, kudy se hněv mohl ubírat, aby Jobbik nedokázal přesvědčit voliče, že za jejich potíže mohou Romové a Židé. Heslo bylo prosté a všeříkající, „elég!“ – dost!

Dlouho před volbami bylo jasné, že Fidesz (tentokrát ve volební koalici s KDNP, která nahradila „nespolehlivé“ MDF) vyhraje a povládne sám, zůstávala jen otázka, zda s ústavní většinou. Orbán sliboval kompletní přestavbu země, zavedení práva a pořádku, vytvoření milionu pracovních míst a především obnovení národní hrdosti; naopak s Orbánem jako premiérem dopředu počítalo Maďarsko i Evropa. Výsledek byl knockoutový, Fidesz získal 68 procent mandátů a bezprecedentní moc. Socialisté skončili s velkým odstupem druzí a na záda jim dýchal Jobbik. Poslední stranou, která těsně uspěla, byli antiglobalističtí zelení (LMP). Dávní ideoví nepřátelé MDF a SZDSZ vytvořili společnou kandidátku, ale i tak byl jejich výsledek fatální: méně než 3 procenta. Byl to konec jedné éry, faktický zánik hybných sil maďarské tranzice, z tradičních stran zůstali jen Fidesz a MSZP.

Čtyři výrazní premiéři za 30 let. Antall, Horn, Orbán, Gyurcsány

Před volbami Orbán hlásal „malé vítězství, malé změny – velké vítězství, velké změny“, přesto jejich expresní tempo zaskočilo doma i v zahraniční. Orbán se netajil záměrem konzervativní revoluce, která měla prostoupit všemi oblastmi života. Podle svého životopisce Igora Jankeho chtěl, aby změny byly co nejhlubší a obtížně vratné. Řada jeho kroků, systémového i symbolického rázu, šla přímo proti nepsanému evropskému konsenzu. Rychle byla sepsána nová ústava, do níž se vrátil Bůh a dosti zidealizovaný obraz národa, objevil se i odkaz roku 1956, ostré odsouzení komunismu a jeho „politických dědiců“, deklarace manželství jako svazku muže a ženy aj.

Maďarská republika se přejmenovala na Maďarsko – ústavní zřízení se nezměnilo, ale podle mínění pravice republika nepřinesla Maďarsku nic dobrého, tedy není důvod se k ní hlásit. Ze symbolických změn stojí za zmínku i první přijatý novým parlamentem, vyhlášení 4. června, dne Trianonské dohody, Dnem národní soudržnosti. Symbolický přesah – byť i systémový a zahraničněpolitický – měl také zákon, který konečně umožnil Maďarům ze sousedních států nabýt maďarské občanství. V této otázce se již roku 2004 konalo referendum, pro nízkou účast neplatné, v němž Fidesz podporoval možnost „ano“, zatímco Gyurcsányova vláda se postavila ostře proti. Přízeň zahraničních Maďarů, z nichž občanství, a tím pádem i volební právo, obdržel do dnešního dne více než milion lidí, už levice nikdy nezískala. Vláda aktivně vystupuje na jejich obranu a na budově parlamentu v Budapešti vlaje vedle maďarské vlajky zástava rumunských Sikulů, maďarizované komunity neznamého etnického původu, která v Rumunsku usiluje o autonomii.

Vítězství Fideszu se výrazně promítlo do podoby veřejnoprávních médií, odkud byli stejně jako v roce 2002 vyhozeni novináři spojení s předchozí politickou garniturou, ale i mnozí další, kteří nejevili dostatečnou ochotu být poslušní garnituře nové. Je vůbec otázkou, zda o maďarských státních médiích má smysl hovořit jako o veřejnoprávních, neboť právě socialistická vláda zrušila koncesionářský poplatek a televize se tak stala zřetelně závislou na státní reklamě, tedy i politické moci, která ji přerozděluje. Stále větší míra podřízení státní televize a rádia vládní straně po roce 2010 dále oslabovala jejich postavení na trhu a dnes má hlavní zpravodajský kanál M1 zhruba jen tříprocentní podíl na sledovanosti.

Vůči mediálnímu konglomerátu Fideszu, který se po vítězství ve volbách ještě rozšířil o populární komerční televizi TV2 nebo zpravodajský web Origo, zůstaly nejsledovanější komerční televize RTL klub s německým vlastníkem, politický kanál ATV s maďarskými vlastníky, deník Népszava dosud spjatý s levicí, nejčtenější týdeník HVG nebo rádiová stanice Klubrádió. Vládě se podařilo převzít hlavně regionální tisk, přesto není problém obklopit se médii s opozičním zaměřením. Ty pak vládní média na hlavu porážejí v případě internetu – nejčtenějším zpravodajským webem byl donedávna Index.hu se šesti miliony uživatelů měsíčně (pro porovnání nejčtenější tištěný deník Népszava má prodej kolem 20 tisíc), po odchodu většiny redakce v červenci 2020 není jasné, jakým směrem se bude vývoj dál ubírat; roli Indexu může zastoupit druhý nejčtenější zpravodajský web s opoziční orientací 24.hu, redakce Indexu však již oznámila spuštění nového projektu Telex.hu. Charakteristická pro maďarskou mediální scénu je vedle názorové binarity i absence vzájemné solidarity. Když se v roce 2015 s Orbánem ve zlém rozešel oligarcha a mediální magnát Simicska, náhle obrátil celý svůj konglomerát médií proti Fideszu. Redaktoři, kteří na tuto změnu nebyli ochotní ze dne na den přistoupit, byli vyhozeni.

Simicska sedí pod plakátem, na němž se skví nápis (žlutý), že „Orbán je mrdka“

V kulturní sféře či ve vzdělávání vláda svou dominanci rozšiřuje postupně, především prostřednictvím personálních obměn a vytváření nových „správních“ institucí, pod něž se soustředí dříve nezávislé organizace (především ty, v nichž vždy výrazně převažoval levicový a liberální světonázor). Protože se v tomto případě jedná více o spor dvou angažovaných menšin, pro nějž se zažil výraz „kulturharc“ (kulturní boj), a protože se odehrává nepřetržitě a zapojují se do něj všechna média, je o něm také nejvíce slyšet, ačkoliv mobilizaci širokých společenských mas vyvolaly z logiky kulturharcu vybočující projekty, jako nápad zdanit internet nebo uspořádat v Budapešti olympijské hry. V obou případech také vláda tlaku ulice ustoupila, což se v případě „kulturního boje“ nestává.

Navzdory jistým pokrokům během Bajnaiovy poloúřednické vlády nejpalčivějším problémem Maďarska zůstávala ekonomika. A právě v ekonomice se Orbánův kabinet rozhodl pro neortodoxní metody. Situaci dlužníků s hypotékami v cizích měnách řešil na úkor bank, které se musely zařídit podle kurzu Maďarské národní banky a dokonce zpětně kompenzovat klienty. Odmítl další půjčku MMF, protože byla vázána na podmínku, že se Maďarsko „vzdá ekonomických experimentů“. Na koncerny podnikající v energetice, telekomunikacích, bankovnictví, pojišťovnictví a velkoobchodě vláda uvalila krizovou daň ze zisku. Z peněz ze „znárodněného“ druhého pilíře důchodového systému v hodnotě 14 miliard dolarů nakoupila podíly ve strategických podnicích. V roce 2013 předčasně splatila půjčku MMF a téhož dne byla maďarské pobočce fondu vypovězena nájemní smlouva.

Svou ekonomickou politikou proti sobě Orbánova vláda nejprve popudila zahraniční velkokapitál, média i politiky, brzy se však potvrdila velká přizpůsobivost korporátního světa; ten naoktrojovaná pravidla akceptoval a až na několik bank se nesplnily alarmistické předpovědi, že Maďarsko všichni opustí nebo přenesou zátěž na klienty. Jednou z velkých bolestí maďarského hospodářství býval vysoký počet invalidních důchodců a naopak nízký počet lidí odvádějících daně. Vláda započala verifikace žádostí o předčasný odchod do důchodu a omezila jej v případě armády a policie, pro většinu populace se pak důchodový věk zvýšil o tři roky (naopak pro soudce se kvůli výměně kádrů snížil o osm let).

V rámci své vize „společnosti založené na práci“ snížila podporu v nezaměstnanosti na pouhé tři měsíce a zavedla systém veřejných prací. Délka poměru je maximálně 12 měsíců, lze jej prodloužit o dalších šest. V roce 2016 pracovalo v programu 223 tisíc Maďarů (41 % nezaměstnaných) – deklarovaným cílem je udržovat pracovní návyky a motivovat je k hledání lépe placené práce. Svému slibu vytvořit milion pracovních míst se vláda alespoň přiblížila, v roce 2020 pracovalo o 800 tisíc Maďarů více než před deseti lety.

Zavedla významné daňové úlevy pro rodiny s dětmi, díky odkoupení energetických koncernů mohla snížit nadsazené ceny plynu a elektřiny, což občanům dodnes důrazně připomíná v pravidelném vyúčtování. Deficit státního rozpočtu se Orbánově vládě podařilo ustálit pod tři procenta a zadlužení země začalo pomalu klesat.

Snahy o diverzifikaci zahraničního obchodu především do Asie, kterou Orbán pokládá za kontinent budoucnosti (ve svém slavném projevu o liberalismu z roku 2014 označil za příklad úspěšných zemí Singapur, Čínu, Indii, Rusko nebo Turecko), byly vyjádřeny i v symbolické rovině přejmenováním ministerstva zahraničních věcí na ministerstvo zahraničního obchodu (a až v druhé řadě zahraničních věcí). Maďarsko od té doby jeví (s výjimkou agendy pronásledovaných křesťanů, pro něž byl zřízen vlastní úřad) minimální zájem o otázky lidských práv a v jeho zahraniční politice převládá tvrdý realismus. Politika „východního otevření“ přinesla kritizované kroky, jakým bylo svěření dostavby jaderné elektrárny Paks Rusům, není ale bez zajímavosti, že v roce 2019 se největším zahraničním investorem v Maďarsku poprvé nestalo Německo, nýbrž Jižní Korea. Samostatnou kapitolu pak představuje navazování vztahů s „turkotatarskými příbuznými“ nebo na evropské poměry netypicky vřelý vztah s izraelskými vládami Benjamina Netanjahua.

Nový člen „Rady turkických národů“

Kontroverzním rozměrem neortodoxní ekonomiky je vytváření takzvané „vlastenecké národní buržoazie“ jako kontrapunktu vůči zahraničnímu kapitálu a „rudým baronům“. Problémem je, že příslušníci nové buržoazie v míře více než výrazné vykazují přátelské nebo příbuzenské vazby na vládní politiky a systém přerozdělování veřejných zakázek je silně zpolitizovaný a korupce systémová. Postavení státu a kapitálu je opačné, než jaké známe z České republiky. Kapitál nelobbuje politiky, nýbrž je vůči nim v podřízené roli.

V roce 2009 Orbán hovořil o tom, že v příštích letech nahradí „duální silový prostor centrálním“. Jinak řečeno, namísto dosavadního souměrného systému dvou velkých stran povládne strana jedna, která „dokáže artikulovat věci národního zájmu“. Jednalo se spíše o konstatování než o výhrůžku – bylo už zřejmé, že socialisty voliči vytrestají, a jiná tak velká a populární strana jako Fidesz v Maďarsku nebyla. Záhy přišly změny, které se v principu líbily všem s výjimkou zasažených, ale v praxi znamenaly ještě větší koncentraci moci: počet ministerstev se snížil na osm včetně superministerstva lidských zdrojů. Zvýšil se přitom vliv úřadu premiéra, ministr řídící úřad vlády je nyní de facto druhým mužem ve státě, a počet poslanců v jednokomorovém parlamentu klesl z 386 na 199. S tím souvisel i nový volební systém, v němž bylo zrušeno druhé kolo, upravily se hranice některých volebních obvodů a posílily většinové prvky: 106 poslanců se volí v jednomandátových obvodech, zbytek vzejde z celostátního hlasování pro kandidátní listiny. Jednalo se o ideální uspořádání pro scénář fragmentované opozice neschopné dohody.

Rok 2015

S nepřízní zahraničí se konzervativní vláda musela vypořádávat od začátku. Když v lednu 2011 začalo maďarské předsednictví EU, na Orbána už v Bruselu čekal pískot levicových europoslanců, které znepokojil návrh nové ústavy nebo právě přijatý zákon o médiích. První debata na téma stavu demokracie v Maďarsku proběhla na půdě Evropského parlamentu ve Štrasburku již na počátku roku 2012. Orbán tehdy přijal pozvání a vystoupil s projevem, jehož adresátem byli očividně Maďaři, nikoliv europoslanci.

O den později se v Budapešti konala velká, statisícová demonstrace na podporu vlády pod heslem „Nebudeme kolonie“. Takové výjevy se pak rok od roku opakovaly, Orbán si zvykl využívat půdu europarlamentu a ideologicky motivovanou kritiku pro vlastní prospěch. Přesvědčení, že západní elity vždy upřednostňovaly postkomunistické vlády, které nedbaly národních zájmů a sloužily mezinárodnímu kapitálu, přičemž Maďarsko zruinovaly, bylo (a je) mezi maďarskými pravicovými voliči všeobecné; do popularity vládní strany, která v prvních dvou letech poměrně prudce poklesla, se tak více promítala domácí situace.

I když se vláda snažila nejít cestou úspor (austerity), některá z Bajnaiových opatření jednoduše musela nechat v platnosti, základní sazba DPH je dodnes v Maďarsku rekordně vysoká (27 %) a útok na soukromé důchodové pojištění vyvolal v řadách obyvatelstva také neklid. Celková situace se začala více stabilizovat až v roce 2013. Vláda navíc za první dva roky vychrlila obrovské množství zákonů, obvykle formou zákonodárných iniciativ poslanců, čímž způsobila chaos, kdy se tyto zákony musely často měnit nebo i rušit.

Následoval trapný skandál prezidenta Pála Schmitta, který musel odstoupit poté, co se ukázalo, že naprostou většinu své dizertační práce opsal. Nakonec si ale vše „sedlo“, strašení liberálů krachem se nevyplnilo a Maďarsko si svou neortodoxní cestu obhájilo. Hospodářství začalo růst, vláda dostala prostor rozvíjet i svou pozitivní sociální vizi a Fidesz v roce 2014 udržel těsnou ústavní většinu 133 hlasů. Základem triumfu Fideszu bylo velké vítězství v jednomandátových obvodech, kde porazil levicovou koalici zdrcujícím poměrem 9:1. Na celostátní listině úspěšný Jobbik čekal osud UKIP v britských volbách – v jednomandátových obvodech nezískal ani poslance, stejně dopadlo zelené LMP.

Krátce po volbách ale vláda udělala několik chyb, nové zdanění internetu vyhnalo do ulic i pasivní Maďary, především mladé, a v tisku se začal propírat Orbánův rozchod se Simicskou, jenž Orbána veřejně označil velice hrubým výrazem. Jeho výlev je dodnes jedním z nejpopulárnějších hesel opozice, která okamžitě zapomněla, že nikdo v Maďarsku toho pro „Orbánův režim“ neudělal za tři dekády víc než Simicska (podle jednoho ze zakladatelů strany a prominentního provládního novináře Zsolta Bayera by „bez Simicsky Fidesz po roce 1994 přestal existovat“). Coby nová směna do Simicskových médií nastoupili novináři z opozičního tisku, kteří začali odhalovat různé vládní přečiny a korupci; tedy konkrétně to, kdo benefituje ze státních zakázek poté, co od nich byl odříznut sám Simicska. Mediální impérium Fideszu se tak značně smrsklo a strana dokonce prohrála doplňovací volby a ztratila ústavní většinu. Simicska Orbánovi začal vyhrožovat, že vyzradí jejich „společná tajemství“. Jenže v okamžiku, kdy popularita Fideszu začala klesat a Orbán se po rozchodu se Simicskou (který pro něj musel být bolestivý i osobně, neboť se přátelili od gymnaziálních let) nacházel v defenzivě, udeřila s plnou silou migrační krize. Maďarsko se nacházelo na balkánské trase a podle vládních statistik jeho hranice v letních měsících roku 2015 nelegálně překročilo přes 400 tisíc lidí.

Orbán s manželkou Anikó na představení Čardášová princezna (Csárdáskirálynő) v době vrcholící migrační krize na podzim 2015

Prakticky nikdo z nich přitom neplánoval v Maďarsku zůstat a žádat tam o azyl. Mířili do bohatých západních zemí, především do Německa, které z vlastních morálních a ekonomických pohnutek upřednostnilo humanitu a pomoc lidem v nouzi. Orbánova vláda se za trvání na pravidlech setkala s hromy a blesky západního intelektuálního světa, liberálních politiků a médií, nařčením z fašismu, výhrůžkami (mj. vyloučením z EU), s účelovým zkreslováním reality – známé jsou v Maďarsku například záběry, na nichž utečenec shodí svou ženu a dítě do kolejiště. Policista, který se jim snažil pomoci, byl v západních médiích prezentován jako ten, před kým se rodina nešťastně choulí na zemi.

Orbánův tvrdý a pragmatický přístup – který se navíc během pěti let stane tichým unijním konsenzem – mu vynesl nejen utužení pozic doma, kde se v oněch horkých měsících roku 2015 setkával s výraznou podporou (a zvykl si na ni), ale právě díky zdrcující kritice ze zahraničí umožnil Maďarsku začít hrát na celoevropské scéně roli absolutně neodpovídající geopolitické a ekonomické síle země. Orbán správně vycítil, že na masové migraci, která v západních zemích trvá nejméně od 60. let minulého století, nikdy nebyl žádný celospolečenský konsenzus. Politici se k tomu stavěli po celá desetiletí právě tak pasivně jako v roce 2015, mlčení mas bylo vynucené sociálněpolitickým tlakem, z migrace se na Západě stalo téma, o němž se už nedá bavit normálně.

Diváci BBC museli být v šoku, když ministr zahraničí Péter Szijjártó s pokerovou tváří říkal viditelně rozzuřené moderátorce, že Maďarsko si přeje být kulturně homogenní zemí i nadále, osobuje si právo se tak rozhodnout právě tak, jako se Británie kdysi rozhodla pro multikulturní společnost. Orbán zvedl prapor odporu a Maďarsko napříč Evropou získalo mnoho odpůrců, ale i mnoho příznivců; stalo se jakýmsi druhým Izraelem – zemí, na niž má každý názor, obvykle podle toho, kde se nachází na politickém spektru.

Doma se migrace stala tématem absolutním, s postupem času přibyl též americký finančník maďarského původu George Soros. Politicky to dávalo smysl; opozice byla příliš slabá, dezintegrovaná a potácející se ve svých vlastních problémech, než aby mohla být důstojným protivníkem. K migraci nebyla schopná zaujmout stanovisko, spíše lavírovala před vyhraněným názorem voličů. Soros je nepochybně ideologický protipól maďarské vlády, přiznaně financuje politické aktivity v souladu se svým viděním světa, v němž je podle jeho vlastního vyjádření pro Bloomberg „zájmem uprchlík a hranice překážkou“.

K Maďarsku má dodnes silné vazby, právě sem umístil svou univerzitu a snažil se interferovat i do maďarské politiky – podle Jankeho se mimo jiné roku 1994 pokusil přimět zástupce Fideszu, aby šli do koalice socialistů s liberály, kterou na rozdíl od MDF podezřelého z nacionalismu podporoval. S kampaní na téma migrace a Soros Fidesz v roce 2018 zopakoval „kétharmad“, tedy dvoutřetinové vítězství a ústavní většinu. Volební účast byla na maďarské poměry velmi vysoká, téměř 70 procent. Opozice po osmi letech nedokázala etablovat stranu, která by Fideszu byla schopná konkurovat jako kdysi MSZP, ani (pro početné osobní animozity i programové rozdíly) vytvořit účelové spojenectví alespoň do jednomandátových obvodů. Snažila se poukazovat na systémovou korupci a Fidesz pokořit sociálními sliby „všechno všem“. V Maďarsku je obecně nápadná absence strany, která by naopak navrhovala zeštíhlení státu a plédovala za volnotržní ekonomiku.

Na druhém místě skončil Jobbik, vystupující nově jako středopravicová strana, za ním tři další levicové strany. Fidesz tak dokonal „hattrick“ a do roku 2022 může rozvíjet svou vizi neliberální demokracie bez nejmenších překážek. Na další roky ohlásil především boj proti demografickému úpadku, jemuž Maďarsko čelí již od 70. let. Rekordně nízkou porodnost mělo Maďarsko v roce 2011, kdy na jednu ženu připadalo pouze 1,23 dítěte. Propopulační politikou se vládě podařilo toto číslo zvýšit na zhruba 1,6. Po daňových úlevách vláda nabízí výhodné půjčky na bydlení rodinám, které budou mít alespoň tři děti, pomoc s nákupem sedmimístného automobilu či úplné odpuštění daní ženám se čtyřmi dětmi. Na rodinnou politiku Maďarsko aktuálně vynakládá rekordních 5 procent HDP a lidé ve středním věku byli v roce 2018 největší voličskou skupinou Fideszu.

Talentovaný Gábor Vona dovedl Jobbik z ulic do parlamentu a ke 20 procentům ve volbách. Zklamalo ho, že nevyhrál, a politiku opustil.

András Schiffer, zakladatel LMP, je socialista a nacionalista s odporem k Gyurcsányovi a „woke liberalismu“. I on už politiku opustil.

Pokračuje centralizace dalších oblastí veřejného života, akademické či kulturní sféry. Protesty mají spíše malou intenzitu a jsou jednorázové. Podle rozsáhlého průzkumu think-tanku Policy solutions z roku 2020 považuje 57 procent Maďarů za největší plus deseti let vlád Fideszu podporu rodin, 45 procent obranu před migrací a 35 procent snižování režijních cen energií. Ze všech tří oblastí vláda udělala svá vlajková témata. Pokud jde o negativa, 56 procent zmiňuje špatný stav zdravotnictví, 34 procent považuje za problém příliš velkou nerovnost a 31 procent špatné jednání se zaměstnanci. Jen 11 procent mezi třemi největšími problémy uvedlo tvrzení „v Maďarsku už není demokracie“.

Na podzim 2019 Fidesz zaznamenal citelné ztráty v komunálních volbách, v nichž opozice poprvé spolupracovala formou společných kandidátů. Spolupráci minimálně ve 106 jednomandátových obvodech avizuje i do roku 2022, kdy se budou konat parlamentní volby. Její spojenectví nadále komplikují programové a personální konflikty, přítomnost Jobbiku na jedné a Ference Gyurcsánye na druhé straně. K srpnu 2020 se rozpadlo již několik komunálních koalic vzniklých po loňských podzimních volbách.

Z první vlny pandemie vyšel Fidesz posílený a jeho preference v průzkumech přesahovaly 50 procent, což by pro stranu znamenalo nejlepší výsledek od roku 2010. Zatímco se na mezinárodní scéně referovalo o koronavirové diktatuře v Maďarsku, doma se Orbánově vládě podařilo vlákat opozici do pasti. Odmítáním součinnosti jako kdyby se stavěla proti opatřením na ochranu lidí a ekonomiky. Diskutovaný nouzový stav byl v Maďarsku formálně ukončen mezi prvními evropskými státy a Evropská komise seznala maďarská opatření jako zákonná. Další vlny epidemie však pro zemi s dlouhodobě podfinancovaným zdravotnictvím a dosud zranitelným hospodářstvím představují velkou výzvu.

Epilog

Viktor Orbán k 30. listopadu překonal 130 let starý rekord Kálmána Tiszy a stal se historicky nejdéle úřadujícím předsedou vlády Maďarska. K prosinci 2020 se celá parlamentní opozice (a mimoparlamentní liberální hnutí Momentum) rozhodla pro nejužší možnou formu spolupráce do voleb 2022. V primárkách vyberou společné kandidáty do 106 jednomandátových obvodů a sestaví společnou kandidátní listinu se společným kandidátem na premiéra. Podle průzkumů je to jediná šance, jak Fidesz se stabilní podporou 45-50 procent porazit. Samostatně nejsilnější stranou je Demokratická koalice Ference Gyurcsánye s preferencemi kolem 15 procent a jeho manželka Klára Dobrev je jednou z možných kandidátek na premiérskou funkci. Osobnosti, které volební koalici s „gyurcsányovci“ nebo naopak Jobbikem bránily, už vesměs odešly z politiky.

Ferenc Gyurcsány se ženou Klárou

Použité zdroje:
DEBRECZÉNI, József. A miniszterelnök. Antall József és a rendszerváltozás. Osiris, 1998
DEBRECZÉNI, József. Orbán Viktor. Osiris 2003
GYÖRGY, László. Creating Balance. Századvég 2019
JANKE, Igor. Forward! Aeramentum 2015
KENDE, Péter. A Viktor. KendeArt Kft. 2002.
MAGYAR, Bálint. Magyar polip. Noran Libro Budapest 2013
PÜNKÖSTI, Árpád. Szeplőtelen fogantatás. Népszabadság Könyvek 2005
SKYTT, Lasse. Orbánland. National Széchenyi Library 2019
https://www.policysolutions.hu/hu/hirek/496/orban10_publikacio
Vyšlo v rámci studie Polsko a Maďarsko: Cesta od liberalismu think-tanku New Directions

Co si mysleli Britové na prahu války

Britský novinář John Rentoul, který vede politickou rubriku deníku Independent, se ponořil do sborníku průzkumů americké společnosti Gallup z let 1937 až 1975. Na Twitter pak vybral některé zajímavé průzkumy z Velké Británie spadající do období těsně před a po začátku druhé světové války. Gallup nebo Gallupův institut (zakladatel americký novinář a statistik George Gallup) vznikl v roce 1935 v New Jersey a hned se stal známým svými celosvětovými průzkumy veřejného mínění, které provádí dodnes.

Leden 1937
„Souhlasíte, že je třeba usnadnit rozvody?“
Ano 58%
Ne 42%

„Myslíte si, že by lékaři měli mít moc ukončit život nevyléčitelně nemocného člověka?“
Ano 69%
Ne 31%
(Poznámka: V Německu nejspíš vycházelo podobně, likvidací postižených se proto nacisté netajili, obhajovali ji veřejně jako „akt milosrdenství“ vůči jednotlivci i společnosti.)

Květen 1937
„Pokud vypukne další velká evropská válka, myslíte si, že do ní bude Velká Británie zatažena?“
Ano 83%
Ne 17%

Červen 1937
„Měly by mít děti na závěr školního dne ještě domácí úkoly?“
Ano 21%
Ne 79%

Listopad 1937
„Cvičíte, abyste se udrželi v kondici?“
Ano 44%
Ne 56%

„Pokud ano, jak?“
Pěší turistika 24%
Sportovní hry 52%
Cviky jako kliky či dřepy 24%

„Kdybyste si měli vybrat mezi fašismem a komunismem, co byste si vybrali?“
Fašismus 26%
Komunismus 28%
nevím / ani jedno 46%

Prosinec 1937
„Cestovali jste někdy v letadle?“
Ano 13%
Ne 87%

„Pokud ne, chtěli byste?“
Ano 58%
Ne 42%

Únor 1938
„Jaká kniha na vás udělala největší dojem?“

Odpovědělo 43%
Neodpovědělo 57%

Z těch, co odpověděli:
Bible 16%
The Citadel 3%
Kapitán Sorrell a syn 2%
(Poznámka: Nejde o Citadelu od Exupéryho, ale o knihu britského spisovatele AJ Cronina.)

Listopad 1938
„Měl by být zrušen trest smrti?“
Ano 45%
Ne 55%
(Poznámka: Ti, co nevěděli nebo byli bez názoru, z průzkumu vyloučeni, 11%.
Poznámka 2: Je zajímavé, že tato otázka vychází v průzkumech plus minus stejně dodnes.)

Únor 1939
„Které z následujících prohlášení se nejvíce blíží vašemu názoru na Chamberlainovu politiku appeasementu?“
Povede k trvalému míru v Evropě 28%
Udrží nás mimo válku, dokud nebudeme vyzbrojeni 46%
Přinese válku, povzbuje rostoucí apetit diktátorů 24%

Duben 1939
„Máte zahradu?“
Ano 58%
Ne 42%

„Jedná britská vláda správně, pokud jde o poskytování vojenských záruk malým evropským národům?“
Ano 72%
Ne 14%
nevím / nemám názor 14%

Květen 1939
„Jste pro, aby byl pan Winston Churchill přizván do vlády?“
Ano 56%
Ne 26%
nevím / nemám názor 18%

Červenec 1939
„Pokud Německo a Polsko povedou válku o Danzig, měli bychom splnit svůj slib bojovat na straně Polska?“
Ano 76%
Ne 13%
nevím / nemám názor 11%
(Poznámka: Danzig = Gdaňsk)

„Měl by být uprchlíkům umožněn vstup do Velké Británie?“
Ano 70%
Ne 26%
nevím / nemám názor 4%

Září 1939
„Jak dlouho si myslíte, že válka potrvá?“
Méně než rok až rok 38%
1,5 roku 44%
Až 2 roky 22%
2,5 až 3 roky 22%
nevím / nemám názor 14%
(Poznámka: Respondenti si mohli vybrat více než jednu variantu.)

Po vypuknutí války

Prosinec 1939
„Kdybyste si mohli vybrat mezi panem Chamberlainem a panem Churchillem, koho byste chtěli jako premiéra?“
Chamberlain 52%
Churchill 30%
nevím / ani jeden 18%

Zopakování průzkumu „Jak dlouho si myslíte, že válka potrvá?“
6-12 měsíců 18%
12-18 měsíců 7%
18-24 měsíců 18%
2-3 roky 17%
Více než 3 roky 13%
(Poznámka: Tentokrát si mohli respondenti vybrat jen jednu odpověď. Nevím vyloučeni.)